Není to zase tak dlouho, co jsme trávili luxusní týdenní dovolenou poblíž Svatého Mořice (konec roku 2014), a už vůbec se raději nezmiňuji o dvou návštěvách Engadinského údolí v listopadu 2016, kdy jsem s Janičkou vyrazili na dovolenou do Livigna. S ohledem na tyto skutečnosti se dá považovat toto území, kde se mimo jiné jezdí prolog Ski Classic, La Diagonela, Engadin Skimarathon a mnohé další závody, za jedno z našich nejoblíbenějších zahraničních... Letos jsme se rozhodli vyrazit v termínu 25.12.-31.12.2017 s tím, že první den jsem vyrazili až večer a poslední den přijeli pro změnu ráno, tj. na lyžování zbylo celých 5 dní. Sestava? Tradičně-netradiční... Janička, Andrejka, Kuba, Mirek a já. Takže vzhůru!
25.12.2017 Cesta do Švýcarska
Místo v 22h vyjíždíme o půl hodiny později, to protože jsem nebyl schopný zavřít rakev plnou lyží a jiného harampádí. Co si budeme nalhávat, na 5 lidí 10 párů běžek, 9 párů běžeckých holí, jedny sjezdové, sjezdovky a dva páry sněžnic..., to si o problémy vyloženě říkalo. Cesta netrvala na mapách vymodlených 9,5h nýbrž 11,5h. Mohlo za to několik faktorů, mlha v ČR, zastávky na dálničních odpočívadlech, zastávka v krásném, jediném a vlastně i jedinečném bezcelním pásmu, švýcarském Samnaun. Aspoň že se nikdo moc nikam přes noc nehnal, dálnice de facto zely prázdnotou a my tak mohli spokojeně spát za volantem... Ještě že se na řízení spolupodílela Janička a Kuba, jinak bychom jeli dva dny...
26.12.2017 Den 1, Běžky okolo Beveru, ubytování v Biviu, běžky v Biviu
Lyžování po probdělé noci mě vždy hrozně těšilo a i tentokrát tomu nebylo jinak. Tomu všemu však přecházelo hledání parkovacího místa, které by nikterak nezatížilo peněženku. Aby bylo jasno v tomto kraji zimním sportů zaslíbeném, kolébce zimního alpského turismu, není zcela jednoduché zaparkovat vůz bezplatně tak, abyste ho pak ještě našli (rozumějte, aby vám nebyl odtažen). Ale i to se nám v Beveru nakonec povedlo, v klidu jsme posnídali a neklidně vyrazili do stopy, zatímco Andrejka s Janičkou se vydaly na pěší průzkum překrásného údolí, Val Bever. Rozkošné údolíčko, kterým se táhla dokonale vyfrézovaná stopa ozvláštňuje řeka Beverin spolu s železnicí (směřující do Davosu). Polojasno dávalo vyniknout krásám zdejšího malebného kraje a já si to kupodivu i přes svůj mrtvolný stav vcelku užíval. Na cestě zpět z běžkařské konečné jsme potkali holky mířící teprve vzhůru, a tak jsme si domluvili prodloužení výjezdu. Bever se tak stal nejen startem a cílem, ale i průjezdním bodem, branou do širokého údolí řeky Inn, kterou vede běžecká magistrála, dálnice. Dostatek času mi umožnil ukázat klukům, kde že jsme to nocovali před třemi roky. Pokud vám to zní podezřele, tak vězte, že se naše první návštěva pověstně přepychového resortu odehrávala v podzemí uvnitř krytu civilní obrany lokalizovaného v sklepním podlaží obecné školy v nevelkém sídle nesoucím jméno La Punt-Chamues-ch (tedy aspoň od roku 1943). A to už pořádně zavdávalo k prohlídce. Po setkání s něžnější a hezčí částí naší skupiny došlo na romantický skupinový oběd v podhůří místních veřejných toalet :-)
A co bylo dál? Siesta? Ale kde že. Předzvěst každodenní dvojité zábavy, cesta na ubytování. Přestože se většina pohybových aktivit měla odehrávat v engadinském údolí, poblíž již mnohokráte zmiňovaného Svatého Mořice, náš dočasný příbytek bylo třeba hledat mimo údolí... A kdo by to byl řekl, že abychom se dostali do 22km vzdálené obce Bivio ležící ve stejné nadmořské výšce (okolo 1800mnm), budeme muset zdolat známý Julier Pass, sedlo v nadmořské výšce téměř 2300mnm. Vzhledem k překvapivě povedeným sněhovým podmínkám bylo o nevšední zážitky postaráno :-) Ještě že mě posádka již zná, a tak nepanikařila a ani nevyváděla, zatímco naše auto vcelku dovádělo. Pravda občas jsem trnul i já, ale to bylo v okamžicích, kdy auto hrabalo seč mu nedostatek sil dovolil a už už se zdálo, že zůstaneme stát v kopci. Jinak bez ohledu na okolnosti, ať už šlo o čerstvý sníh, břečku, umydlenou sůl, led a další nepříliš oblíbené typy sněhovo-ledovo-vodového podkladu, patřil náš slabý a po okraje naložený vůz mezi ty nejrychlejší. Tedy dokud se neobjevil holý asfalt, kde mohutné šesti- a osmiválce nechutně zahanbovaly hodinový strojek pohánějící náš vůz :-)
Na ubytování jsme se dostali o nějakou hodinu dříve, než bylo domluveno, ale problém to nebyl. Dostali jsme klíče od nepříliš vzhledné budovy, která tvořila obal tří nezávislých bytových jednotek spravovaných z nedalekého Guidon Hotelu. Budova, bývalá myslivna sice z venčí a ani zevnitř nepřipomínala ani vzdáleně luxus, kterého si není možno nevšimnout na druhé straně sedla, ale na druhou stranu skýtala mnohé výhody. Tou největší byla beze sporu cena (viz závěrečné vyúčtování) no a pak prostornost a kompletní vybavenost, dostali jsem do správy de facto byt s kuchyní, jídelnou, koupelnou, třemi ložnicemi a dvěma servisními kumbálky... Zkrátka paráda!
No a sotva jsem vyložili, nadešel čas prozkoumat okolí slibující upravených 12km tratí. Spolu s Kubou jsem si dali pozdně odpolední skateovou vyjížďku ze vsi Bivio nad jezero Lai da Marmorera. Avšak ani parádně frčící běžky a ani nádherná zasněžená krajina s úchvatnými výhledy okolo nepomohla odvrátit nechutnou únavu spojenou s celonočním cestování autem okořeněném dopoledním běžkováním...
Opulentní večeře a spát. Padl jsem jak střelený...
27.12.2017 Den 2, Běžky z Pontresiny do Sv. Mořice a zpět
Již druhý den dovolené si vytváříme milou rutinu, opulentní snídaně doprovázená zábavnou (pro mě) cestou do sedla a ze sedla. No a pak moje milované lyžování. Ve středu jsme měli v plánu údolí Val Roseg a Morteratsch. Auto jsem odstavili na jednom z mála bezplatných parkovišť, na dohled od kostela/zříceniny San Gian, maskota Celeriny a vlastně i Engadinu. Pozdně gotická zvonice středověkého kostelíku byla na konci 17. století zasažena bleskem, požár, jeho důsledek se postaral o torzo, které tvoří nepřehlédnutelný orientační bod na řece Inn (rozuměj, poblíž).
Záhy se však objevily nedostatky našeho plánu, to když jsem na skateových běžkách vyrazili do údolí, které jako jedno z mála umožňuje pohyb pouze ve stopě na klasiku. Správnými prkýnky disponoval v danou chvíli pouze Kuba a tak jsem ho zanechali jeho osudu a otočili to na zpět. Během průjezdu okolo lanovky na Muottas Muragl (z ní se jezdí na sáňkách) se mi podařilo vedle hotelu hodit záda jako za celý život ne. Šli jsme z prudké meze hledajíc za hotelem běžkařskou stopu a ta vypadala zachumeleně, a také byla, jenže pod vrstvou prašanu se skrýval led. Jak známo skateové boty jsou dost tvrdé a kluzké, vykopl jsme prý překrásně nohy, dostal tělo do polohy v leže, jenomže ve výšce 1,5m nad zemí, no a pak jsem padl po zádech na ten led. Aby toho nebylo málo, kryl moje záda bidon, jehož víčko je vážně z tvrdého plastu, který na páteři cítím ještě několik týdnů po události, no a další kontaktním bodem byla hlava, aneb není nad malý slabý otřes mozku takhle po ránu... No ale raději zpět k průjezdu pod Pontresinu a vyšplhání se po černě značené běžkařské trati zase nad ni (nevím proč ji nazývají Traum Loipe, snad jako že se nám o takových kopcích ani nezdálo?). Za poměrně silného sněžení jsme se dostali na zachumelenou stopu Engadin Skimarathonu, snad šestimetrovou dálnici skrze nemálo zajímavé lesy, která nás protáhla okolo jezera Lej da Staz a stejnojmenné restaurace nad o mnoho větším jezerem Lej da San Murezzan až do centra blahobytu. Ale to nebylo vše, náhradní plán počítal s prohlídkou závodních tratí a hlavně projížďkou po zamrzlém jezeru, v našem případě Lej Da Champfer. No a zatímco Kuba byl neznámo kde (lítal po letišti a různě vzdáleném okolí), zatímco Andrejka pěšky putovala do Mořice a zpět a zatímco Mirek s Janičkou mohli obdivovat rolby s plováky na zmiňovaných jezerech (prý praskání ledu v blízkosti projíždějících roleb nebyla až zas tak milé, jak by se mohlo zdát :-)), tak já letěl zpět do Pontresiny, abych se stihl potkat v domluvený čas s Kubou a Andrejkou a pak se společně mohli vrátit pro Janičku s Mirkem, kteří si naplánovali v Mořici zastávku (ještě že kultivovaný západ disponuje takovými vymoženostmi jako je centrum běžeckého lyžování s šatnami, skříňkami, toaletami, obchodem a vytápěním...) Překvapivě se mi na cestě zpět dařilo a díky několika zkratkám jsem byl snad půlku společné cesty pověšen na stopovači rolby, která mě ne a ne setřást :-) Nakonec mi nepřekvapivě utekla a ještě mi zpomalovala již tak ne příliš rychlý sníh tím, že ho upravila. Bohužel se jí ho nedařilo komprimovat na takovou úroveň, aby unesl moji maličkost. Ale co, na místo jsem překvapivě dorazil s dvacetiminutovým předstihem.
Ale trampotám nebyl konec, sotva jsme se všichni zase sešli/sjeli, zajeli jsme společně do velkého Coopu v centru Mořice, zaplatili za parkování! Ano, Skočdolesa Stanislav vcelku dobrovolně platil za parkování... Praskly ledy? No to snad ne, protože Jáňa, Andrejka a já jsme dostali chuť povozit se na bruslích po jezeře, okolo kterého se rozprostírá už tolikráte zmiňované město... Ani nám příliš nevadilo, že půjčovna bruslí pomalu s naším příchodem sbalila stan, lavice a stoly a to zejména protože nám ještě naposledy prohrnuly ledové kolečko. Sváteční světelná atmosféra se mísila s hustou chumelenicí a vytvářela překvapivě příjemné okolnosti našeho také sportu. Bohužel malá vrstvička čerstvého sněhového poprašku záhy skryla všechny vady přírodního ledu a že jich bylo, různé praskliny a bubliny zapřičiňovaly častá vykolejení a přinášela nezměrné možnosti rozbití si úsměvu :-) Přežili jsem však kupodivu...
No a večerní zábava v autě, opulentní večeře a pak do půlnoci příprava lyží na další den, parafíny a vosky, no pak že to není zábava. :-)
28.12.2017 Den 3, Běžky okolo Pontresiny, Val Roseg a Morteratsch
Den třetí jako přes kopírák, snídaně, zábava v autě a zábava na sněhu. Kuba mi hned po ránu (no spíše v pozdním dopoledni) zbořil plán o tom, že pojedeme to stejné jako včera jen se prohodíme, jako že si vezmeme klasičky a on skaty... No prostě v plánu byl Val Roseg a Morteratsch. Vyjížďka to byla luxusní, to nemohu říct, záhy se však ukázalo, že jsem Janičce připravil lyže hodně mizerně, možná jí to nesmekalo, ale rozhodně jí to neujíždělo vpřed. :-( No jo, chyby se stávají a nemohu neříct, že by nejlepších výsledků nedosahoval Míra na svých Sportenech, no hlavně že my ostatní jeli na závodních Salomonech či Atomicích... Cestu na Morteratsch zpestřila moje a Kubova objížďka výběrčích. Zkrátka jsme opustili stopu, přejeli koleje Bernina Expressu, Kuba zapadl po prsa do sněhové závěje a pak jsme pokračovali soupaž po pěší stezce. Ne že by mě těch 8CHF zabilo, ale občas (rozuměj skoro vždy) mě to placení nebaví a je jedno zda pro to mám rozumné či nerozumné výmluvy. Neříkám, že tu za nevelký poplatek něco nedostanete, jenže to něco je různě velké a někdy i záporné. Ono totiž boj s přírodou člověk nikdy nevyhraje. A i když se borci snaží a během sněžení křižují rolbou trasy tam a zpět, tak ve skutečnosti běžkařům často nepomáhají, viz úterní sledování rolby. Kdybych bruslil v 10cm prachového sněhu, slyšel bych příjemné dunění utlačované sněhové pokrývky, někde dole by přeci jenom byl pevný podklad a měl bych skluz, místo toho jsem jel nalepený na rolbě produkující nezanedbatelný smrad a rámus, takže jsem neslyšel nic a navíc se mi jelo o poznání hůř, poněvadž nedokázala utlačit sněhovou pokrývku, tak jak bych si to představoval (nebo spíše moje váha). Na druhou stranu to je pořád lepší než v Itálii, kde v loni borci dostali do stopy na několika místech neuvěřitelné množství šutrů, které mi nevratně zníčilo skluznici... Ale proč to všechno vykládám, ve Švýcarsku je to často dovedeno ad absurdum, pěší turisté totiž mají k dispozici srovnatelné množství tratí jako běžkaři, které na jistých místech ujíždí táž rolba, jinde dokonce sníh odklízí snad i fréza a přes to všechno za užití svých cest neplatí ani Frank. A tak, když mě to popadne (tj. skoro vždy), vyhnu se výběrčím jinou schůdnou/sjízdnou trasou. Občas se vám dostane i nečekaného benefitu, třeba jako zde, ušlapaný sníh od pěšáků jel totiž výrazně rychleji než ten rolbou upravený, takže aspoň chvíli jsem si užil soupaže. Nakonec přes koleje zpět a zase v pomalé stopě vpřed. Setkání s Bernina Expressem okolo projíždějícím mně opět připomnělo, jak nebezpečné je zdolávat koleje v zahraničí. Zkrátka na rovné trati neslyšíte rozjetý vlak dříve než nějakých 30m od vás a to už může být pozdě... Výjezd k ledovci Morteratsch nebyl jednoduchý, nejen že to bylo znatelně do kopce (stoupání asi do 2015mnm), ale hlavně pěší a běžkaři sdíleli touž trať a bohužel ani zde mezi oběma skupinami nevládne toliko potřebný respekt, aneb lyžování jako v minovém poli. Neméně zajímavé jsou cedule označující místa, kam že v daném letopočtu dosahoval ledovec. Děsivé, děsivý úprk. Něco podobného jsme viděli letos ve Státech a působilo to na nás stejně negativně. Tu negaci berte prosím s rezervou... No a za odměnu přišel krásný dlouhý pozvolný sjezd, kdyby to jen trošku jelo, dostali bychom se možná s lehkostí mně nevlastní až zpět do Pontresiny, takhle jsem píchali jak o život...
V Pontresině jsem si dopřáli luxusního obědu, rozuměj tuňáka z konzervy s chlebem :-) Přeparkovali jsem auto na jiné místo v Pontresině, podržte se, opět placené, pro tentokráte za 2CHF na dvě hodiny. To byla vlastně nutnost, jinak bychom asi nestihli sraz s Andrejkou. Po obědě došlo konečně na Val Roseg a musím vám říct, že šlo o to nejhezčí s čím jsem se v Engadinu potkal. Luxusní dvě klasické stopy proplétající se s uzavřenou silnicí, které kralují koňšké povozy a lidi, rozkošná řeka, lesy a vysoké štíty hor okolo. Jediné, co kalilo sladkou příchuť naprosto luxusní krajiny, byla skupina běžkařů, kteří si dovolili předjet nás. :-) Na konci údolí došlo i na zasloužený odpočinek před hotelem Roseg a pak dřina dolů... Své dlouhé závodní klasičky jsem dal Janičce, která na nich z kopce uháněla jak o závod a já si půjčil její prehistorická RCSka, která jsou spíše pro dítě, než pro ženu, o pořízkovi jako jsem já raději ani nemluvě. No soupažový trénink dobrý, to nemohu říct. Nádhera zakončená úspěšným návratem na čas. Paráda!
Odpolední zábavu v autě vystřídala opět večeře následovaná Biatlománií. No nechybělo moc a zvítězil bych, ale Kuba byl rychlejší (no platilo to ve hře, stejně jako na sněhu...)
29.12.2017 Den 4, Běžky v Maloje, Val Fex
Čtvrtý den slibovaly předpovědi vyjasnění, den bez sněžení, nebe bez mráčku a slunce v nadhlavníku! Urychlili jsem snídani a vyrazili co jen to šlo. V sedle ukazoval teploměr výživných -19°C... Zpět v údolí, tam, kde se divoce kouřilo z jezer bylo jen okolo -15°C, takže cajk. Bohužel se ukázalo, že naše již několikrát použité parkoviště není v provozu, takže jsem raději běžel do restaurace/hotelu dojednat parkování na jejich pozemku, povedlo se, ale bratru za 5CHF... Azuro, zasněžené stromy, skály a hory, do kamene vytesaná stopa... Luxus největší. Pardon, kecám. Existuje větší luxus, stačí aby teploty nepadly k ránu k -20°C, ty totiž způsobily přemrzlost sněhu, který byl jako šmirgl... Na tohle neumím lyže přichystat, takže zkrátka vůbec nejely. Ale co, Kuba stejně říkal, že to není na lyžování, ale na kochání... A také, že bylo! Na pohled svůdnější krajinu jsem viděl snad jen jednou v životě. Nádhera, kterou jsme si okořenili přechodem Lej da Segl a co, že bylo uzavřeno pro nebezpečnou ledovou pokrývku. Po zamrzlé hladině se proháněly skútry a tak jsem dospěl k přesvědčení, že nás to na běžkách také unese. Uneslo, ale nahnáno jsem měl, zejména všude, kde bylo vidět, že se rolba propadala... Odvážným štěstí přeje, takže jsme vsi Isola dosáhli bez nadměrné námahy, kterou v sobě skrývala pěší vycházka po břehu popisovaného jezera. No a čím blíže jsem se ocitali Maloje, tím krásnější vše bylo, pokazit to nemohl ani předsunutý výběrčí, u kterého jsem tak nějak zapomněl zastavit. ;-) Dokonalost na každém kroku, toliko krásy, že se to nedá popsat... Z Malojy jsme si to namířili údolím řeky Orlegna, bohužel nám nebylo přáno, abychom se dostali až na konec plánované běžecké trati. Důvod? Napadlo toliko sněhu, že to rolba nedala a zakončila své putování v půli, poblíž Alp da Cavloc, jen kousek za stejnojmenným jezerem. Nejraději bych se kochal do nekonečna, ale Kuba ještě chtěl vidět Val Fex, které jsem měli to štěstí spolu s Janičkou navštívit již 3x, takže místo lelkování vzhůru dolů a vzápětí nahoru. Když myslím dolů, tak to myslím vážně, sklesat 200m na 1km trati by nebylo špatné, no vzhledem k zatáčkám a příkrým srázům možná i extrémně nebezpečné, kdy to bývalo jelo, jenže ono nejelo, takže nakonec to bylo velmi příjemné a bezpečné.
Po návratu do historie, tedy do vesničky Isola odmítla Janička dobrovolně vstoupit po druhé do téže řeky, nebo na zamrzlé jezero, to máte jedno, takže nezbylo než následovat mě a to byla velká chyba. Pěšina vzhůru do kopců vedoucí sice dle mapových podkladů slibovala ušetření pár kilometrů cesty, ale za cenu stoupání téměř 200m na 1,5km pěšího pochodu. No a to jsem ještě netušil, že bude třeba sněžnic. Pochod s běžkami a holemi v rukou, kdy se co chvíli propadnete po pas do sněhu a navíc se stále trmácíte do velkého kopce není úplně radostný. A to raději nemluvě o nebezpečí spočívající v příkrém svahu, kde často hrozilo zřícení do "propasti". No co, největší fyzických výkon dovolené jsem odvedli právě zde a po nalezení manšestru od rolby oslavili pozdním obědem. Zvlášť zajímavým v Kubově případě, velké mrazy proměnily totiž jeho okurky v okurkové zmrzliny. :-)
A pak nastal čas posledního stoupání v údolí Val Fex. Značně prošitej jsem dosáhl vrcholu, aniž by mě dostihl závodník, kterého jsem již nějakou dobu vezl na zádech (to, že Kuba čekal na vrcholu dobrou čtvrthodinu přede mnou raději zmiňovat nebudu). Tentokráte jsem však z výjezdu moc radosti neměl, nejen že se obloha pomalu zahalila do nízké oblačnosti, ale hlavně smrad spálené nafty mě v lehce divokém koutu krajiny dosti otrávil. Co naplat, solární panely a diesel elektrocentrála jsou zjevě jedinými zdroji elektrické energie v restauraci na konci světa, Alp Muot Selvas. Naopak cesta zpět k autu u jezera Lej da Segl potěšila snad všechny, no ne že by i po cestě zpět nebyla nějaká ta pasáž do kopce, ale dlouhé zatáčkovité sjezdy převažovaly. Byť to nejelo nijak zvlášť rychle, a nebo právě proto to bylo příjemně odpočinkové.
U auta jsem se sešli s Andrejkou přesně na čas a spokojeně cestou kluzkou zato nebezpečnou doklouzali zpět na byt. Díky ráno vybrané hotovosti jsme uhradili platu za ubytování a v klidu se pustili do večerního hodování. Je pravdou, že pohody jsme si neužili zvlášť dlouho, zejména já s Kubou. Přišlo mi totiž zvrhlé ani jednou nevyzkoušet ani jeden ze dvou párů půjčených sněžnic, které nám akorát zabíraly místo v autě. Takže čelovky na hlavu a vzhůru. Zajímavé srovnání, k dispozici jsme měli dva zcela rozdílné přístupy k témuž tématu. Moderní sněžnice s duralovým rámem a technickou tkaninou o rozměrech 24*68cm s nosností 130kg (SASQUETCH V., 2500Kč) vyzvaly na souboj zástupce indiánské klasiky, jasnové sněžnice české provenience o rozměrech 27*140cm s nosností 105kg (Awasakwa Ojibwa od Ivo Tvardíka, 4200Kč). Čekáte výsledek? No záleží o co vám jde, na brodění se v čerstvém prašanu s přehledem vítězí indiánská klasika, na upravených cestách pro sněžnice (kterých také najdete v okolí Sv. Mořice dostatek) by asi měla navrch duralová moderna. Tak či onak přes vzdálenost pouhého kilometru šlo o zajímavý zážitek. Věřím, že pro putování divokou přírodou jde o nepostradatelného pomocníka, ale sám raději zůstanu u tenkých prkýnek, na kterých se můžu svézt aspoň z kopce :-)
30.12.2017 Den 5, Běžky v Davosu, cesta domů
Ráno jsem si zabalili všechny saky paky, dojedly zbytky krmí, které jsem zakázal vézt zpět v obavě, že už nikdy neposkládáme věci do auta a že tu budeme muset nechat něco cennějšího než jen jídlo... A vzhůru dolů domů. Tentokráte severním směrem na Savognin a pak na východ, Suravu a Alvaneu Bad, kde jsem si udělali zastávku od klouzačky na čerstvém mokrém sněhu, který se nelítostivě zhostil všech silnic a několikráte mě donutil přemýšlet o tom, co budu dělat, až nevyjedu nějaký kopec :-) No a cože jsem dělali v Alvaneu Bad? Chtěl jsem omrknout Surava Skate Line, 3km dlouhý bruslařský chodník lesem, 2-3m široká cesta zalitá v ledu... Jak lákavé, jen škoda toho mokrého chumelení, které nás odradilo od podobného dovádění. Přeci jenom vrstva čerstvého sněhu mohla zakrývat záludnosti, o kterých bychom rádi věděli, takže take a photo a jedeme dál...
Dál = Davos. První ze dvou běžkařských zastávek jsem naplánovali poblíž vlakového nádraží Davos-Frauenkirch, kde jsem bodli auto na parkoviště do 20-30cm vrstvy čerstvého sněhu. Původní záměr vyrazit až na konec údolí potoku Sertigbach do vsi Sertig, Sand nevyšel. Přestože ještě předchozího večera se v Davosu prsili, že jsou najety všechny běžecké stopy, tak ráno tomu již tak nebylo. Na stranu druhou zimní podmínky tu panovaly více než obstojně, jen škoda lehce mokrého chumelení a zatažené oblohy. Jako náhradní program nám posloužily sousední louky... Bohužel díky mé minele jsem nechali po svých putující Andrejku promrznout o nedomluvenou půl hodinu déle... O tom, že mě museli vytlačit tři chlapi ze zmiňované sněhové peřiny raději pomlčím. ;-)
Aby těch omylů nebylo málo, ukázalo se, že parkoviště na druhé straně Davosu spočívá jaksi minimálně pod půl metrem sněhu, takže nezbylo než zaplatit další 2CHF za další dvě hodiny parkování. Nicméně to bylo ještě to nejmenší... Ono jsme totiž viděli ceduli, ceduli hlásající: "Flüela Pass je uzavřen". Ajajajaj, změna plánů, domů nepojedeme cestou kratší a rychlejší, ale naopak delší a pomalejší, přes Německo... Ale tím se nemělo cenu zabývat právě v ten okamžik, a tak jsem si klidně dojel autem k odpadkovému koši, postupně vyházel všechny nepotřebné propriety, které všem po obědě v autě zůstaly a vzhůru na poslední švýcarskou lyžovačku. Ani běžecká stopa v údolí potoku Flüelabach nevedla příliš daleko, takže došlo na otočku a návštěvu samotného centra Davosu, kde jsme s překvapením zjistili, že všechny tři vyhlídlé údolní trasy jsou zavřené, na rozdíl od všech ostatních... Pech? Ale ne, aspoň jsme trochu poznali Davos, pozávodili s Australskou běžkařskou repre a nakonec se vydali podél excentrického hotelu InterContinental Davos poněkud kopcovitou avšak nádhernou stoupou k jezeru Davosersee. Na její konec jsme však už nedorazili, ale ani to nevadilo, i ta malá ochutnávka stačila.
Srovnání s Engadinem? Těžké. Každé srovnání je totiž těžké. Mi osobně se mnohem více líbí Engadin, zejména okolí Maloji, Val Roseg, Val Fex, lesní úsek mezi Pontresinou a Sv. Mořicem, zamrzlá jezera... Na stranu druhou nelze nezmínit naprosto luxusní dostupnost davoských tratí, některé prochází de facto skrze město, takže z mnoha ubytoven můžete vyrazit přímo s běžkami na nohách. No a podobných argumentů pro jednu či druhou destinaci bychom našli nespočet, takže se na to raději vykašlu a poradím vám navštívit obě. :-)
No a cesta domů, náročná cesta domů, ale zase méně než cesta tam. :-) Takže postupně Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Německo a ČR. Všude něco, v Lichtenštějnsku levný benzín, v Německu 11°C, nárazový vítr okolo 60km/h, let po dálnici 160km/h, v ČR obava, že s prázdnou nádrží nedojedeme na vytipovanou benzínku (nakonec s přehledem a rezervou 18km) a v Praze jsem se odporoučel...
31.12.2017 Příjezd do ČR
V Praze se řízení chopil Kuba a bezpečně nás dopravil až do NMNM. Z auta první vylézali krátce před druhou hodinou ranní. Tehdy se ještě zdálo, že se ráno probudíme do sněhobílé krajiny, to že skutečnost byla zcela jiná a že tu všechnu krásu během noci rozehnal silný déšť bych se raději už nezmiňoval...
Závěr
Luxusní dovolená, během které jsem zase nezhubl, ale naopak díky přezásobení přibral. Ale co užili jsem si sněhu na běžkách, tedy s výjimkou Andrejky, která podobnou porci kilometrů zvládla po svých a já se už nemohu dočkat další výpravy.
Co jsme zdolali
- celkem, 171km
- běžky, 165km
- brusle, 5km
- sněžnice, 1km
Co to stálo
- celkem, 18.075Kč, tj. na 1 os 3.615Kč
- ubytování, 570CHF, 12784Kč
- cesta, 1910km, 7,7l/100km, 147,07l, 4661Kč
- rak. dál známka, 275Kč
- benzín, 4165Kč
- benzín ČR, 922Kč, (31,35l)
- benzín ČR, Tank Ono, 802Kč (27,74l)
- benzín Švýcarsko, 39CHF=863Kč (35,29l)
- benzín Lichtenstein, 35,30EUR=913Kč (29,69l)
- benzín ČR, Tank Ono, 665Kč (23l)
- parkování, 221Kč, 10CHF=221Kč
- pojištění, 630Kč
- jídlo, ?
