Navlékám se do asi šesti vrstev teplého oblečení, které by mi záviděl i sir Hillary. Pomalu lezu ze schodů proklínaje toho, kdo si vybral bytovku bez výtahu... Po otevření vchodových (bohužel také východových) dveří mě vyfackuje ranní mráz. Trochu ucuknu, ale na poměry statečně se snažím držet směr. Pár minut zoufalého kňourání a stojím před autem. Mrzutě hledím na odpornou námrazu schovávající můj vůz, tedy aspoň doufám, že je to on :-)
Mám to ale štěstí, centrál funguje. Při otevírání slyším praskat gumové těsnění dveří, které od včerejšího večera stihlo zřejmě přimrznout k čemu jen šlo. Vytahuji škrabku na skla. Honím si ego, jak prosíravě jsem učinil, když jsem o víkendu do auta nabalil cidlinu na běžky :-). Nadšení mě však záhy opouští, mráz vede 1:0, nemám dostatek sil, abych z precizně namrzlých skel odstranil veškerou námrazu. S přicházejícím vyčerpáním začínám pociťovat čím dál tím větší chlad. O promočených rukavicích a mrznoucích prstech snad raději ani nemluvě, 2:0. Během 5-10 min, které jsem potřeboval na částečné (půlka auta je stále zamrzlá, ale mi stačí vidět vpřed) oškrábání skel, mě několikrát navštívily vzpomínky... Vzpomínky na mé škodolibé úsměvy, když po ránu nasedám na kolo a zatímco řidiči divoce zbavují své miláčky námrazy, já za sebou mívám třetinu cesty do práce... Je to k vzteku, ta třetina cesty na kole by mě jistě nestála tolik sil jako tohle směšné a pitomé škrabání, 3:0 pro mráz... Jdu si koupit garáž!
Otvírám dveře a při nasedání se praštím do hlavy s takovou intenzitou, že se zamýšlím, zda bych náhodou neměl omdlít. Díky noční rozlámanosti! Už mě snad ani nepřekvapuje, že motor nechce naskočit... Sláva, po minutě se povedlo a já si oddechnu, že ta všechna práce nebyla zbytečná. Jenže nechval dne před večerem. Odbrzdil jsem ručku a vyjíždím. Ale už po pár metrech mě přepadá pocit, jako bych neodbrzdil. Ruční brzda zůstala viset... I z poměrně prudkého kopce auto na neutrál samo okamžitě zastavuje a nejede. Co s tím, zaparkovat na vedlejší ulici, odsoudit veškerou vynaloženou námahu k tomu, aby přišla vniveč? Tak to tedy ne! Jestli mě auto nezná (to bych se tedy hodně divil), tak mě (asi nerado) pozná. Jede se dál, kašlu na to! Spotřeba neklesá pod 20l/100km a většina rozjezdů je doprovázená kvílením protáčejících se gum (jako by už tak nebyly dost sjeté).
A to jsem se raději ještě nezmínil o tom, kterak jsem hned okna zadýchal a jak přes vycházející slunce vystřelující rozptylující se paprsky přímo do mých očí, vidím pěkné kulové, jestli dneska nikoho nepřejedu, tak snad už nikdy... A že chodců sebevrahů za cestu potkávám několik. Tohle bylo vážně těsné.
Po několika kilometrech zastavuji na asi dvacáté křižovatce (tohle je snad červená vlna) a ptám se sám sebe, zda mám jít hasit a nebo si raději zavolat sanitku, smrad upečených brzdových destiček mě v autě zdařile dusí. Otvírám okénko a snažím se mu ujet :-) Mrazivý vzduch mě celého paralyzuje, proč že jedu autem, abych nemrzl na kole nebo v šalině? Vážně? Ale takový průvan nikde nebývá...
Co křižovatka to červená barva, zelenou bych viděl maximálně tak na kapesníku (kdybych nějaký měl), jak já jen zbožňuji rýmu a ty šašky v autech přede mnou. Copak jim nikdo neřekl, že to jezdí rychleji než 30km/h? S blížícím se centrem vzrůstá délka kolon na křižovatkách, které mi pijí krev (snad ji budu mít dost, ještě že to nemám do práce tak daleko). Vrcholem je sledovat chodce, kteří se mnou drží krok už několikátý blok a to se očividně nemusí příliš snažit.
Vlastně se divím, že mé nervy nepovolily mnohem dříve. Plyn na podlaze probouzí monstrózní vír v nádrži, z vytočeného motoru se mi ježí chlupy. Kličkuji jak zajíc, předjíždím co se dá, žlutá, červená, kdepak v hlavě mi tepe zelená (aspoň jednou mi je ta rýma k něčemu dobrá)...
Pro vjezd do firemních garáží potřebuji vstupní čip, který zaboha nemohu vytáhnout z kapse kalhot, takže opět mrznu u zcela otevřeného okénka a zároveň inhaluji dusivý cigaretový smrad místních bezohledných huličů, ty voe, ta krev mi asi stačit nebude, její zbytky vřou a čekám, kdy vzkypí...
Závora se zvedá a já to poskakuji přes všechny obrubníky v zatáčkách, hlavně pryč od těch s...áčů! To snad ne! Nemohu najít volné parkovací místo, tady přestávají veškeré žerty. Zoufale a hlavně bezúspěšně kroužím po patře... Naštěstí mi včas (dříve než svým autem odtlačím jiné auto) dochází, že je tu ještě jedno patro. Při vystupování z auta se mi šprajcl batoh o volant, vylézající ocelovou konstrukci jsem si zabodl mezi žebra a zároveň tak tisknu klakson... K čertu! Vlastně mi zbývá už jen, abych za ohlušujícího troubení upustil batoh s notebookem na zem a rozbil si hlavu o šlendrián, vzduchotechniku garáže, visící proklatě nízko u hlavy...
Že toho bylo dost? Ale kdepak... Stojím před výtahem a neuroticky s tikem v oku vidím, kterak mě zase ignoruje. Ne, tak tohle přestává všechno, logiku tohohle kreténského výtahu neprogramoval naprosto vygumovaný idiot. Za tímhle dílkem stojí nepochybně zlý úmysl nějaké masochistické zamindrákované bestiální a pokřivené mysli. Svině jedna! Že uvidím každé patro, s tím jsem neochotně smířený. Ale, kua, nepočítal jsem s tím, že se nedostanu na pracoviště, protože někdo updatnul SW elektronický zámků ve firmě a teď nelze žádné z dveří otevřít...
Místo ležení v posteli stojím vyčerpaný přede dveřmi, hlavou buším do jejich skleněné výplně a doufám, že co nevidět povolí. Vařící krev, prochladlé tělo, sežrané brzdy, prázdná nádrž s peněženkou a to nezmiňuji skutečnost, že mi cesta trvala déle než kdybych běžel...
Žádné komentáře:
Okomentovat