...zkrátka ideální trénink pro 6. ročník Memoriálu Cyrila Musila. Ten ženský hlas měl přirozeně pravdu :-) Jenže nepočítal se skutečností, že mě ten looserovský stav oslovil, zkrátka jsem dostal chuť zažít, co jsem nikdy zažít nechtěl. Co to? Poslední místo na závodech... Jak jsem to mohl tušit či předvídat? Lehce, už jsem si to na Studnicích zkusil, v roce 2012, kdy jsem byl v životní formě. Dámy a pánové, ti mladí kluci mě tehdy převálcovali těžko publikovatelným způsobem (jak tak koukám na svůj blog, raději jsem to vážně nepublikoval...) Jen tak tak se mi podařilo uhájit před-předposlední místo :-) Už tehdy jsem dospěl k poznání, že tento výjimečný běh má potenciál srazit mě na kolena... A teď, na sklonku roku 2016, s luxusní nadváhou, po sezóně, kdy jsem se nezávodil a pouze se pral s nekondicí... Prostě to přišlo, jenže já nepadl na kolena, nýbrž se na to těšil...
Během sobotního rána jsme s Janičkou přilétli z Brna, po cestě přezuli auto na zimní a já tak zvesela mohl začít přípravu na závod. Zapnul jsem počítač, v jedné ruce šest buchet, v druhé sklenice meruňkové marmelády... Facebook mi radil, abych nezvedal zadek ze židle, že prý bude pršet, volovina! Další snídaňové kolo, zatím je to pro mě 2:0 na body, jo jen aby pak nepřišlo nečekané KO :-) Zbývalo pustit se do občasného rituálu, vařící sprchy před ledovým pohybem :-)
Na Studnice jsem dorazil autem okolo desáté hodiny a ještě dobrá hodina mi zbývala do startu mé kategorie, jak by řekla Janička, veteránské :-) Měl jsem tedy dost času na rozcvičku, že, a tak jsem ten čas strávil příjemným pokecem s Petrem, Honzou a Martinem :-)
Ale to už pan Hubáček (místním netřeba představovat legendu nejen novoměstské atletiky) vyzýval muže k sundání zateplovacích bund. Kdo by to byl řekl, že z celého pole závodníků v ní zůstanu navlečen jen já :-) Zkrátka jsem se oblékl do stejného oblečení jako na běžky... Také jsem byl zjevně jediný, který si všiml super slunečného počasí, proto jsem nehodlal sundat sluneční brýle. Zlý jazykové (srry Petře) tvrdili, že jde o taktický manévr, aby soupeři nemohli poznat z mého skelného pohledu, kolik že sil mi zbývá :-) Já si ale mlel svou o tom, že nemám rád bláto v očích a že z posledního místa ho mohu nachytat příliš hodně. Nabalený jako medvěd jsem se neohroženě postavil do první řady na startu, přestože jsem tušil, které že místo mi bude patřit v průběhu závodu. Asi si dovolím malou odbočku, v mé kategorii je závod vypsán na 6.000m ve formě šesti kilometrových okruhů, z části po polní cestě, z části po blátivé lesní cestičce mezi kořeny a kameny a zbytek po trávě a asfaltu. Ale zpět na start... Protřelost mi zkrátka nedovolila ztrácet čas a metry jen tím, že budu startovat zezadu, takže asi tak. Po zaznění výstřelu, počkat, to byl snad hvizd píšťaly :-) se odehrálo, co jsem zažil již před lety. Čelo vyrazilo rychlostí, kterou bych nevyvinul ani při běhu na sto metrů a než jsme se dokodrcali k lesu, zůstal jsem téměř osamocen na chvostu startovního pole. Společnost mi dělal jen Petr a neznámý poslední. Nevím zda mi to někdo uvěří, ale konec konců mi klidně nevěřte, já to nepřepálil, spíše jsem od začátku do konce slyšel hlasy, že se šetřím :-) Jo, trochu to byla pravda... Ne že bych netušil, že i v pouhých pěti stupních Celsia s nepříjemným nárazovým větrem mi bude teplo, ale svým způsobem to byla ochrana, abych to nepřepálil a nehnal se nepřiměřeným způsobem. A to se povedlo. Dvě kola jsem se držel Petra a trochu se modlil, aby mě v již v druhém kole někdo nedoběhl o kolo :-) Skvělé, stalo se tak až před půlkou závodu :-) V okamžicích, kdy jsem to zabalil při cestě do kopce a přešel do chůze mi Petr zdrhl. Zkrátka vydržel jsem dva kilometry běhu a zbylé čtyři jsem provozoval ten indiánský. Při každém průběhu okolo pastvin mě bavila ležící kráva, které líně přežvýkávala a koukala na nás. Až v posledním okruhu se na to zřejmě už nemohla dívat a tak se ke mě otočila zadkem :-) Mimochodem, při průběhu do posledního kola mě na záda již dýchal Honza, který doběhl na luxusním pátém místě... Ale zpět za krávou, za níž následovala lesní pasáž. Už několikáté kolo jsem si říkal, jaká škoda, že nejsem poslední... Pokud si říkáte, že přeci nemůže být tak těžké skončit poslední, tak asi máte pravdu. Jenže já toužil po férovce, prostě, že bych dělal, co jsem mohl a přesto bych neskončil lépe než poslední... Bohužel ten za mnou byl regulérně horší než já a nepomohlo ani to, že jsem si v poslední kole "musel odskočit" :-) Jak moc jsem se šetřil se ukázalo až v cílové zatáčce, kde jsem to pořádně rozbalil, no ne že by to něčemu pomohlo, ale prostě do cíle rád chodím na max.
Takže asi toliko k mé čtvrté (a možná také poslední) závodní účasti v roce 2016. Umístění jsem vám prozradil, čas zatím neznám, časem přidám. A už teď nezbývá než se těšit na další ročník, třeba to už vyjde :-)
Sportu zdar a s(z)běhu zvlášť!
Žádné komentáře:
Okomentovat