Rakouské hory bez křídla aneb lyžařská střediska Ötscher a Hochkar

Užít si chaldivých stínů alpských vrcholů a vřelosti tammí slunečné záře v září, toť byl náš ultimátní cíl... A že se to povedlo, však posuďte sami.

Sobota, 3.9.2016

Budíček v 5:30 po večerní plánovačce nedělního programu příliš nepotěšil, horká sprcha byla naopak fajn, ale stejně jsem brzdil odjezd, takže auto odrazilo od Brněnských břehů s půlhodinovou sekerou v trupu, asi okolo půl sedmé. Cesta přes rodnou zemi je pekelná skoro vždy, samé opravy, objížďky, výtluky a jiné nepříjemnosti a spánek, spánek který se mi rychle vkrádal do tváře. Janička sedla za volant někde před Znojmem a skrze Rakousko krásně profrčela, zatímco já poklimbával v sedačce spolujezdce. Taktika nekupovat si na nejbližší alpské kopce dálniční známku slavila celkem úspěch. No ano, nelze neříct, že by cesta nebyla delší zato horší :-) ale byla nová, neznámá a nebyl na ní kdo ví jaký provoz. Za necelé čtyři hodiny nás vítala cedule malé podhorské vesničky Lackenhof. Ta leží v Ybbstalských Alpách pod Ötscherem, který se měl stát sobotní krmí.

Rychlé přebalení zavazadel a vzhůru do kopce, přeci jenom se jedenáctá hodina blížila minutovými kroky a naše kroky, tak ty nás teprve čekaly a že jich nemělo být málo. Ještě než se objevila dolní stanice lanovky, dostalo se nám první a zdaleka ne poslední příležitosti obdivovat padáčkáře ve vzduchu. Ale dost kochání se, kopec čeká... Lanovka? Fuj, ta není pro nás, takže po nezbytném kufrování a stejně nezbytném makovém závinu rovnou do sjezdovky, kratší (a prudší) cesta než spádnicí vzhůru tu není :-) Odměnou jsou nám krásné výhledy a pot v očích ;-) Restaurace Ötscherschutzhaus u horní stanice lanovky leží jen co by záložkou dohodil od SV startovačky, kterou jsem si zašli prohlédnout. Pokus o pokec s piloty se kupodivu nezačal odehrávat zcela přímočaře, tedy do okamžiku, než se objevila Anglicky mluvící pilotka, takže nakonec jsem se přeci jenom něco dověděl o létání na tomto kopci... Ale dost bylo tlachání, vzhůru na Ötscher Panorama, sedlo s, kdo by to jen řekl, panoramatickým výhledem. Po nezbytných fotografiích s nějakou místní ikonou, v tomto případě, s medvědem Ötscherlanďákem, bylo jasné, že musíme dál a výš, vždyť vrchol je na dohled. Čím výš tím víc vidíme, no kdo by to jen řekl, co? Přesto se na nejvyšším místě, vrcholu Ötscher (1893m), nezdržíme zvlášť dlouho. Krom luxusního výhledu je tu také luxusně narváno, takový Václavák... Ale to se dalo čekat, lanovka téměř až na vrchol... Vtipné jest, že naprostou většinu lanovkových zdolavatelů alpských vrcholů nenapadne popojít byť o jediný metr dál, takže o Boltových deset vteřin později se ocitáme de facto "sami" v horách, božský klid, naprosté ticho, slunce, padáčky a větroně na nebi... V trávě rozložíme turistický oběd nejvyšší úrovně - těstoviny :-) No dobře, tentokrát jsme k nim přihodili i trochu anglické slaniny a nebylo to vůbec špatné. Po očistném odpočinku nezbývá než pokračovat dál, vidina čelovkového pochodu (zvlášť, když člověk neví kolik toho vydrží baterky) mi nepřišla lahodná. No a kdybych věděl jak bude vypadat sestup z nedlouhé hřebenovky, spěchal bych ještě víc :-)

Cesty dolů lze považovat za kapitolu samu pro sebe snad vždy a nejinak tomu bylo v tomto případě. Jediný špatný krok mohl snad stokrát znamenat smrt, tak to mám vážně rád... Jakákoliv možnost jištění nemožná, pro mě osobně docela děsivý zážitek. Na stranu druhou to patří k horám, koukáte na úchvatná skaliska, shlížíte do údolí a rozplýváte se nad tou krásou a přitom vás při každém kroku mrazí, trnete hrůzou zda tento krok není tím posledním... Nutno poznamenat, že z opačné strany by to nebylo zdaleka tak zlé, dolů je to prostě těžší. Zabijácké a nepopsatelně krásné úseky se postupem času přetavily v lesní traverzování, které už jen bolelo, ale neusilovalo nám o život...

Poslední sobotní etapa vedla podél toku Erlaufu a nebýt toho, že vedla opět do kopce, musel bych prohlásit něco drobně dehonestujícího, jakože to byla celkem nuda, tedy aspoň po první vesnici, Raneck. Tu opět naplno zazářilo slunce, které se před pár chvílemi schovalo, zde zavonělo pořezané dříví, odtud jsme viděli přistávající padáčkáře, zde nám nabídly Rakušanky svezení autem, ... Úžasný podvečer! Trochu zbití jsme minuli luxusní přistávačku v Ötscherwiese a konečně se po necelých osmi hodinách trmácení doplazili zpět na parkoviště v centru obce, hned vedle stanice hasičů.

Naakumulovanou únavu jsem se rozhodli zmírnit tuňákovou večeří na lavičce před zmiňovanou stanicí. Ta skýtala i další vymoženosti jako je např. veřejné WC, prostě paráda! K tomu připočítejte pitnou vodu, klid a pozvolný západ slunce s výhledem na zdolanou horu...



Ještě před setměním čekal náš vůz přejezd do nouzového nocoviště. Spaní v autě máme naučené z Itálie i Spojených států, nicméně v tom novém jsme to ještě nezkoušeli, stejně tak ne v Rakousku, kde to rádi nevidí. Vyhlídnutým tábořištěm se mělo stát Lunz am See, případně u něj ležící jezero Lunzer See. Se setměním se však ukázalo, že parkoviště u jezera je soukromé a že s tamějším nocováním by mohl být sakra problém. Až za jezerem v obci Seehof na nás čekalo malé parkoviště bez zákazů, které nám poskytlo své zázemí, např. opět s veřejnými toaletami :-)



Neděle, 4.9.2016

Vstávání bolelo a nevím zda za to mohla krátká ložná plocha vozu (aspoň ve srovnání s tím předešlým), spálený krk, hlava a ruce, přílišné teplo ve spacáku, přílišná zima ve spacáku, která následovala po tom teplu, či noční deštík... Ale See to vem, snídaně to značně vylepšila, takže s hlavou vzhůru do nového dne :-)

Prvním a jediným plánovaným cílem neděle měla být via ferrata Heli - Kraft. Bohužel plánovač neplánoval, vadný článek lze typicky hledat mezi klávesnicí a židlí... Tak se stalo, že jsem se ocitli po více než půl hodině cesty v dědině Palfau, kde jsem přišel na neskutečnou skutečnost, že vysněná ferrata je asi 20km zpět a to ještě po placené cestě Hochkar Alpenstrasse :-) Ve skutečnosti to vůbec ničemu nevadilo, poněvadž se nám naskytlo možnosti užít si výhledu na Salzu a posmutnit pod ferratou Kaisergams, která je v soukromých rukách, což obnáší takové drobnosti jako nutnost zaplatit za vlez 30EUR a nebo počítat s skalními naháněči rakouské policie. Na cedulce dokonce neopomenuli zmínit, považte, v Češtině, který že soud vás "nechá popravit"... Škoda, od pohledu by to za to stálo (teď nevím za co, zda za ty prachy a nebo za honičku s poldama ;-)), ne, ve skutečnosti mám na mysli domnělé pohledy z krásné skály tyčící se nad zmiňovanou Salzou.

Zpět do auta, zpět do vesnice Lassing a vzhůru zatáčkami do lyžařského střediska Hochkar. Kupodivu se ukázalo, že platit nic nebudeme, mýtné budky totiž zely prázdnotou... Osm kilometrů s téměř 900m převýšením mě vskutku bavilo a to jsem ještě nevěděl, co nás čeká nahoře...

Co vám budu povídat, těžko by se hledala chyba. Slunce nízko nad obzorem sytilo okolní kopce teplými barvami a my po zastíněném úbočí hory Noten (1780m) pomalu šplhali k zajištěné cestě. C/D byla obtížnost, kterou Janičina ještě nezkoušela, takže slušná výzva před námi. Zvláštní, přestože technicky ani silově nešlo o nic zázračného, od začátku jsem měl slušný strach, který mě neopustil až do konce. Holt čím vzdušnější cesta, tím výživovanější jest můj strach. První třetina se skládala z několika C úseků, které z větší části tvořily zatlučené hřeby do kolmé skály, tj. pod vámi se rozprostíralo hluboké (trochu přeháním, šlo jen o pár metrů, ale na zabití by to bylo) nic. Zkrátka nic pro mě :-) Po pěkném kolmém nástupu následoval přechod na koncích zavěšené dřevěné kladiny, z něhož se pak lezlo "do zatáčky" čistě po skále, bez kovových jistících prvků, pro mě zcela jistně nejtěžší místo. Pak jsme přelezli za roh, kde se krásně a občas děsivě traverzovalo v kolmé stěně. Dále následoval malý sestup a pak už jen lehký, avšak nekonečný traverz dlouhou skalní stěnou okořeněný třemi lanovými přechody nad "propastmi" a sem tam jistící lanem v převisu. Tak či onak, za největší benefit bych považoval luxusní alpské výhledy. Konec lezení nám pak osladila příroda slušným vánkem, který jasně naznačil, že kdyby se větru a dešti chtělo, dokázal by i z této ferraty učinit peklo na zemi :-) Demonstrace přírodních sil však trvala pouhou chvilku, a tak jsem se záhy uvelebili na lavičku a spokojeně pojedli.

Místo přemýšlení nad další ferratou jsme se rozhodli zůstat na Hochkaru a rozhlédnout se po okolních vrcholech. Takže vzhůru po sjezdovce na zmiňovaný Noten, pak na Die Hochkar 360° Skytour a následně na nejvyšší kopec v okolí - samotný Hochkar (1808m), jeden z nejznámějších vrcholů Göstlingerských Alp. Tam jsme bohužel zakufrovali a vydali se špatným směrem, naštěstí po dovustovce v kosodřevinách došlo k nápravě... Cestou jsme skoukli i brutální J a pohodovou SV paraglidovou startovačku, ne že bych se zase neviděl ve vzduchu... Přeci jenom cesty dolů bolí mnohem více než ty vzhůru. Čím dál tím více začínám být, aspoň teoretickým, příznivcem "nezávodního pojetí" Hike&Fly :-) Tj. je načase popřemýšlet o kompaktnějším vybavení pro paragliding :-) Ale abych nekecal, v tuto chvíli mě bolely nohy i dokopce a nejen opačným směrem... Takže přestože jsem se nemohl nabažit příjemného horského vzduchu, slunce a modré oblohy, tak jsem se i trochu těšil dolů, až se nohám dostane odpočinku.

Když jsme dorazili zpět na parkoviště, vyskytl se drobný problém s nalezením auta, během těch pár hodin se zcela zaplnila minimálně dvě parkoviště, neuvěřitelné... Drobný odpočinek vystřídala další akce, hup do auta a vzhůru dolů opět zatáčkami, juchůůů! Ještě že jsem neseděl za volantem, doteď by smrděly spálené gumy ;-) Takto jsem si v klidu pojídal penne a kochal se vším okolo. V Lunz am See, po překročení Seebachu a místní úzkorozchodky nás čekala zastávka na benzínce disponující malým potravinovým koutkem, kde nám do oka padly tři nožky Kabanosu, pozor neplést si s českým pojetím, které je tak vzdálené polskému originálu (byť se jednalo o germánský výrobek). S cestovní Colou v ruce pokračujeme dál, čeká nás Melk. Ranně středověké město ležící na Dunaji má co nabídnout, i když bychom si odmysleli ohromný benediktýnský klášter s jeho poslední Barokní reinkarnací, jmenujme např. zbytky středověkého opevnění, dům na skále, nejkrásnější poštu Rakousko-Uherska nebo Plečnikovo dílo Villa Loos (celým jménem Villa Loos von Losimfeldt), která by sváděla k domnělé spojitosti s Adolfem Loosem, který v Melku dokonce studoval gymnázium :-) Klidně mě nazvěte kulturním barbarem, ale nejvíce jsem si odnesl z městského parku u vlakového nádraží, z části za to mohou penne al dante s rakouským Kabanosem a z části lanový skluz pro děti, záležitost kterou jsem nemohl docenit už v Innsbrucku :-) A tak po řádném posilnění tělesném i duševním, BTW i zmrzlinu měli výbornou :-), nastal čas odjezdu. Cesta domů už nestojí příliš za řeč, snad jen kdybych se chtěl rozčilovat nad českou zaostalostí a tupostí, nevím jak jinak nazvat hodně nepovedenou objížďku za Znojmem...



Abych luxusní alpský víkend neuzavřel tak negativisticky, neodpustím si závěr, ve kterém vám doporučím vyrazit na jakýkoliv kopec do hor a pochytat něco málo posledních teplých paprsků v tomto roce :-)

Co to stálo:

• Celkem, 500Kč
• Doprava, 500Kč (na osobu při obsazenosti 2/5)
• Ubytování, 0Kč
• Jídlo, ?

Co jsme zdolali:

• Celkem, 31km/2133m
• Sobota, 22km/1561m
• Neděle, 9km/572m