A tak v sobotu brzy ráno vyjíždíme spolu s Janičkou ve směru Rokytnice v Orlických Horách. Cesta ubíhala stejně luxusně jako palivo v nádrži, ale což, za snesitelnou chvíli naplněnou obavami na čem že to budeme lyžovat (ještě podhůří Orliček zelo sněhovou prázdnotou) se ocitáme nad zmiňovanou Rokytnicí a (ne)spokojeně kloužeme v ledem pokrytých zatáčkách aneb zimní lesní rallye. Slabší povahy by z toho měly asi smrt, já se děsím jen tak přiměřeně, poněvadž tuším, že naše auto tuší, že jeho drobné výstřednosti ne nepodobné těm Saturninovým mě vlastně svým způsobem baví, no a Janička nepozorovala nic, co by ji mělo znervóznit. :-) Cílová stanice a domnělé poslední parkovací místo, vítejte na Vrchmezí. Realita byla však trochu jiná, než jsem se vychystali, stihlo z nevelkého parkoviště a jeho okolí odjet velké množství aut. Navíc po návratu zpět se ukázalo, že auta beztrestně parkovala podél ledové dráhy (rozuměj silnice totálně pokryté ledem) několik stovek metrů před i za parkovištěm. Takže mluvit o magickém štěstí, jak na nás zbylo poslední místo na parkovišti je poněkud iluzorní... Na druhou stranu nelze popřít, že by vzhledem k slizkému (pardon, kluzkému) povrchu nebylo naše auto ve větším bezpečí.
No a jak že tam bylo? No, chvílemi se zdálo, že fouká v nárazech více než 20km/h (o čemž snad ani předpovědi nemluvily, nezaručeno), tu a tam na nás koukla a nebo padla mlha, sníh byl z půlky tupý a z té druhé také stal za prd. :-) Kecám, chvílemi to jelo a to dokonce i slušně. Ale hlavně, hlavně to tam vypadalo jako v pohádce, sníh, stopa a celé širé okolí zasypané sněhem. Co více si přát? Prázdné stopy? No tak to se tak úplně nevydařilo, ale na poměry to stále šlo, a to i přestože se tu běžela Vodácká 30. Hřebenovku přes Pěticestí, Pod Homolí, Pod Jelenkou, Velkou Deštnou a Šerlich jsme zakončili úspěšně na Masarykově chatě, aniž bychom přišli k úhoně, nebýt toho, že jsme se uhnali.
A zpět ke knedlíkové tradici, bylo třeba dohnat manko z minulého víkendu. No, co bych vám řekl, nepovedlo se tak zcela. Zdá se, o čemž jsem se o den později měl přesvědčit ještě mnohem bolestivěji, že úroveň pohostinství v našich horách za mnoho nestojí. Tady to doslova nestálo mnoho. Hovězí vývar za 35Kč a ovocné knedlíky (bohužel borůvkové nebyly) za 70Kč. Nějak tak jsem postrádal vysokohorskou přirážku a také chuť. Aspoň že obsluha byla vcelku v pohodě. Jo, ale ty knedlíky si fakt nedávejte, dodnes netuším, zda šlo o jahody, třešně, višně, či nějaký jam...
S plnými břichy zpět do kopců, jak rozumné... Ale co už, kousek po místní sjezdovce, aby si někdo nemyslel, že snad na sjezdovky kašleme a vzhůru vzhůru. Zpáteční cestu jsme si okořenili drobnými objízdnými trasami, respektive jsme se vraceli zrcadlovými cestami, které jsou de facto osově souměrné s těmi, které jsme již poznali, tedy za předpokladu, že osa prochází čistě po hřebenu (popř. že je zrcadlo dostatečně zprohýbané).
Do cíle, jako skutečného cíle, tj. na parkoviště, kde stále (ne)spokojeně odpočívalo naše auto jsme se dostali překvapivě brzy, jako by to zpět šlo mnohem rychleji. Takže už kolem tři čtvrtě na tři jsem se zase klouzali v zatáčkách, bohužel nás dobrých X kilometrů brzdila svatba a další silniční ignoranti.
Tímto by výjezd mohl i skončit, ale ne. Ne náhodou jsme projížděli přes Svitavy, kde jsme si udělali zastávku, abychom pozdravili Pepého. Krom toho, že nás pozval do milé kavárny, tak mi poskytl luxusní příležitost svézt se za volantem neméně luxusního BMW řady 7. V takové káře jsem ještě nejel a že je to škoda... Už jen pohled na mohutnou a přeci stále velice pohlednou karoserii je okouzlující. Ještě více to vynikne, zaparkujete-li vedle běžného vozu nižší střední třídy, to pak nabýváte pocitu, že ostatní výrobci automobilů produkují nějaké hračky, nebo snad zmenšeniny... Otevřete dveře a zjeví se před vámi luxusní kokpit, rozměrné a pohodlné kožené sedačky (bohužel vzadu bez vyhřívání), takže pokud do auta nasedáte znavení po půl dni lyžování, tak vás budou znatelně studit. Kůže však není ani první, natož pak poslední z luxusních materiálů, se kterými se potkáte, kořenové dřevo v podobě obložení vám snad udělá radost jako mně, prostě poctivá klasika, žádné náhražky, krása. Bouchat s dveřmi je zbytečné a dosti humpolácké, bohužel jsem netušil, že je stačí jakože přivřít a že se o zbytek postarají servopohony, které vám po usednutí naservírují volant do rukou, podobně jako cestujícím na zadních sedadlech vysunou hlavové opěrky, zatáhnou záclonky vpravo, vlevo, vzadu... Zkrátka rozmazlování kde jen to jde, všechno na elektřinu, tak se mi to líbí. No a jízda je nepřekvapivě také fajn, dieselový šestiválec si jen tiše ševelil a bylo z něj cítit, jaký má potenciál. Moc jsme ho však netrápili, přeci jen byl studený a my se pohybovali po městě... Ale už se těším, až ho s Pepém někde protáhneme trochu více. Ale co si budeme povídat, nesmím to přehánět, každá minuta strávená v takhle pohodlném bezpečném křižníku jako by mi říkala: "zahoď tu plečku, ve které jezdíš a pořiď si mě!"
Žádné komentáře:
Okomentovat