Nedělní krkonošský šesticoboj aneb přes Liščí horu tam a zpět na běžkách

Příjemně znavení po sobotě jsme se dali do přípravy nedělního výletu. Přeci jenom nejistota ohledně počtu členů výpravy na škále od 4-8 značně ovlivňovala následné provedení... Většina bodů, které bylo třeba vyřešit, se však vyřešila sama o sobě. Mirek s Honzou se rozhodli jet po vlastní ose do Orliček a zbytek se rozhodl jednomyslně jet, čemuž dobrovolně vyšel Láďa vstříc tím, že se nabídl vzít svoje auto nabízející až sedm míst k sezení. Společně jsme v předvečer výjezdu namontovali střešní nosiče a pak v neděli ráno krátce před sedmou nasadili rakev. Ta se záhy zaplnila lyžemi Ládi, Janičky, mě, Kuby a nakonec i Páji a Magdičky. Jedna z nejpočetnějších běžkovýprav tak mohla začít. Díky obětavosti Ládi, cesta příliš nebolela, odřídil to sám. Já si naopak půl cesty zkoušel posed v třetí řadě sedadel, kterou Láďa označuje za vhodnou, tak pro děti do 10 let. :-) Světe div se, kdybych měl pár centimetrů nad hlavou na víc, připadal bych si jako pán, dokonce i místa na nohy tam bylo (rozhodně více, než v autech velikosti Fabie). Tak či onak, jsem se před Hradcem vyměnil s Janičkou, aby si to také zkusila :-) Krom neslyšení diskuze v autě si na nic nestěžovala, tady získává Citroen plusové body (ne jako za to, že Janička slyšela každé třetí slovo)!

Okolo 9:45 jsme vybíhali (doslova) z nám již notoricky známého parkoviště Hoffmanova bouda. Cesta vzhůru znamenala přibližně 7km stoupání s téměř 500m nastoupanými metry. No a pak to chvíli bylo mnohem veselejší, sjezd na Lučiny, kde ještě bylo krásně, jak slibovaly předpovědi, slunce, vymetená obloha, zasněžené stromy a vůkol celá krajina, prostě luxus. Jenže pak přišlo na řadu moje demokratické rozhodnutí zkrátit si cestu přes Liščí horu, sám jsem byl prošitej jako přikrývka a nemálo jsem toužil po obědě. Jenže během výstupu na zmiňovaný kopec se zatáhlo (připlula nízká oblačnost) a vůbec, další dva kilometry do kopce s převýšením 250m s tím, že poslední kilometr byl po úzké nepříliš lyžařské cestě se nikomu nelíbil. Ale na kopci zase bylo lépe, úzká stezka po Liščím hřebenu mě vážně bavila, jak zamrzlé vlny, to bylo zase rodeo. No a pak bylo na výběr cestou kratší a mírnější na Dvorskou Boudu, kde jsem před měsícem nebyli zrovna spokojeni s muzeem komunismu, ve kterém zamrzla i místní obsluha, takže když nikdo neprotestoval proti cestě delší zato horší, vydali jsme se na Výrovku. Jenže ani tam jsme si moc nepolepšili. Už u vchodových dveřích zapáchaly toalety a na nich samotných to bylo za trest. Samotný prostor restaurace naopak vypadal poměrně útulně a slušně, jen ta obsluha a jídlo. Děs! Číšník nás zdrbal za to, že jsme deset minut stáli na baru, jak idioti, aniž si nás někdo všiml, a že prý kam lezeme, že by přišel... To že u našeho stolu byl už asi dvakrát aniž by se zeptal, zda chceme aspoň něco k pití, raději nezmiňovat. No a jídlo samotné pak přišlo překvapivě rychle, ale bylo drahé a za moc nestálo. Zvlášť když talíře s knedlíky byly zespodu vymáchané ve špagetách s mletým masem, které si poručili kluci a vůbec to moc nevonělo. Co v posypu mých knedlíků dělala cibule je mi dodnes záhadou, stejně jako skutečnost, že jsem jim nechal nějaké spropitné. Každopádně, pokud by mi nehrozil skon hlady, tak mě tu už nikdy neuvidí. Aneb další hřebíček do rakve představy, že by na našich horách mohlo fungovat pohostinství aspoň trochu slušně. Bída!

Po obědě jsme se otočili na patě, jen stěží přežili návštěvu toalet a vyrazili k domovu. Sjezd z Liščí hory byl dramatický, ale ne tak jak mohl být, zvlášť po té, co jsem si sundal polarizační sluneční brýle, se kterými jsem tak nějak neviděl terénní nerovnosti, kterých tu bylo jako sněhových vloček... Řekl bych, že to bylo bezchybné, ale ne, za prvé to nebylo příliš bezpečné pro holky (z různých důvodů) a za druhé mě málem předjel Láďa. ;-) Jo a ani pokračování sjezdu z Liščí louky na Lesní boudu nebylo fajn. Sice to byl rozkošnej fofr, ale díky tupým běžkařům, kteří mi (vlastně všem, zabrali větší část křižovatky) stáli v cestě, když jsem potřeboval brzdit, jsem je slušně rozsekal. Ne že bych neměl vybranou únikovou cestu, kam jsem to také poslal, jenže ani ta nebyla zcela dokonalá, poněvadž se na ní z nenadání objevila rolba, pod kterou jsem vážně nechtěl skončit. Takže v rychlosti okolo 40-50km/h jsem se pokusil zabrzdit v hluboké soli, což jaksi nedopadlo... Ale co, nic jsem nezlámal, takže jedeme dál. Čím více jsme se blížili zpět k Černé hoře, kterou jsme nehodlali objíždět, jako při cestě vzhůru, ale naopak zdolat ji po magistrále, tím více se začalo opět vyjasňovat a slunce nám připravilo naprosto úchvatnou podívanou na okolní kopce. Vzhledem ke skutečnosti, že nebylo příliš vysoko nad obzorem, halilo krajinu do teplých barev a vertikálně významné objekty vrhaly dlouhé stíny, což spolu s pár dramatickými mraky na obloze vykouzlilo právě to, co jsem se snažil a neměl šanci popsat. Hory jsou nádherné a v zimě zvlášť! Skoro vrchol Černé hory nebyl daleko, takže konec útrap? Ale kdeže, ono dostat se dolů nebylo překvapivě zase tak jednoduché, jak bych čekal, kousek po sáňkařské dráze se sáňkaři v zádech, kousek po sjezdovce plné ledových ploten... Nohy dostávaly zabrat, ale nakonec to všichni úspěšně dali. Juchůůů!

Krátce před setměním, tj. někdy okolo 16:30 jsme pak vyrazili k domovu. Po cestě na nás čekala ještě jedna povinná zastávka v Jaroměři, Lidlu, kde jsem dokoupil cukry, tuky a bílkoviny. Cesta s nimi hned lépe utíkala! A pak na mě přišlo únavy plné smutno, krajina dávno bezesněhá, kdy že se zase potkáme...