Sabelell: Jak mě bolely ruce na Smrku aneb Beskydy 2015

Už se začalo zdát, že po několika letech pravidelných návštěv Beskyd, které jsem si zamiloval, se objeví rok, kdy se tak nestane. Nakonec to však šťastně dopadlo :-) Druhého listopadového víkendu roku 2015 se odehrál náš frontální útok na očekávané příkráky. Náš? Přísný trenér, Jirka, beskydské novicky, Jíťa s Andrejkou a frýdko-místecká spolucestující, Jáňa.

Nepřestává mě bavit skutečnost, kterak jsem ještě před několika málo lety fňukal, jak se mi nelíbí v Praze, jak nemám s kým cokoliv podniknout... A dnes? Mí nejlepší kamarádi jsou z Prahy... Takže když někam vyrážíme, jde většinou o přesun národů :-) Tak tomu bylo i v pátek, kdy se za mnou všichni vydali, abychom společně v sobotu brzy ráno vyrazili... Páteční večer jsme si trochu okořenili a tím nemyslím jen dobroty, které připravila Jíťa. On totiž i trenér měl své plány a ty mě bolí ještě dnes... Kliky, shyby a tricepsové cviky, zkrátka nekrátký dezert, na který se nezapomíná :-)

Ostřejší výletní plány jsme nakonec vyměnili za pohodičku, takže výjezd v pět ráno byl nahrazen výjezdem o osmi :-) Řízení se chopila Jáňa a tak jsem vesele mohl pospávat... Po dvou hodinách jízdy snícího auta (zvláštní, když řídím já, nikdo oka nezamhouří) se Jáňa vysadila v Dobré (obci sousedící s Frýdkem-Místkem) a my jsme dopádlovali do Ostravice. Auto jsme nechali před Ubytovnou Ostravice (velké "U" je tam vážně kvůli názvu) a vyrazili do kopců.

Vzhledem k tříhodinovému zpoždění oproti initiálnímu plánu, bylo dopředu jasné, že si výšlap poněkud zkrátíme, přeci jenom tma, nezvaný host, přichází stále dříve a čelovky nebyly v soupisce povinné výbavy... To že nemůžeme dorazit zvlášť daleko se ukázalo záhy, protože... Sotva jsme opustili parkoviště před (U/u)bytovnou, tak jsem slušně zakufroval na místě, kde to snad ani nejde a to nemluvě o tom, že jsem měl navigaci v ruce. Stačilo půl kilometru a já opět ztratil modrou, místo pohodové procházky po rovince a pak mírném stoupání po asfaltce jsem nás nasměroval po spádnici, jak jinak také, že? Kamenitý svah plný kluzkého listí a sypkého povrchu všichni jistě ocenili :-) Zvlášť, když jsme všechny nastoupané metry zase utratili, abychom slezli k modré a vydali se do kopce od nuly...

Stoupali jsme údolím malebného Suchého potoku a užívali si místních krás, když tu jsme narazili na starší pár fotící výše zmiňované a jejich psa (postarší štěně mi neznámé lovecké rasy). Veselý a skotačivý psík se k nám připojil a nedbaje na zaneprázdněné páníčky si to šněroval spolu s námi. Pěkně jsme se s našim čtyřnohým kamarádem vyblbli... A když nás o mnoho chvil později dorazil zmiňovaný pár, ne že bychom se tak plazili, ale naše zastávky na shybování a klikování prostě něco stojí, třeba sílu a čas, byli jsme trochu smutní, že o něj přijdeme... Ale kdo by to byl řekl, Saša (tak jsme ji/ho univerzálně pojmenovali) nebyla jejich, připojila se k nim v Ostravici podobně jako k nám... A tak nás bylo pět...

Nenadáli bychom se toho, že nám náš kamarád bude trochu překážet... Butořanka svými rozhledy a krásnými travnatými paloučky vyzývala k zastavení, spočinutí a poobědvání... Jenže zkuste se najíst, když máte za zády rozdivočelého hladového psa :-) Hra na schovku moc nefungoval, Saša byl(a) pozorn(á/ý). Nakonec se dobrá věc povedla a tak se dobré jídlo ocitlo v našich žaludcích... Ve správnou chvíli, čekala nás další spádnicová zkratka, cesta delší za to však horší... Jak já ta ostrá stoupání zbožňuji. V půli zkratky nás navštívil drobný déšť a mlha, no co, aspoň vyzkouším funkci Merino trička za ztížených podmínek... V mokrém triku s krátkým rukávem jsem vydržel poměrně dlouho, až necelého půl kilometru pod vrcholem Lysé jsem se přioblékl, to když začalo notně vyfukovat a my nedrželi zrovna závodní tempo, které by vedlo k intenzivnímu tepelnému vyzařování mého těla... Na vrcholu došlo k vyhlazení hladícího bodu, společné vrcholové fotografii a hybaj zpátky na cestu...

Z Lysé dále po modré vstříc Ivančeně, která je rok od roku v zuboženějším stavu, doufejme, že se ji podaří v dohledné době zrekonstruovat... Druhou půlku pochodu jsme vyřadili z plánu, takže na rozcestí Hradová - nad salašem stačilo sejít na zelenou a mohli jsme se pomalu vracet do Ostravice. No mohli, kdyby se někdo nesekl a neodbočil (opět s navigací v ruce) na opačnou stranu... Ze zelené jsme přeskočili dle domluvy na žlutou a spokojeně pokračovali do prčic... Čtyřkilometrová zacházka nás stála rovnou hodinu času a poskytla nám (no asi spíš mně) manévrovací prostor pro další improvizace a zkratky, poněvadž začalo být jasné, že za světla nedojdeme :-)

První zkratka přišla pod Satinou - zotavovnou Petra Bezruče, vybrali jsme tu nejdelší z místních sjezdovek a dali si další příjemnou spádnici. Bohužel všechny navazující cesty vedly příliš velkou oklikou a tak došlo na azimut. Už za sjezdovku by mě většina žen rozpárala svými pěstěnými nehty, ne tak však Jíťa s Andrejkou, které zvesela snášely příkoří jehož jsem byl původcem. A to raději nemluvě o tom co nás čekalo, 600 metrů rovnou za nosem, jen škoda, že nám někdo do cesty přihrál houštiny s trávou, která nám během pár chvil rozmočila hadry a pak kamenitý svah, skoro skálu, kde došlo na lezení po čtyřech... Odměnu za trochu diskomfortu lze spatřit v setkání s mlokem skvrnitým. Jen nevím zda to byla dostatečná odměna :-) A také nevím zda bylo horší lezení do kopce a nebo následující skopec, kdy jsme se klouzali houštinami na čtvrt metru tlusté peřině mokrého listí. Vskutku zábava k popukání :-) Ale co, co tě nezabije, to tě posílí ;-) Přežili všichni! Z kopce už někteří pokračovali s čelovkami, přeci jenom mlha, déšť a tma nejsou těmi "nej" průvodci. Dobrá věc se podařila poněkolikáté, trefili jsme na vytouženou louku a nalezli cestu, která nás zavedla na červenou ve směru Ostravice.

Už o půl šesté jsme byli dole, domluvené ubytování také dopadlo, takže vše bylo dole. Hlavně moje ruce, které jsem po celodenním klikování, shybování a tricepsování dosti postrádal. Bolestným zážitkům však nebyl konec, i na pokojích nás čekala netrocha posilování, asi toliko, abych nabyl pocitu, že žádné ruce už nemám :-) Hladový jsem byl jak pes, o kterého jsme přišli na zkratce směrem na Lysou, důsledkem čehož jsem si neprozřetelně sežral polovinu zásob jídla na neděli... Aby toho nebylo málo, začala (se o) nás pokoušet zima. Ačkoliv jsme si objednali příplatkové ubytování, oddělenou buňku - dva pokoje pro pět lidi s vlastní sociálkou, nešlo pominout skutečnost, že jde o starou špatně zateplenou komunistickou mystickou budovu, kde se asi ještě netopilo a mokrými hadry obložené radiátory ústředního topení to jednoduše nedávaly... A tak jedinými skutečnými zdroji tepla bylo trenérovo a moje tělo, která při klikování nemálo žhnula :-)

Příjemný spánek, byť v mém podání lehce mrazivý, ještě vylepšila nedělní snídaně a co, že jsem přestával tušit, co že budu jíst v průběhu dne :-) Ani neděle nebyla přísná, jak sliboval můj plán, tedy pokud se nebudeme bavit o posilování. Ruce jsem měl vytahané jako Saxana, ale stejně jsme hned po ránu nabušili skoro čtyřicet kliků... Nakonec jsme vyrazili na cestu až okolo deváté. Tentokráte však bylo veseleji, v triku s krátkým rukávem jsem šel sice i předchozího dne, ale v neděli tomu odpovídalo i počasí, skoro jasno doprovázené hřejivými slunečními paprsky a vzduchem teplým tak, že bych to snad ani v létě nečekal.

Z pohledu navigace to šlo tentokráte jak po másle, bohužel, když už zmiňuji tuky, nelze se nezmínit o nedělních setkáních s mastnými fleky, mloky, chudáky placatými, chudáky, kteří našli svoji smrt při přecházení silnice pod koly místních divočáků :-( Tento smutný pohled kazil jinak naprosto dokonalé dopoledne. Ten vzduch! Jeho chuť lze těžko popsat, ale rozplývat se nad ní je možno i po několika dnech.

Nebylo by správného beskydského dne, kdyby nedošlo na zkratku, tentokráte jsem ji ani nemusel vymýšlet, jen jsme se chytli rodinky, která si to za rozcestím "Nad Holubčankou" rozhodla pěkně dát... A my si také dali! Snažil jsem se rozpomenout si na Eternitin krok a s úsměvem durch propocený zdolával skutečný kopec plný kluzkých kamenů a zeminy. Nádhera! Díky zkratkám jsme na vrchol Smrku dorazili poměrně brzy a tak brzy došlo i na vytoužený oběd. Rozhled z vrcholu nám zpříjemňoval svištivý zvuk okolo poletujícího větroně, který mi připomněl, na co jsem nezapomněl, že si to chci také vyzkoušet :-)

Sobota nás stála poměrně značné množství sil, takže neděli jsme si udělali o něco lehčí, méně shybování, klikování i tricepsování... Cesta ze Smrku byla de facto dávačkou, přesto jsem zmíral hlady. Naštěstí se o mě všichni postarali, Jíťa upečenou specialitou, Andrejka mandlemi a švestkami a trenér mě dokrmoval sušeným hovězím masem. Díky jim! Na rozcestí Horní Čeladná jsme opustili červenou a po modré se vydali zpět do Ostravice. Po asfaltové silnici to nebyla zvlášť zábava, ale to neva, stejně bylo nádherně.

Kousek nad cílem naší cesty mi zazvonil telefén a já jen mohl litovat, že jsme zkrátili náš okruh, takhle jsem se elegantně vyhnuli setkání s Magdičkou, škoda, ale věřím, že příště nám to už musí vyjít :-)

Hladovici v Ostravici neukojil ani balíček Olomouckých syrečků z večerky, naštěstí to napravil nedaleký FM... Místo sauny jsme demokraticky odhlasovali večeři v restauraci a musím říct, že nám štěstí poměrně přálo. Restaurace Carbon totiž nabízela pro každého něco, kupříkladu já nepohrdl skvělými hovězími žebry... Podnik zařazený do Maurerova výběru Grand-restaurant si ostudu rozhodně neutrhl. Servírka mile a vytrvale odpovídala na mé lehce výstřední otázky ohledně lepku v žebrech (světe div se, vážně tam byl a to nemám na mysli přiložené pečivo), hmotnosti kostí, složení olejů apod. Bohužel se stalo, že v jídle holek nebylo ani vidu ani slechu po oříšcích (nevím kterých) v jídelním lístku inzerovaných, jako omluvu za svoje pochybení nám servírka nabídla kompenzaci v podobě zákusku... Chyby se stávají a pokud je kuchyně ochotná přiznat chybu a napravit ji, je všechno v nejlepším pořádku, tedy aspoň soudím... Ano, přirozeně je lepší chyby nedělat :-)

Nasycení jsem se nalodili do vozu a paní kormidelnice nás zavezla do Prahy, takže jsem opět mohl odpočívat, juchůůů. Díky, Janí! A co Beskydy? Zážitek jako vždy, po každé jiný a stále nádherný! Tak za rok a snad i dříve...

Co jsme zdolali: