Ale popořádku, po ubezdušení budíku jsem si namazal dva poctivé krajíce chleba máslem a medem, zajedl smetanovým jogurtem a vydal se z bytu. Z auta mě zdravilo skoro 10cm nového sněhu, navíc nový stále padal z oblohy... Snad po deseti minutách jsem se probojoval do auta se všemi krámy a vyrazil. Silnice na tom po šesté hodině nebyla o moc lépe než mé auto a tak není divu, že jsem si vymaloval nechtěně a neúmyslně hned první pořádnou zatáčku na cestě slušný smyk... A tak jsem zase sundal nohu z plynu a pomalu se v hromadách sněhu došoural do Vlachovek.
6:15, stále slušná tma, která mi však nezatemňuje skutečnost, že většina běžeckých stop z minulých dní zmizela nenávratně v hlubinách dějin... Od samého začátku funguji jako prošlapávač mizerných stop, a dělám to skutečně mizerně. Na některých místech se bořím v navátých, snad půlmetrových závějích, jinde drhnu běžky o hlubokou orbu, kterou sníh ještě dokonale nepohltil. Plácám se jak dikobraz na kole, ale přesto vysmátej jak Ken šmírující Barbie v solárku. Za chvíli míjím Sykovec, pak Tři Studně. Zde si nemůžu nevzpomenout na pocit uspokojení nad krásou zasněžené lípy, kterou v poměrně silné chumelenici a ještě za slušného šera jak na filmovém plátně osvítil kužel světla okolo projíždějícího automobilu... V okamžiku, kdy jsem se přiblížil Fryšavě, tak s rozedněním a silami, které mi po cestě utekly jsme společně usoudili, že je nejvyšší čas vrátit se k autu. Tentokráte jsem neudělal kolečko kolem ledovce, ale vracel se mnou projetou stopou v domnění, že ušetřím spoustu sil. Jaké bylo mé překvapení, když stopa projetá přibližně před dvaceti minutami mizela v přívalech nového sněhu... Neradostný pohled jsme zanedlouho vylepšil prvním pádem v sezoně. Ale co, to k tomu patří :-) Pak už jen plácání zpět, běh s prkny na nohou ve vysokém sněhu a už se durch mokrý soukám do auta. Zde předvádím ukázkové převlékání, kdy jsem rozkopal polovinu interiéru, proč jen ti Francouzi dělají tak malá auta? :-)
Za nedlouho jsem si to už uháněl na Jihlavu. Silnice byla v katastrofálním stavu, podobně jako řidičské schopnosti většiny řidičů aut, které jsem dojel a předjel. Už u Radňovic jsem začal nabývat neklamného pocitu, že do Prahy dojedu tak v úterý. Většina aut se pohybovala rychlostí mezi 30-50km/h. Zas tak zle na silnici ale nebylo, předpisová 90 byla sice trochu adrenalinová, nicméně přiměřená vzhledem k podmínkám, aspoň z mého pohledu. No konec konců, kdyby tomu bylo jinak, tak tyto slova asi nepíši. Tímto plazivým způsobem jízdy a četným předjížděním jsem se probojoval na D1. Ta mi udělala radost, byla komplet rozsolená, takže 130km/h byla jediná rychlost, kterou mělo smysl uhánět do práce. Až na 17km D1 jsem se potkal s regulerní několikakilometrovou kolonou, kde jsem ztratil nemálo času. Ale ani tato ztráta mě neokradla o firemní snídani, která měla podobné zpoždění jako já. Takže jsem si spolu v kuchyňce pěkně potykali a já ji pak sprostě sežral :-) Málem bych zapomněl jak přesně mi všechno vyšlo, asi kilometr od firmy vyprodukoval jeden z posledních vzdechů mobil, došla mi kapalina v ostřikovačích a opožděnou snídaní jsem již zmínil.
Proto už jen zbývá doplnit do deníčku 12km trasu.
Žádné komentáře:
Okomentovat