Teprve loni jsem se poprvé zúčastnil Memoriálu Aleše Nováka, legendárního přechodu Nízkých Tater. Tehdy se jednalo vůbec o znamenitý ročník, standardně pětidenní formát obdržel "like" (+1) a to v podobě extra dne ve Slovenském ráji.
Letos jsem se díky okolnostem ocitl ve skupině B, té, které z nějakého důvodu nevyhovuje výše zmíněný rozsah a spokojí se s třídenním výletem začínajícím v sedle Čertovice a sdílícím zbytek cesty se skupinou A. To by nebylo nic proti ničemu, tedy nebýt zničující délky téměř osmi kilometrů. V mých očích se tak přechod scvrkl de facto na dva dny, což byla opravdu zničující představa, a proto...
...proto se zrodila Kakyh Inavrovova modifikace plánu skupiny B, takzvané skupiny B0, poukazující na krevní skupinu Janského klasifikace jejíž infúzi bych nepotřeboval ani v případě nejhorším :-) A o co že šlo? No, to jsem takhle slyšel píseň "To tá Heĺpa"... Asi už tušíte, tedy pokud tušíte, kde hledat zmiňované město :-) Jednoduše jsem se rozhodl zavést účastníky skupiny B na Čertovici a sám se přesunout do Heĺpy, z níž bych vyrazil na chatu M. R. Štefánika, tedy do pátečního cíle obou výše jmenovaných skupin.
Zde bych se možná mohl s něhou pohrabáče, mi vlastní, dotknout slova "zavezu". Rozhodl jsem se být pokrokovým prorokem neúnavně a neurvale inovujícím dlouholeté tradice, vyměnil jsem autobusovou a vlakovou dopravu za auto. Aneb proč se trmácet autobusem 8h, když můžu jet autem polovinu času s polovičními náklady? No sám nevím, proto jsem to také vymyslel, že ano... Samozřejmostí byl slib, že účastníky skupiny B zavezu na stejné místo a ve stejný čas, jako to učiní autobus, viz Čertovice.
Tak se stalo, že jsem naložil auto a vyjel. Otázka osazenstva se podobala šachové partii velmistrů, ve které padají hlavy králů (ve skutečnosti spíše dam). Rozehraná partie se pak uzavřela s následujícím rozestavěním figur - Evča, Verča s Jirkou a moje nepřehlédnutelná a stále hladová maličkost.
Kdo by to byl řekl, že se nebudu stíhat nabalit a že z noci 30.4. na 1.5. mi zbude asi dvouhodinový skorospánek (tak moc jsem se těšil, že jsem nespal skoro vůbec). Ve třičtvrtě na dvě jsem si dal horkou sprchu a o pár chvil později (asi o půl třetí ráno, tj. přesně podle plánu) jsme opouštěli Brno. Plán cesty si můžete prohlédnou na následujících mapách - 1, 2, 3. Poněkud sebekriticky (tím zároveň nezvykle :-)) musím poznamenat, že to nebyl úplně nejvíc nejlepší nápad. Doufám, že aspoň posádka se vyspala, protože já rozhodně ne a co si budeme povídat, pět hodin za volantem namísto spánku následovaných celodenním pochodem nebylo zrovna procházkou ani fialovým, natož pak růžovým sadem :-) A propos slyšeli jste... (no raději ne :-)) Čím blíže se ráno zdálo být, tím častější zastávky jsem musel činit, abych přemohl únavu, která mi většinu cesty šeptala do ucha: "Lehni a spi!" Občas jsem navíc malinko zakufroval, to je tak, když si důkladně nenastudujete svoji naplánovanou cestu a byť vezete skvělou navigaci, jedete podle camcáku s načmáranými názvy několika měst :-) Vzrůstající únavě nepomáhali ani kamioňáci, kteří mě vždy dojeli v obcích, skrze než se hnali stejnou rychlostí jako mimo ně a pak mi bezděčně viseli dva metry za kufrem v domnění, že zrychlím... Jenže zatímco oni nepochopili, že mě nevyděsí, že to se mnou ani nehne, já zase pro změnu nepochopil, že jejich světla vypálené v mých sítnicích urychlí vrůstající únavu.
Následkem výše popsaného, jsme dorazili na Čertovici asi s půl hodinovým zpožděním, tj. v 7:20. Že nepůjdu Kakyk Inavrovovu trasu sám, ale s Jirkou, to jsem věděl dopředu, ale že s námi vyrazí i Verča, to jsem ani ve snu netušil. Zato jsem však dobře tušil, že cesta bude... nooo, obtížná bude. Jak jsem vyrozuměl, Jirka Verču seznámil s mojí pověstí, která ne nepodobně ranním stínům zkresluje a zejména převyšuje realitu, no aspoň věděla do čeho jde. A do čeho že šla? Místo téměř osmi kilometrové trasy s převýšením 800m jí čekala třicetičtyřkilometrová trasa s převýšením 2800m... Nepřekvapivě, nikdo ze skupiny B (s výjimkou Jirky a Verči) o takové trase nechtěl ani slyšet, možná, že by na nejraději zapomenuli na to, že byla vůbec vymyšlěna. Dokonce i Jirka (horský velevůdce, velitel sjednocených bojových skupin A + B) podotkl něco o "impozantnosti takového plánu". Takže asi tak, okolo osmé hodiny jsme stanuli v Breznu, opustili auto na parkovišti Tesca a vyrazili k nedalekému vlakovému nádraží. Nalodili jsem se do úžasného, snad už z dob komunismu posprejovaného expresu, expresu, který stavěl v každé díře a nabral zpoždění hned na první zastávce, no prostě jako doma... :-) Zasnění provázené vzpomínkou na železnici ve Švýcarsku mi posměšně oznámilo: "Východní Evropa, vystupovat!" O půl desáté, se spokojeně nasycenými břichy, jsme se vyvalili v Heĺpě, aby nás okamžitě místní eisnboňák spařil výčitkou, že jsme za sebou nezavřeli dveře expresu (příznačně pojmenovaného Hnilec), ježto se sami nezavírají. To, že jsme nevystoupili z vagónu jako poslední mu zjevně nevadilo...
Žlutá turistická nás provedla z nádraží Heĺpou a my mohli posoudit, zda je to skutečně pěkné město se stovkou švarných chlapců. No tak asi takhle, přátelé... Švarné chlapce jsme neviděli, zato tři o lopatu se opírající rómské kopáče, v asi čtyři metry dlouhém výkopu, ano... Jestli je Heĺpa hezká, to nechť posoudí každý sám, spatřil jsem několik starých krásných roubenek, srdce zahořelo, ale pak ho zprudka zchladilo několik novodobých napodobenin roubenek a zbytek tvořený odpornou výstavbou z let (ne)šťastného komunismu... A tak mě nejvíce zaujaly dvě stařenky, které se tu promenádovaly v oblečení, krojům ne nepodobným. Pohled na ně, jako by nás vrátil o sto let. Za městem se začala žlutá trochu cukat a neposedně stoupat, z nějakých 600mnm jsme lezli do téměř 1200mnm. Verča běžela do kopce s naprostým klidem, ze mě tekl pot proudem, bodejť by taky ne, šel jsem téměř na maximum. Tohle stoupání by asi většině žen stačilo k tomu, aby mě probodly nejen zrakem, ale především mými trekovými holemi :-) Verča, s širokým úsměvem od ucha k uchu, nás ujistila, že se bude takhle usmívat i nadále, stačí jen udržovat správnou hladinu cukru :-) I poté, co jsem se vyšplhali do sedla Priehyba a čekalo nás snad nejprudší stoupání ve směru vrcholu Kolesárová jí úsměv nepřešel, a to ani přestože začalo pršet. Déšť však nebyl tím nejhorším, kupodivu se jím zdál být, mnou milovaný, sníh, který nám ztrpčoval nejeden krok, dokonce i nedva kroky. Zkrátka, postupem času to začalo být útrpnější, než-li zábavnější... Asi tak v půli naší cesty, kdy Verča s Jirkou dávno vyčerpaly svoje zásoby tekutin, dokonce i těch, které jsem jim poskytl, se objevila útulna Ramža, místo, ze kterého toho dne rána vyrazila skupina A. Zatímco Jirka doběhl do studánky vřesové pro nové zásoby pramenité vody, já se seznámil se starší paní, která jako předvoj dvacetičlenné skupiny dostala za úkol obsadit celou útulnu. Nemálo se znalá horalka podivila, když jsme ji ujistili, že na Ramži nezůstaneme, že pokračujeme na Štefáničku. Možná nás považovala za blázny, minimálně však za vtipálky. O pár chvil později se zde obejvil mladý Slovák na kole, očividně místní. Krom toho, že si dovezl hromadu medvědího česneku, který jsme museli po cestě minout, nám povykládal o tom, kolik medvědů za poslední týden viděl... Pak se začal zajímat o to, kam míříme. Štefánička, podivil se? Čeští turisté nemají ve slovenských horách zrovna nejlepší pověst a tak není divu, že se nás starostlivě začal vyptávat, jak jsme na tom se silami, zda máme čelovku a zda víme, že krom deště je na večer předpovídán poměrně silný vítr, který pod Ďumbirom rozhodně nepohladí, maximálně tak podchladí. Nic vám nebudu nalhávat, jeho slova urychlila náš odchod :-) A to, že jsem byl dost kožený už v tuto chvíli, bylo zdaleka pozorovatelné i na mé chůzi, čehož si nemohl nevšimnout Jirka svojí trefnou poznámkou o mé hadrovosti. Když jsme okolo páté hodiny dorazili do sedla Čertovice, B0 zcela regulerně zauvažovala o přenocování v místě, kde jsme před deseti hodinami vyložili Evču. Ve skutečnosti to mohlo být tak maximáně zbožné přání, Verča s Jirkou zde nedoplnili ani tekutiny, protože všechny restaurace i hotely byly zavřené. Spolu s nemalou sjezdovkou nás čekalo stále osm kilometrů, zmiňované převýšení 800m a nechutné množství mokrého sněhu. Postupem času se Jirka proměnil v chodící zombie, já se neúspěšně pokusil telefonicky kontaktovat zbytek výpravy, zda by nám nepřišel na pomoc a vůbec, kromě stále usměvavé Verči, jsme vypadali jako zdecimovaná armáda krátce před smrtí. Bohužel se vyplnila i předpověd počasí, sílící vítr doprovázel čím dál tím silnější déšt. Okolo deváté hodiny bylo díky dešti, mlze a zcela zatažené obloze šero, no spíše už byla tma a já stále nehodlal vytáhnout čelovku, představa jak bych zmrzl při zastavení a sundání batohu mě děsila více než noční pochod. Mít před sebou o jeden, dva kilometry více, asi by to nebylo jen o zdraví, ale mohl bych tu hovořit o tom, že nám šlo o život. I v okamžiku, kdy se z mlhy a tmy vynořila silueta kulometu na kamenném podstavci, jsem si nebyl jistý naší záchranou... Byť jsem se domníval, že památník leží hned vedle Štefáničky, nikde nebylo ani stopy po světýlku či chatě samotné... Naštěstí jsem se nemýlil a po zdolání meze se objevilo světlo, světlo života... Zcela vyčerpaní, promrzlí, durch mokří a v otrhaných cárech (pozůstatky pláštěnky) jsme vpadli do šenku, kde se nám dostalo potlesku od zbytku výpravy... Jestli-že v tuto chvíli Jirka tvrdil, že nemůže být nic horšího, tak mu o několik minut později nezbylo než přehodnotit toto tvrzení, to když vlezl do sprchy, která mu poskytla osvěžení v podobě studené sprchy...
Letos jsem se díky okolnostem ocitl ve skupině B, té, které z nějakého důvodu nevyhovuje výše zmíněný rozsah a spokojí se s třídenním výletem začínajícím v sedle Čertovice a sdílícím zbytek cesty se skupinou A. To by nebylo nic proti ničemu, tedy nebýt zničující délky téměř osmi kilometrů. V mých očích se tak přechod scvrkl de facto na dva dny, což byla opravdu zničující představa, a proto...
...proto se zrodila Kakyh Inavrovova modifikace plánu skupiny B, takzvané skupiny B0, poukazující na krevní skupinu Janského klasifikace jejíž infúzi bych nepotřeboval ani v případě nejhorším :-) A o co že šlo? No, to jsem takhle slyšel píseň "To tá Heĺpa"... Asi už tušíte, tedy pokud tušíte, kde hledat zmiňované město :-) Jednoduše jsem se rozhodl zavést účastníky skupiny B na Čertovici a sám se přesunout do Heĺpy, z níž bych vyrazil na chatu M. R. Štefánika, tedy do pátečního cíle obou výše jmenovaných skupin.
Zde bych se možná mohl s něhou pohrabáče, mi vlastní, dotknout slova "zavezu". Rozhodl jsem se být pokrokovým prorokem neúnavně a neurvale inovujícím dlouholeté tradice, vyměnil jsem autobusovou a vlakovou dopravu za auto. Aneb proč se trmácet autobusem 8h, když můžu jet autem polovinu času s polovičními náklady? No sám nevím, proto jsem to také vymyslel, že ano... Samozřejmostí byl slib, že účastníky skupiny B zavezu na stejné místo a ve stejný čas, jako to učiní autobus, viz Čertovice.
Tak se stalo, že jsem naložil auto a vyjel. Otázka osazenstva se podobala šachové partii velmistrů, ve které padají hlavy králů (ve skutečnosti spíše dam). Rozehraná partie se pak uzavřela s následujícím rozestavěním figur - Evča, Verča s Jirkou a moje nepřehlédnutelná a stále hladová maličkost.
Kdo by to byl řekl, že se nebudu stíhat nabalit a že z noci 30.4. na 1.5. mi zbude asi dvouhodinový skorospánek (tak moc jsem se těšil, že jsem nespal skoro vůbec). Ve třičtvrtě na dvě jsem si dal horkou sprchu a o pár chvil později (asi o půl třetí ráno, tj. přesně podle plánu) jsme opouštěli Brno. Plán cesty si můžete prohlédnou na následujících mapách - 1, 2, 3. Poněkud sebekriticky (tím zároveň nezvykle :-)) musím poznamenat, že to nebyl úplně nejvíc nejlepší nápad. Doufám, že aspoň posádka se vyspala, protože já rozhodně ne a co si budeme povídat, pět hodin za volantem namísto spánku následovaných celodenním pochodem nebylo zrovna procházkou ani fialovým, natož pak růžovým sadem :-) A propos slyšeli jste... (no raději ne :-)) Čím blíže se ráno zdálo být, tím častější zastávky jsem musel činit, abych přemohl únavu, která mi většinu cesty šeptala do ucha: "Lehni a spi!" Občas jsem navíc malinko zakufroval, to je tak, když si důkladně nenastudujete svoji naplánovanou cestu a byť vezete skvělou navigaci, jedete podle camcáku s načmáranými názvy několika měst :-) Vzrůstající únavě nepomáhali ani kamioňáci, kteří mě vždy dojeli v obcích, skrze než se hnali stejnou rychlostí jako mimo ně a pak mi bezděčně viseli dva metry za kufrem v domnění, že zrychlím... Jenže zatímco oni nepochopili, že mě nevyděsí, že to se mnou ani nehne, já zase pro změnu nepochopil, že jejich světla vypálené v mých sítnicích urychlí vrůstající únavu.
Následkem výše popsaného, jsme dorazili na Čertovici asi s půl hodinovým zpožděním, tj. v 7:20. Že nepůjdu Kakyk Inavrovovu trasu sám, ale s Jirkou, to jsem věděl dopředu, ale že s námi vyrazí i Verča, to jsem ani ve snu netušil. Zato jsem však dobře tušil, že cesta bude... nooo, obtížná bude. Jak jsem vyrozuměl, Jirka Verču seznámil s mojí pověstí, která ne nepodobně ranním stínům zkresluje a zejména převyšuje realitu, no aspoň věděla do čeho jde. A do čeho že šla? Místo téměř osmi kilometrové trasy s převýšením 800m jí čekala třicetičtyřkilometrová trasa s převýšením 2800m... Nepřekvapivě, nikdo ze skupiny B (s výjimkou Jirky a Verči) o takové trase nechtěl ani slyšet, možná, že by na nejraději zapomenuli na to, že byla vůbec vymyšlěna. Dokonce i Jirka (horský velevůdce, velitel sjednocených bojových skupin A + B) podotkl něco o "impozantnosti takového plánu". Takže asi tak, okolo osmé hodiny jsme stanuli v Breznu, opustili auto na parkovišti Tesca a vyrazili k nedalekému vlakovému nádraží. Nalodili jsem se do úžasného, snad už z dob komunismu posprejovaného expresu, expresu, který stavěl v každé díře a nabral zpoždění hned na první zastávce, no prostě jako doma... :-) Zasnění provázené vzpomínkou na železnici ve Švýcarsku mi posměšně oznámilo: "Východní Evropa, vystupovat!" O půl desáté, se spokojeně nasycenými břichy, jsme se vyvalili v Heĺpě, aby nás okamžitě místní eisnboňák spařil výčitkou, že jsme za sebou nezavřeli dveře expresu (příznačně pojmenovaného Hnilec), ježto se sami nezavírají. To, že jsme nevystoupili z vagónu jako poslední mu zjevně nevadilo...
Žlutá turistická nás provedla z nádraží Heĺpou a my mohli posoudit, zda je to skutečně pěkné město se stovkou švarných chlapců. No tak asi takhle, přátelé... Švarné chlapce jsme neviděli, zato tři o lopatu se opírající rómské kopáče, v asi čtyři metry dlouhém výkopu, ano... Jestli je Heĺpa hezká, to nechť posoudí každý sám, spatřil jsem několik starých krásných roubenek, srdce zahořelo, ale pak ho zprudka zchladilo několik novodobých napodobenin roubenek a zbytek tvořený odpornou výstavbou z let (ne)šťastného komunismu... A tak mě nejvíce zaujaly dvě stařenky, které se tu promenádovaly v oblečení, krojům ne nepodobným. Pohled na ně, jako by nás vrátil o sto let. Za městem se začala žlutá trochu cukat a neposedně stoupat, z nějakých 600mnm jsme lezli do téměř 1200mnm. Verča běžela do kopce s naprostým klidem, ze mě tekl pot proudem, bodejť by taky ne, šel jsem téměř na maximum. Tohle stoupání by asi většině žen stačilo k tomu, aby mě probodly nejen zrakem, ale především mými trekovými holemi :-) Verča, s širokým úsměvem od ucha k uchu, nás ujistila, že se bude takhle usmívat i nadále, stačí jen udržovat správnou hladinu cukru :-) I poté, co jsem se vyšplhali do sedla Priehyba a čekalo nás snad nejprudší stoupání ve směru vrcholu Kolesárová jí úsměv nepřešel, a to ani přestože začalo pršet. Déšť však nebyl tím nejhorším, kupodivu se jím zdál být, mnou milovaný, sníh, který nám ztrpčoval nejeden krok, dokonce i nedva kroky. Zkrátka, postupem času to začalo být útrpnější, než-li zábavnější... Asi tak v půli naší cesty, kdy Verča s Jirkou dávno vyčerpaly svoje zásoby tekutin, dokonce i těch, které jsem jim poskytl, se objevila útulna Ramža, místo, ze kterého toho dne rána vyrazila skupina A. Zatímco Jirka doběhl do studánky vřesové pro nové zásoby pramenité vody, já se seznámil se starší paní, která jako předvoj dvacetičlenné skupiny dostala za úkol obsadit celou útulnu. Nemálo se znalá horalka podivila, když jsme ji ujistili, že na Ramži nezůstaneme, že pokračujeme na Štefáničku. Možná nás považovala za blázny, minimálně však za vtipálky. O pár chvil později se zde obejvil mladý Slovák na kole, očividně místní. Krom toho, že si dovezl hromadu medvědího česneku, který jsme museli po cestě minout, nám povykládal o tom, kolik medvědů za poslední týden viděl... Pak se začal zajímat o to, kam míříme. Štefánička, podivil se? Čeští turisté nemají ve slovenských horách zrovna nejlepší pověst a tak není divu, že se nás starostlivě začal vyptávat, jak jsme na tom se silami, zda máme čelovku a zda víme, že krom deště je na večer předpovídán poměrně silný vítr, který pod Ďumbirom rozhodně nepohladí, maximálně tak podchladí. Nic vám nebudu nalhávat, jeho slova urychlila náš odchod :-) A to, že jsem byl dost kožený už v tuto chvíli, bylo zdaleka pozorovatelné i na mé chůzi, čehož si nemohl nevšimnout Jirka svojí trefnou poznámkou o mé hadrovosti. Když jsme okolo páté hodiny dorazili do sedla Čertovice, B0 zcela regulerně zauvažovala o přenocování v místě, kde jsme před deseti hodinami vyložili Evču. Ve skutečnosti to mohlo být tak maximáně zbožné přání, Verča s Jirkou zde nedoplnili ani tekutiny, protože všechny restaurace i hotely byly zavřené. Spolu s nemalou sjezdovkou nás čekalo stále osm kilometrů, zmiňované převýšení 800m a nechutné množství mokrého sněhu. Postupem času se Jirka proměnil v chodící zombie, já se neúspěšně pokusil telefonicky kontaktovat zbytek výpravy, zda by nám nepřišel na pomoc a vůbec, kromě stále usměvavé Verči, jsme vypadali jako zdecimovaná armáda krátce před smrtí. Bohužel se vyplnila i předpověd počasí, sílící vítr doprovázel čím dál tím silnější déšt. Okolo deváté hodiny bylo díky dešti, mlze a zcela zatažené obloze šero, no spíše už byla tma a já stále nehodlal vytáhnout čelovku, představa jak bych zmrzl při zastavení a sundání batohu mě děsila více než noční pochod. Mít před sebou o jeden, dva kilometry více, asi by to nebylo jen o zdraví, ale mohl bych tu hovořit o tom, že nám šlo o život. I v okamžiku, kdy se z mlhy a tmy vynořila silueta kulometu na kamenném podstavci, jsem si nebyl jistý naší záchranou... Byť jsem se domníval, že památník leží hned vedle Štefáničky, nikde nebylo ani stopy po světýlku či chatě samotné... Naštěstí jsem se nemýlil a po zdolání meze se objevilo světlo, světlo života... Zcela vyčerpaní, promrzlí, durch mokří a v otrhaných cárech (pozůstatky pláštěnky) jsme vpadli do šenku, kde se nám dostalo potlesku od zbytku výpravy... Jestli-že v tuto chvíli Jirka tvrdil, že nemůže být nic horšího, tak mu o několik minut později nezbylo než přehodnotit toto tvrzení, to když vlezl do sprchy, která mu poskytla osvěžení v podobě studené sprchy...
Sobotního rána na snídani (o jaký luxus... no ještě aby ne, za 16 éček :-)) jsem se dověděl, že se v chatě málem uzavíraly sázky v jakém stavu bude do cíle dopravena Veronika... Kdyby jen věděli, že ona s písní na rtech a rety v širokém úsměvu pochodovala vstříc nebezpečenstvům a div, že netáhla na provazu dvě mužské skoromrtvoly (pomiňme pro tentokrát moje dámičkovství, to aby to vypadlo ještě impozantněji :-)) Zcela oživlá mrtvola, Jirka, nejevila po ránu žádné známky mrtvolnosti, o Verči škoda mluvit a já, já zůstal těsně na živu. A ne, za moji mrtvolnost ve skutečnosti nemohla výše zmiňovaná skutečnost, ze jsem celou noc řídil, realita je prostě klasicky mnohem neúprosnější a neradostnější, mizerná fyzická kondice... Je tedy pravdou, že i Jirka nakonec vynechal ranní proběhnutí se na Ďumbier :-) Díky totální promočenosti našich svršků i spodků jsme, my tři a pro deštník navrátivší se Honza, vyrazili ze Štefáničky asi tak se čtvrhodinovým zpožděním... Takže čtyři z tanku a pes (toho jsme nechali na chatě)... Na odbočce na Ďumbier jsem s hrůzou zjistil, že se mnou nikdo nechce jít na malý třičtvrtěhodinový fakultativní výlet na nejvyšší vrchol Nízkých Tater. Takže konečně na mě došlo a já se ocitl sám horám napospas a nebylo to úplně fajn... Už jsem vám říkal, že od rána vládla horám mlha s mírným deštěm? Asi ani moc nepřekvapí, že cesta na vrchol byla pokryta sněhem a teoreticky dvacetiminutový pohodový výšlap se změnil v hodinové ploužení bez sil, brodění se sněhem a skorozabíjení sebe sama při přišlápnutí ponča... Když se mi s neskutečným zpožděním podařilo dorazit na Kamennou chatu ležící pod vrcholem Chopok, byli ostatní téměř na odchodu, hodil jsem tedy do sebe ikonickou krabičku penne a pak podlehl Jirovu zkratovitému nápadu vyběhnou na Chopok... Nebýt na dně a přitom na vrcholu, bylo by mi lépe, a také by mi bylo lépe, kdybych neuklouzl na kameni a nehodil záda... Měl jsem více štěstí než rozumu, nepadl jsem po zádech do všudepřítomného kamení, ale na travnatý palouček, asi tak jeden ze tří na celém kopci :-), takže to nakonec odneslo pouze koleno. Následující kilometry nepřinášely nic nečekaného, sníh, mlhu, vítr, déšť a zimu... Potěšilo mě aspoň blízké setkání s kamzíky, na které jsem narazil jakožto chvilkový vůdce smečky (prostě jsem si někde zkrátil cestu, takže jsem se ocitl na místě, kde jsem běžně rozhodně nepochodoval). Jejich poplašná neplachost mě málem vyvedla z míry, začal jsem si s dvacet metrů vzdáleným kamzíkem povídat, tedy respektive se zdálo, že mi naslouchá, ale sám nic neřekl :-) Před jedním vrcholem přišel Petr s nápadem, který mě letos vůbec nepotěšil, že vezmeme dámám zavazadla. Mizerná kondice mě netrápila, ale zničená bederní páteř, která mi o týden dříve nedovolovala ani sedět ani stát, mi přinášela jisté obavy, nakonec jsem však se sebezapřením ten největší kopec, Páji, zavazadlo vytáhl... O nějaký kilometr dál jsem sebou v bahně opět švihl a poškodil si i druhé koleno, ne netypicky jsem se opět proměnil v Joffreje :-) Sílící déšť dokonal rozehranou zkázu, při příchodu na Ďurkovou jsem téměř necítil zmrzlé prsty a o rozmočených nohách raději ani nemluvě... Jako jediný z celé výpravy jsem vytuhl, zatímco ostatní šli jíst, nebýt oblíbené touhy po vyčištěných zubech, nezvedl bych se z lůžka a neprobral z děsivých nočních můr. Jestliže jsem na štefáničce rozdělával svůj ultrahlehký spacák s komfortní teplotou +14°C, tak tady, i přes celou noc otevřené okno, jsem se na to chladnokrevně a podchlazeně vykašlal, ustlal jsem si v oblečení a upadl do mdlob.
Nedělní ráno jsem přivítal ještě před rozbřeskem, nebylo ani pět (a pak že "Bylo nás pět" :-)). Přes zákaz drobení (jaké že vtipné slovenské slovo použil chatár?) a tím pádem i snídání, jsem vytáhl sýr holandsko-švýcarského typu a chléb, královsky jsem se nasytil. Trvalo snad ještě dvě hodiny, než se i ostatní dostali dolů na snídani, to už jsem byl znova hladový a v ne příliš povzbudivé náladě, mrtvolnost se prohloubila a hlavně, hlavně mi došly boty :-) Nesl jsem jen jedny náhradní a třetí pár čekal v autě (no dobře, i toto bylo vcelku prosíravé), kdybych mohl udělat něco jinak, rozhodně bych si však vzal jedny boty na každý den :-) Když jsem v šanonech s cedulkou "epic faily", mohl bych zmínit, že mi bytostně chyběl pitný systém. PET flaška zastrčená nepříliš dosažitelně na boku batohu mě totiž svádí k nepití, a když už se napiji, tak zas pro změnu přespříliš... obé špatně! Kdo si někdy přečetl aspoň nějakou diplomku o úloze vody v organizmu, minimálně tuší o kolik desítek procent klesá výkonnost v závislosti na dehydrataci a to přirozeně i té, kterou zdaleka nepociťujeme ani v podobě žízně... Ještě pár slov k botám, kožené stály za prd a goretexové minimálně za dva... Tj. nejen že jsem pociťoval nedostatek párů bot, ale i jejich kvalitu (a to prosím při vzpomínce na cenu těch druhých se mi proplétá ševcovská jehla v kapse, kudla se už totiž dávno prořezala ven...). Stejně tak zásadně mi chyběly návleky na boty, které, když už by je neochránily od promočení, možná by aspoň zamezily ustavičnému nabírání sněhu v závějích a věčnému nadmíru otravnému vysypávání sněhu...
Ale zpátky ke snídani, po které jsme vyrazili do nezvykle mrazivého a vycházejícím sluncem, na obloze, kde bylo dokonce patrné, ozdobeného rána. Těsně před východem, vlastně za/po východě :-) jsme si udělali společnou fotografii a vyrazili na poslední etapu. Asi málokoho překvapí, že skupinu třinácti lidí vedla Verča. Hladinu cukru s největší pravděpodobností udržovala na správné rysce a my tak mohli pozorovat jenom její... spacák (ještěže ho nosí tak proklatě nízko, jako kolty :-)! Jestliže předchozí dny lze bez nadsázky označit za náročné, ten poslední vlastně taky :-) Stoupání je na cestě minimum, ale třeba mě osobně pozvolný sestup asi o tisíc výškových metrů není nejpříjemnější a to nemluvě o tom, že nedělní trasa patří se svými 27km mezi ty nejdelší. K tomu přičtěte minimum zastávek, tedy ne že by celá skupina každou chvíli nezastavovala, ale to už byla Verča na nohách a když jsou dámy na odchodu, musí jít i zbytek skupiny (ostatní dámy s nelibostí též :-)). Polojasná obloha a slunce nám však daly zapomenout na tyto drobné lapálie, a tak jsem v závěsu za Verčou a Jirkou pochodoval v čele. Na tomto místě by stálo za uváženou, zda vám nevysvětlit titulek zápisku. Trojka neoznačuje nic jiného než nás tři, kteří jsem spolu putovali celý pátek, půlku soboty a větší část neděle, skoro jsem nabyl dojmu jako bychom měli výlet uvnitř výletu a to navíc pořádně okořeněný :-) Podobně lehce lze vysvětlit tu inverzní trojku, třetí, tedy poslední den totiž bylo předpovídané polojasno a já konečně viděl trasu Ďurková - Donovaly (pomiňme opět tu skutečnost, že jsem do Donoval zdaleka nedorazil :-)), která předešlého roku byla zahalena mlhou. Naopak předchozí dva dny byly deštivé a mlžné zatímco loni slunečné, prostě jasná inverze :-) Když už se asi pátou větu koupu ve sluneční záři, nebylo by naškodu přiznat se, že mě hravé paprsky podněcovali k hrátkám se samospouští, výsledkem čehož je další fotosérie "Sabelell tropí hlouposti" a o Evě ani muk, ani ty, Petře Muku! :-) U těchto hloupostí jsem nemálo zapojoval trekové hole, což je také jedna z hloupostí. Tedy hloupostí bylo, že jsem preventivně nepředělal zbývající neulomený hrot, který jsem přirozeně někde zlomil a ztratil, to mě však nemusí příliš trápit, protože hole samotné jsem několikrát ohnul natolik, že je nelze příliš používat, na vině nebyly ani tak hluboké sněhové závěje, do kterých se mi bořily, jakožto spíše skutečnost, že jsem na ně nenasadil košíčky, které by tomu zabraňovaly, takže, Karkulky, do lesa jedině s trekovými holemi s košíčky a nikoliv jen s košíčkem a bábovkou :-) A tak rozlučme se s bábovkou!
Přiznání, že jsem letos nespatřil Donovaly, jsem již učinil, zbývá tedy vysvětlit "proč ne?" Proto! Protože jsem naplánoval naši nedělní trasu společně se všemi jen na Velkou Chochuĺi, kde jsme měli sejít na zelené zcestí a opustit tak výpravu pokračující dále do Donoval. Naše kroky měly směřovat do Brusna odkud jsem se měl dopravit hromadnou dopravou do Brezna pro zaparkované auto a po cestě zpět vyzvednou posádku vzducholodi... Chvíli před polednem jsem se rozloučil s fajn lidmi, se kterými jsem tentokráte strávil nezvykle málo času a dal se na pochod. Proč už zase píši v jednotném čísle? No protože jsem vyrazil sám, původně vytoužený spoj jel chvíli po 15h, neoptimální po 16h, cedule na vrcholu mi však sdělovala, že jde o cestu v délce 4:05. Báječné! Vzhledem k tomu, že předchozí dva dny jsme pravidelně nabírali ztrátu asi čtvrt hodiny na hodinu značené cesty... Takže padlo rozhodnutí vyslat řidiče pro auto tak, aby nemusel případně čekat na ostatní (vtipné :-))
První úsek vedl přímo po spádnici a za prvními kosodřevinami na mě zírá sněhové pole... Už to první jsem se snažil sklouznout na botách a kupodivu to celkem šlo. Stopy mých předchůdců naznačovaly, že tu někdo jel i po zadku... První desítky metrů jsem se snažil držet již vyšlapaných stop (zatímco jsem stále jel), ale brzy jsem je ztratil. S nadsázkou by se dalo říct, že jsem za druhou klečí ztratil zelenou značku... Tu a tam jsem se během svého divokého slalomu mezi kosodřevinami propadl po pás do sněhu, čímž jsem si koledoval o zlomení holí i nohou. Adrenalin a radostné pocity se začaly pomalu mísit s obavami, jak v nedozírném prostoru najdu turistické značení a cestu do civilizace. S přibývajícími bobky na sněhu jsem sám začal mít bobky, abych při svých divokých tanečních kreacích neskončil na hrbu vytouženého medvěda. Vlastně jsem se takového setkání začal skutečně bát. Přerod kosodřevin v jehličnatý a nadále listnatý les spolu s počínající absencí sněhu mě překvapil, z ničeho nic jsem běžel po zelené turistické... Ta však klesala jen neochotně, traverzem k tomu, proto jsem jí dal přidrzle vale a pustil to zase po spádnici dolů... Ani nevím jak, byl jsem pod kopcem a zase na zelené... Ne, tohle není náhoda, ale skvělý orientační smysl :-) Na zpevněné cestě kopírující koryto horské řeky jsem měl pokračovat kilometry až do civilizace...
Tato cesta nebyla mým cílem, přesto přinesla pár zajímavostí, o které se s vámi podělím. Tak předně, ostentativně jsem se najednou snažil vyhnout setkání s medvědem a přitom jsem toužil po nalezení medvědího česneku. Bohužel jsem však narážel na samé, hojně rostoucí (nikoliv však kvetoucí), konvalinky, kteréžto jsou poměrně podobné, avšak jedovaté... Nakonec se na mě štěstí usmálo, byt nemělo nic společného s medvědem ani česnekem. Poprvé v životě jsem našel smrže, chutnou jarní houbu. Jak vím, že je chutná? No, pár chvil před sepsáním této části povídání jsem si ji dal na sádle a ve smaženici :-) Juchůůůů. Je zvláštní, že jsem si klidně hledal česnek a houbařil, přestože nade mnou visel Damoklův meč v podobě pětihodinové cesty na vlak či autobus. BTW když jsem tvrdil, že jsem se bál, že se na zelenou už nikdy netrefím, tak to nebyla úplně tak pravda, v batohu jsem měl zahrabanou GPSku, ale neměl jsem kvůli spěchu čas ji vytáhnout a hledat zelenou... Zvláštní, na co má člověk čas a na co ne... :-) Během mého spěchu po nekonečné asfaltovce jsem pomalu začal hořet, aspoň takový pocit reportovala má chodidla, která v durch promočených a zapařených botách zažívala jatka. Předstupeň jatek, tj. zemědělské družstvo jsem za několik chvil spatřil i já. A byl jsem u vytržení, nevím zda tam chovali slepice dávající zlatá vejce, případně zlaté krávy dojící ropu, ale rozhodnopádně to muselo být něco cenného, jinak by přeci na každých dvaceti metrech nebyl uvázaný nějaká děsivý Baskervil... Při pohledu na mnohé z nich jsem nabyl pocitu, že ani medvěd by neměl šanci, zároveň bych se vsadil, že dobrá desítka psů, které jsem viděl, musí spořádat snad i více žrádla, než-li chovaný dobytek :-) Překvapující pro mě bylo, že šlo o různá plemena, asi nějaká direktiva EU o rasové diskriminaci psích plemen :-)
Nohy zbroušené mě donesly do Brusna, konečně! Zbývalo najít odpovědět na otázku, která mě provázela celou moji cestu, kolik je kruci hodin :-) Stále se mi nechtělo vytahovat mobil, takže jsem se rozhodl zeptat prvního člověka, kterého porazím, pardon, na kterého narazím :-) A bylo to celkem vtipné. Milý chlápek okolo šedesátky byl postaven před otázku zda neví, kdy jede vlak nebo autobus a jak se na něj dostanu. Negativní odpověď mě nepřekvapila, ale jeho přiznání, že je autobusákem a jezdí v tomto kraji, to už malinko jo :-) A kolik je hodin, to jsem měl vyčíst z jeho mobilu, ze kterého to vyčíst nešlo :-) takže zavolal na svého kamaráda přes plot (asi k němu mířil) a u něho byly na návštěvě dva týpci, otec se synem, který mi byl ochotný najít spoje na Internetu, ale pak povídá, že za chvíli jedou domů, do Brezna, takže mě vezmou autem :-) Mimo jiné jsem se dověděl, že jsou asi dvě hodiny, tj. místo značených 4:05 a dvoudenní praxí vypočítaných 5:00 jsem to šel (běžel) za 2:15 :-) Juchůůů!
V Brezně jsem si skočil do Tesca a na záchodcích si umyl vlasy, jen škoda, že jsme neměl kondicionér, peelingový krém, hydratační krém, masážní krém a pár dalších kosmetických pomůcek, které by ze mě udělaly civilizovanou dámičku, tedy člověka :-) Převlékl jsem se a vyrazil pro ostatní zpátky do Brusna. Ve čtyři odpoledne jsme spokojeně společně vyrazili na cestu k domovu.
Je zvláštní, že po cestě na Slovensko se v autě nikdo nebál (možná opravdu všichni spali), protože na té zpáteční autem cosi poletovalo, teď nevím zda to byli cestující na zadních sedačkách nebo motýl strach :-) Kupříkladu mezi obcemi Harmanec a Turčianske Teplice nám někdo do cesty postavil hromadu zatáček a čert tomu chtěl, abych dojel starší Mondeo, které se nechtělo nechat předjet a dokonce se zdálo, že řidič má chuť závodit :-) Takže, teď ještě s pobavenými spolucestujícími, jsme se naháněli v zatáčkách, úporná snaha řidiče Fordky se odrážela v oblacích černého dýmu, které při každém sešlápnutí plynu na podlahu vykuckal jeho dieselový motor v nedobré kondici. Bohužel mé auto nebylo při plném obsazení dostatečně rychlé, abych ho předjel, byť nás v každé zatáčce nemálo brzdil... Až asi v polovině roztomilé trati se mi povedlo ho udolat, ale je pravda, že za těch pár zatáček následující rovinku, kde jsem ho getl, bych se nepochválil, jeli jsme je již za zvuku pískajících gum a ač tomu neuvěříte, ve většině případů lidi děsím opravdu nerad. Během pár vteřin nám závodník zmizel i z výhledu ve zpětném zrcátku, takže odveta nehrozila. A vůbec, celá cesta byla celkem zábavná, desítky předjetých aut, ukruhovaný kruháč, navigace Verči, která sice více než půlku cesty prospala, ale přesto si pamatovala, na rozdíl ode mě, kam mám odbočit, několik policejních hlídek, Buchlovské kopce a tak... Jo, nakonec jsem stihl Jirku dostat na autobus do Prahy s poměrně luxusní rezervou a sám jsem se mohl dát po osmé večerní do praní :-)
Co jsme tedy udolali:
Kolik to stálo:
Co jsem snědl:
Jednotkové kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:
Kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:
Za 3 dny jsem tedy snědl:
V průměru na jeden den připadá:
Co mi vyloženě chybělo:
Co asi bylo zbytečné:
Zajímavé odkazy:
Fotografie kamarádů: [TBD!]
Ale zpátky ke snídani, po které jsme vyrazili do nezvykle mrazivého a vycházejícím sluncem, na obloze, kde bylo dokonce patrné, ozdobeného rána. Těsně před východem, vlastně za/po východě :-) jsme si udělali společnou fotografii a vyrazili na poslední etapu. Asi málokoho překvapí, že skupinu třinácti lidí vedla Verča. Hladinu cukru s největší pravděpodobností udržovala na správné rysce a my tak mohli pozorovat jenom její... spacák (ještěže ho nosí tak proklatě nízko, jako kolty :-)! Jestliže předchozí dny lze bez nadsázky označit za náročné, ten poslední vlastně taky :-) Stoupání je na cestě minimum, ale třeba mě osobně pozvolný sestup asi o tisíc výškových metrů není nejpříjemnější a to nemluvě o tom, že nedělní trasa patří se svými 27km mezi ty nejdelší. K tomu přičtěte minimum zastávek, tedy ne že by celá skupina každou chvíli nezastavovala, ale to už byla Verča na nohách a když jsou dámy na odchodu, musí jít i zbytek skupiny (ostatní dámy s nelibostí též :-)). Polojasná obloha a slunce nám však daly zapomenout na tyto drobné lapálie, a tak jsem v závěsu za Verčou a Jirkou pochodoval v čele. Na tomto místě by stálo za uváženou, zda vám nevysvětlit titulek zápisku. Trojka neoznačuje nic jiného než nás tři, kteří jsem spolu putovali celý pátek, půlku soboty a větší část neděle, skoro jsem nabyl dojmu jako bychom měli výlet uvnitř výletu a to navíc pořádně okořeněný :-) Podobně lehce lze vysvětlit tu inverzní trojku, třetí, tedy poslední den totiž bylo předpovídané polojasno a já konečně viděl trasu Ďurková - Donovaly (pomiňme opět tu skutečnost, že jsem do Donoval zdaleka nedorazil :-)), která předešlého roku byla zahalena mlhou. Naopak předchozí dva dny byly deštivé a mlžné zatímco loni slunečné, prostě jasná inverze :-) Když už se asi pátou větu koupu ve sluneční záři, nebylo by naškodu přiznat se, že mě hravé paprsky podněcovali k hrátkám se samospouští, výsledkem čehož je další fotosérie "Sabelell tropí hlouposti" a o Evě ani muk, ani ty, Petře Muku! :-) U těchto hloupostí jsem nemálo zapojoval trekové hole, což je také jedna z hloupostí. Tedy hloupostí bylo, že jsem preventivně nepředělal zbývající neulomený hrot, který jsem přirozeně někde zlomil a ztratil, to mě však nemusí příliš trápit, protože hole samotné jsem několikrát ohnul natolik, že je nelze příliš používat, na vině nebyly ani tak hluboké sněhové závěje, do kterých se mi bořily, jakožto spíše skutečnost, že jsem na ně nenasadil košíčky, které by tomu zabraňovaly, takže, Karkulky, do lesa jedině s trekovými holemi s košíčky a nikoliv jen s košíčkem a bábovkou :-) A tak rozlučme se s bábovkou!
Přiznání, že jsem letos nespatřil Donovaly, jsem již učinil, zbývá tedy vysvětlit "proč ne?" Proto! Protože jsem naplánoval naši nedělní trasu společně se všemi jen na Velkou Chochuĺi, kde jsme měli sejít na zelené zcestí a opustit tak výpravu pokračující dále do Donoval. Naše kroky měly směřovat do Brusna odkud jsem se měl dopravit hromadnou dopravou do Brezna pro zaparkované auto a po cestě zpět vyzvednou posádku vzducholodi... Chvíli před polednem jsem se rozloučil s fajn lidmi, se kterými jsem tentokráte strávil nezvykle málo času a dal se na pochod. Proč už zase píši v jednotném čísle? No protože jsem vyrazil sám, původně vytoužený spoj jel chvíli po 15h, neoptimální po 16h, cedule na vrcholu mi však sdělovala, že jde o cestu v délce 4:05. Báječné! Vzhledem k tomu, že předchozí dva dny jsme pravidelně nabírali ztrátu asi čtvrt hodiny na hodinu značené cesty... Takže padlo rozhodnutí vyslat řidiče pro auto tak, aby nemusel případně čekat na ostatní (vtipné :-))
První úsek vedl přímo po spádnici a za prvními kosodřevinami na mě zírá sněhové pole... Už to první jsem se snažil sklouznout na botách a kupodivu to celkem šlo. Stopy mých předchůdců naznačovaly, že tu někdo jel i po zadku... První desítky metrů jsem se snažil držet již vyšlapaných stop (zatímco jsem stále jel), ale brzy jsem je ztratil. S nadsázkou by se dalo říct, že jsem za druhou klečí ztratil zelenou značku... Tu a tam jsem se během svého divokého slalomu mezi kosodřevinami propadl po pás do sněhu, čímž jsem si koledoval o zlomení holí i nohou. Adrenalin a radostné pocity se začaly pomalu mísit s obavami, jak v nedozírném prostoru najdu turistické značení a cestu do civilizace. S přibývajícími bobky na sněhu jsem sám začal mít bobky, abych při svých divokých tanečních kreacích neskončil na hrbu vytouženého medvěda. Vlastně jsem se takového setkání začal skutečně bát. Přerod kosodřevin v jehličnatý a nadále listnatý les spolu s počínající absencí sněhu mě překvapil, z ničeho nic jsem běžel po zelené turistické... Ta však klesala jen neochotně, traverzem k tomu, proto jsem jí dal přidrzle vale a pustil to zase po spádnici dolů... Ani nevím jak, byl jsem pod kopcem a zase na zelené... Ne, tohle není náhoda, ale skvělý orientační smysl :-) Na zpevněné cestě kopírující koryto horské řeky jsem měl pokračovat kilometry až do civilizace...
Tato cesta nebyla mým cílem, přesto přinesla pár zajímavostí, o které se s vámi podělím. Tak předně, ostentativně jsem se najednou snažil vyhnout setkání s medvědem a přitom jsem toužil po nalezení medvědího česneku. Bohužel jsem však narážel na samé, hojně rostoucí (nikoliv však kvetoucí), konvalinky, kteréžto jsou poměrně podobné, avšak jedovaté... Nakonec se na mě štěstí usmálo, byt nemělo nic společného s medvědem ani česnekem. Poprvé v životě jsem našel smrže, chutnou jarní houbu. Jak vím, že je chutná? No, pár chvil před sepsáním této části povídání jsem si ji dal na sádle a ve smaženici :-) Juchůůůů. Je zvláštní, že jsem si klidně hledal česnek a houbařil, přestože nade mnou visel Damoklův meč v podobě pětihodinové cesty na vlak či autobus. BTW když jsem tvrdil, že jsem se bál, že se na zelenou už nikdy netrefím, tak to nebyla úplně tak pravda, v batohu jsem měl zahrabanou GPSku, ale neměl jsem kvůli spěchu čas ji vytáhnout a hledat zelenou... Zvláštní, na co má člověk čas a na co ne... :-) Během mého spěchu po nekonečné asfaltovce jsem pomalu začal hořet, aspoň takový pocit reportovala má chodidla, která v durch promočených a zapařených botách zažívala jatka. Předstupeň jatek, tj. zemědělské družstvo jsem za několik chvil spatřil i já. A byl jsem u vytržení, nevím zda tam chovali slepice dávající zlatá vejce, případně zlaté krávy dojící ropu, ale rozhodnopádně to muselo být něco cenného, jinak by přeci na každých dvaceti metrech nebyl uvázaný nějaká děsivý Baskervil... Při pohledu na mnohé z nich jsem nabyl pocitu, že ani medvěd by neměl šanci, zároveň bych se vsadil, že dobrá desítka psů, které jsem viděl, musí spořádat snad i více žrádla, než-li chovaný dobytek :-) Překvapující pro mě bylo, že šlo o různá plemena, asi nějaká direktiva EU o rasové diskriminaci psích plemen :-)
Nohy zbroušené mě donesly do Brusna, konečně! Zbývalo najít odpovědět na otázku, která mě provázela celou moji cestu, kolik je kruci hodin :-) Stále se mi nechtělo vytahovat mobil, takže jsem se rozhodl zeptat prvního člověka, kterého porazím, pardon, na kterého narazím :-) A bylo to celkem vtipné. Milý chlápek okolo šedesátky byl postaven před otázku zda neví, kdy jede vlak nebo autobus a jak se na něj dostanu. Negativní odpověď mě nepřekvapila, ale jeho přiznání, že je autobusákem a jezdí v tomto kraji, to už malinko jo :-) A kolik je hodin, to jsem měl vyčíst z jeho mobilu, ze kterého to vyčíst nešlo :-) takže zavolal na svého kamaráda přes plot (asi k němu mířil) a u něho byly na návštěvě dva týpci, otec se synem, který mi byl ochotný najít spoje na Internetu, ale pak povídá, že za chvíli jedou domů, do Brezna, takže mě vezmou autem :-) Mimo jiné jsem se dověděl, že jsou asi dvě hodiny, tj. místo značených 4:05 a dvoudenní praxí vypočítaných 5:00 jsem to šel (běžel) za 2:15 :-) Juchůůů!
V Brezně jsem si skočil do Tesca a na záchodcích si umyl vlasy, jen škoda, že jsme neměl kondicionér, peelingový krém, hydratační krém, masážní krém a pár dalších kosmetických pomůcek, které by ze mě udělaly civilizovanou dámičku, tedy člověka :-) Převlékl jsem se a vyrazil pro ostatní zpátky do Brusna. Ve čtyři odpoledne jsme spokojeně společně vyrazili na cestu k domovu.
Je zvláštní, že po cestě na Slovensko se v autě nikdo nebál (možná opravdu všichni spali), protože na té zpáteční autem cosi poletovalo, teď nevím zda to byli cestující na zadních sedačkách nebo motýl strach :-) Kupříkladu mezi obcemi Harmanec a Turčianske Teplice nám někdo do cesty postavil hromadu zatáček a čert tomu chtěl, abych dojel starší Mondeo, které se nechtělo nechat předjet a dokonce se zdálo, že řidič má chuť závodit :-) Takže, teď ještě s pobavenými spolucestujícími, jsme se naháněli v zatáčkách, úporná snaha řidiče Fordky se odrážela v oblacích černého dýmu, které při každém sešlápnutí plynu na podlahu vykuckal jeho dieselový motor v nedobré kondici. Bohužel mé auto nebylo při plném obsazení dostatečně rychlé, abych ho předjel, byť nás v každé zatáčce nemálo brzdil... Až asi v polovině roztomilé trati se mi povedlo ho udolat, ale je pravda, že za těch pár zatáček následující rovinku, kde jsem ho getl, bych se nepochválil, jeli jsme je již za zvuku pískajících gum a ač tomu neuvěříte, ve většině případů lidi děsím opravdu nerad. Během pár vteřin nám závodník zmizel i z výhledu ve zpětném zrcátku, takže odveta nehrozila. A vůbec, celá cesta byla celkem zábavná, desítky předjetých aut, ukruhovaný kruháč, navigace Verči, která sice více než půlku cesty prospala, ale přesto si pamatovala, na rozdíl ode mě, kam mám odbočit, několik policejních hlídek, Buchlovské kopce a tak... Jo, nakonec jsem stihl Jirku dostat na autobus do Prahy s poměrně luxusní rezervou a sám jsem se mohl dát po osmé večerní do praní :-)
Co jsme tedy udolali:
- celkem a přibližně - 77km/5300m
Kolik to stálo:
- celkem 950Kč
- doprava 370Kč
- cesta autem tam a zpět (4 lidi) 330Kč
- vlak Brezno-Heĺpa 40Kč (1,46 EUR)
- ubytování 580Kč
- Chata M. R. Štefánika 440Kč (16 EUR)
- Útulna Ďurková 140 (5 EUR)
- strava 0Kč (nákupy na Slovensku)
Co jsem snědl:
- 1 x Clever jogurt bílý, 150g
- 1 x Billa chléb šestizrný, 500g
- 2 x jablko, 150g
- 2 x Clever sojový suk, 50g
- 2 x Panzani Penne Rigate, 500g (750g po uvaření)
- 3 x banán, 120g
- 3 x Albert rozinky, 100g
- 3 x Sýr Krolewski, 100g
Jednotkové kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:
- Clever jogurt bílý (100g): 288kJ, tuky - 3,8g, sacharidy - 4,9g, bílkoviny - 3,9g
- Billa chléb šestizrný (100g): 1109kJ, tuky - 5,9g, sacharidy - 28g, bílkoviny - 11g
- jablko (100g): 190kJ, tuky - 0,1g, sacharidy - 11,2g, bílkoviny - 0,4g
- Clever sojový suk (100g): 1774kJ, tuky - 16,1g, sacharidy - 56g, bílkoviny - 11,2g
- Panzani Penne Rigate (100g): 1531kJ, tuky - 2g, sacharidy - 72g, bílkoviny - 12g
- banán (100g): 403kJ, tuky - 0,1g, sacharidy - 20,9g, bílkoviny - 0,2g
- Albert rozinky (100g): 1252kJ, tuky - 0,5g, sacharidy - 79g, bílkoviny - 3g
- Sýr Krolewski (100g): 1470kJ, tuky - 27g, sacharidy - 1,2g, bílkoviny - 26g
Kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:
- Clever jogurt bílý (150g): 432kJ, tuky - 5,7g, sacharidy - 7,4g, bílkoviny - 5,9g
- Billa chléb šestizrný (500g): 5545kJ, tuky - 29,5g, sacharidy - 140g, bílkoviny - 55g
- jablko (300g): 570kJ, tuky - 0,3g, sacharidy - 33,6g, bílkoviny - 1,2g
- Clever sojový suk (100g): 1774kJ, tuky - 16,1g, sacharidy - 56g, bílkoviny - 11,2g
- Panzani Penne Rigate (1000g): 15310kJ, tuky - 20g, sacharidy - 720g, bílkoviny - 120g
- banán (360g): 1451kJ, tuky - 0,4g, sacharidy - 75,2g, bílkoviny - 0,7g
- Albert rozinky (300g): 3756kJ, tuky - 1,5g, sacharidy - 237g, bílkoviny - 9g
- Sýr Krolewski (300g): 4410kJ, tuky - 81g, sacharidy - 3,6g, bílkoviny - 78g
Za 3 dny jsem tedy snědl:
- váha - 3.510g
- energie - 33.248kJ
- tuky - 155g
- sacharidy - 1.273g
- bílkoviny - 281g
V průměru na jeden den připadá:
- váha - 1.170g
- energie - 11.083kJ
- tuky - 52g
- sacharidy - 424g
- bílkoviny - 94g
Co mi vyloženě chybělo:
- košíky trekových holí
- návleky na boty
- kvalitnější a nepromokavější boty
- pitný systém (ideálně napojitelný na PET flašku)
Co asi bylo zbytečné:
- jedny boty, pokud bych měl skutečně jedny kvalitní
- spacák (spal jsem jen v místech, kde mají matrace a teplo)
- koňská mast (čtvrt kilo placeba)?
- brát 2 pláštěnky a pončo, příště raději jednu kvalitní, i když kvalitní bunda to jistila
- několik kilogramů prádla, na které jsem ani nesáhl
- balit svoje těstoviny do neskladných krabiček, příště je zavakuuji do sáčků
Zajímavé odkazy:
Fotografie kamarádů: [TBD!]
Žádné komentáře:
Okomentovat