Jedete se mnou? Nasaďte si plnoomylnou optiku mých rádobyzávodů, startujeme! A kam? Z Jimramova do Odrance, necelých 10km s převýšením více než 300m, bonusem nechť vám jsou dvě 12% stoupání :-) Mapa vám snad řekne víc, než tisíc slov (zvlášť těch mých).
Je sobota a nebo taky neděle před týdnem, možná před dvěma a já jsem na vyjížďce s panem bikerem, snad po roce... Slunce, seno, Jimramov, cukrárna, leták, závody, časovka, Věcovské vrchy, ... A tak nějak to všechno začalo. První zářijový páteční večer na Vysočině, špinavou motorku odhazuji u baráku a jdu za mým dobrodincem, Láďou, který našel dostatek odvahy, aby mi půjčil svou italskou milenku, Colnago se prý jmenuje ;-) A proč si půjčuji silničku, když už mám svoji? Hmm, bydlí v Brně, kam jsem si ji nepředloženě před týdnem odvezl... A co si budeme povídat, ještě nemám kule na to, abych ji převážel na mašině ;-)
Sobotní ráno mě zastihne již před půl šestou u počítače a jídla, které vyměním až za dva koše praváků a několik hodin v lese. Když pak do konce registrace na závod zbývají minuty a já ještě čistím Boletus edulis, zůstává můj tep netypicky nízký, stejně jsem neměl v plánu jet se startovním číslem, takže "no big deal". Doma pak v klidu zasouvám sedlovku asi o deset čísel níž a přemýšlím jak je Láďa vysoký. Pohled na řidítka mi říká, že pravým dualem by chtělo pootočit doprava a řidítka odtočit doleva :-) Ale co, darovanému kolu nehleď na špice. Horká sprcha a předstartovní převážení, hmmm není špatné, pod 87kg. Ne že bych nějak zhubl, jen nemalé střevní potíže mě toho dne lehce odlehčily ;-) Před odchodem hodím do kapsy mobil, na biceps pulsmetr (ať z toho kalupu mám nějaká data a vy zábavu) a ještě se rozhodnu dofoukat kola, přední vracím na 9 barů, jako před týdnem na lize a zadní na... se nepovedlo, to jsem akorát tak upustil, no co, nejde o život, ne? :-)
Sobotní ráno mě zastihne již před půl šestou u počítače a jídla, které vyměním až za dva koše praváků a několik hodin v lese. Když pak do konce registrace na závod zbývají minuty a já ještě čistím Boletus edulis, zůstává můj tep netypicky nízký, stejně jsem neměl v plánu jet se startovním číslem, takže "no big deal". Doma pak v klidu zasouvám sedlovku asi o deset čísel níž a přemýšlím jak je Láďa vysoký. Pohled na řidítka mi říká, že pravým dualem by chtělo pootočit doprava a řidítka odtočit doleva :-) Ale co, darovanému kolu nehleď na špice. Horká sprcha a předstartovní převážení, hmmm není špatné, pod 87kg. Ne že bych nějak zhubl, jen nemalé střevní potíže mě toho dne lehce odlehčily ;-) Před odchodem hodím do kapsy mobil, na biceps pulsmetr (ať z toho kalupu mám nějaká data a vy zábavu) a ještě se rozhodnu dofoukat kola, přední vracím na 9 barů, jako před týdnem na lize a zadní na... se nepovedlo, to jsem akorát tak upustil, no co, nejde o život, ne? :-)
Že jsem si na desetikilometrový závod nevzal pití, asi nikoho nepřekvapí, stejně jako skutečnost, že mi nakonec kua chybělo. Ty střevní potíže mě totiž o dost vody obraly a to nemluvě o tom, že jsem pozapomněl, že na start do Jimramova pojedu po svých, takže krát dva to mělo být :-) Toto pěkně začíná :-)
V půlce Pohleďáku se utišil vítr a vše ztichlo, snad i ty krávy na pastvě... ticho před bouří? Slyším jen svůj tep a šustění řetězu do kopce plazícího se kola. Přes panující zimu se mi potí kolena, hmmm, ty zimní nákoleníky budou dneska moc, další fail do sbírky ;-) Na kopci si říkám, kua, jak to že to kolo jede o tolik lépe než to mé? Campa řadí naprosto úchvatně a jak padne do ruky, mám chuť zahodit Tiagru a vlastně celou moji plečku... A když s kopce zjistím, že to umí i brzdit, jsem okouzlen! Vau!
Jéé brouk a druhej, třetí, ... Křup, křup, ... by bývaly byly udělaly moje kosti, kdybychom se potkali, nemluvím totiž o hmyzu, nýbrž o lidových autech, asi tu někde mají sraz. Když potkávám čtvrtého, už mi není do smíchu, staré motory produkují tolik exhalací, že se dusím a i přes zenové cvičení s krávou na parkovišti mě přemáhá zlost a tak nepřekvapí úvahy o mém vztahu k tomuto vozu, mám ho rád nebo ho nesnáším? A hlavou běží myšlenky, lidové auto, auto pro masy, Hitler, hippies, styl, design, krádež, Tatra, ... K výsledku se již nedoberu, Jimramov se blíží a v protisměru valí první závodníci...
Cukrárna v Jimramově, místo startu, mám v nohách patnáct kopcovitých kilometrů a také mám celkem dost (další fail, vážně jsem měl jet autem), upravuji nákoleníky, dres, kalhoty, pouštím GPS, BT, pulsmetr, apku... Aplikace byla ukončena, chcete... ještě jednou, ještě dvakrát, třikrát, restart telefonu, aplikace byla... kua ještě, ještě, znovu, zabít, vypnout BT, restartovat pulsmetr, ... minuty běží, ze startu mizí i poslední smrtelníci a zbývají tam jen nějací zabijáci na luxusních silničkách. Kašlu na to, pulzák mi zbytečně svírá biceps, mobil se bude zbytečně topit v kapse dresu, není čas, aspoň že reset tachometru proběhl bez pádu aplikace ;-)
V hlavě se mi již delší dobu honí dvě myšlenky a jedna stěží stíhá druhou. Tak zaprvé, jedu bez čísla závod, který se startuje intervalově, jak zajistím neporušení regulérnosti, když vystartuji s někým, muže se on nebo já vyvážet, když vystartuji přesně v půli intervalu, budu mít někoho blízko na dohled, budu ve výhodě a stejně tak ten za mnou. Naštěstí se to vyřešilo samo, startovací hodiny právě odstartovaly chybějícího závodníka, kterého jsem neplánovaně nahradil ;-) Díky, štěstěno!
Druhá myšlenka mě naplňuje bolestnějšími obavami... Nevím, zda to kluci - Alda s Láďou myslí vážně, nebo ne, ale často mluví o hrdosti a takových těch věcech, o tom, jaká by byla potupa pro jejich čistokrevnou silničku z italského chovu, kdyby ji předjel nějakej noname! Když jsem pak přebíral Láďovu krásku, spoutala mě automaticky tato gentlemen's agreement, bohdá toho nebude, abych dopustil její znesvěcení takovým způsobem... A co že já to tak nemám a ani tomu příliš nerozumím... A tak pohled na zbývající silničáře na startu bolel a to jsem ještě ani nestál v pedálech...
Padesát metrů kočičích hlav, padesát metrů hrbolatého asfaltu a pak první stoupání, stoupání 12%. Ty voe, to je rozjezd, rozněžněle zavzpomínám na časovku do Skleného a rozumně mírný start, zároveň začínám proklínat organizátory :-) Po prvním kilometru mám srdce v kalhotách, žaludek v krku, a borce, který startoval o minutu dřív, na dosah...
Nohy tuhnou, vysušené sliznice proklínají pro změnu mě... Dalších pět kilometrů bojuji sám s větrem, nikdo přede mnou... To mě trochu znervózňuje, co to asi znamená, čím dál tím častěji se otáčím za sebe a hledám ty letce... Ale ani tam nikdo není. Jedu špatnou cestou? V jiném vesmíru? Nevím, srdce mi buší na plno stejně jako na Zemi. Ledový vzduch plní mé útroby a já dál znaveně chvátám po válečné stezce.
Konečně, na šestém kilometru, po druhém 12% stoupání vidím před sebou živáčka, kterého semelu během pár okamžiků. A co víc, v dvoukilometrovém kopci na Paseky před mnou frčí několik dalších závodníků. I kdybych měl duši vypustit, musím nějakého dostat! V půli kopce ryji do omotávky třetí zářez ;-) Na horizontu mi stále ještě unikají další dva závodníci a já rozmýšlím, jako zvolím strategii. Právě teď si hořce uvědomuji, že o cíli vím jen tolik, že je na Odranci, ale už netuším zda na začátku vsi či na jejím konci, na kopci... Mám do zemdlení makat již v tomto kopci na 100% a nebo si nechat trochu sil na poslední úsek Koníkov-Odranec o němž toho moc nevím? Ale to už se pod helmou rodí řešení, prostě to odmakám celé rozumně, řekněme třeba na 99% :-)
Horizont dosažen, borci mají 200m náskok. Riskantní zatáčku u hájenky vypouštím, nesmím se natáhnout, závod by byl v pr... a jak bych to vysvětlil Láďovi. Takže do zatáčky pomalinku jako devadesátiletá stařenka (nemyslím Olgu a jí podobné :-)) a teď se do toho opři! Na silnici panuje zmatek, je tu hromada lidí, nevím kdo závodí, kdo je na projížďce a kdo se tu jen hloupě motá :-) Ale co, předjíždím všechny :-) Dalších sto metrů přede mnou další silničář, kontroluje situaci za sebou... A tam já! Už vidím cílovou pásku, tak je to přeci jenom začátek obce. Spurt! Týpek nemá šanci a co na tom, že startoval o několik minut dřív než já, musím ho předjet i na trati, nejen ve výsledkovce!
V cíli stopeři se stopkami, téměř padesátikilometrovou rychlostí proletím kolem nich, jenže nebrzdím, nemám chuť vysvětlovat, že startuji na svou pěst, bez čísla a že mě nezajímá jejich odměna v cíli, párek! A tak plynule pokračuji zběsilou rychlostí za zatáčku, kde mě již nikdo neuvidí, nenajde... :-) Fotím si tachometr, abych tušil, jak jsem to jel a mohl srovnat své výsledky s těmi oficiálními.
Přes Odranec a Kuklík pak mířím ihned k domovu. Několikakilometrové stoupání přede mnou a já nervózně otáčím hlavu, nemám-li v patách nějaké závodníky, závod sice skončil pro ostatní, ale ne pro mě, stále mám v rukách, pardon, nohách čest Láďovi silničky a tak tempo je vražedné, jejich protivníci.. :-) tak to jsem si zapřeháněl. Ale co, aspoň tady jsem neselhal, její čest jsem ubránil ;-)
A výsledek? Nic moc, ale žádná tragédie, až někdo někdy někde zveřejní výsledky, připíšu do nich neoficiálně své jméno. Teď znám jen svůj čas 21:40 a průměrnou rychlost 28,73km/h.
[updated] Skoro měsíc mi trvalo, než jsem se dostal k výsledkům, byly mi osobně zaslány na mail :-) Mezi 33 (34 včetně mě) startujícími bych se vměstnal na 6. místo. Vítěz stlačil svůj čas pod 19:30 (19:28), tj. dal mi více než dvě minuty, hmmm tak tady by to rozhodně na bednu nebylo :-)
[updated] Skoro měsíc mi trvalo, než jsem se dostal k výsledkům, byly mi osobně zaslány na mail :-) Mezi 33 (34 včetně mě) startujícími bych se vměstnal na 6. místo. Vítěz stlačil svůj čas pod 19:30 (19:28), tj. dal mi více než dvě minuty, hmmm tak tady by to rozhodně na bednu nebylo :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat