ZLM 2018 - běh na lyžích aneb jak mě debakl na lize uchránil od pobytu v nemocnici

Tentokrát si to asi zaslouží obšírnější komentář. Ještě týden a kousek před nedělí to vypadalo náramně, 18.2.2018 Jizerská 50 a 25.2.2018 ZLM, běh na lyžích. Jenže osud tomu chtěl jinak, nebo aspoň bafuňáři z NMNM, kteří ligařům nabídli termín zapůjčení Vysočina Areny kryjící se s nejslavnějším českým běžkařským závodem. A co teď? Já měl jasno, sice smutné, ale pořád jasno. Liga má přednost, přeci jenom jsem obhajoval vítězství z minulé sezóny. No a tím jsem byl zachráněn. Před čím? No asi před tou nemocnicí. Pro účast na Jizerské 50 totiž hovořily jen takové prazvláštní motivace, jako třeba objet to na dřevěných lyžích s dřevěnou skluznicí a ještě neskončit poslední... No a v tom právě vězel kámen úrazu. K detailům se vrátí zápisek z odpoledního nedělního běžkování po Vysočině. Ale aspoň ve zkratce vězte, že i dřevěné běžky vyžadují úpravu, bohužel tradiční kaše různě fluorovaných parafínů se dřevem až zas tak nekamarádí, takže na to musíte jinak... Ještě před nedávnem to "jinak" nabízel i Swix v podobě SWIX I21 Base Tar, obecně tomu v anglofonních zemích říkají Pine Tar, což není nic jiného než borovicový dehet. Když mě před lety uhranuly celodřevěné lyže, ještě jsem byl dalek poznání, jakže to bude s jejich údržbou, a pak... Jednoho krásného dne se však dvoumetrová skluznice stala lepidlem na mokrý sníh a já rychle pochopil, že to takhle dál nepůjde. No a tehdy jsem objevil kouzlo borovicového dehtu, tedy jen hypoteticky, od koupě mě stále dělily roky. Přeci jenom objednávka někde ze severu už tak předraženého Swixu mě zase tak neučarovala. Roky plynou (no aspoň měsíce) a já zjistil, že v Decathlonu lze koupit přesně to, co hledám: "Určeno pro koně na ochranu střelek a chodidel před vlhkostí. Perfektní na zimu." No co, nezní to jako na lyže, ale určitě je to na lyže... Plechovka (plastovka) pak ležela další rok doma, než jsem ji před týdnem rozdělal, s tím, že konečně ošetřím své nádherné sovětské dřevěné běžky, kterým se mělo dostat ocenění v podobě účasti na slavné Jizerské 50. Bohužel se také brzy ukázalo, že lyžím chybí nezanedbatelné části těla (no ta jízda po hluboké orbě posypané popraškem sněhu jim dala asi požrat), navíc by jim jejich šířka neumožnila vtěsnat se do klasické stopy apod. Finální stopku jim však vystavil až můj první pokus o impregnaci borovicovým dehtem. Bojím se, že ten humus sundá až synergie sekery a plamenů... Naštěstí v tu chvíli přišel táta s nápadem, ať si půjčím jeho staré běžky, překrásné Artis Favorit Hickory vyrobené v Novém Městě na Moravě, jak příznačné... Jen pro doplnění, slovo hickory/hikora pochází z jazyků nějakých severoamerických indiánů a označuje dřevo ořechovce bílého, který disponuje vlastnostmi hojně využívanými (aspoň kdysi) tvůrci kouzelných prkýnek. To objasňuje název lyží, popř. jeho odvození. Bohužel se z názvu nedočteme nic o tom, že lyže byly vybaveny moderními umělými hranami, to asi pro ochranu dřevěné skluznice... Ale v klidu, o týden později jsem je stejně během první vyjížďky značně očesal :-) Po krátké historické vložce zpět k impregnaci, již nikdy více... Aneb po aplikaci toho nechutného (a údajně i karcinogenního) sajrajtu u mě značně ovadnul zájem o dřevěnou klasiku. Je to jako byste vlezli do desítky let nečištěného průlezáku a ten pak vyčistili vlastním tělem. Dehet páchne a nedá se ho zbavit. Po uplatnění horkovzdušné pistole je ještě hůř. Kupodivu výsledek byl značně koukatelný. A naštěstí až po týdnu od aplikace jsem zjistil, že jen a pouze výhradně koukatelný, poněvadž se na tom nedalo lyžovat. V podstatě jsem ujel 20m, které mi stačily k nabití poznání, že stejnou vzdálenost zpět už nezvládnu. Ano, přesně tak skvěle mi lyže jely. Představa, že bych se s tímto Danajským darem rozhodl absolvovat Jizerskou 50, mi zpětně přišla jako jeden z nejhorších životních nápadů... Díky ZLM, že jsi se jela právě tehdy a ne jindy!

No a teď k té lize. Půjčené závoďačky plus moje troje skaty plus závodní klasičky, k tomu všemu asi 4h práce spolu s Mirkem, testování v sobotu, testování v neděli před závodem a pak katastrofa. Tak nějak vypadal závod ve zkratce. To že jsem z LF parafínů přešel na drahé (pro mě) HF parafíny raději snad ani nezmiňovat. Veškerá práce okolo lyží stála ve výsledku za pěkný kulový. No a aby toho nebylo málo, v pátek večer na mě dolehla lehká virózka, kterou se mi v průběhu páteční noci a sobotního dne podařilo ubezdušit natolik, že jsem o ní v neděli již nevěděl. Pln odhodlání a sil jsem se pár minut před startem jako jeden z prvních postavil do první řady, hned vedle Janičky, která to dostala za úkol. :-) No, jestli jsem si ještě asi hodinu před závody dělal zálusk na obhajobu, tak chvíli po startu mě to rychle přešlo. No a ne že bych již před startem netušil, že tentokráte půjde o mission impossible. Nešlo si nevšimnout, že vedle mě v první řadě stojí borci jako Martin Veselský, Marek Papušek, Viktor Beneš či Martin Bořil. To byla skupina těch, o nichž jsem se domníval, že se s nimi mohu poměřovat. Jenže do startovního pole se po letech vrátil poněkud letitý Josef Kučera, bývalý člen ČR repre, servisman ČR A a mnohé další. Kombinace slušné fyzičky, expertízy v mazání lyží a vytříbená technika, byly jednoduše devízy, které nešly zrovna bagatelizovat. No a možná bych neměl zapomenout, že v první řadě krom mé favoritky, Janičky, stála loňská vítězka Anita Benešová a mi neznámá děvčata Eliška Srnská a Monika Pokorná. Dobře, jestli Eliška a také nezmíněná Pavla Marečková stály v první řadě, to nevím, ale rozhodně tam patřily.

Jo a start. No, Pepu jsem ani nezahlídl a byl pryč, zároveň jsem si tak říkal, proč jde přede mě tolik lidí už na startovní rovince, když se do těch holí opřu, tak nejsem přeci až zase tak pomalej. Končí rovinka, dochází mi dech a sakra, to brzo... První kopeček v Plačkovci před tunelem, předjíždím jednoho borce, další borci, konkrétně Marek Papoušek mě brzdí, tak ho jdu předjet také, když vedle něj píchám divoce soupaž, tak abych neohrozil hole svoje či jeho, tak si to rozmýšlím, závod je na začátku, není třeba spěchat. Navíc tempo je pro mě příliš vysoké. Za tunely točíme vratku a skáču do vymrzlé stopy, akua!!! Celá skupina na konci s Markem mi metr po metru odjíždí... První pořádný kopec, tady zase kluky stahuji, ale mám toho již plné zuby. Kopec dolů a skupina mi mizí definitivně! Pod kopcem na louce slyším holčičí hlas: "jedu zprava." Uskakuji vlevo, a začnu makat naplno, naplno 2:1, trapas, celý kopec jsem měl jet 1:1 a já jedu 2:1 na rovince, periferně vidím na své úrovni holčinu, to ještě netuším, že jde o BĚŽKAŘKU, Moniku Pokornou. Zvýšená rychlost a kopec před námi oddaluje trapas o nějakou stovku metrů... Na vrcholu Modříňáku točím 180 a z mírného kopce se mi lyže vzápětí téměř zastavují, zase 2:1, ale na Moniku, která bez zjevného úsilí kolem mě jen prosviští to nestačí, ani na rovince jí nestačím. Lyže drtím, seč mi síly stačí, ale nestačí. Druhý závod po týdnu a já jsem opět krutě rezignovaný, k čemu mi je, že mi to jede do kopce, když na rovinkách a z kopečka nestačím holce s 50kg? Ještě se to pokouším držet, ale postupně mi všichni mizí v nenávratnu a mi je smutno. Tolik úsilí stála příprava těch mizerných prken a takhle si mi odvděčila... Druhé kolo je ještě pomalejší, slintám jako bernardýn a začínám se třást, aby mě někdo nedorazil zezadu. Po cílové rovince jedu už raději soupaž ve stopě, protože je to rychlejší. Děsný pocit, nemoci utlačit po rovině s větrem v zádech běžky na 1:1. Peklo. Ale houby, na peklo došlo ve třetím kole, kdy jsem začal dojíždět odpadlíky o kolo. Jsem takhle na vrcholu Plačkovce a už mě do cíle mnoho nezbývá, na zádech si nikoho nevezu, Monika někde v dáli přede mnou předjela i Marka (ani jemu ty běžky moc nejely) a já si prožívám peklo. Těsně přede mnou skáče jeden z posledních závodníků do stopy, v Plačkovci dolů, že je na tom místě mě nepřekvapuje, na nohách má historické Artis Rubín, prkna, která nejela ani nová, jenže já ho nejsem schopný na svých závodních skatech připravených na HFkách předjet při maximální soupaži z kopce, vyděšen tím co vidím, potupně skáču do stopy za něj. Vyvrcholení zápletky! Tento lyžařský děs mi ve vymrzlé stopě pomalu mizí. Kua!!! Ve vajíčku ve vzduchovém pytli za tímto člověkem a on mi mizí.... Co? Mám chuť rozsekat svoje běžky, byť vím, že viníkem nejsou ony, ale ten kdo je tak mizerně nachystal. V duchu se omlouvám Janičce, že jsem jí také zkazil závod a smutně naprosto rezignovaně jedu trapně pomalou jízdou do kopce. No dobře, takhle ztrápený v cíli nechci vypadat. V tu chvíli rezignuji i na výsledek a drahocenné body, za mnou je malá díra, takže rapidně zpomaluji, abych se vydýchal, to tempo na mě bylo vážně moc... Před velbloudem mi lyže opět zastavují z kopce, pomalý skate na hranu a rychle ke straně do stopy. Na efekt tam nasazuji soupaž, no, chtěl jsem napsat jak z laufů, jenže technicky to bylo tak zlé, že škoda mluvit, navíc je to zaznamenané na videu, takže bych se z toho nevylhal. Nicméně to vypadalo, jako kdybych vážně jel, byť mi ty běžky velkou část doby spíše letěly nad sněhem...

To, že mě předjela holka mi až zase tolik nevadí, takových na světě je... Spíše mě štve to promarněné úsilí, které jednoznačně ukazuje na to, že moje příprava lyží je naprosto looserovská, hlavně že na to mám profi vybavení, že. Takže jsem si hořce užil své nejhorší umístění na lize, aspoň co se běhu na lyžích týče a už spřádám plány na odvedu příští rok. :-)

Nakonec nemohu nepochválit skvělou práci Janičky, která se neztratila ani mezi holkami, specialistkami. Dojela hned za Monikou (ta sbírá první a druhá místa na polovičních distancích lyžařských maratonů SkiTour) a Eliškou, týmovou kolegyní z TJ Žďár nad Sázavou, která na tom nebude o moc hůř. Zkrátka naprosto luxusní výkon, dorazit za těmito expresy. Co bych dal za takové umístění. A to raději nemluvím o tom, že musela tlačit podobně špatně namazané lyže s váhou o 50% větší. LOL. Ještě jsem si vzpomněl, kterak mi po závodě říkala, že se nestihla zadýchat a jestli se prý půjdeme pořádně projet na lyžích (jakože hned po závodě)... Jak jen to ta holka dělá?

A nakonec zmiňované video, které vážně stojí za to. Skol!