Pátek, 19.8.2016
Po práci vyrážím na prehistorickém kole značky Velamos (kterému jsem konečně zalepil přední kolo) do Futura, na místo srazu. Na zádech táhnu paraglidistickou, ferratovou, horolezeckou, turistickou a spací výbavu, jo a krom toho asi tak tunu jídla. Obrovský batoh s váhou přes dvacet kilo je darem z nebes, danajským darem :-) Kolo zamykám ve stojanu a doufám, že na mě pár dní počká...
Plánovaná cesta by neměla trvat déle než čtyři až pět hodin. I přes páteční provoz se daří dosáhnout očekávaného dojezdového času. Po osmé večerní přijíždíme na malé parkoviště v obci Niederstuttern (670). Než se vykodrcáme z auta a přebalíme své sakypaky pro následující den, sešeří se. Kluci vytahují čelovky, ale nakonec je pokorně vypnou a naše ekipa pomalým tempem stoupá po štěrové cestě směrem k vrcholu. Ne, vážně asi nikdo neměl v úmyslu vyšplhat se až nahoru, zvlášť, když útulná dřevěná chata nesoucí ne nečekaný název Grimminghütte (966) očekávala náš příchod. No, abych byl přesný, očekávala příchod šesti Čechů v osm večer, proto také došlo sedm Čechů v deset večer :-) Krom toho, že jsme nic neviděli, co byste také chtěli vidět potmě v noci v lese... jsme viděli obrovský vycházející měsíc a v neposlední řadě došlo ke kalibraci turistického značení. Zdá se, že rakouské značení nekecá, slibovanou třičtvrtěhodinu jsem o pár minut nedali, ale plus mínus to odpovídalo.
Spoře osvětlená zahrádka před chatou evokovala pocit nadpozemského klidu. Mohutný strom tyčící se na kraji srázu pečetil bezpečí sálající všude kol. Pohled na chatu nenechal člověka zapochybovat, zda tu mohlo stát něco vhodnějšího, prostě krása. Genius Loci patrný v každém záhybu dřeva. Ano vnitřek a mnohé doplňky, ve tmě neviditelné, nelze než označit za kýč, ale možná to k horským chatám tak nějak patří... Po příchodu padlo nejedno pivo s nejednou vysokohorskou přirážkou a pak hurá na kutě. Luxus, tekoucí voda, studená sprcha zdarma, teplá za peníze, možnost zakoupit snídani a nebo občerstvení... Pokoj pro 6-8 ldí s řadou lůžek, vše ze dřeva, prostě paráda.
Sobota, 20.8.2016
Domluvený odchod okolo osmé ranní vychází, Jirka nás burcuje snad už v šest :-) Hygiena a snídaně, to by mi ke štěstí stačilo. Jenže tu dostáváme bonus v podobě krásné zahrádky se skvostným výhledem jak do údolí tak do kopců. Prostě luxus, který tvrdí ranní ledová sprcha. A vzhůru na to. Bohužel se za nedlouho ukazuje, že jsme se vydali špatnou cestou, řeklo by se "zbytečné výškové metry", ale tak to není, je to přeci sport. Když jsme u sportu, všichni jsme psychicky připravení na celodenní ferratovou tůru z 966 do 2351mnm, proto většina z nás krom zmiňovaných ferrtových udělátek nese nezbytné minimum v podobě pití, jídla a asi i nějakého oblečení. Jen my s Jirkou máme trochu jiný plán, vylezeme nahoru a dolů poletíme, což efektivně neznamená nic jiného, než že na zádech neseme kompletní paraglidovou výbavu... Hmmm, i lehká ferratka bude asi trochu těžší... Štěstí mám v tom, že mi Jirka půjčil Reversku, díky níž (zejména jejímu vzduchovému chrániči) se velikost mého batohu smrskla na polovinu. Hmotnost se příliš nezmenšila, nicméně těžiště a průchodnost se díky mnohem menšímu batohu posunulo do snesitelného pásma a to nemluvě o lepších "zádech" Reversky a tedy i větším komfortu. Cesta po jiho-východním úbočí byla celkem výživná, tu a tam se vyskytl obtížnější úsek, ať už jde o uklouzané kameny, banhno s kořeny kosodřevin, obří vyklající se kameny, štěřková pole, sněhová pole... Troška nebezpečí se mísila s čím dál tím povedenějšími výhledy do údolí, prostě krása. Jediné, co mi a nejenom mně chybělo, bylo avizované ferratové jištění, no nebudu vás napínat, po cestě vzhůru jsme potkali jedninné ani ne desetimetrové ocelové lano. No, tak tohle se trochu nepovedlo, nicméně to bylo to jediné, co se nepovedlo. Se vzrůstající nadmořskou výškou ubývalo logicky porostu a přibývalo skal a obtížnějších úseků. Nejednou jsem se přistihl nad myšlenkou, že bych tu a tam to ocelové lano vážně uvítal. Lézt po dvou až třímetrových kolmých stěnách s nelehkým batohem bez jištění mi vážně nedělalo dobře. Připadal jsem si jak stařenka, úzkostlivě jsem lezl po kolenou a tiskl své tělo k sluncem rozpáleným skalám, tak aby mě těžký batoh neposlal po zádech do hlubin nicoty... Jasně, bez zátěže a pro lidi bez strachu z výšek by výstup nebyl hodný jakýchkoliv poznámek mého typu, ale s pořádnou leteckou výbavou... Jen si to zkuste. S přibývajícími metry vzrůstala má únava a jestliže jsem ještě pod kopce nebyl zdaleka rozhodnut z Grimmingu sletět, tak mé přesvědčení o tom, že není jiné cesty, v tuto chvíli narůstalo do obludných výšin :-)
To bych asi mohl trochu vysvětlit. Grimming najdete na paraglidových mapách, nicméně tu není žádná oficiální startovačka natož přistávačka. Co se týká přistávaček, tak to je ten nejmenší problém, ze severu i jihu obklopují horu rovinnatá údolí s pastvinami, takže pokud si člověk dá pozor na pár detailů, jako jsou silnice, vysoké a velmi vysoké napětí, řeky, železnici a letiště :-), tak mu stejně zbývá tolik místa k přistání, že by to jinde těžko pohledal. Trochu horší je to tu se startem, když jsem slyšel jak se na jižní stranu někteří pouštějí z pětimetrového rozběhu v kamení a ještě ne na zcela nafouklém vrchlíku skáčou de facto do propasti... no ani za mák jsem to nehodlal riskovat, tedy to bylo dole, na hoře jsem se na to díval už trochu jinak :-) Tak či onak jsem preferoval severní stranu, kde měly být a zdá se, že i byly delší travnaté svahy s pár kameny, kde by byl start téměř bezproblémový... No jo no, jenže my měli auto pod jižním úpatí... Nakonec to nebylo tak horké, šli jsme na jih, ale Jirka vybral zhruba 10-15m skoro rovinu téměř bez kamení, za kterou až následoval sráz dolů :-) Po rozloučení se s kamarády na vrcholu a přirozeně i po nezbytných vrcholovkách jsme se dali na cestu dle rad speedgliderista... Na výše popsaném místě jsme přidělali záložku do půjčené sedačky, rozložili křídlo na šutrech okolo (ještě do malého dolíčku) a začali očekávat příznivý vítr... S nemalou pomocí Jirky, který stál u srázu, kontroloval vítr a můj start, aby mě případně zabrzdil, kdybych provedl něco nehezkého se mi podařilo na poprvé odstartovat!
Zvláštní pocit, jak vám po pár metrech zmizí země o stovky výškových metrů :-) Točím nepříliš ostrou pravou a snažím se svahovat v uctivé vzdálenosti od skal (ne, není to úplně dobře), ale mám z toho velký respekt. Sotva se můj let ustálil, začalo mi být nedobře, nevím o jaké vzdušné proudění se jednalo, ale začalo to se mnou ve vzduchu pěkně šít, křídlo mě co chvíli předbíhalo, chvílemi se i trošku hroutilo z boku, já se přesýpal na pevné desce Reversky a pokoušel se s pohledem upřeným do nebe (tedy do vrchlíku) korigovat to, co bych měl cítit v sedačce. Byť mi to bylo hodně nepříjemné, postupoval jsem podle domluvy, že se pokusím svahovat a počkám na Jirku ve vzduchu. Ten se šel chystat na start až po mně, ale vzhledem k tomu, že měl drobné problémy na startu, chvíli trvalo než se objevil na obloze. Díky mému strachu a dalším házečkám v sedačce následovanými i ne příliš fajn klesákem, jsem se ještě více odklonil od skal a už jen vyklouzával do údolí. Nicméně tu se mi to začalo líbit, jakmile jsem se dostal z, pro mě nepříjemného, vlivu skal, vzduch byl rázem klidný a já si začal užívat to, co mám na létání tak rád, pohodu a klidnou plavbu. Najednou tu byly všechny ty krásy, slunce na modré obloze, rozlehlé údolí obklopené skalními masivy, zelené pastviny a lesy, klikatící se toky řek, malebné podhorské vesnice... Těžko se to popisuje, to musíte zažít sami. Deset, možná patnáct minut téhle krásy bylo k nezaplacení, pohádka. Jakmile se začala blížit zem, udělal jsem si kolečko, abych si ověřil odkud fouká a bez problémově dosedl tam, kam jsem si naplánoval. To Jirka se ve vzduchu mohl držet nekonečně dlouho, ale vzhledem k našim úkolům, vyběhnout zpět na chatu pro lůžkoviny, které jsme tam záměrně zanechali a objetí hory autem, tak abychom mohli naložit zbytek výpravy ho "přinutil" pobyt ve vzduchu zkrátit. Takže jsem měl možnost vidět jeho pilotáž na uších jak od slona, pak tam hodil spirálu a přistál chvíli po mně.
Padáky jsme zahodili do dodávky a spěchali vzhůru. Čekaly nás dobré tři kilometry s převýšením necelých 400m. Na malebné Grimminghütte se nic nezměnilo, odpoledne vypadala stejně úchvatně jako v noci či po ránu, snad jen ze vzduchu byla ještě o něco milejší :-) Se šesti spacáky jsme o pár chvil později zase mašírovali dolů. Dodávka nás přemístila do obce Kulm, která fanouškům letu na lyžích jistě nebude neznámou. Sotva jsem do sebe nacpal něco těstovin, zbytek (no tesy spíše většina výpravy) byl tu.
Po rychlé domluvě bylo jasno, naskočíme do auta a mažeme do Hallstattu, kde oblažíme svojí přítomností nějaký rozumný kemp a pořádně se najíme. V Bad Mitterndorfu jsme si udělali nákupní zastávku, místní Spar zavíral v 18h, takže jsme měli ještě dost času, asi tak osm minut na doplnění zásob. Přeci jenom nedělní nákupy jsou v Rakousku zapovězené... Přestože tu rozhlašuji, jak jsme mířili do Hallstattu, první zastávka se odehrála již ve vsi nesoucí jméno Winkl, těžko zastírat, že jediným důvodem byla vzdálenost přistávačky od kempu poměrně dobře měřitelná v malých celočíselných násobcích desítek metrů. Bohužel poněkud výstřední Camping am See se ukázal být přiliš drahým nocovištěm, necelých 20 EURO za osobu a noc ve stanu mi nepřipadalo adekvátní nabízeným službám a ne, ani ten nabubřelý kýč vydavající se za něco vznešeného mě neobměkčil... Jáňa a kluci to viděli podobně, takže následoval odsun do Hallstattu. Zakotvili jsme v Camping Klausner-Höll, kde ubytování vycházelo na 13 EURO. Na stranu druhou jsme narazili na blbce non plus ultra. Tak povýšený a opovržlivý přístup jsem zatím nepotkal nikde jinde na světě (tím světem ve skutečnosti myslím těch několik, na prstech jedné ruky vypočitatelných, zemí v Evropě, co jsem navštívil :-)) nezažil. Ač pacifista, tohle bylo napřesdržku, skoro jsem se až obával, aby mu kluci neřekli něco od srdce...
Jídlo, večerní návštěva Hallstattu, který mě očaroval, noční koncert, noční koupačka v jezeru a pak vzhůru na kutě. Díky předpovědi dlouhotrvajících dešťů jsem více než ocenil možnost nastěhovat se k Michalovi do rozumného stanu. Svoje jednoplášťové áčko jsem se neopovážil vytáhnout do tmy Alpské, jo o deštích raději ani nemluvě. Jak předpověď pravila, tak se i stalo...
Neděle, 21.8.2016
Bohužel nedělní ráno přineslo drobné korekce v předpovědi počasí, ten tam zdál se být plán na polétání nad Hallstattem, de facto celodenní deště tuto představu poměrně úspěšně bořily. Od rána jsem tak poměrně nešťastně serfoval ve snaze nalézt záložní/lepší/nedeštivé řešení. Překvapilo mě rozhodnutí většiny pokusit se jet podle původního plánu... Hurá do auta a vzhůru ke stanici lanovky do Obertraun, kde došlo k dělení osádky. Jáňa s Pavlem se rozhodli prozkoumat okolí Hallstattu, kam je měl zavést Olaf. Jirka, Standa a Michal měli jet lanovou na Krippenstein. Olaf měl po návratu vzít moji paraglidovou výbavu a vyvézt mi ji na totéž místo a já jsem měl neprodleně vyrazit po svých na kopec. Jaká chyba, velká chyba, velká převeliká chyba.
Krátce po dešti, stoprocentní vlhkost vzduchu, kapající voda ze stromů, blátivé podloží a na obzoru plán zdolat 1600m převýšení do dvou hodin. Vždyť mapy od Seznamu říkaly, že se to dá stihnout za 1,5h. Já klukům na parkovišti slíbil, jak už jsem řekl, hodiny dvě. Trochu mě pak zarazilo, když jsem během opouštění dolní stanice lanovky zakopl o ceduli, která mluvila o 4,5h na vrchol. Vzpomínka na včerejší noční cestu, která nám trvala ještě déle, než říkalo značení, mi začala nahánět trochu strach. Podle všeho (rozuměj, několik pokusů provedených 26.8.2016 odhalilo, že v ČR se berou v potaz výšková data zatímco v Rakousku nikoliv) v Rakousku "mapy.cz" nezapočítávají převýšení... Ach jo... Nasadil jsem tempo vyšší než jsem sám mohl akceptovat, slovo je slovo! Počáteční tempo 4,2km/h však mé tělo nehodlalo akceptovat příliš dlouho. Na té cestě bylo však i mnoho vtipného. Začalo to výbavou, vyrazil jsem nalehko, asi 1,5kg tašku přes rameno s mobilem, doklady a dvěma sojovými suky, v ruce pak 1,5l flašku s pitnou vodou. Na sebe jsem hodil PG boty a kalhoty a nedbaje upozornění ostatních, že na vrcholu, soudě dle záběrů kamer, chodí lidé schoulení v zimních bundách, já vyrazil v tričku s krátkým rukávem, aneb Merino to jistí. Bohužel v té vlhkosti a kalupu bylo i toto příliš teplé, takže jsem záhy zakusil koupel ve vlastním potu... Celou první polovinu mi hlavou běhaly myšlenky, zda nesednout uprostřed trati na lanovku a nenechat se dovézt, nicméně průměrná rychlost stále převyšující magickou čtyřku a prozření, že čas od času není špatné vyžrat si, co si sám člověk nadrobí. Kousl jsem se a pokračoval po svých. Další chyba... Jestliže doposud byl podklad (až na bahno) pevný a většina cesty byla zpevněna improvizovanými schody, tak to všechno se rázem ztratilo. Mittelstation Schönbergalm se ukázal být zkrátka zlomem, průchod skrze Höhlenmuseum a okolo Rieseneishöhle mě stál několik minut, protože jsem zakufroval a dál bylo už jen a jen hůř. Úzké cestičky, všude skály a hlavně mi na záda dýchala únava...Nicméně, to vše bych skousl, ale ty kapky deště... potvory, které minimalizovali naději, že se bude létat. Neházím sice flintu do žita často, jo, raději volím pšenici ;-) ale tohle nevypadalo zvlášť dobře. Po pár minutách deštík zmizel a já nabíral opět optimismu... Opět ne na dlouho. Sotva jsem vylezl dostatečně vysoko, mohl jsem si užít pohledu směrem do cíle mé cesty, který... který se kua válel v mlze... Ach jo. Ale ani tu jsem nepolevil, navíc jsem právě předběhl první pěší turisty, které jsem od své začátku potkal. Prostě bylo to k svini, ale co se dá dělat. Hodiny splašeně ubíhaly a já se dostal pod samotný vrchol Krippensteinu nabízející až nemravné pohledy na ledovce, Dachstein a dál... Jestliže po celou dobu panovalo bezvětří, na kopci tomu bylo poněkud jinak. Dokonce jsem vytáhl cyklistickou větrovku, abych nebudil pohoršení mezi turisty vystoupivšími z lanovky (no dobře, ani po umrznutí jsem netoužil).
Ještě pár kroků a najednou vidím tu trojici, trochu překvapivě nezmizel ani Standa a ani Michal s Jirkou. Nějak tak jsem očekával, že pokud to vyjde, potkám se s Olafem, zatímco ostatní budou už někde v Mexiku... Pohled k jezeru mě rozradostněl, žádná mlha/mraky. Nadšení však záhy uhasil Jirka klepající se zimou. Prohlásil, že si není jistý, zda jsou to podmínky pro mě... Njn foukal vítr trochu bokem na svah a větrný rukáv se držel ve vodorovné poloze... No však uvidíme. Přebral jsme batoh od Olafa, převlékl se do suchého a stále mrzl... No nebylo to fajn a to ani tehdy, když mi Olaf půjčil svoji mikinu.
Záhy vykrystalizovala do šedi padající z nebes nad Hallstattským jezerem domluva, že Standa půjde první a vyzkouší, zda je to schůdné pro ostatní. Přes pár problémů na startu bezproblémově odlétl z kopce a tak přišla řada na mě. Bohužel můj start nepřipomínal sobotní skok do prázdna. Nedělní startovačka byla bezproblémová, ale já to slušně zkonil. Poprvé mi vítr sfoukl křídlo a já dost rychle namotával řidičky, abych neputoval někam kam nechci, přesto jsem křídlem sestřelil neopatrnou fotografku ze Země vycházejícího slunce (ne nic jsem ji neudělal, jen, jak se lekla křídla poskakujícího okolo ní, si sedla na zadek...). Druhý start zmařil závlek pravého ucha, který jsem nebyl schopný vyklepat na startu a tak to vyšlo až na potřetí. Ale ani poslední start nebyl zvlášť ukázkový, blbě nastavené popruhy mi dovolily utíkat asi tak, jako by se mi hodně chtělo na záchod... Ale co, byl jsem ve vzduchu a na rozdíl od předcházejícího dne tu pohoda panovala od samého začátku. Nebýt zakaboněného počasí, rozplýval bych se nad dokonalostí zdejší přírody, takhle budu jen suše konstatovat, že to bylo luxusní! O jisté superlativy mě připravily i promrzlé nohy v mokrých botách a podobně vypadající kalhoty :-)
Po necelé půlhodince přišlo na řadu přistání, které jsem zdupal ještě hůř než start. Jestli jsem se ze vzduchu divil Standovi z jakého že směru přistává, tak mi rukáv ukazoval to stejné, tj. směrem k jezeru... Vtipné bylo, že na jezeře šli vlnky proti směru rukávu... No a nejvíc nejlepší byl okamžik, kdy jsem to z osmiček srovnal přímo na přistávací dráhu, odbrzdil jsem to a říkám si, že letím nějak podezřele rychle, kouknu vlevo na rukáv a on se, potvora, otočil, takže jsem šel po větru... Těsně nad zemí jsem to pořádně zabrzdil, ale stejně jsem se nevyhnul pěknému sprintu, což s těmi utaženými popruhy, které mě nenechaly běžet ani na startovačce a slušně promrzlými nohami z letu byl zážitek... Ale co, dobře to dopadlo, ustál jsem to.
O chvíli později dosedl Jirka s Michalem, a já slyšel samé: "Blázni, blázni, blázni... :-)" Tož krásné to bylo. Sbalili jsme křídla a najednou začalo kapat a když naše hlavy zmizely pod přístřeškem autobusové čekárny, zcela se rozpršelo. Jen minuty bylo třeba počkat, než se objevil Olaf s autem a hurá k domovu, tedy ještě přizastavit v Hallstattu a nabrat Janičku s Pavlem a pak zavřít oči a spát.
Co říci závěrem? Báječný víkend ve společnosti báječných lidí. Nikdy bych netušil, že budu kdy šplhat na Grimming, který si z letošního března dobře pamatuji, vždyť jsem na něj koukal každý den z okna hotelu v Kulmhofu. Hallstatt jsem trochu zanedbal, rád bych ho ještě viděl ve dne, rád bych se koupal znovu koupal v jezeře a ještě raději bych ho viděl ze vzduchu za lepšího počasí. Stejně tak by nebylo špatné kouknout na nedaleko stojící Dachstein... No zkrátka toho je moc :-)
Co to stálo:
- Celkem, 1.132Kč
- Doprava, 500Kč (osoba)
- Ubytování, 632Kč
- Grimminghütte, 297Kč (11EUR)
- osoba, 11EUR
- snídaně, 5,2EUR
- Raddler, 4,2EUR
- Camping Klausner-Höll, 335Kč (12,42EUR)
- auto, 4,7EUR
- osoba, 7,6EUR
- pobytová taxa, 1,7EUR
- stan, 5,7EUR
- Jídlo, ?
Co jsme zdolali:
- Celkem, 50,7km/3999m
- Pěšky, 29,4km/3999m
- Niederstuttern-Grimminghütte, 3,3km/378m
- Grimminghütte-Grimming, 7,6km/1599m
- Niederstuttern-Grimminghütte, 3,8km/394m
- Grimminghütte-Niederstuttern, 3,3km/0m
- Hallstatt, 3,5km/116m (mapa)
- Talstation Krippenstein-Seilbahn-Krippenstein, 7,9km/1512m
- Letecky, 21,3km
- Grimming-Niederstuttern, 10,9km
- Krippenstein-Obertraun, 10,4km
Žádné komentáře:
Okomentovat