Sabelell: Hohe Wand netradičně bez křídla a Raxalpe přídavkem k tomu

Další víkend přinesl další rakouská dobrodružství, pro tentokráte v pohodové spojenostátové sestavě čítající Janičku, Andrejku a mě. Možnost zopakovat si bivakování v autě nás dovedla k rozhodnutí vypravit se v této minimalistické sestavě.

Sobota, 24.9.2016

Währingersteig

Okolo sedmé ranní vyrážíme z Brna a ve čtvrt na jedenáct parkujeme na okraji obce Dreistetten. Po žluté turistické si uděláme asi kilometrovou vycházku během níž se můžeme kochat nejen modrou oblohou, ale i překrásnou krajinou chystající se na podzimní přešacení. Klid neruší ani tichá stáda skotu a stejně tak zřícenina nedalekého hradu. Okouzleni přicházíme pod cvičné Céčko, snažíme se dostat Janičku bezpečně do prsáku a vzhůru vzhůru. Uklouzaná skála nám nečiní zvlášť velké problémy, rozhodně ne takové, jaké představuje Rakušan slézající ferratu v protisměru :-) V půlce nás nad "propastí" čeká přelezení na žebřík, asi nejzajímavější místo a dál, dál už nic. Krásná ferrata zasazené v krásné krajině končí příliš rychle, co naplat. Tak se aspoň rozhlédneme po krajině z dvou laviček na vrcholu a zase dolů. U paty skály se ještě můžete zastavit v jeskyni a nebo přilehlém občerstvení - Einhornhöhle a pak zpět k autu, jede se dál.

Frauenluckensteig

Béčková ferrata na Hohe Wandu pro mě byla skutečně překvapením. Přístupná je přímo z "hlavního" parkoviště pod skalní stěnou, kousek za vstupem do parku. Njn, tam se mi nechtělo platit vstup, takže jsme zamířili do vedlejší obce, Maiersdorf, auto zaparkovali ve stínu hřbitovního parkoviště a po značené zelené turistické stezce se vydali pod masiv. Zde jsem díky Janičce dostal příležitost vidět poprvé ve volné přírodě Kudlanku nábožnou, vážně mazec... Další mazec/mazanec byl pohled na nástup HTLka, které jsme s holkami v plánu neměli, ale byl jsem rád, že viděly, co je jednou čeká :D Ale zpět k našemu Frauenluckensteigu, který byl nejtěžší Béčkovou ferratou, kterou jsem lezl. Za prvé postrádala jakékoliv jištění, za další se mi rozpadávala skála pod nohama, cesta co chvíli mizela v suťovisku nebo v roští z popadaných stromů a ke všemu to rakouské značení... hledat červené tečky na skále a na stromech nebylo vůbec jednoduché... proto se nám podařilo minout jedinou zábavnou část této ferraty, žebříkový průlez jeskyní... Aspoň jsme narazili na výlez, takže já se nejprve ponořil z vrchu na dno a pak si to vyšplhal, bohužel tu chybí jistící lano, takže se jistíte na schůdcích žebříku, což vás značně zpomaluje... Po čase jsme přeci jenom zdolali cestu nejištěnou a stanuli tak na jedné z paraglidových (spíše rogalových) startovaček. O kousek dál jsme zkoukli výlez Blutspuru a Skywalk.

Následovala zasloužená pauza na slunci s výhledem na startující a poletující padáčkáře. Nechápu, předpověď slibovala špatný směr větru a tu se létalo jak o život, přiznávám, trochu mě užíralo, že nelezu s padákem... Ležení v trávě spojené s obědem a sluněním bylo téměř dokonalé a to až tak, že mi bylo líto vyhnat holky i sebe... Proč to? Ještě nás čekala ferrata dolů a o kousek dál Turecký hrad.

Völlerin

Z vršku Hohe Wandu jsme to vzali po Ačkové ferratě Völlerin, která na rozdíl od té předcházející byla zajištěná a vcelku i příjemná, díky ní sestup netrval příliš dlouho a my se tak mohli vydat k poslednímu sobotnímu cíli, Tureckému hradu.

Pittentaler (Türkensturz)

Přejezd nebyl zvlášť dlouhý a nezměnila to ani návštěva Billy, ve které jsme doplnili již tak doplněné zásoby :-) Auto jsme odložili pod kopcem ve vsi Gleissenfeld, prosíravě nabízející parkování u řeky, poblíž východiště turistických cest. Jedna z nich, černou tečkou značená, vedla až k úpatí skály, po které se plazila vytoužené jištěná cesta C/D. Nepřekvapivě s ní nikdo neměl závažnější problém, a tak mohu opět jenom poznamenat, jak nás překvapilo, že jsme hore... Oslava vrcholovými fotografiemi netrvala dlouho. Ač se romantické zákoutí spájelo s neméně romantickým západem slunce, před námi se přeci jenom rýsovaly obrysy poslední sobotní cesty, cesty za složení hlavy ke spánku.

Gasthof Gesslbauer

Ubytování v Gasthof Gesslbauer ve vesnici Spital am Semmering bylo více než příjemné, jaké ubytování by také nebylo, při vyhlídce spánku v autě :-) Ne že bych variantu B neměl rád, ale vzhledem k mému nalomenému zdraví a vyhlídce nízkých teplot...

Neděle, 25.9.2016

Hans von Haidsteig

První a nakonec i jediná nedělní ferrata na nás čekala v Raxalpe a nebyla ji žádná jiná ferrata, než-li slavná Hans von Haidsteig. Ač nebylo nouze o indicie typu "netoužíte-li po Václaváku na horách, buďte na skále včas", nikterak závratně jsme po ránu nespěchali, zkrátka pohoda a tabáček, bez tabáčku, zato však s klidnou snídaní a horkou sprchou. Pak se to trošku zvrtlo v zatáčkách, přeci jenom jsem seděl za volantem a lehce se nechal unést, jak už se mi tak nějak občas stává v podobném terénu...

I tak se nám podařilo dospěchat vcelku bez újmy na zdraví na parkoviště za obcí Griesleitenhof (nedaleko Prein an der Rax), které rozhodně nezelo prázdnotou, naopak se znepokojujícně plnilo. Prudký výjezd a přejezd "vodního příkopu" mi dělal vrásky na tváři s ohledem na neterénní schopnosti našeho vozu, ale vše dobře dopadlo a my tak o chvíli později mohli vyrazit na celodenní výlet. Aspoň tak se mohlo zdát z většiny "ferrato/cesto-pisů" slibujících 2h nástupu, 2h lezení a 2h sestupu.

Realita samozřejmě vypadala trochu jinak, přeci jenom jsem vyrazil se sportovkyněmi, takže za třičtvrtě hodiny jsme stepovali v řadě čekající na nástup přímo pod horským masivem. Excelentní čas! Díky rychlosti holek se nám podařilo předběhnout většinu fronty a hurá na velkou ferratu. Celou cestu jsem s malými obavami čekal na úseky C/D a hlavně D. Ačkoliv dobře vím, že na to holky mají levou zadní, přesto se jejich drobné obavy promítly i do mé bezstarostnosti a to dokonce již před výjezdem, proto jsem také koupil hromadu jistícího lana a další potřebné drobnosti k tomu :-) Když jsme u toho, lezl jsem tam jak vánoční stromeček, batoh na zádech díky horolezecké výbavě, pití, jídlu, oblečení a dalším drobnostem měl hrubo přes deset kilo, což v kombinaci s mým zdravotním stavem nebylo to nejlepší, ale co už.

Výstup nahoru jsme si opravdu užili, přirozeně netrval zmiňované dvě hodiny, odhadem byl o dobrou půl hodinu kratší, ale stál za to. Nakonec jsem rád, že nikdo z nás během výstupu nepřišel na to, který že úsek se honosí stupněm obtížnosti D, tj. za normálních podmínek (sucho a teplo) šlo o vcelku jednoduchou ferratu, na kterou nemusíte být vybaveni zvlášť technicky ani silově. Na stranu druhou to nebyl ani vyloženě choďák, ale hlavní obtížnosti spočívá spíše v délce a převýšení, než-li v nějaké záludnosti. Vynikající taktéž byla skutečnost, že nás nikdo nebrzdil, česká rodinka před námi udržovala de facto naše tempo, takže jsme naopak mohli dobře pokecat... Za daných okolností (dokonalé počasí - azuro a přijatelné teplo) považuji za výhodu také to, že větší část ferraty se v tomto ročním období v dopoledních hodinách nacházela ve stínu, takže mé čtyřlitrové zásoby vody byly zcela zbytečné...

Sluší se neopomenout nejednu zásadní věc a to to, že jak nástup, tak samotná ferrata leží v překrásném horském prostředí, kde si užijete luxusní vůně vzduchu, milých rozhledů a vůbec vší alpské krásy, kterou si jen dokážete představit, proto nezbývá nic jiného, než vám tento zážitek velice doporučit.

Cestě z vrcholu Preiner Wand (1783) nám byla lehce znechucena překvapivým (není tu lanovka) množstvím turistů, které podporuje existence turistické chaty Neue Seehütte, před kterou hodovalo několik desítek turistů a někteří z nich i kouřili, což vážně nesnáším (oč v krásnějším a čistějším prostředí se nacházím o to více mi to vadí)...

Za krátko jsem se však na sestupové žluté turistické od těchto davů oprostili a mohli si tak zase užívat klidu a krásy vůkol.

Při příchodu k autu jsme se nestačili divit, kam až sahaly kolony vozů vrcholuchtivých turistů (jasně, i my mezi ně patřili :-)) Necelé tři hodiny cesty před námi zpříjemnila velice skutečnost, že se holky postaraly o řízení a já tak vesele mohl pospávat, protože, co si budeme povídat, unavilo mě to, ale tak krásně!

Horám a ferratám zdar!