Nezávodím, neběhám aneb už zase kecám s keckami na nohách

Že už nebudu letos závodit? Hmmm, pak by mě nejspíš zajímalo, proč jsem se tři dny po mé "rádobyúčasti" v krosu na Studnicích postavil na start "rádobyběžeckého závodu", ve skutečnosti firemního charitativního běhu. Ten se nekonal nikde jinde, než na nejstrategičtějším místě Brna, v parku pod Špilasem. Počasí však akci tohoto typu příliš nenahrávalo, soudě dle mého vkusu (soudil bych i dle vkusu jiných, ale nechce se mi). Zkrátka pošmourno, mlhavo, pršavo a chladno, co více chtít?

Na rozdíl od několik dnů starého zážitku jsem tak nějak zcela nepočítal s tím, že bych skončil poslední. O umístění je sice trochu hloupé mluvit, když se neběželo na čas, ale to neva, komu v hrudi tluče závodnické srdce, tomu to jedno nebude a hrábne si na dno jako by šlo o Olympiádu (ano zase podle sebe soudím tebe, ale s rezervou :-)). Tedy nemyslel jsem si ani to, že bych byl první, na to znám z firemní ekipy lepší adepty, ať už jde o horské běžce, orienťáky, ultra a nebo dalších několik jedinců, kteří zkrátka běhají jinou ligu než já, který vlastně neběhá (až na výjimky typu šalina, kterou vlastně nejezdím, tedy opět až na výjimky :-)).

Konec keců okolo, jdeme na věc. Hromada několika desítek lidí se vyvalila z vyhřátého posezení v Cafe Podnebi, udělala si obligátní foto a vyrazila na start. Původní plán 5-7km se smrskl na 2-3 kolečka po 1500m, tj. 3-4,5km, dle výběru každého jedince. No a co by to byl za start, kdybych nestartoval z první řady a hned to nenapálil (bez zahřátí, bez rozcvičky)... Tak jsem si užil svoji minutu slávy než se vedení ujali lepší běžci, kterým jsem se pověsil na záda a z hluboka jim na ně funěl. Bohužel borci po kilometru zatočili špatně a přestože první, kdo se vydal jinou cestou, nebyl nikdo jiný než Matěj (skvělý orienťák), tvrdošíjně jsem trval na špatné cestě borců, poněvadž mi připadala kratší :-) Nakonec však čelo závodu vyměklo a dalo se za Matějem, který se tak lehce dostal do vedení. No a já spadl z třetího na desáté místo (odhadem). Že budu po první míli umírat, to jsem tušil, ale připravený jsem na to nebyl. A s ohledem na ztrátu, kterou bylo potřeba likvidovat, se dá říct, že situace byla značně špatná. Vážně to bolelo, lýtka odešla jako první a vzápětí i dech... Kupodivu se ukázalo, co se obvykle ukazuje, že mi to přes sloní váhu jde do kopce, kde jsem stahoval a jinde už ne :-) Na konci třetího kola jsem se dostal na páté místo, předběhl jsem tři lidi o kolo a pak v cílové rovince zasprintoval, abych se posunul ještě o jeden stupínek výše. První tři místa urvali borci, kteří šli pro jistotu o kolo víc...

Za odměnu pak padl v kavárně zelený čaj s medem a citronem, vypodložený diplomem za účast. No pěkná akce, nakonec ani to nehostinné počasí nebylo tak zlé, kolena to přežila, já podobně tak a celkem jsem si to užil (zejména jako přípravu na běžky, které čekají ne za dveřmi, ale už opřené o dveře)...