"ale to mi přišlo slabe
bo co neni stopro to mě dycky smoli
ha há ha-ha-ha há"
Sobota však byla cajk, na stopro...
Ráno bývá moudřejší večera, zvlášť na kole. Hned jak jsem na něj sedl, tak jsem prozřel, vše bylo jasnější, věděl jsem, že to nebyl dobrý nápad a že to bude bolet, jak typické... Jirka zdaleka nejel, na rozdíl ode mě, na stopro, takže měl čas na své vtípky. Jedním z nich byl i plán samotného výletu, který již během pátku vykrystalizoval (v předzvěsti krystalů soli zrozených z mého potu) ve stokilometrovou trasu s "turning pointem," v Toulovcových maštalích. Cestu napsal i režíroval Jirka a nepřekvapivě si zahrál i hlavní roli. Že jsem výlet od výletu slabší, ostře kontrastuje s raketovým vzestupem Jirkovi výkonnosti. Na chvíli pomiňme skutečnost, že on sám o žádné výkonnosti nemluví a ani prý o ní neví, no těším se, až dorazí ;-)
Nádherný slunečný den byl pro téměř stokilometrovou projížďku na kole jak stvořený. Můj cíl, po cestě nejíst, se však zvrtl už okolo desáté v Perálci, kdy jsem neochvějně sjel z plánované cesty rovnou k místní jednotě, právě včas... Poručil jsem si Eskymáčka a piškoty, Jirka vodu v plastu. Já vozím vodu v hrbu aneb velbloudem na většině výprav. Zatímco někteří, rozumní, zvládli za půldruhé hodiny jízdy vypít bez mála litr vody, já si dal jeden lok (do hrobu krok)... Maštale jako vždy nezklamaly, mám je rád, skály, borové lesy, písek, borůvčí, břízy, azuro a slunce... Paráda! Zcela výjimečně se nestalo nic neobvyklého, vyčerpání je běžné, brodění nutné, pády nechtěné, krásky neviděné, závodníci v protisměru malinko překvapující ;-) Jo, nedobrovolně jsme se zúčastnili závodu Merida Cyklo Maštale 2015, vlastně nevím zda jsme jeli 10, 25, 50 nebo dokonce 100km trasu, jediné, co vím, že jsme jeli v protisměru...
Cesta zpět nebyla med, nicméně, totálně jsem skapal až v Krásném a přirozeně krásně :-) Netajím se bizarností svého rozhodnutí jet podle původního plánu z Krásného na Buchťák, byť jsem měl férovou možnost odvolat :-) Zasloužené utrpení zchladila až zmrzlina ve Sněžném :-) Když už jsem doufal, že mě čeká posledních pár bolestných okamžiků, dověděl jsem se o prodloužené, útrpné prodloužené á la zuberském obchvatu. Po návratu ukazoval tachometr 96km. Ptáte se, kam se poděly chybějící 4km?
Nechej to koňovi má větší hlavu a velká hlava jak známo rodí velké myšlenky... Já si myslím, že i má malá hlava rodí velké myšlenky, jenže ne vždy dojde k jejich naplnění :-) To platí i pro snovou myšlenku naučit se letět s větrem o závod, na koni... Léta se k tomu chystám a u toho chystání i setrvávám. Až letos se to zlomilo. Ano, všichni víme, že většina věcí se neděje jen tak sama sebou. Proto bych rád poděkoval nejrychlejší nízkotatrance, no spíš nízkotatrovce, no ani teď jsem to moc nevylepšil :-) Zkrátka, okouzlující Verča opět překvapila a postarala se o první krok na mé cestě k naplnění jednoho z mých dalších velkých snů.
V šest odpoledne jsme spolu s Jirkou nasedli na stokoňový stroj (to aby těch stovek nebylo málo) a vyjeli do Radešínské Svratky. Zde jsme se seznámili s Axou, Jiskrou, Sonym a Káťou. Možná by bylo záhodno rozkódovat tato jména, po řadě patří dvěma klisnám, valachovi (ne, vážně jsem se nepřejmenoval) a naší milé krotitelce koní.
Chtělo by se mi říct, že jsem koně do té doby viděl maximálně tak v televizi, ale asi bych trochu kecal. Vzpomněl jsem si totiž na Eternity, kterak ulovila koně přímo v Brně (resp. v Ivanovicích), čemuž jsem byl osobně přítomen, Indiánka, LOL :-) To však nic nemění na té prosté skutečnosti, že to bylo de facto první setkání jiného druhu, jen nevím zda pro mě nebo pro koně :-) První a ne poslední...
Vytvořili jsme dvojičky, Verča s obtloustlým a nenažraným valachem Sonym, Jirka se sportovní Jiskrou, já s nejstarším a největším koněm - Axou, jen na naši krotitelku, Káťu, nezbyl ani kůň houpací, takže drezura probíhala ze země a ne z hřbetu dalšího koně :-) Jakože já si zasloužil tepat jako zlato nebo možná jako sůl, ne že bych nebyl zlatíčko, ale sůl je nad zlato :-)
Ještě než jsme vyjeli (rozuměj vyšli) čekala nás drobná samoukázka péče o koně. Už během ní jsem si s Axou skvěle pokecal, byť ona toho moc nenamluvila... Nevím, jestli to tak mají všechny koně, nebo jsem měl štěstí na neukecanou klisnu :-)
Po nezbytné přípravné fázi došlo na lámání chleba a kostí (pro tentokráte tedy ne). Do sedla vysoké Axy jsem se vyškrábal celkem bez obtíží, za to ona měla co dělat, aby se jí nerozjely nohy, no jo, už bych neměl tolik žrát... Chudák kůň... Společně jsme vyrazili za bránu koňského domova, do volné přírody. Koně šli pohromadě, takže se de facto řídili sami a z největších svéhlavostí je léčila naše krotitelka. Společně jsme urazili asi 4km dlouhý okruh, čímž jsme doplnili ranní 96km trasu na kole na rovných 100km :-) Můžu vám říct, že pohled na svět ze sedla koně opravdu stojí za to. Svobodu z volnosti pohybu bych se nebál přirovnat k běžkování stromečkem (nechápete-li Jirkův terminus technicus, nechte to koňovi, má větší... však víte co :-)). Zkrátka to byl luxus! A ten já zbožňuji :-) Je sice pravdou, jak už jsem zmínil, že jsem koně příliš neřídil, přirozený respekt (strach ani tak ne) spolu s touhou po kooperaci s vyloučením uzurpátorského přístupu v otázce řízení vedli k tomu, že si občas dělali co chtěli. Proč mluvím o koních a ne jednom? Ve třetině cesty jsem totiž přesedlal z krásné klisny na krásně vypaseného valacha. Ale co, jaký pes, tedy kůň, takový pán :-) Obtloustlý a nenažraný Sony se mi vlastně dost podobal, více jedl než se hýbal... Chvílemi mi to přišlo zábavné, jak po cestě všechno okusoval, vlastně jsem neviděl nic, co by nezkusil. Až jsem se trochu obával, aby nesežral něco jedovatého. Po čase mi to už tak vtipné nepřišlo, jednak každé sklonění jeho hlavy znamenalo nemalé riziko mého pádu, poněvadž opratě neumožňovaly jeho sehnutí aniž bych nenásledoval (nedobrovolně) pohyb jeho krku, druhak jeho válcovité tělo bylo živnou půdou pro rotaci sedla, což ještě více přispívalo k mé nestabilitě. Že mě z křečovitého sevření Sonyho trupu bolela kolena, tak o tom raději ani nemluvě :-) A co víc, přes vrstvu tuku necítil moje pobídky pro pohyb vpřed, trochu jsem snad i zalitoval, že nejsem kovboj a nevlastním pořádné kožené boty s ostruhami :-) Výše popsaná nejistota je však ještě houby proti té, kterou jsem zažil při návratu. Sony se očividně už viděl ve stáji, kterak požírá hromady žrádla a občas se dal do cvalu... Na to jsem nebyl vůbec připraven, takže jsem vypadal jak poskakující míč na jeho hřbetu. Nezbývalo, než chytnout za záchranou brzdu a opratěmi vysvětlit mému dobrodinci, že k rychlejšímu pohybu se budeme dostávat průběžně, časem, ale ne dnes :-) Nakonec všechno dobře dopadlo a naše trojka resp. čtyřka se bezpečně vrátila zpět. U Káti a Verči se ani nic jiného očekávat nedalo, přeci jenom jsou zkušené žokejky, ale v mém případě člověk nikdy neví :-)
Abych to neprodlužoval, těším se na další lekce, cestu i cíl ;-)
Koňům zdar a divokým hřebcům zvlášť...
Žádné komentáře:
Okomentovat