Už je tomu rok, kdy jsem poprvé spatřil Innsbruck a zároveň tak zasel sémě touhy po návratu. Podařilo se to však až letos v září a to s nikým menším, než se skupinou mořských dělníků (s výjimkou Jíti nahrazené Andrejkou), těch se kterými jsem letos strávil nejvíc nejlepší dovolenou u moře. Původní plán Praha-Innsbruck-Praha brzy vzal za své a to díky tunerům Verji (=věř jí a nebo také Veronika a Jirka)! Takže jak to vypadalo? Třídenní dovolená začala pátečního rána, rozuměj, ve 4:00... Společně s Verji jsme naskočili do auta a pádili setmělou Prahou pro Jáňu s Andrejkou.
Regensburg (Řezno)
První zastávka nás zavedla do jednoho z (ne)mnoha (nevím kolik jich je) kouzelných měst na Dunaji, do UNESCA zapsaného Regensburgu, který nasadil laťku opravdu hodně vysoko. V chladném ránu po jasné obloze stoupající slunce nechalo v klidné hladině zrcadlit pohled přitahující starobylé budovy... stojíc na prastarém kamenného mostu (starším sourozenci Juditina mostu) se mi zarývalo město pod kůži. Historické centrum města je protkáno památkami sakrálního rázu na téměř každém kroku. Díky mé zálibě v obdivu katedrál nemohu aspoň nezmínit impozantní dóm sv. Petra, nicméně za vidění toho stojí mnohem a mnohem víc.
Kromě památek nás však od rána provázela sranda, mnohdy při focení společných fotografií, jako například při sloupkové gymnastice mezi divadly (nebýt tak časného rána, jistě by nám někdo nabídl angažmá), city parkurové vložce v slepé apsidě ostrova uprostřed Dunaje. Jindy zas při všudypřítomném shybování aneb "kde jsem neshyboval, tam jako bych nebyl" :-) Tentokrát jsme si popovídali s duchovním činovníkem, když jsem cvičili na lešení před farou... Vtipný mi přišel i dotaz blízkovýchodních turistů na cestu, vzhledem ke skutečnosti, že jsem ostentativně držel stejnou mapu jako oni... Kdyby aspoň nechtěli znát cestu k Ostentor, která stála třicet metrů před nimi :-)
München (Mnichov)
Jedno z největších německých měst mi apriori nahánělo malinko strach. Přeci jenom pohybovat se v pátek chvíli před polednem na hraně vnitřního okruhu, kam za vjezd automobilem bez příslušného ekooprávnění hrozí nemalý finanční postih, navíc s na azurové obloze rostoucím mrakem bubákem koloňákem vyžaduje trochu ztřeštěnosti. Ještě že byly tyto obavy liché...
A co jsme viděli? Už při příjezdu ze severu nás zaujala impozantní Alianz Aréna (obrovský fotbalový stadion) a co teprve pak náš cíl, olympijský park ležící naproti budově BMW. Po nalezení vhodného parkování v nedalekém sídlišti vedly naše kroky do prvního supermarketu, kde jsme, hnáni hladem, nakoupili páteční oběd (světe (ne)div se, za ceny srovnatelné s těmi našimi) a vyrazili vstříc parku. Slunečná pohodička na molu Grosser Olympiasee doprovázená libou chutí báječné goudy (jen kdybych ji tak nespořádal půl kila i s obalem :-)) by šlo jen stěží nevyzdvihnout. V době poobědového temna vedly naše kroky okolo všech architektonických sportovních skvostů, co jen v parku leží. Vycházku jsme zakončili výplazem na, možná umělý, vrchol Olympiaberg. Nebyl by to Jirka, aby nás nepobavil. Při šplhání po spádnici nás předběhl nějaký místní běžec, což Jirku vyburcovalo k zrychlení tempa. Jako by nestačil kontrast svalnatého supícího spoceného běžce a lehce klusajícího kamzíka ve výletním úboru, on si ještě vytáhl foťák a fotil týpka v jeho úporném snažení... Asi by bylo nošením křemíku do mikroprocesoru zmiňovat, kdo stanul na vrcholu jako první...
Tento "mnichovský Central Park" je báječnou oázou jak klidu, tak sportu a myslím, že by jistě neměl uniknout vaší pozornosti v případě tom, že se někdy vydáte na výlet do Mnichova.
Neuschwanstein
Kýč nad kýče, od kterého mi chybí klíče... Ale vidět jsem ho chtěl, takže vzhůru... Počkat, teprve se blížíme zatáčkami, mé posádce zrovna nepříliš příjemnými... Střih, minut jen pár uteklo a mě stihl spravedlivý trest. Škyt! Škyt! Škyt! Oranžáda na palubní desce! Motor sípavě poskakuje a s ním i celé auto... Kolik válců neválcuje? Do kopce to nejede a to to tlačím i očima. Nakonec se šťastně převalíme přes kopeček a hle parkoviště! Před námi kasíruje kasínfíra Volvo XC90 a já, aby nám raněný motor nevytřásl všechny kosti z těla a také v obavě, že pokud chcípne, možná ho už taky nenastartuji, týrám plyn až na podlahu... Každé vytůrování motoru má za následek trochu vyděšené, trochu překvapené a neméně nasrané otočení hlavy výběrčího daní. Těžko říct, co si myslí, frajírek, nedočkavec, hňup, závodník - to asi stěží... Když na nás dojde řada snažím se mu vysvětlit: "Der Motor ist kaput!"
Autonezdar se řítí lavinovitě dál... Zatímco mi hlavou cyklí tytéž myšlenky... Zklame mě poprvé můj věrný otloukánek? Jak se dostaneme dál? Co s výletem? Co s autem? Co s tím vším? Obloha se zatahuje. Stoupáme líným tempem do kopce plného koňského trusu a vietnamského klusu. V půli kopce narážíme na cedulku lakonicky oznamující, že vstupenky na zámek, který za pár chvil zavírají, lze zakoupit výhradně dole, u parkoviště (nic na tom nemění, že na zámku samotném se nachází asi patero obřích prodejen suvenýrů). Verji ochotně otáčí střelku svého kompasu a vrací se nám všem nakoupit vstupenky. Já, bodyguard nalomený myšlenkou pokažené dovolené, pokračuji s krásnými dámami cestou do mraků. V jedné z následujících zatáček mě opouští i můj věrný fotoaparát, který jsem nechtěně upustil na zem... K dovršení všeho přichází déšť.
Smůla však není všemohoucí, všemohoucí je víra! A síla! Ta mi také spravila rozbitý foťák. Několik vhodně mířených úderů o kamennou zeď a objektiv konečně zajel, světe div se, ono to začalo ostřit a dokonce i fotit :-) A co víc, za zatáčkou... Za zatáčkou na nás vykukují záchodky! Juchůůů, nepo...toto se :-) Spolu s chmurnými myšlenkami se rozplývají i mraky na obloze, slunce nám jde na proti a lehce škádlí paraglidisty vysoko na nebi... Trochu jim závidím... Ale ne moc, jsem tu se skvělými lidmi. Verji nás za chvíli dostihnou a sdělí nám, že sehnali vstupenky na předposlední prohlídku dne :-)
Hodina a něco, která nám zbývá do začátku musí být bezezbytku využita. Na malé procházce si užíváme neskutečná panoramata. Trochu by nás mohlo mrzet, že je uzavřený Maria Brücke, i když nikdo z nás neví, co to je :-) Ale nemrzí, cestou vzhůru potkáváme českou rodinku, která nás nasměruje přes plot obtažený ostnatým drátem na luxusní vyhlídku na pohádkový zámek. No jo, Češi!
Foto, foto, foto a pak hurá na prohlídku. Sedě na nádvoří se ptám kamarádů: "Co vlastně znamená ten Schwan, který pořád zaměňuji za Swein?" Nikdo neví... Hle, informace! Já se zeptám :-) Jdu k okénku, za kterým stojí postarší elegantní chlapík. Lámanou angličtinou se ho ptám, co že znamená německé slůvko [švan]. Odpovědí je mi lakonické [svon]. Zarazím se a přemýšlím, jak je možné, že se [švan] nečte jako [švan] nýbrž jako [svon]. Z nepochopení opakuji svoji otázku. Pán, poněkud překvapeně trvá na svém [svon]... Po třetí zazní má otázka, poněvadž se mylně domnívám, že jde stále o nějaká hloupé nedorozumění. Informační technik je téhož názor, jen s tím rozdílem, že za hlupáka považuje mě, což dokresluje jeho odpověď [its big white bird]. V tom okamžiku mi to všechno dochází, s [děkuji] mizím rychle za dveřmi na nádvoří, kde se můžu začít smát, smát sám sobě. Ostatní seznamuji s výsledky svého pátrání... Naštěstí mezi úsměvy se dovídám, co že v Angličtině znamená [svon] :-) Takže žádné prase, ale labuť...
Po zámcích, hradech a jejich napodobeninách nechodím tak často, takže mě lehce zaráží (v kladném slova smyslu) audio výbava určená pro prohlídku. Na vstupu vyfasujeme zařízení velikosti mobilu (toho staršího, s klávesnicí, malého...), paní nám v něm aktivuje příslušný jazyk - Češtinu. Při vstupu do jednotlivých sálů je pomocí rádiového signálu zapínána příslušná zvuková stopa s výkladem. Je pravdou, že něco málo jsem i nepochopil, třeba proč ten pseudomobil má klávesnici, když stiskem jednotlivých čísel nelze vybírat žádnou zvukovou stopu, stejně jako skutečnost tu, že v jednom ze sálů nám průvodce správnou zvukovou stopu nastavil "manuálně" pomocí svého pseudomobilu a IRka... No, jo asi je to obecnější zařízení, nicméně dobré, palec vzhůru.
A co zámek/hrad? Směsice stylů, kýč, opovržení, ale také zasloužený obdiv. Návrh i řemeslné zpracování, pokud bychom pokoje vytrhli z kontextu celého dortu pejska a kočičky, je precizní, obdivuhodné a fascinující... Holt, názor si musíte udělat sami. Za mě to za to stálo...
Innsbruck
Večerní odjezd z parkoviště Neuschwansteinu nelze neoznačit, aspoň z mého pohledu, za dramatický. Motor sice naskočil, ale následně i zdechl. Párkrát se to opakovalo než se mi s pocitem postřeleného tříválce podařilo odpoutat od nerodné hroudy. Přejezd horských sedel a serpentin by byl zážitkem, nemít stále na paměti ne nepravděpodobný scénář, vyprávějící o kikslém autě kdesi v zalesněných kopcích :-) Neskutečné se však stalo skutečností a přes poněkud zvětšující se problémy jsme okolo deváté dorazili do mého milovaného Innsbrucku. Na jednu noc nám patřily dva pokoje v Garni Technikerhaus, Verji jsme nechali o samotě a já v kouzelné dámské společnosti zabral druhý pokoj ;-)
Páteční večer jsme zasvětili malé noční hudbě (ale houby, Mozart a Salzburg přišli až o den později ;-)). Noční procházka po březích Innu v doprovodu babího léta mě zkrátka dostala, moc fajn...
Nadšením jsem nemohl dospat. Už před sedmou ranní jsme spolu s Andrejkou čekali před zamčenými dveřmi restaurace, kde na nás měla čekat snídaně. A taky že čekala! Obávám se, že jsem opět porušil svoji bezlepkovou dietu a pokud ne, tak jsem se dopustil prohřešku minimálně v podobě uzeniny a množství jídla, které jsem spořádal. Je pravdou, že s výjimkou zmíněné šunky jsem mohl pít maximálně tak mléko a jíst nanejvýš eidam a ta krásná chutná (leč umělá) jablka. Dobrou hodinu trvalo naše trumfování, kdo toho sní více a musím smeknout klobouk... Dobře si vedla, Andrejka :-)
Z hotelu jsme vycukrovali snad až o půl desáté, poskládali krutopřísnou historickou skládačku pro Jáňu a vydali se vstříc dobrodružstvím na blankytném Innu.
První zastavení bylo plné romantiky, Jirka nás zavedl na hřbitov... Krása, kdo kdy viděl plastové konve na mince jako vozíky v supermarketu... Tady ve vyspělé západní Evropě? To jsem vážně nedal :-)
Ze hřbitova vedou minimálně dvě cesty, my zvolili tu obtížnější, směrem k nebi... Šplhaje nad město jsme si nemohli nevšimnout odměny, dětského (dospěláckého) hřiště, kde nechyběl ani lanový skluz (zip-line). Zabavili jsme se vážně jako malí, zvlášť na skluzu jsme lítali o stošest. A když nás to znavilo, jali jsme se rovnovážit na houpačce, chlapi proti dámám, juchůůů! Bylo to vážně vtipné, z města jsem neviděli skoro nic, ale nikomu se odtud nechtělo :-)
Po té, co jsme nechali houpačky a kolotoče daleko před námi, nezbylo nic jiného, než skutečně vylézt pod nádherný olympijský skokanský můstek, který je jednou z mnoha dominant Innsbrucku. Škoda jen, že byl vstup placený a nahoru by nás stejně stěží pustili po svých. Takže jsme můstku věnovali pár posledních tklivých pohledů a oddali se radovánkám při focení s Františkem Josefem I., v altánku, na hraně, na kameni i jinde v podmůstčí :-)
To člověk neví ani jak, ale je tu čas obědu... A když oběd v Innsbrucku, tak jedině formou pikniku v Hofgarten. Hodování a zábava s fajn lidmi, tak to mám rád ;-) Když se k tomu přidá překrásný park plný květin a staletých stromů, sem tam sýrovec žlutomasý, výhled na Alpy, už moc k absolutní pohodě nezbývá...
Po obědě přišel čas schlazení a když schlazení v Innsbrucku, tak jedině v tryskách před Landestheater... Přestože bylo neskutečné vedro a přestože jsem byl oblečen do běžkařského (vážně nekecám), přesto všechno mi byla vcelku kosa, ono taky když proběhnete a proskočíte asi po šesté brutální sprškou, jen pro dobrou fotografii, co jiného vás může čekat?
Zbytek dne patřil činorodému duchu, tedy nezbytnému shybování a korzování historickým centrem, které je přímo magické a to jsem stále nevytáhl trumf v podobě vysokohorského panoramatu, který můžete obdivovat kol téměř celého města. Co naplat, Innsbruck mám zkrátka velice rád.
Salzburg
Sobota dospěchala k pátého hodině, což byl okamžik stanovený Vontskou radou jakožto pevný a neměnný bod rozlučky. Jedno krásné město jsme vyměnili za druhé. Přes drobné autoproblémy, které se stále stupňovaly (soudě podle barevné hudby na přístrojovce) jsme během pár hodin dorazili do Salzburgu. Byl jsem více než vděčný za navigaci, bez níž bych asi nikdy netrefil do Yoho hostelu, který nás hostil v noci ze soboty na neděli.
Nasadili jsme léty osvědčený jednou použitý rakouský scénář "rychle se ubytovat a pomalu na noční prohlídku města". Tady to vyšlo stejně dobře jako předešlého večera, tedy až na malé trable s ubytováním typu "zabookuji to až ráno" aneb kvadratura kruhu s podtitulkem "jak nasáčkovat pět lidí do čtyřlůžkového pokoje" ;-) Záhy se ukázala obří výhoda bydlení de facto v historickém centru, jen kratičké minuty nás dělily od památek a od životodárného (a životaberoucího, o tom však později) Dunaje, k němuž vedly naše kroky. Neplánovaně leč očekávaně :-) jsme se stali svědky nečeho výjimečného, romantické žádosti o ruku přes břeh Dunaje, fotky řeknou víc a možná i vše... Neméně fajn byl kolotoč v odloženém nákupním vozíku, ale všeho s mírou, přeci jenom nás netáhla až taková touha následovat kroky českého génia, Járy da Cimrmana, který studoval Rakosko-Uherské kriminály zevnitř :-) Co rozhodně stojí za neopomenutí jsou noční Mirabellgarten, které skýtají dostatek prostoru pro vaši představivost a přesto okouzlují krásou schovanou v obrysech soch, květinových záhoncích a uklidňují nepřítomností masy turistů.
Opět jsme se nemohli dočkat rána, což se u každého projevovalo různě, Ver celou noc nespala, Jáňa spala i když byli ostatní vzhůru, já posnídal rakouské syrečky pod stolem už před pátou ranní... A tak okolo osmé byla naše úderná jednotka na pochodu, z počátku jsme vzali za vděk třemi v mapě značenými prohlídkovými trasami, ale již v půlce první jsme si to udělali po svém :-) Tak je to totiž mnohdy nejlepší.
Sotva jsme vyšli, zakopli jsme o dům, ve kterém žil Mozart, pak se pod nohy přimotal jeden z nočních parků plný soch, o nichž jsem snil, že se vyskytnou na mých fotografiích, zejména ty nahotinky a tak se také stalo :-) Jak zjevení působil jeden z mnoha nudných mostů přes Dunaj, tento zjevně zjevil svoji nudnou byť v kontextu ostatních vlastně výjimečnou tvář díky tisícům zámkům, které na něj přimčeli zaláskovanci ;-) Zdalipak stavební inženýr počítal s touto stálou statickou zátěží? Ostatní po mostě příliš nekoukali, aspoň se zdá, poněvadž věnovali svoji pozornost nekonečnému hadu velké hasičské přehlídky, která se bohužel konala právě této neděle. Marš uniformovaných bafuňářů doprovázený hlasitým pochodem hraným jejich dechovou sekcí mě zas tak moc neoslovil... Vhodnou řečí na mě nemluvil ani Mozartův rodný dům, vím, hudební a vůbec kulturní barbar... Mnohem zajímavější bylo vážení se na krásné váze (krása spočívala v souměrnosti její mechaniky, která byla vystavena na odiv proskleným průhledem). Ještě více zábavy jsme našli za rohem, při pořizování forografií na pěti okurkách a pak při překážkovém běhu přes stojany na kolo, nemohu se dočkat až se mi to potrhlé video dostane do ruky...
Na řadu se pak dostala opět dřina, výplaz k Museum der Moderne, Jirkou moderované posilování na lavičce, děšení lidí skokem z pařezu a pochod na Festung Hohensalzburg. Tam jsme to otočili, protože se nám nechtělo platit vstupné a při pozorování zubatky vyvážející turisty přímo do hradu jsme sestoupili na obrovská náměstí pod hradem. Za řekou jsem si dali poslední výletní oběd a vyrazili vstříc dalšímu stoupání, tentokrát na Kapuzinerberg. Když pominu následně navštívený hřbitov, bylo to to poslední, co jsme viděli před odjezdem...
Obertrumer See
Aneb krásné ledovcové jezero, které nejspíš není vůbec ledovcové, ale zato je plné bahna a našeho smíchu :-) Salzburg jsme opustili o poznání dříve, než se mohlo zdát, že se může podle plánu stát, takže jsme se jednohlasně uchýlili k volbě konečně se vykoupat v jezeře. Jako náhodou jich leží podél cesty domů několik. Bohužel mince padla špatnou stranou a tak se nám rakouská orlice s potlučenou hlavičkou odvděčila bahenními lázněmi. Asi nás měla odradit již skutečnost, že krom paddleboardu, kitu, pramice a plachetnice nebylo v See ani živáčka, možná mohlo stačit povšimnout si absence jakékoliv pláže... Jenže když jste na výletě s partou odvážných sportovců, kteří překonávají obtíže a bolest s hravostí malých dětí, není překážek... A tak jsme se prosekali pod bezem porostlým chmelem skrze písečné bažiny zarostlé rákosím na kameno-bahnitý lalok vystupující do nedozírné plochy See. Do plavek a do vody... pardon, do bahna... Již první krok, kdy jsem se zabořil nohou snad dvacet čísel, měl zafungovat, ale... Tvrdohlavost! Třicet metrů od břehu, voda mi sahá nad kolena a bahno těsně pod kolena :-) Na dně sem tam registruji velké škeble, jejich kamarádky, mrtvé kamarádky cítím hluboko pod povrchem, kterak mě řežou do nohou mizícíh v půl metru hluboké vrstvě hnusu. Tolik řezných ran neschytaly mé nohy od posledního orienťáku... Na chvíli vyměňuji chůzi za běh, do hlavy se dere myšlenka na tréninky Jarmily Kratochvílové s plynovou maskou a zátěží v bazénu, tak přesně jsem si připadal, ale o trochu komičtěji :-) Konečně, sláva, asi padesát metrů od břehu mi voda sahala snad až po pas a o dalších dvacet metrů dál přišlo osvícení díky vodě až po krk :-) Krátké zaplavání a zpět z vody... Na pláži se rozpoutala soutěž o nejdelší řeznou ránu, raději už nevím kdo vyhrál, ale krve z nás teklo...
Passau (Pasov)
Aneb pohádka o tom, kterak se jeden vůl v Dunaji div neutopil. Po cestě domů osádka neodolala poutavému vyprávění Ver o soutoku tří různobarevných toků v Pasově. Času bylo dost, akorát tak pro svačinu servírovanou na břehu s výhledem na zmiňovaný soutok a historické centrum města. A dobré to bylo, od Jáni jsem dostal slunečnicová semínka a Goudu, od Andrejky tři různé sýry a tak není divu, že jsem podlehl dobré náladě, skočil do plavek a pomalu, za pomoci rezivého řetězu, slezl po vykamenované nakloněné rovině, pro spoušpětní loděk, do Ilzu. Co si budeme nalhávat, voda nebyla zrovna teplá a o čistotě se jí mohlo zdát maximálně tam kde vyvěrá... Ale co, po třiceti metrech jsem se vynořil na balvanech trčících nad hladinu a zapózoval pro objektivy fotoaparátů mých kamarádů, vyvrženej vorvaň :-)
A pak to přišlo, nejdebilnější nápad co mě napad(null) za poslední hooodně dlouhou dobu. Na dohled ode mě se nacházel cíp pevniny, který z jedné strany omývá Inn a ze strany druhé Dunaj. Mezi nimi se k nebi vzpínají krásné budovy starého města. Vklouzl jsem zpět do temné vody Dunaje, který v těchto místech připomíná zkroceného beránka, klidný tok široký 140m. Vesele si kraluji a snažím se do vody nemočit obličej a hlavně ji nepít. Zde se možná hodí připomenout, že nebýt Et, považoval bych se doposud za naprostého neplavce, takhle už vládnu jistotou neutopení na klidných hladinách... Jo a to mé "krauluji" je ve skutečnosti jen tragikomickou parodií skutečného kraulu, která má za následek neskutečné rychlé vyčerpání veškerých sil, když mluvím o rychlém, tak mám ve skutečnosti na mysli asi tak jeden bazén, pětadvacítku... Jakmile jsem se začal přibližovat středu toku, pocítil jsem něco, co bylo z břehu stěží okem postižitelné, proud... Nemohu říct, že bych byl zásadně překvapený, proudění tekutin se probírá v hodinách fyziky snad již na základních školách. Překvapila mě však síla toho produ, která překonávala moje nejdivočejší představy. Možná byste si řekli "no co, odnese ho proud...", to bych si řekl možná taky, jenže... Během asi deseti minut sezení na břehu jsme viděli projet dvě obří výletní lodě v délce desítek metrů, dva čluny a zleva se přibližovala velká nákladní loď. Takže vyhlídka toho, že se nedostanu na břeh ode mě, v danou chvíli, vzdálený asi tak 70m nabývala děsivých obrysů, bylo pravděpodobné, že dříve či později bych se s nějakou lodí potkal a důsledky by byly zřejmě tragické. To že bych se ocitl za soutokem na řece široké bezmála půl kilometru (což je daleko za hranicemi mých plaveckých schopností) lze v takovou chvíli považovat za nedůležitý detail nehodný pozornosti podobně jako nejistota spojená místem vyvrhnutí vorvaně. Začal jsem pádlovat co mi síly stačily... Ten kdo vládne matematikou první třídy si však nejspíše spočítal, že již v danou chvíli jsme se pokoušel o kraul z pohledu vzdálenosti o 200% dál než jsem schopen běžně plavat. Další zvýšení tempa vedlo jen exponenciálnímu plýtvání silami a mohutnému popíjení Dunaje. Padesát metrů od břehu jsem potřeboval odpočinek a tak jsem zkusil prsa, pocit, že jsem se posunul v před o centimetr a proud mě unesl o tři metry směrem k průseru mě opravdu vystrašil. A to jsem netušil, že je to v těchto chvílích ještě dobré, protože jsem měl vytuhlé pouze nohy a ruce, mozek ještě fungoval. Výsledkem bylo nasměrování se proti proudu v poměrně ostrém úhlu a kraul na 100%. S každým metrem narůstal můj strach, poněvadž ostrý cíp pevniny stále neskutečně utíkal naprosto nesprávným směrem... Ale vždy může být ještě hůř! Šplouchající voda mi plnila ústa i nos a krom totálního vyčerpání se mi začalo zatmívat před očima... V tuto chvíli mi došlo, že ani žádná z lodí neohrožuje můj život tak, jako v danou chvíli možnost ztráty vědomí a utonutí jen pár metrů od břehu... Přestože mozku akutně docházel kyslík i cukr, stále v něm válčily dvě myšlenky, myšlenka plavat směrem ke břehu, která zjevně k cíli nevedla, nicméně její sílu tvrdil pud sebezáchovy a donkichotská myšlenka plavat proti proudu a ke břehu jen trochu, která k cíli mohla vést, pokud by mi neomdlévaly ruce, nohy a neztrácel pomalu vědomí... Každá vteřina byla v danou chvíli neskutečně dlouhá... Chtělo se mi volat o pomoc, ale krátký pohled na břeh, kde se nasmívala hromada turistů (někteří si mě možná fotili) mi stačil, abych pochopil, že nejen že netuší o mém souboji, ale že ani neexistuje rozumný způsob jak by mi mohli pomoci... Nakonec se mi to podařilo, přistál jsem jen několik málo metrů od nejzazšího místa pevniny. S vypětím nezbývajících sil jsem se posadil na jeden z kamenů ve vodě a asi pět minut lapal po dechu. Až po té se mi podařilo vyplazit se po čtyřech z vody a postavit se na nohy. Ještě před procházkou hanby jsem smočil tělo ve vedlejším toku, v Innu (v Innsbrucku jsem si ho naštěstí nevyzkoušel) a pak se plíživě vydal historickým centrem, přes most a podél silnice zpět za kamarády. Nejistá chůze se svěšenou hlavou a odění do plavek zjevně bavili hromady svátečně vystrojených lidí v kavárnách, na zakotvených lodích a i proti jdoucích skupin turistů...
Po návratu jsem byl oceněn nepatřičným potleskem, jen Jáňa mi sdělila něco ve smyslu, že jsem opravdu debil... Měla pravdu. Bohužel trampotám nebyl konec... Před převléknutím jsem si chtěl umýt ruce a nohy, proto jsem se pomalu šoural k nakloněné rovině, o níž jsem se již zmiňoval. Bohužel mé vyčerpané tělo přišlo dočasně o většinu reflexů, takže jeden z kroků po oslizlém kameni vedl k tomu, že jsem hodil záda a po kamenné šikmině sjel asi dva metry a žbluňknul zpět do řeky. Jen štěstěně mohu děkovat, že jsem si nerozsekl lebku a odnesla to jen kyčel a loket. Zpátky z vody jsem se raději plazil po břiše... Jestliže jsem měl prve špinavé ruce a nohy, tak teď k tomu přibylo zelené břicho a stehna... Jenže pokud nejde o život, tak jde o h...! Hodil jsem na sebe oblečení a odbelhal k autu. Je pravda, že jsem ještě dobrou hodinu cítil značně malátně. Naštěstí všichni vyhrabali poslední zbytky sladkostí a tak mě pomalu dali do pořádku. Po tomto zážitku jsem si s úsměvem vzpomněl na Jáninu otázku, zda nelituji toho, že jsem se nezúčastnil duatlonu na Žďárské lize a místo toho se flákám na prohlídce měst. Dívaje se na mnohé závody optikou "jak moc jsem si dal do těla", lze s čistým svědomím říct, že nelituji, že jsem bojoval (jak) o život :-)
Navigace v ČR
Zcela výjimečně jsem tentokrát nepohrdl navigací a místo papírku s vypsanou cestou jsem použil mobil s apkou Nokia Here. Navigace s offline mapami celé Evropy není rozhodně k zahození, zvlášť když je zadarmo, že? Po té, co jsem si stáhl český TTS engine se jí dá dokonce i rozumět :-) Logicky má však také své mouchy... Na neúspěšné navigaci skrze naši rodnou vlast však nesu i já svůj podíl, aneb máslo na své hlavě neskrývám... A cože se dělo? Nejprve obecněji. Neuspokojivě je vyřešená navigace skrze více zemí, pokud v některé nechcete jet po dálnicích. Navigace také nenabízí nastavení preference nejkratší či nejrychlejší cesty, umožňuje pouze vynechat dálnice a nebo placené úseky (pozor, to není totožné, ale o tom až potom). Pokud tedy naplánujete cestu z Prahy do Innsbrucku a jen v Rakousku nechcete jet po dálnici, máte smůlu, budete navigovat per partes... Dalším problémem je nemožnost volit průjezdní body, jste odkázáni na varianty, které vám nabídne sama apka, tudíž další per partes z per partes... A konečně, to je moje chyba, je třeba si uvědomit, že dálnice a placený úsek není totéž. Tj. když jsme se vyskytli na Šumavě a já povolil dálnice, nikoli však placené úseky, vedla nás milá přítelkyně po různých prdelích... Ale ani po povolení placených úseků to nedala bez ztráty kytičky. Druhý pokus o nalezení cesty do stejného cíle (bez změn v nastavení) vedl k nalezení nové trasy o půl hodiny kratší... K tomu připočtěte uspořenou hodinu za placené úseky a vidíte o co jsem nás málem připravil, úsporu 1,5h... A co z toho plyne? Než vyrazíte na dovolenou, seznamte se důkladně se svou navigací a zejména jejími omezeními. Ideálně srovnat s většími webovými bratříčky a s realitou na známých cestách...
(Ne)hořící auto
Když jsem v Praze vysazoval posledního kamaráda, Jáňu, zjistil jsem, že zavazadla z kufru hřejí, jako bych je odložil na rozpálená kachlová kamna. Strčil jsem ruku pod podlahu kufru na plastovou vanu ukrývající rezervu a div jsem si nespálil ruku. Jeden ze symptomů svědčící o tom, že mi mimo jiné odešlo něco ve výfuku (rozuměj, minimálně je děravý a nebo rovnou celý v pr...) a horké zplodiny směřovaly přímo na vanu... Jáňa přivedla k životu tragikomickou myšlenku, jak nejprve málem utonu a pak uhořím ve svém autě, LOL :-D Já však nedbaje dobrých rad Jáni, sedl do auta a usínaje vyrazil hodinu před půlnocí směrem na Brno. Když jsem okolo půlnoci zastavil na benzínce, abych se probudil, protože během spánku se vážně řídí pitomě, překvapil mě smrad vycházející z mého auta. Z kufru se sice nekouřilo, ale smrdělo to stejně jako když rozžhavenou trafopájku zaboříte do čehokoliv plastového. Začal jsem se smát, on by se vážně utopil i uhořel během jediného dne...
Kolik to stálo (na osobu při obsazenosti 5 lidmi):
- celkem, 2154Kč
- doprava, 876Kč
- benzín, 1621km, 8,2l/100km, 4217/5 = 843Kč
- parkování, 6EUR, 163/5 = 33 Kč
- ubytování, 1278Kč
- Innsbruck, 30EUR = 816Kč
- Salzburg, 17EUR = 462Kč
- jídlo, ?Kč (vlastní)
Co jsem nachodili:
Původní orientační plán:
- Řezno - 7km
- Mnichov - 6km
- Neuschwanstein - 5km
- Innsbruck (večer) - 3km
- Innsbruck - 15km
- Salzburg (večer) - 3km
- Salzburg - 10km
- Obertrumer See - 1km
- Pasov - 2km
Původní orientační plán:
Čtvrtek, autem 238km, pěšky 0km
10.9.2015, 16:30, cesta NMNM, 1:30h = 65km
10.9.2015, 18:00, cesta Praha, Čáslav, Cirkvice (L), K. Hora, Zásmuky, Kostelec, Říčany, 3:30h = 166km
10.9.2015, 21:30, cesta Jirka, 0:15h = 7km
10.9.2015, 21:45, Jirka
Pátek, autem 686km, pěšky 23km
11.9.2015, 04:00, cesta Praha Jáňa, 0:20h = 11km
11.9.2015, 04:20, cesta Praha Andrea, 0:15h = 10km
11.9.2015, 10:30, prohlídka Mnichova (Olympijcké centrum), 2h = 5km
11.9.2015, 20:00, ubytování v http://www.garni-technikerhaus.at/, Fischnalerstraße 26 (30EUR), 0:30 = 0km
11.9.2015, 20:30, prohlídka nočního Innsbrucku, 2h = 5km
11.9.2015, 22:30, spánek
Sobota, autem 160km, pěšky 30km
12.9.2015, 08:00, snídaně, celodenní prohlídka Innsbrucku (plán na místě), 9h = 25km
12.9.2015, 20:30, prohlídka nočního Salzburgu, 2h = 5km
12.9.2015, 22:30, spánek
Neděle, autem 361km, pěšky 25km
13.9.2015, 08:00, prohlídka Salzburgu (plán na místě), 9h = 25km
13.9.2015, 22:00, Praha Andrea, 0:15 = 10km
13.9.2015, 22:15, Praha Jáňa, 0:20 = 11km
13.9.2015, 22:35, Praha Jirka, Veronika
Žádné komentáře:
Okomentovat