Sabelell: Beskydy na poslední chvíli aneb na inspekci běžkařských tras

Jaké byly letošní Beskydy? Zkuste hádat... Mrazivé, náročné a krásné, jak jinak taky. Některé tradice nejsou vůbec zlé a vlastně se mi i líbí, takže není příliš divu, že jsem si jednu (samozřejmě to neskončilo u jedné) takovou tradici založil, pracovně ji nazývejme "každoroční návštěvou Beskyd". Mám rád zdejší ostré kopce doprovázené potem štípajícím v očích, zatímco se člověk snaží pošilhávat po všudypřítomné kráse, zatímco lapá po čistém horském vzduchu hluboko v lesích...

Popravdě řečeno jsem se začínal obávat, že mi to letos nevyjde, ale nakonec platilo co většinou platí aneb "přání otcem myšlenky". V sobotu ráno jsme si s Jáňou řekli, že jedeme a tak jsme vyjeli... Nejprve tedy bylo nutné uvařit tradiční těstoviny, které mi jen tak mimochodem poslední dobou začínají lézt krkem :-) nabalit se, vymyslet, kterou z předpřipravených cest zvolíme, skočit do mého oblíbeného Lidlu a po deváté se dalo říct "jsme na cestě do Beskyd". Ta nebyla zrovna jednoduchá, polovina délnice je ozdobena osmdesátkou, až člověka přepadají chmury vyvolané zamyšlením, proč vůbec jezdíme po přeplněných dálnicích, za které jednak platíme a druhak se pohybujeme pomaleji než po okreskách... No a aby toho nebylo málo, má snaha objednat ubytování pro dva lidi na jednu noc neslavilo zrovna úspěch, takže nakonec jsem se fallbackem propracoval až k loňskému ubytování v "Ubytování Pod horami", které se nachází na strategickém místě, ne nemyslím tím poblíž Beskydského pivovárku, ale mezi Smrkem a Lysou :-) Ubytování není zlé (k detailům se dostanu později), nicméně jsem neměl v plánu opakovat loňský výlet přestože se vydařil. Nakonec jsem tedy slevil ze své představy o dvoudenním putováním s přespáním v horské salaši a zamířil si to do Ostravice, převzali jsme pokoj a hurá do kopců... No hurá, hlad mi připomněl, že se blíží čas obědu, takže start jsme odložili, prvně se snad najíme :-)

A tak sobotní výšlap na Lysou začal ukrajovat až z druhé půle denního bochníku... Zatímco mnoho turistů se již vracelo dolů, zatímco ortodoxní Lysaři byli již dávno v teple svých domovů, my se pomalu sunuli vzhůru. No zas tak pomalu to nebylo, protože ze mě teklo jak z vola. Pro cestu tam jsme si zvolili červenou turistickou, což nebylo zcela ideální, zejména kvůli provozu aut a nejvíc kvůli focení svatebčanů :-) Ne že by pohled na novomanžele ve Felicii ze šedesátých let nebyl fajn, ale ten smrad z výfuku... když nás předjížděli asi po třetí, tak jsem toho měl vážně celkem dost. Situace se však rapidně zlepšila, jakmile jsme dosáhli mety parkoviště u lanového centra Opičárna, dál už totiž auta nesmí :-) Za nedlouho nás uvítala Butořanka nabízející první pořádný výhled na Lysou a že to stálo za to, namrzlé špičky stromů pod vrcholem, prosvítající sníh, rozmanité barvy podzimu podkreslené milou polojasnou oblohou, paráda! A pak bylo ještě lépe, půl kilometru pod vrcholem se začal objevovat sníh, kterého přibývalo a přibývalo až na dobrých dvacet čísel u meteorologické stanice. Na velké zdržování to však nebylo, trochu nás tlačil čas a záhy i patrné chladno, rychlá kofola v Bezručovce, hladící bod, pokec s paraglidisty chystajícími se na start a hurá dolů po žluté. BTW celkem dobrá volba, na rozdíl od exponovaných barev modrá/červená jsem na žluté potkali snad jedinou rodinku a jinak nikoho, což nebylo nepříjemné, přeci jenom na vrcholu oblíbené hory to je tak trochu jak na Václaváku. K sestupu na Šanci lze snad jen říct, že podzimní lesy jsou krásné.

První den jsme po 18km uzavřeli ne nepřekvapivě na místě, ze kterého jsme vyšli, tedy v pivovaru :-) Pardon, vedle pivovaru. Ubytování si zaslouží pár slov, které mu ještě dlužím. O strategické poloze už něco zaznělo, o mimo sezónně nízké ceně 200Kč slyšíte teď a v budoucnu se dovíte už jen tolik, že se netopilo, což bylo jaksi jediným nepříjemným bodem na našem pobytu. Poněvadž vše ostatní spadalo do kategorie "v pohodě" a nebo dokonce "ocenitelné", kupříkladu operativnost domluvy na samotné ubytování...

Večer, po vařící sprše, jsem se rozhodli zahřát se ještě zevnitř, jak od Járy da Cimrmana víme "Teplé pivo je horší než studená Němka", takže blízký pivovar nepřicházel v úvahu, a tak opět došlo na strýčka Googla. Ten poradil, kde se "dobře" najíst... Zvolili jsme lehce nadprůměrnou Restauraci U Tkáčů, tam nás však potkalo překvapení v nenabídce polévek, které korunovala servírka nabídkou ohřívaného kysela ze včerejška, kdy polévku ještě měli :-) A vzhledem k tomu, že ještě nenadešel čas na gastro zážitek v Miuře, skočili jsme do Hotelu Freud. A co vám budu povídat, cenově nadprůměrná restaurace, čemuž odpovídalo prostředí i vřelost personálu a hovězího vývaru. Možná, že byl i poctivý, nicméně bez chuti a to jednoho dokáže nepotěšit. Ale co, aspoň ho bylo hodně :-)

Neděle nás zastihla v rozlámané kondici, přeci jenom matrace nehýřily přívlastky s kořeny na ortopedii a jistě tomu ani nepomohl noční chlad... Ale to neva, v osm hodina kola našeho vozu ukrajovalo ranní mlhou rozstřelenou slunečními paprsky nemnoho kilometrů až na parkoviště Ski Park Gruňu. Přestože nás lze stěží označit za ranní ptáčata, nebylo to zas tak tragické, na placeném parkovišti chyběl výběrčí daní a krom jednoho karavanu tu nic nestálo. Jasná obloha, slunce nízko nad obzorem a čerstvý vítr nás provázeli po naučné stezce Gruň - Bílý Kříž. Na zažitou představu Beskyd jako ostrých kopců, jde o slušnou hřebenovku bez jakýchkoliv nezbedných stoupáků. Po celou dobu jsme se opájeli krásnou zdejšího podzimu a to nám vydrželo až na Sulov (Bílý Kříž), kde ne nepřekvapivě převládlo znechucení nad monstrózní komunistickou megavýstavbou ohromných komplexů zejících prázdnotou, chátrajících a hyzdících krásy přírody...

Otočka na patě a jedeme zpět s úmyslem vykonat inspekční cestu po Lysohorské běžecká magistrále, která mi stále uniká, ježto jsem v Beskydech na běžkách nesjel ani metr... A to se snad konečně letos zlomí... Inspekce dopadla nad očekávání... Jak jen to říct, zkrátka to bude chvílemi o hubu :-) Ale bylo krásně, modrá obloha, slunce a barevné lesy. Krásou jsme se nechali opájet i během obědu, Janička nalezla několik špalků na sekání dříví ve Vyšní Mohelnici, které se staly naším stolem a židlemi... Luxusní chilli tuňák, italské sýry a chléb, to vše s mimořádným výhledem na Lysou, co víc si přát.

Zbytek naší cesty se odehrál v hlubokých lesích a přinesl příjemné hry stínů a paprsků slunce, vtipné místní názvy typu Poledňana, setkání s houbaři nesoucími plné koše babek a než jsme se nadáli, stanuli jsme zpět, asi s hodinovým předstihem oproti odhadu na naučné stezce Gruň - Bílý Kříž. Tím to však neskončilo, poněvadž byly otevřeny dveře do dřevěného kostelíku Panny Marie Pomocnice křesťanů, což neznamenalo pouze toliko, že bychom nahlédli, ale dokonce jsem se zúčastnili bohoslužby a povím vám, zpěv beskydských děvčat zněl vážně andělsky... Lepší tečku za nádherným víkendem v horách jsme si vymyslet nemohli.

A tak by se mi chtělo říct, na shledanou Beskydy za rok, ale nepříliš tajně doufám, že to bude ještě letos, avšak na sněhu.