- není tma
- neprší
- není bouřka
- nelétají okolo vás blesky
- nejste durch mokří
- nejste zmrzlí
- vidíte dál než na zamlžené a průtrží skrápěné hledí
- nejste oslňováni světlem lámající se na mokrém hledí
- nevezete batoh s paraglidingovou sedačkou
- nefouká šílený vítr
- nefouká ještě šílenější nárazový vítr
- nejedete po silnici, ze které nestíhá odtékat voda
- nejedete po silnici, kde leží větvě, písek a další bordel
- ...
"ale to mi přišlo slabe
bo co neni stopro to mě dycky smoli"
Dejte mi to všechno naráz, v dárkovém balicím papíře aneb "jak jsem zažil a hlavně přežil nejhorší jízdu na motorce!"
Ve skutečnosti to nebylo tak zlé, protože:
- jsem nejel na boso a v plavkách
- silnice nebyla nikde namrzlá
- nepřišla písečná bouře
Jízdu na motorce mám obecně velmi rád, ale občas se vyskytnou okamžiky, kdy ji nesnáším. Takové okamžiky jsou spojeny víceméně nerozlučně s faktorem nevynuceného, nechtěného a obtížně řešitelného ohrožení vašeho života. Tím faktorem je v naprosté většině případů myšleno počasí. Stejně tak tomu bylo i v pátek večer.
Z Olomouce jsem bohužel vyjížděl až okolo půl deváté. To by ještě nebylo nic proti ničemu :-) Ale už na dálnici ve směru na Mohelnici se ukázalo, že jízda nebude žádný med (a že mám med nějak rád :-)). Na zádech jsem vezl obří batoh na paraglide, paraglidingovou sedačku a všechny věci okolo. Pokud si dokážete představit velikost složeného "elka" a odpovídající "elkové" sedačky, která jediná byla uvnitř, tak nejspíše tušíte, že jsem měl na zádech poloplný a zároveň poloprázdný batoh, do kterého by se vešly asi tak dvě odrostlejší děti :-) Poloprázdnost způsobovala neskutečné plandání, poletování a brzdění... Musel jsem jet v nepohodlném záklonu a vystaven větru tak, abych svým tělem kryl co největší část batohu, aspoň z čelního pohledu. Že jsem měl v této poloze problém dosáhnout na řidítka raději snad ani nezmiňovat...
To že jsem jel do bouřkové oblasti, bylo zřejmé, zlověstné mraky přehlédnou nešly, ale co máte dělat, je okolo deváté hodiny večer a vás čeká dalších 100km, které se sami neujedou :-)
V lesích za Mohelnicí to přišlo... Co nejprve vypadalo jako lehký déšť, který byl otravný jen tím, že jsem jel na mokru a občas nic neviděl (světla protijedoucích aut a před vámi brzdících aut se na kapkách vody na hledí "rozprostřou" tak, že de facto nevidíte nic), se postupem času změnilo v liják. S příchodem opravdové průtrže můžete s naprostým klidem zapomenout na nesmysly typu "nepromokavé oblečení", "membrána" apod. V řádu minut jste durch mokří a za dalších několik minut i zmrzlí...
Nedaleko od vás proletující blesky vám záhy připomenou, že byste se měli zamyslet nad skutečností, jak bezpečná je motorka v bouřce. No ano, oxymóron :-) Auto v bouřce je poměrně bezpečným ostrovem, sedíte ve faradayově kleci a ta to jistí... No jo, jenže to jaksi o motorce neplatí.
Jestliže jsem už samotné přívaly vody považoval za podstatné ohrožení svého života (kdo zažil, možná i rozumí), tak uvědomění si nezáviděníhodné situace, kdy se velice pomalu ženu s motorkou do centra bouřky, kde se klikatí jeden blesk za druhým, mě začalo silně stresovat.
Blesky a průtrž však nebyly jedinými projevy milé bouřky. Silný vítr, kurva silný vítr, kdy i při jízdě na rovině jsem jel v náklonu, jako bych projížděl pekelně ostrou zatáčku ve sto padesáti mi nebyl zvlášť příjemný. K tomu připočítejte ještě silnější poryvy větru a pomalu si můžete vykreslit obrázek toho, co jsem zažíval...
Tmu podkreslenou temnou bouřkovou oblačností pokrývající celé nebe protínají krásně kostrbaté blesky. Z nebe padají litry vody, stromy se sklánějí před silným větrem a v jeho poryvech tančí čardáš. Na kost promrzlý a promočený kličkuji asi tak ve 40-50km/h po celé silnici, nic nevidím, hledí je otevřené, zevnitř zamlžené, zvenku plné vody, co chvíli jsem oslněn nějakým světlem. Díky obrovskému batohu jsem pro proudící masy vzduchu parádním cílem, ze všech sil jsem vzepřený mezi nádrží a kufrem, o který se snažím zmiňovaným batohem opírat. Pokud tušíte, co znamená aktivní pilotáž na paraglidu, tak to právě provádím na motorce. Stále v bočním náklonu a bez přestání se snažím korigovat poryvy větru aspoň tak, abych zůstal přibližně na své straně vozovky. Pomiňme skutečnost, že kdybych se nesnažil udržet kamionu přede mnou, měl bych problémy za daných okolností zůstat vůbec na silnici... Do toho všeho na mě z přístrojovky divoce bliká kontrolka prázdné nádrže!
Byla to ohromná blbost, ale ne příliš snadno řešitelná! Jestli si myslíte, že jsem měl dávno zastavit a čekat někde na čerpací stanici, tak možná máte z části pravdu. Ale je třeba si uvědomit, že bouřka a temná oblaka byla všude, neměl jsem sebemenší tušení, jak dlouho bych tam musel čekat. K tomu všemu je třeba připočítat skutečnost, že jsem byl durch mokrý a zmrzlý. Pokud jste se zabývali teorií jízdy na motorce, tak víte, že jedním z největších zabijáků je strnulost, která je prapůvodní příčinou téměř všech chyb, kterých se dopustíte. Je poměrně zřejmé, že zmrzlé tělo, zmrzlé prsty a mokré oblečení jsou živnou půdou strnulosti par excellence... Ne že by pokračující jízda bouřkou nějak zlepšovala výše popsané, ale přinášela jeden extra benefit, psychickou převahu, ve smyslu nepodlehnutí a schopnosti dále bojovat. Obávám se, že kdybych zastavil, tak bych už na motorku nesedl (ale co potom, 100km od domova, promočený a zmrzlý v noci na benzince, která se do hodiny zavře?). Ty podmínky byly tak zlé, že i v autě bych uvažoval o zastavení... Nicméně ta nejextrémnější situace přišla až po opuštění Moravské Třebové a tam nebylo kde zastavit. U silnice jsem se zastavit bál, protože jsem netušil, zda mě vidí auta, která jela za mnou mým tempem (jízdy na kole), tj. okolo 40km/h. Navíc toto neřešilo prekérní situaci s blesky a bouřkou jako takovou...
Průjezd tím děsem byl dle mého soudu stejně špatným řešením jako jakékoliv jiné řešení (na motorce). Jednoduše za daných okolností jsem v daných místech měl být v úplně jiném dopravním prostředku...
Po projetí nejhoršího svinstva jsem zastavil na první následující čerpací stanici, poblíž Litomyšle. Neměl jsem na výběr, pomalu už jsem jel na vodní páry a aby mi došel benzín, to bylo jedno z mála, co jsem si opravdu přál :-) Mimochodem díky uzávěrce silnice 34 z Koclířova na Svitavy (kterou jedinou znám) jsem přejel odbočku na Lačnov, po které je značená objížďka (prostě jsem značku vůbec neviděl) a tak jsem si cestu do Poličky natáhl asi o 20km směrem přes zmíněnou Litomyšl aneb není lepšího času na prodloužení si projížďky, že? :-)
Je srandovní, že se časem téměř vyjasnilo, objevil se měsíc, jehož svit mohl soupeřit s mým předním světlometem :-) Zbývalo mi sice pořád 50km cesty, klepal jsem se zimou, po zastávce pro palivo jsem měl špatně nasazené rukavice (vnitřní vložka se při vytahovaní ruk pohnula tak, že jsem zpátky nedostal všechny prsty :-)), občas někde ležela mlha, že jsem neviděl na krok, z okolních polí hrozilo každou chvíli, že mi do cesty skočí nějaká zvěř (udělala to nakonec jen kočka a výr (ten mi přes cestu ještě nešel/neletěl) :-) Lasičky, kuny, kočky a neviděné srnky a zajíci si to rozmysleli, takže jsem nemusel řešit další krizovky. Silnice byla pocukrována pískem, větvemi, listy a všelijakým jiným bordelem, takže má rychlost málokdy přesahovala 50km/h. Tímto tempem jsem někdy okolo půl jedenácté dorazil do Nového Města.
Žiju! A nejlépe nikdy více, ne to žití, ale to bouřkojetí :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat