ZLM 2018 - obří slalom aneb vzhůru na lyže

Jestliže první letošní (2018) účast na lize nelze neoznačit za analogii bitvy u Chlumce, tu druhou jsem vyhlížel s jistými nadějnějšími očekáváními. Přeci jenom jde v jisté formě o lyžování a lyžování, byť to běžecké, se honosí statutem mé srdeční záležitosti. Dokonce jsem tuto zimní sezónu na tuto událost potrénoval, rozuměj, jednou jsem se v Itálii postavil na sjezdovky. Co na tom, že mi většinu času zabralo překonávání strachu při překonávání maximální dosažitelné rychlosti na tátových slalomkách... BTW můžu být rád, že jsem si nevzal do Itálie své obřačky, možná by mě to vážně vystresovalo, jakožto nelyžař - sjezdař jsem to po červených pistách drtil rychlostí dosahující možná 115km/h. To že se bojím i na modrých sjezdovkách sem raději tahat nebudeme, že. Ale zpět na svah. V sobotu před devátou jsme se všichni celí vrátili z Itálie a v neděli na nás čekal novoměstský svah, Harusův kopec s postaveným obřím slalomem. Ač tomu vůbec nerozumím, domnívám se, že jde stejně spíše o slalom speciál než obřák, jenže dejte si na ten malej kopeček branky správně daleko a nevejde se jich tam více než dvě... :-) No ale co, to je také důvod, proč jsem vůbec neuvažoval o svých těžkých obřačkách, které bych nezlomil do zatáčky, natož abych je zvládl vést po hraně. V úvahu tak připadaly tátovi slalomky popř. jeho nové lyže, skoro slalomky. BTW připadal jsem si jako profesionál, táta nachystal (naparafínoval) všechny lyže a já tak měl na svahu na výběr ze dvou párů. Nepřekvapivě se mi zalíbily jeho nové lyže, které frčely jak z praku, takže jsem staré slalomky ani nezkoušel. Kupodivu se mi na svah moc nechtělo, noc, teploty minimálně nad +5°C a mrholení, zkrátka podmínky, které ocení 9 z 10 průměrných lyžařů. No a to se nezmiňuji o trati samotné, přeci jenom kolečko testování se na ní podepsalo ještě dříve než závod začal. Vyhrnuté mantinely mokrého těžkého sněhu, krása! Na druhou stranu nelze nepochválit absenci ledových ploten, které se většinou poměrně rychle zjevují. Okolnosti bychom znali, tak vzhůru k samotnému závodu. Registrace proběhla v režii Ládi, který tam byl 5 minut před začátkem registrace a přesto jsem startoval s číslem 124, ruzuměj 23. :-) Mi samotnému se podařilo dorazit na svah tak minutu po 17h, tj. v průběhu startu prvního závodníka. Dost nerozumné, na daných lyžích jsem stál poprvé v životě a trať jsem si nevyzkoušel. Ale co. Láďa mi dal číslo a spolu jsme si dali tréninkovou jízdu, již během probíhajících závodů. Druhou testovací jízdu jsem absolvoval sám, protože Láďa se obával, že by nestihl start, no dobře udělal. Když jsem byl 10m od výstupu z lanovky, právě vstoupil do závodu :-) Což znamenalo, že já svůj start nestihl a ne, nepomohlo mi ani to, že jsem z lanovky vyskočil dříve, za což jsem dostal políček od provozovatelů lanovky... Takže číslo 125 startovalo před číslem 124, no co, žádná hrůza. Ani jsem se nestihl upravit a už jsem skákal do startovního koridoru. Jízda se mi z pohledu času povedla, ale rezervy tam byly. Největší průšvih jsem vyrobil na startu, neumím se dostat do hry s rozumnou rychlostí, což mě ve výsledku stálo znatelně lepší čas. Škoda! 33,37s. Na druhou jízdu jsem se načekal a mezi tím mi děsivě promrzly mokré nohy, což v kombinaci s předešlou hodinou umývání auta po dovolené vedlo k tomu, že jsem se cítil poměrně nemocně. Start mi opět nevyšel, takže na rovinaté horní pasáži utíkaly desetiny a možná i celé vteřiny, škoda... Zbytek obřáku jsem totiž zajel pocitově značně lépe, dokonce jsem valil pár branek v hranách, místo toho abych smýkal někde v tunách vyhrnutého sněhu. Jenže výsledný čas byl o více než vteřinu horší, tj. veškeré čekání zbytečné. A to raději nemluvě o tom, že spolu se mnou promrzla Janička a rodiče, kteří mi fandili. :-( Čas z prvního kola nakonec stačil na 7. místo, což je, zdá se, můj nejlepší sjezdařský výsledek ever. Na druhou stranu nelze nezmínit, že na rozdíl od 156 lidí na bowlingu zde startovalo 56 lidí... Na běžkách na viděnou.