Vezmeme to klasicky od Adama. I dřevěné běžky vyžadují úpravu, bohužel tradiční kaše různě fluorovaných parafínů se dřevem až zas tak nekamarádí, takže na to musíte jinak... Ještě před nedávnem to "jinak" nabízel i Swix v podobě SWIX I21 Base Tar, obecně tomu v anglofonních zemích říkají Pine Tar, což není nic jiného než borovicový dehet. Když mě před lety uhranuly celodřevěné lyže, ještě jsem byl dalek poznání, jakže to bude s jejich údržbou, a pak... Jednoho krásného dne se však dvoumetrová skluznice stala lepidlem na mokrý sníh a já rychle pochopil, že to takhle dál nepůjde. No a tehdy jsem objevil kouzlo borovicového dehtu, tedy jen hypoteticky, od koupě mě stále dělily roky. Přeci jenom objednávka někde ze severu už tak předraženého Swixu mě zase tak neučarovala. Roky plynou (no aspoň měsíce) a já zjistil, že v Decathlonu lze koupit přesně to, co hledám: "Určeno pro koně na ochranu střelek a chodidel před vlhkostí. Perfektní na zimu." No co, nezní to jako na lyže, ale určitě je to na lyže... Plechovka (plastovka) pak ležela další rok doma, než jsem ji před týdnem rozdělal, s tím, že konečně ošetřím své nádherné sovětské dřevěné běžky, kterým se mělo dostat ocenění v podobě účasti na slavné Jizerské 50. Bohužel se také brzy ukázalo, že lyžím chybí nezanedbatelné části těla (no ta jízda po hluboké orbě posypané popraškem sněhu jim dala asi požrat), navíc by jim jejich šířka neumožnila vtěsnat se do klasické stopy apod. Finální stopku jim však vystavil až můj první pokus o impregnaci borovicovým dehtem. Bojím se, že ten humus sundá až synergie sekery a plamenů... Naštěstí v tu chvíli přišel táta s nápadem, ať si půjčím jeho staré běžky, překrásné Artis Favorit Hickory vyrobené v Novém Městě na Moravě, jak příznačné... Jen pro doplnění, slovo hickory/hikora pochází z jazyků nějakých severoamerických indiánů a označuje dřevo ořechovce bílého, který disponuje vlastnostmi hojně využívanými (aspoň kdysi) tvůrci kouzelných prkýnek. To objasňuje název lyží, popř. jeho odvození. Bohužel se z názvu nedočteme nic o tom, že lyže byly vybaveny moderními umělými hranami, to asi pro ochranu dřevěné skluznice... Ale v klidu, o týden později jsem je stejně během první vyjížďky značně očesal :-) Po krátké historické vložce zpět k impregnaci, již nikdy více... Aneb po aplikaci toho nechutného (a údajně i karcinogenního) sajrajtu u mě značně ovadnul zájem o dřevěnou klasiku. Je to jako byste vlezli do desítky let nečištěného průlezáku a ten pak vyčistili vlastním tělem. Dehet páchne a nedá se ho zbavit. Po uplatnění horkovzdušné pistole je ještě hůř. Kupodivu výsledek byl značně koukatelný. A naštěstí až po týdnu od aplikace jsem zjistil, že jen a pouze výhradně koukatelný, poněvadž se na tom nedalo lyžovat.
Jak jsem na to přišel? Po nepovedené lize a zkouknutí krásné Jizerské 50 v televizi a snězení asi 10 naprosto špičkových domácích knedlíků ze spařeného těsta s jahodami a mákem jsme spolu s Janičkou sedli do auta a vyšplhali do Rokytna. Tam jsem obul nádherné avšak šíleně smradlavé běžky místní provenience, ano, přesně ty, o kterých se zmiňuji výše. Nadšeně jsem skočil do stopy od lidí, nikoliv od rolby, a chtěl jsem vyrazit, jenže to nešlo. Po 20m jsem se obrátil a skoro neměl sílu doplazit se zpět. Navíc jsem za sebou nechával žlutou stopu, skoro jako by do ní někdo čůral. Ach, že jsem si nevzal s sebou nějaké další kameňačky, na které bych naskočil a vesele jel. Takhle nezbylo než bojovat a že to bolelo. Skvělé jest, že celé lyže fungují jako odrazová zóna, no a špatné je, že celé lyže fungují jako odrazová zóna. Chybí totiž skluz. Skutečnost asi nebude tak dramatická, je třeba vzít v úvahu skutečnost, že jde o první pokus přípravy dřevěných lyží, který se očividně neobešel bez minel. No doplácat se na Studnice znamenalo vyvinout nadlidské úsilí. Avšak tam se to začalo lepšit, nejvýše položená obec na Žďársku disponovala nejmrazivějším sněhem, kde jsem poprvé okusil trochu skluzu. No a také jsem několikrát přejel před kovové dráty ohrad, kde jsem zcela záměrně brousil skluznici, s tím jsem pokračoval na makadamu na žluté turistické do Kuklíku. Sem tam jsem vjel do lesa na kořeny, popadané větve, zkrátka cokoliv, co by sundalo dehet z běžek. :-) No a celkem to pomalu, ale jistě začínalo jít. Tedy pokud tak budeme označovat skutečnost, že tam, kde bych jel na normálních běžkách už pět minut ve vajíčku, tak tady jsem stále jel střídák, protože soupaž byla nemyslitelně náročná. Ale co je hlavní, měl jsem chvílemi skluz a k tomu tutový odraz jako nikdy v životě.
Jen Janička se trochu nudila, stále na mě čekala, no a ještě když jsem se po cestě zakecal s Jendou Benešem... A to už měla času na oběd. :-) Po vyčištění skluznice na posypané silnici z Rokytna na Kuklík, jsme už de facto sedlal normální běžky a při maximálním nasazení stíhal Janiččinu pohodovému tempu na jejích kameňačkách.
BTW jsem se zapomněl zmínit o tom, kterak dělali toho dne stopy na Vysočině. Čtyřkolka, která za sebou zanechávala mizerný manžestr (to protože bez přítlaku) a za ní frčel skútr s jedním stopovačem, který zanechával mizernou potrhanou stopu (to protože bez přítlaku)... Prostě celkem hovadina. Záhy se ukázalo, že je mnohem lepší jet ve stopách vyšlápnutých lidmi, byly rychlejší a hezčí.
No a tu se dostávám k tomu pocitu oldschoolovému. V neděli jsme ujeli 24km téměř čistě střídákem, soupaž jsem mohl dát za celou dobu tak 30 temp a to možná přeháním. Naše trasa vedla z Rokytna na Studnice, Kuklík, nad Kadovem, Krátkou, Blatiny, Samotín, Fryšavské Blatky, Fryšavské hájenky, ledovec, Tři Studně, Sykovec zpět do Rokytna. Více než polovinu nádherné vyjížďky jsem strávili v lidmi vyšlapaných stopách. Intenzita prožitku ležela někde úplně mimo hodnotící stupnici. Co na tom, že to bylo pomalé, co na tom, že jsem se sedřel jako kůň ve Farmě zvířat. Bylo to zkrátka tak jiné... Jinými slovy, pokud to máte podobně jako já/my, že se rádi pohybujete upravenou pevnou stopou na závodních lyžích, které jedou téměř samy, zkuste se někdy vrátit ke kořenům... Možná vám to také učaruje.
Žádné komentáře:
Okomentovat