Cesta na běžkách po sídlišti není žádná sláva, zvlášť když je mnoho chodníků prohrnutých a některé i posypané inertním posypem, ale co, od toho mám přeci kameňačky :-) Po kilometru jsem se dostal do parku k Chodovské tvrzi, tam však situace byla stejná, prohrnuté a posypané chodníky... Vzal jsem tedy za vděk uklouzaným kopečkem od dětí. Chvíli jsem jezdil jako blázen na 100m okruhu, to že si tam děti postavily skokánek mi ani příliš nevadilo, kecám, uvítal jsem to s úsměvem na tváři (asi jsem si dlouho na běžkách nezaskákal) :-) Po čase jsem se rozhodl přeci jenom si vytvořit vlastní stopu a okruh na klasiku, odhaduji, že měl asi tak půl kilometru. Během hraní si na rolbu jsem vesel zjistil, že v Praze nejsem jediný a už vůbec ne první blázen na běžkách... A tak jsem s radostí využil práci jiného nadšence a půlku svého okruhu najel v jeho stopách. Pak už jen následovalo chvílemi zběsilé a chvílemi plazivé plácání se na běžkách po vyjetém kolečku. Kolečku? No spíše okruhu, s kolečkem to mělo společné asi tolik jako kruhy, které Ken rozšlapal Barbie za to, že ho okukovala v plavkách :-) Navíc si přiznejme, že jízda po parku dokolečka (došišata), když je vaše trať z půlky lemována frekventovanými silnicemi není žádný med, natož poctivý med z Vysočiny :-) Po pár kilometrech jsem to zabalil a vydal se na byt. Zpáteční cesta nebyla pamlskem ani pro kameňačky o čemž svědčí poslední momentka. Mám takový pocit, že každou sezonu padnou jedny kameňačky za vlast, tedy za mě, tedy pro mé touhy...
Celkem jsem natočil 6km.
Žádné komentáře:
Okomentovat