Až tento opožděný, plánovaný osmý, ve skutečnosti třetí, díl ČMP 2017/2018 vyšel. Přestože mě mnozí upozorňovali na skutečnost, že nejde o párkové závody dětí a že se potkám se skutečnými běžníky, neodradilo mě to a vyrazil jsem. Přiznávám, že jsem se lehce obával toho, že by konečně mohlo dojít na dlouho očekávané poslední místo. Jak by to bylo tragikomické, kdyby se tak stalo právě v této disciplíně, mé nejoblíbenější, běžeckém lyžování. Ale co už, kostky jsou vrženy.
Již ráno to začalo poněkud vtipně, z Brna do NMNM utekla cesta jako voda a rázem jsem stepoval u pultu v administrativní části Vysočina Areny, kde jsem nikdy nebyl. Tiše jsem vyslovil své jméno, načež následovala otázka: "Za koho jste tady?" Lehce zmaten odpovídám: "Za sebe!" Pak mi došlo, že čísla asi vyzvedávají činovníci sportovních a běžkařských klubů zvlášť. Jenže já jedu jen za sebe sama...
Pak následovala cesta k rodičům a vydatná snídaně. Bohužel jsem se nějak pozdržel a tak jsem se nestíhal vrátit na závodiště s dostatečným předstihem, ale co, startovat jsem měl v 11:15 a to bylo ještě v toleranci.
U závodní dráhy došlo na výběr běžek, postupně jsem otestoval tři páry připravených lyží (každé jinak), abych zjistil, že žádné z nich nejedou. Jak typické. Jsem přesvědčený (možná špatně), že technicky připravuji lyže dobře, radost se na ně podívat, jen nikdy nejedou... No pěkný, takže jsem klasicky sáhl po nejlepších lyžích, které mám. Njn. 12 let starý model od Salomonu není zrovna tím nejlepším konkurentem posledních modelů Fischeru, Rossignolu či Madshus, ale co naplat. Projel jsem si během již probíhajících závodů trať, abych byl případně připraven na nečekané a vzhůru na start.
Tam jsem dorazil tak tři minuty před ostrým startem. Teprve v tu chvíli jsem zjistil, že se startuje intervalově po 30s ve dvojicích, hmmmm, zajímavé. Sotva jsem si přivázal oldschoolové číslo na hruď, šel jsem na řadu. Málem jsem si nestihl zapnout poutka holí, natož se vysmrkat. Trochu mě překvapilo, že chyběl borec právě z mé dvojice (za Třech Studní to měl asi příliš daleko :-)) a nikde nebylo ani vidu ani slechu po posledním startujícím, který měl vyrazit půl minuty po mně.
10, 5, 4, 3, 2, 1... Jedu, start jsem napálil, co to šlo, jakože to nešlo a hned začal bojovat s myšlenkou, že bych měl zvolnit. Tělo na toto tempo nebylo připravené. Jenže bylo třeba aspoň v dáli vidět před sebou nějakého závodníka, to pro případ, kdyby trať vedla jinudy než jsem očekával. Ano, vím, hloupé, ale nestihl jsem se před startem informovat, kudy že to vede...
Překvapivě již první kopec Plačkovce naznačil, že by to poslední místo nemuselo klapnout, protože jsem začal sjíždět borce přede mnou. Na vrcholu Plačkovce jsem ho už měl. Bohužel z kopce mi to vůbec nejelo a tak jsem měl další práci v dalším kopci, Modříňáku. Když jsem projížděl cílem prvního kola, měl jsem dost! Představa, že mě čekají další tři dvoukilometrové okruhy mě dosti děsila, nu což, budeme muset zvolnit ještě více. Nosem jsem vůbec nemohl dýchat, takže ústy, u toho jsem slintal jako bernardýn a cítil jak mi studený vzduch spaluje vnitřnosti. Také jsem si vzpomněl na Jirku, trenéra, přeci jenom absence běžkařských sprintů, které jsem s ním mnohokráte (téměř vždy prohrávajíc) absolvoval, mi teď chybí. Přestože mám na běžkách naběháno mnoho kilometrů, tak většinu v naprosto pohodovém turistickém tempu, které je na hony vzdálené tomuto úprku.
Druhé kolo, vedle mě právě odstartovala dvojice veteránů (od 79. ročníku, no už se mi to také blíží), která byla netypická tím, že jsem znal jednoho ze startujících. Jirka Šťastný z VODÁK sportu na krásných Redlinech kolem mě proletěl jako šíp, až jsem se cítil zahanben. V mysli mi vytanul obraz starý asi 15 mnut. Jak jsem tak testoval běžky a kroužil po okruhu, nemohl jsem si nevšimnout laufařské špičky naší země, Adély Boudíkové a Jirky Ročárka. No a byla by škoda, kdybych vás ochudil o ten obraz, kdy Modříňákem jede v pohodovém tempu právě Jirka Ročárek vedle na trati závodících děvčat a zrovna to vyšlo tak, že v okamžiku míjení zařadil sprint... V takovém okamžiku pochopíte častý komentář Zuzany Kocůmové na laufech, že chlapská elita kolem nich proletí vždy jako rychlík. Prostě úžasný pohled na neskutečnou výbušnost a rychlost. Kéž by mi to jelo z kopce jako Jirkovi do kopce...
Třetí kolo, krize se prohlubuje, ale překvapivě dojíždím nižší a nižší čísla a říkám si, že je tu něco špatně. Buď tu opravdu chybí skuteční lyžaři a nebo pořád jedu nad svými schopnostmi a možnostmi. No a nebo obojí. Přestože mé neučené lyžování nevypadá a hlavně není správné, tak to podobné bych mohl říct o soupeřích před sebou. Překvapivě ani jejich styl nevypadá zrovna profesorsky (z mého pohledu :-)). A ještě více překvapivě, stále někoho sjíždím právě v kopcích. Jen škoda, že borci jako Jirka Šťastný, kterého jsem kupodivu dojel mi to vrací ve sjezdech, třeba z Plačkovce mi nadělili několik desítek metrů, děs. Co jsem to zase namazal?
Čtvrté kolo přináší rozuzlení této malé krátké zápletky, předjíždí mě někdo s číslem 199, takže mě nadělil 30s, to je jeden z účastníků, který ve správnou chvíli chyběl na startu, aspoň se zdálo. Teď se mi zdá, že si mě dal jako malého kluka. Jen nevím, proč mě předjíždí z kopce, když do kopce mě zase brzdil. Ale bohužel přišla nečekaná a netypická rezignace, uvědomil jsem si, že přes několik skalpů nejedu tak dobře a že na cílové rovince ho se svými běžkami nedám, takže jsem to už vypustil. Hrůza, bez boje do posledních metrů? Ano. Potupně jsem zůstal za 199 celý Modříňák, byť mě brzdil a pak se stalo, co jsem čekal, na přechodu se dvakrát odrazil a v místech, kde mi lyže jely úplně nejhůře mi odskočil třeba o pět metrů a bylo i po myšlenkách na sprint do cíle.
Konec, spálené průdušky, kašel, ale i Tatranky a teplý čaj, odevzdat číslo a domů. No, ale ne zas tak rychle. Přestože zklamaný z toho, jak tělo v režimu vyšší intenzity příliš nefungovalo, doufal jsem aspoň v bramborovou medaili, přeci jenom pár skalpů jsem na trati získal a účastníků zas tolik nebylo.
Mezi tím jsem pokecal s přesně dvěma závodníky, které jsem znal, již zmiňovaným Jirkou a Martinem Veselským, novoměstským sportovním všeumělem, kterému ještě dlužím oplacení prohry z ligy před třemi lety, kdy mi na sedmi kilometrech ve Žďáru nad Sázavou naděli jeden a půl minuty :-) Ale to nebude tak hned, i na těchto závodech byl rychlejší než já. BTW v kategorii veteránů by mi to na bednu nestačilo... Čas na sobě začít makat!
Po asi 15 minutách došlo na vyhlášení a trochu mé radosti, nakonec to cinklo a já si odvezl třetí místo. LOL na medaili a diplom nejsem zrovna zvyklý, takže, jupí.
Žádné komentáře:
Okomentovat