No dobře, takhle to vůbec nebylo. Ve skutečnosti jsem se přizabil ve vzduchu. Podařilo se mi s paraglidem vlétnou do rotoru, který si pěkně pohrál s mým křídlem, poskládal ho jako vlaštovku a pak nás oba vyplivl... Bohužel jsem byl tak nízko, že nebyl čas hodit záložku! Těch pár chvil, kdy jsem se volným pádem děsivě rychle přibližoval zemi, mi přišlo jako věčnost. Jen několik málo metrů od katastrofy se mi podařilo rozmotat půlku křídla, čímž jsem značně zpomalil a v negativce sebou švihl o zem. Výsledek jste si už přečetli...
No a pokud byste nevěřily ani druhému vysvětlení mého zrakvení, tak je tu do třetice všeho špatného...
Ve čtvrtek večer bylo dokončeno dlouho rozdělané dílo - Sabelellova koloběžka. V jejím vyzývavém purismu jakoby se zračila touha po projížďce, aspoň kolem komínu... Copak šlo odolat? Hodil jsem na sebe upnuté cyklooblečky AKA buznaoblečky, cyklistické rukavice a taktéž přilbu, propriety bez kterých nevyjíždím. Od komínu málem až do Komínu :-) Vyjížďka se líbila nám obou, takže jsem ji trochu natáhl přes Krpole. Na křižovatce Skácelova - Purkyňova jsem se přestal odrážet, zalehl na řidítka a odpočíval. Klesání směrem k Palackého třídě se vyznačuje svojí mírností, že o klesání nemůže být skoro ani ani řeč, takže se má rychlost ustálila někde mezi 20-30km/h. Ze Skácelky jsem vjel na obří kruháč okolo Slovanského náměstí. Jeho vršek se je malinko zrytý vyjetými kolejemi od trolejbusů avšak s naprosto luxusně hladkým asfaltem. Vybral jsem si jednu z vyjetých kolejí a užíval si toho svistu. Po pár metrech jsem se ohlédl za sebe, když jedu prostředkem silnice, tak si zkrátka hlídám záda. Najedou mé tělo pocítilo síly, které tam neměly co dělat. Reflexní reakce (bez mého vědomého zásahu) byla sice bleskurychlá, ale nestačilo to...
...pak už si jen pamatuji kovové zvuky, tupý úder do hlavy a chvíli nic. Další údery směřovaly na kyčel a zápěstí, tipuji, že to byly poslední velké nárazy předcházející závěrečnému saltu mortale, které jsem dobržďoval smýkáním svého těla po asfaltu. Lehký otřes mozku s šokovým stavem byl nejspíše příčinou toho, že jsem hned vyskočil na nohy, paráda, páteř a nohy jsem si asi nepolámal. Vzápětí se mi navrátilo plné vědomí a s ním i kapka kritického myšlení, která se tu a tam zjeví. Napadlo mě, že bych po otřesu mozku neměl příliš pobíhat, copak vím, jak byl silný, takže jsem zauvažoval zda se pomalu nesesunout zpátky na zem. V průběhu těchto myšlenek jsem si nemohl nevšimnout lidí postávajících na zastávce Slovanské náměstí, patnáct metrů daleko. Příšerné zvuky je možná tak vyrušily z jejich myšlenek, ale nikdo se ani nepohnul. Trochu mě vyděsila netečnost davu a přemýšlel jsem nad tím, zda by mi někdo pomohl, zůstal bych-li bezvládně ležet uprostřed silnice. Tyto myšlenky mě přesvědčily, že to s tím otřesem mozku snad nebude tak vážné, pomalu jsem tedy zvedl vrak koloběžky a odšoural se na chodník.
Tam jsem začal zkoumat škody, koloběžka vypadala pojízdně a téměř nedotčeně. Ano, udělal jsem osmici na zadním kole, odřel osu téhož kola, otočil řidítka a rozsekal jeden gumový grip... zkrátka přijatelné ztráty. Se mnou to bylo o poznání horší. Otřes mozku jsem zmiňoval a mohu být jen rád, že vozím kvalitní cyklistickou helmu za všech okolností, čest její památce! Ono také padnout zátylkem ve 30km/h rychlosti na asfalt... jsem sice tvrdohlavý, ale... Na rentgenu mi našli zlomenou člunkovou kost, vynikají kousek těla vyžadující běžně operaci a šroubování... Naštěstí se chirurg podle CTčka rozhodl prozatím pro konzervativní léčbu - sádra na 6-12 týdnů :-) Pohmožděná kyčel se zdá být ve srovnání s předešlými zraněními, drobností, kulhal jsem stejně vždycky ;-) No a nakonec silniční lišaj, na boku, kotníku, obou loktech... Ten se snad ani nepočítá :-)
Co na to říct? Well Done? No spíše rare :-)
Celkem mě však překvapily reakce kamarádů, kteří způsob mého nechtěného sebepoškození ostentativně považovaly za nehodný mého formátu :-) Pověst je vejš! Jo a také úplně mimo... Volám Láďovi, že už se letos na lize nejspíš nepotkáme. Popsal jsem mu svoji nehodu, pak následoval minutový smích, který Láďa lakonicky uzavřel větou: "Hele, jakože jsem nic neslyšel, já to teď položím, ty si vymysli nějakou pořádnou historku a za deset minut mi zavolej znovu!" Jirkovi jsem pro změnu chtěl sdělit, že se uvidíme v lepším případě v zimě na běžkách. Jeho reakce: "Si děláš srandu, tohle přeci nemohu říct Verči. Zkus si vymyslet něco lepšího!"
Takže: "Promiňte kamarádi i nepřátelé a vůbec všichni :-)" Příště se vynasnažím ze všech sil... Neublížit si :-)
Tyto reakce mi však ukázaly, že mě má prostořeká upřímnost připravila o pěkné pole neorané připravené pro zasetí fabulačních sazenic různých druhů :-) No co se dá dělat, život jde dál... Naštěstí!
Žádné komentáře:
Okomentovat