Na víkend jsem přijel k rodičům na Vysočinu a nemohl se dočkat prvního regulérního běžkování na Vysočině. V sobotu jsem se však probudil příliš pozdě, což by nebylo nic proti ničemu, nebýt prvního pohledu z okna a dalšímu, který jsem věnoval teploměru. Oba mi trochu pokazily náladu. Obleva a vytrvalý déšť totiž předem odsoudili první běžkovačku na plácačku s nejistým výsledkem. A v tu chvíli to začalo, máma - "to chceš jít lyžovat v tom dešti?", táta - "jen jsem posypal chodník a jsem durch mokrý, to chceš jít lyžovat?", Láďa - "ses posral?", soused - "to jdeš na běžky?" Copak jsem z cukru, 0°C a slušný déšť mě přece neodradí od běžkování, ať si kdo chce co chce říká a myslí. Od běžek by mě dokázala odradit snad pouze nějaká brutální bouřka (v zimě? :-)) popř. vichřice za zadkem (vážně nemám na mysli oběd z luštěnin :-)) A tak jsem rozbil skořápku a vyrazil...
Popadl jsem kameňačky jizerské, tzv. jizeračky (teď pomiňme skutečnost, že se časem ukázalo, že by se více hodili obřačky :-)) a vyběhl jsem. Za chvíli jsem si to již šunul ve stopě a byl vysmátý jak kotě přejeté klubkem vlny, ze které vám babička plete neprůstřelnou vestu :-) Běžky jsem samozřejmě vůbec nenachystal, jednak jsem na to neměl čas, druhak chuť a hlavně jsem tušil, že by to bylo zcela zbytečné... Teploty kolem 0°C, někde mokrý sníh a někde ledový firm... Co na to chcete namazat, jasně klistry a každou chvíli přemazávat? Ha ha ha, tak jo, běžky byly po minulé zimě naparafínované a stoupací komora zdrsněna smirkovým papírem, skoro takové mikokontakty :-) Tak jako tak to byla neuvěřitelná sranda, ač to chvílemi bylo náročné a bolestivé. Dal jsem si trasu NMNM - Maršovice - Rokytno - Tři Studně - Medlov - Kadov - Krátká - Blatiny - Samotním - Blatky - Fryšavské hájenky - Fryšava - Tři Studně - Rokytno - Maršovice - NMNM. Celkově 32km. Luxusní lyžovačka, která byla ozvláštněna několika okolnostmi - za prvé déšť na pláních namrzal a vytvářel ledový příkrov, stopy byly z velké části zafoukané, takže jsem si parádně zaskateoval, byť se běžky přirozeně bořily do sněhu o 106. Tam, kde zůstala část stopy jsem si dával parádně do těla soupaží. Za prvních 20km jsem potkal přibližně dvě desítky lidí, takže stopa i nestopa a zasněžená Vysočina, která se topila v dešti a mlze patřila téměř jenom mně... :-) 20km byla také vzdálenost, do které jsem slušně makal, než jsem začal tuhnout, no je pravdou že posledních 10km jsem jel možná ještě rychleji, ale bylo to již dost na krev... Po té se začali objevoval další běžkaři. Krom tří borců na společné vyjížďce, kterým se běžkování dneškem jisto jistě zprotivilo jsem potkal nejspíše fotbalový tým Brno Žabovřesky, měli na sobě dresy s tímto nápisem, to že jde o fotbalisty pouze usuzuji z jejich stylu :-) Pro škarohlídy, ano sám jsem si mohl vzít dres AK NMNM, a vážně nejde o označení Kalašnikovů, spíš jsem uvažoval o něčem jako je Autistický Klub :-) jo tak vypadá můj styl (a to jsem dost odvážnej, když mluvím o nějakém stylu). Pak jsem potkal další partu nešťastníků, kterým to klouzalo jak nikdy, teda hlavně dozadu. Dokonce mě zastavili a prosili mě o vosk, když jsem jim odpřednášel svoji hypotézu o klistrové kaši, která bude stejně na houby, koukali na mě jako na vraha, který jim nechce půjčit vosk, skoro jsem si říkal zda mi nechtějí za mé klistr povídačky dát klystýr... No ale já žádný vážně neměl, jedině že bych jim na skluznici rozmázl svoji promočenou Motorolu :-) Navíc jsem se luxusně rozsekal, když jsem hodil v měkkém sněhu kristiánku, načež se běžky zasekly a mě katapultovaly na potlučené rameno a předloktí pravé ruky. Rukou jsem se prohrabal až pod sněhovou pokrývku na louku, pak si své užila žebra a hlava... Obecně jsem měl mnohokráte dost práce s tím, abych to ustál. Ale co, lyžovačka to nakonec byla úchvatná...
Žádné komentáře:
Okomentovat