Výlety za zimou se v letošní sezóně daří. Skvělá společnost a skvělé podmínky, tak to to obvykle chodí a tak tomu bylo i první únorovou neděli. Janička, Magdička, Mirek a já jsem vyrazili na Dolní Moravu. Pavle bohužel nezvonil budík a Kubu, jakožto náhradníka se mi nepodařilo po sedmé ráno v neděli vzbudit, to proto tentokrát jen ve čtyřech... A tak po dvou hodinách cesty vystupujeme v Dolní Moravě, konkrétně na parkovišti Na Konečné. Posádka se pomalu chystala, zatímco já běžel na sníh vytestovat lyže :-) Tak to jsem si zapřeháněl, prostě jsem vzal oba páry běžek (skoro kameňaček, aspoň co se věku týče) a šel vyzkoušet, který ze dvou levných čínských parafínů dodaný britským prodejcem z eBaye bude méně hroznej :-) Zvítězil Rákosníček, podobnost ani ne tak tvarová či materiálová (aspoň doufám) jako spíše barevná... A hurá na to, půl kilometru s běžkami v rukách a jedeme! Přestože se Norové o slunci příliš nezmiňovali, už při našem příjezdu slušně čarovalo a ani obloha nebyla zdaleka tak zatažená jak se z předpovědí zdálo. No a teplota asi stupeň pod nulou také značně pozitivně přesahovala mrazivé odhady. K tomu všemu sluneční paprsky kličkovaly mezi zasněženými stromy a vlastně zasněženým vším, prostě zima jako z žurnálu vystřižená. No skoro bych se nebál použít Kubův příměr, že to není k lyžování, ale spíše na kochačku. No a tak jsme se k tomu hodlali i postavit, jako že jsme stáli často a ještě častěji okouzleni fotografovali... Od naprosté pohody nás zachránil kopec. Původně jsem všem dával na výběr, lanovkou po sjezdovce na Slaměnku (za nekřesťanských 150Kč), vybruslit na Slaměnku po sjezdovce a konečně varianta 3, vzít to normálně běžkařskou stopou. Hloupě jsem tvrdil že to bude třeba okolo 7km. No ono to bylo 7km do kopce (s převýšením okolo 500m) a ještě dalších 8km po vrstevnici... No co, trochu jsem to neodhadl. Ale i to mělo výhodu, na Slaměnce, chatě/restauraci pod vrcholem Slamníku (1233mnm) jsme se ocitli asi 10 minut po poledni. Bohužel je tato velice dobře dostupná sjezdařům, bodejť by také ne, když leží přímo na sjezdovce, a tak nás nemohl překvapit zástup těžkooděnců a nekonečná fronta na jídlo. Děsivé, děsivé a ještě jednou děsivé. Lyžaři se tam cpali jak tupí, klouzali a padali na kluzké podlaze. Lidé v době chřipkové prskali a vůbec to nebyl příjemný zážitek. Sprosté ženské polské národnosti měly velké štěstí, že mé nervy něco vydrží, zcela nevychované píp do mě pořád strkaly (snad 20min, co jsme stáli ve frontě), jako by to snad mohlo urychlit čekání na jídlo, sprosté píp. No a jídlo, to byla také kapitola sama pro sebe. Restaurace, když odmyslím neskutečné davy, zvenčí a zevnitř čistě, útulně a sympaticky vyhlížející, nabízela slušnou paletu jídel, nikoliv však pro běžkaře. Naprosto nevhodná a nechutně drahá jídla (asi nejdražší, co jsme v této sezóně potkali) a hlavně odporná. Ozkoušeno na dvou grilovaných kuřatech, která si dala Magdička a Janička. Obě se shodly na tom, že UHO nechutnalo a divně zapáchalo. Rýže byla nijaká a grilované kuře zcela spálené. S kelímkem malé kofoly za 160Kč... Když k tomu připočtu neradostnou skutečnost, že tu nenabízí borůvkové knedlíky, tak vím, že pokud bych neumíral hlady, už se tu rozhodně nikdy nezastavím. Je dohráno/dojezeno a naštěstí jedeme dál. Vybruslili jsme kousek červené sjezdovky, abychom si ušetřili necelý kilometr cesty a dál novým zážitkům vstříc. Obloha se nám lehce zatáhla a tak jsme si také konečně trochu zalyžovali :-) Dali jsme už jen 8km okolo přístřešku Pod Babuší, přes rozcestí U sedmi cest až k rozcestí Mokřiny. Nečekaně unavení jsme to tu otočili a hnali to zpět. No spíše se tak trochu ploužili a věřím, že my všichni se nemohli dočkat slibovaných 15km z kopce, z rozcestí Slamník - U laviček až dolů do Dolní Moravy na parkoviště. Kdo by to byl řekl, že těch 8km po vrstevnici bude v našem směru nakonec poměrně do kopce... Ale co, soupaž to upíchat šlo i se znatelným protivítrem. V těchto místech, ač nejvyšší koncentrace lyžníků (když to srovnám s počtem běžkařů v sobotu u Ski hotelu, tak jako by zde nikdo nebyl), stopa poměrně držela a tak jsem i s malými talířky mohl úspěšně píchat soupaž. A vůbec úprava stop si za svoji kompaktnost zaslouží velkou pochvalu. Když k tomu všemu připočteme skutečnost, že můj rákosníčkový parafín v těchto místech jel nejlépe, tak nemohu nepochvalovat si zmiňovaných 8km. Nepřekvapivě mě bavily více než závěrečných 7km ze skutečného kopce... Co se mi stalo? Nic, jen jsem hrozně promrzal, takže bych raději píchal soupaž z mírného kopce, než si užívat zasloužený skutečný sjezd, po kterém se ze mě stal rampouch. No a to je de facto pohádky konec. V Králíkách jsme se při zpáteční cestě zastavili v Penny, abychom doplnili zásoby potravin a pak již cesta vesele ubíhala... Tak skol příště!
Žádné komentáře:
Okomentovat