Mé obavy, ještě před startem víkendovky, utvrdil Jirka se svým plánem strávit první noc na zřícenině Vršatci, tj. asi 14km od vlakového nádraží. K tomu mi připočítejte dvouhodinový handicap, tedy za předpokladu, že si skupina A pospí a vyrazí až v 8 ráno :-) Suma Sabelellům to vychází na 20km, které nás měly dělit v sobotu v deset. Jak počítám, tak počítám, na jednoho a jeden necelý den je to kua náskok :-) Věřte mi, že jsem počítal důkladně, krom jiného jsem neopomenul zakalkulovat fázi měsíce, odchylku geomagnetického pole Země, medián ascendentu všech členů skupiny A a v neposlední řadě nevážený průměr časů mých sobotních snídaní za posledních 42 let (prenatální období nevyjímaje...) Jak říkám, je to kua moc! De facto hrozilo, že bych skupinu A doběhl v případě, za A, že bych běžel (mizerná fyzička, nedoléčená páteř a achilovka byly proti...), za B, že by na mě počkala, za C, že by se utábořila a já měl v plánu tábořit s ním, pak bych měl dost času dostihnout je...
Ale neházím flintu do žita a i s paraglidem se o to snažím ;-) Na ten jsme si vzpomněl hned, když jsme vyvrávoral z vlaku a uviděl na obloze vznášet se dravce v termice, srdce pookřálo, křídla narostla... Jo, také jsem si uvědomil, že mě slunce asi upálí (když už v deset panují termické podmínky), a taky že jo! Ale nepředbíhejte, tedy nepředbíhej, říkám si sám sobě :-) Z počátku to šlo hodně ztuha, o což se postarala moje špatná fyzička (což už je Res publika) a krátký spánek spolu s brzkým vstáváním... Za ten nespánek může úklid bytu do pozdních pátečních hodin, na čemž by nebylo nic tak zajímavého, nebýt skutečnosti, že jsem po cestě zaregistroval netypicky nejeden sobotní úklid a korunu či hřebíček tomu nasadil, při zpáteční cestě vlakem, článek ve firemním časopise ČD, kde jsem narazil na větu o tom, jak něčí babička považovala (neuznávaje moderní a možná jakékoliv pračky) hospodyni za pořádnou, stráví-li celé dopoledne praním prádla v řece (a celé odpoledne sušením :-)).
Možná bych se mohl pozastavit i u zvolených cest:
Umíte-li číst mapy, no dobře, umíte-li číst, zjistíte, že jsem si na sobotu naplánoval tolik, co ostatní na dva a půl dne a to jsem je ještě chtěl doběhnout, fantasmagorie :-) No, skutečnost nebyla natolik střelená, jak by se z mapy mohlo zdát, přeci jenom jsem vystoupil z vlaku jinde, než skupina A (z mapy to není zřejmé, ale je to prostá skutečnost), měl jsem v plánu spát jinde (díky tomu jsem nesl mnohem menší a lehčí zavazadlo (<10kg)) a také jsem rozhodně chtěl vidět Vlárský průsmyk a Sidonii :-)
Hned první kopce mi daly pěkně požrat, z nějakých 300mnm jsem šplhal na Javorník (783mnm), vlastně by se dalo říct, že už tady jsem měl dost a to byl teprve začátek... Nápad opustit turistické značení a vydat se po hranici mezi Českem a Slovenskem nezní možná nejhůře, sem tam cedule označující státní hranici, sem tam hraniční kámen a víceméně vykácená cesta tvořící hranici samotnou. Bohužel jsem si důkladně neprohlédl mapu a zejména vrstevnice, které byly tak husté až by mi bylo hned jasné, že to bude husté... Zlehka podmáčený terén listnatých lesů pokrytý vrstvou suchého listí mi dopřál nemálo lyžařských zážitků... Mé ucházející běžecké boty do terénu se vzorkem, za který by se nemusel stydět nejeden traktor mi byly k ničemu! Povím vám, to byl skopec, že jsem jel jak na lyžích či na prkně, to bude pěkně vyjadřovat jak jsem byl prkenný :-) Jo a nešlo to zastavit! Občas jsem uklouzl a spadl, nicméně kopec byl tak prudký, že jsem vlastně pořád stál, jen jsem se lehce opíral rukou o svah :-) Toto peklo a pekelně rozpálená chodidla zchladila až Vlára, říčka, kterou jsem musel přebrodit. Shodit boty, obvaz z achilovky a projít ledovou vodu, po níž je pojmenován průsmyk (Vlárský průsmyk), do kterého jsem se právě prosmýkal, nebylo nepříjemné... Na druhém břehu jsem bohužel stanul na cizí zahradě, kterou právě majitel sekal a zdál se být poněkud překvapený, nevím zda ho tak zaujaly mé strhané rysy, nebo prostá skutečnost, že jsem se tam odněkud vynořil (jak vodník z potoka) :-)
Ve stejnojmenné vesnici jsem objevil smíšené zboží, které se v mém bdělém snění stalo nosnou osou všehomíra, tedy jen do okamžiku, než mě napadlo, že jde možná o slovenský obchod, kde za České koruny stěží něco koupím (nějak jsme se nepřipravil na skutečnost, že více budu na Slovensku než v Česku). No a ve skutečnosti ten obchod nebyl ani osou a ani jsem o něm nesnil, ale že ležel de facto na státní hranici a že jsem se do něj podívat chtěl, asi pravdou zůstává :-) Z obce Vláry jsem pokračoval přes Vlárku (kdo by to byl jen řekl, že nese název podle řeky, která jí protéká :-)). Silnice procházející touto a dalšími obcemi tvoří státní hranici a nelze se s vámi nepodělit o zjištění, že tu mají nádherné ženské... Čtyřkilometrová cesta po asfaltu vedoucí až na konec světa (Sidonie - Kopanice) mě naštvala, chtěl jsem si ji zkrátit jízdou autobusem (který samozřejmě nejel) a následně stopem... Jenže na konec světa se nejezdí stejně často jako z konce světa... V protisměru jsem potkal sedm aut, zatímco v mém směru jenom tři. Dvě z nich jsem se pokusil neúspěšně stopnou a na třetí jsem se chladnokrevně vykašlal, třeba už jen protože mi mohl chybět tak půlkilometr... Smutná bilance, která mě mohla stát skoro hodinu času... Mimochodem zdejší pěkná děvčata mě inspirovala, no ne že bych zkrásněl, ale některá se promenádovala v podprsence, takže jsem si ji také oblékl, tedy ve skutečnosti jen shodil tričko a užil si prvního letošního opalování (to na běžkách se nepočítá, tam jsem byl oblečen trochu více :-))
Po dalších čtyř, pěti kilometrech jsem se ocitnul na Vršatci, místě, kde skupina A začala asi tak před dvěma hodinani obědvat, jenže mě ještě čekala celá naučná stezka okolo přírodní rezervace Vřšateské bradlá. Kdybych se v danou chvíli vydal stopovat výletníky, asi bych je brzdy dostihl, ale takhle... Nicméně Vršatec byl "must see" dne, co jsem měl asi dělat, nádherné skály, zřícenina hradu a to nemluvě o výhledu z Chmeľové, to srdce nejednoho dravce zaplesá, byť pleso v nedohlednu...
Bohužel někde v půli cesty okolo Vršatce jsem začal zjišťovat, že stupňující bolest v koleni asi nepůjde jen tak překonat. Nevím, co za ni mohlo, jestli divoké seběhy po hranici nebo pouze skutečnost ta, že jsem šel s odvařenou achilovkou a jak jsem se ji snažil nenamáhat, odneslo to koleno... Aby toho nebylo málo, začalo mi docházet, k čemuž pro změnu přispěl pitný režim... Ještěže jsem se spolehl na tu předpověď počasí :-) Místo polojasna bylo převážně jasno s teplotami na opalování. Od šesté ranní, kdy jsem vyrazil na vlak do druhé, třetí odpolední, kdy jsem měl na kontě většinu převýšení dne a asi 24km v nohách jsem vypil, co jsem měl, tj. 0,75l vody a to bylo sakra málo. Naštěstí mě zachránily hluboké lesy a studánka na úpatí hory, jimž tímto za to děkuji. Tyto okolnosti mě však přesvědčily k zrušení plánovaného stíhání a dvoudenního výletu. Další likvidaci těla jsem nechtěl podstupovat, takže jsem se rozhodl vrátit se do civilizace a nasednout na první vlak zpátky do Brna. Bohužel do civilizace to bylo dalších 20km, které jsem musel zdolat s nefunkční nohou... A to jsem ani nevěděl, zda mi něco z tohoto krásného, leč bohem zapomenutého koutu země vůbec něco pojede. Ne že bych to nemohl zjistit, ale nechtělo se mi utrácet za datový roaming, takže jsem se poslušně belhal k českým hranicím. Až daleko za nimi jsem se potkal se signálem českého operátora a zjistil, že mám jednu hodinu na devítikilometrovou trasu.... V rozumném okamžiku jsem přešel do módu chůze na azimut, která mě tak baví. Radost mi trochu kalila procházka začínající elektrickým ohradníkem pod napětím a pokračující pastvinou plnou skotu (naštěstí v dálce), celou cestu v ohradě jsem přemýšlel, jak rychlý může být býk a zda se svými odvařenými koleny případně doběhnu k ohradě dříve než-li on :-) Když jsem se dostal až do samotné Bylnice, nezbylo mi, než to vzít po kolejích jako vlak, jedině tak jsem to mohl stihnout. Cesta to nebyla zrovna dvakrát veselá, samá zatáčka, díky niž jsem se musel co tři vteřiny otáčet, zda nemám v zádech rychlík :-) Ale měl jsem štěstí, našel jsem na pražci podkovu :-) Trochu rezavá, ale přesto podkova nosící štěstí! Nechal jsem ji tam pro strýčka příhodu nebo nějaké smolaře a spěchal k cíli. Povedlo se!
Přes nepřízeň okolností mi nezbývá než hodnotit víkendovou tůru za velice povedenou. Bílé Karpaty jsou skvostné a já se typicky těším na návrat.
Co jsme tedy udolali:
Kolik to stálo:
Co jsem snědl:
Jednotkové kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:
Kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:
V průměru na jeden den připadá:
Hned první kopce mi daly pěkně požrat, z nějakých 300mnm jsem šplhal na Javorník (783mnm), vlastně by se dalo říct, že už tady jsem měl dost a to byl teprve začátek... Nápad opustit turistické značení a vydat se po hranici mezi Českem a Slovenskem nezní možná nejhůře, sem tam cedule označující státní hranici, sem tam hraniční kámen a víceméně vykácená cesta tvořící hranici samotnou. Bohužel jsem si důkladně neprohlédl mapu a zejména vrstevnice, které byly tak husté až by mi bylo hned jasné, že to bude husté... Zlehka podmáčený terén listnatých lesů pokrytý vrstvou suchého listí mi dopřál nemálo lyžařských zážitků... Mé ucházející běžecké boty do terénu se vzorkem, za který by se nemusel stydět nejeden traktor mi byly k ničemu! Povím vám, to byl skopec, že jsem jel jak na lyžích či na prkně, to bude pěkně vyjadřovat jak jsem byl prkenný :-) Jo a nešlo to zastavit! Občas jsem uklouzl a spadl, nicméně kopec byl tak prudký, že jsem vlastně pořád stál, jen jsem se lehce opíral rukou o svah :-) Toto peklo a pekelně rozpálená chodidla zchladila až Vlára, říčka, kterou jsem musel přebrodit. Shodit boty, obvaz z achilovky a projít ledovou vodu, po níž je pojmenován průsmyk (Vlárský průsmyk), do kterého jsem se právě prosmýkal, nebylo nepříjemné... Na druhém břehu jsem bohužel stanul na cizí zahradě, kterou právě majitel sekal a zdál se být poněkud překvapený, nevím zda ho tak zaujaly mé strhané rysy, nebo prostá skutečnost, že jsem se tam odněkud vynořil (jak vodník z potoka) :-)
Ve stejnojmenné vesnici jsem objevil smíšené zboží, které se v mém bdělém snění stalo nosnou osou všehomíra, tedy jen do okamžiku, než mě napadlo, že jde možná o slovenský obchod, kde za České koruny stěží něco koupím (nějak jsme se nepřipravil na skutečnost, že více budu na Slovensku než v Česku). No a ve skutečnosti ten obchod nebyl ani osou a ani jsem o něm nesnil, ale že ležel de facto na státní hranici a že jsem se do něj podívat chtěl, asi pravdou zůstává :-) Z obce Vláry jsem pokračoval přes Vlárku (kdo by to byl jen řekl, že nese název podle řeky, která jí protéká :-)). Silnice procházející touto a dalšími obcemi tvoří státní hranici a nelze se s vámi nepodělit o zjištění, že tu mají nádherné ženské... Čtyřkilometrová cesta po asfaltu vedoucí až na konec světa (Sidonie - Kopanice) mě naštvala, chtěl jsem si ji zkrátit jízdou autobusem (který samozřejmě nejel) a následně stopem... Jenže na konec světa se nejezdí stejně často jako z konce světa... V protisměru jsem potkal sedm aut, zatímco v mém směru jenom tři. Dvě z nich jsem se pokusil neúspěšně stopnou a na třetí jsem se chladnokrevně vykašlal, třeba už jen protože mi mohl chybět tak půlkilometr... Smutná bilance, která mě mohla stát skoro hodinu času... Mimochodem zdejší pěkná děvčata mě inspirovala, no ne že bych zkrásněl, ale některá se promenádovala v podprsence, takže jsem si ji také oblékl, tedy ve skutečnosti jen shodil tričko a užil si prvního letošního opalování (to na běžkách se nepočítá, tam jsem byl oblečen trochu více :-))
Po dalších čtyř, pěti kilometrech jsem se ocitnul na Vršatci, místě, kde skupina A začala asi tak před dvěma hodinani obědvat, jenže mě ještě čekala celá naučná stezka okolo přírodní rezervace Vřšateské bradlá. Kdybych se v danou chvíli vydal stopovat výletníky, asi bych je brzdy dostihl, ale takhle... Nicméně Vršatec byl "must see" dne, co jsem měl asi dělat, nádherné skály, zřícenina hradu a to nemluvě o výhledu z Chmeľové, to srdce nejednoho dravce zaplesá, byť pleso v nedohlednu...
Bohužel někde v půli cesty okolo Vršatce jsem začal zjišťovat, že stupňující bolest v koleni asi nepůjde jen tak překonat. Nevím, co za ni mohlo, jestli divoké seběhy po hranici nebo pouze skutečnost ta, že jsem šel s odvařenou achilovkou a jak jsem se ji snažil nenamáhat, odneslo to koleno... Aby toho nebylo málo, začalo mi docházet, k čemuž pro změnu přispěl pitný režim... Ještěže jsem se spolehl na tu předpověď počasí :-) Místo polojasna bylo převážně jasno s teplotami na opalování. Od šesté ranní, kdy jsem vyrazil na vlak do druhé, třetí odpolední, kdy jsem měl na kontě většinu převýšení dne a asi 24km v nohách jsem vypil, co jsem měl, tj. 0,75l vody a to bylo sakra málo. Naštěstí mě zachránily hluboké lesy a studánka na úpatí hory, jimž tímto za to děkuji. Tyto okolnosti mě však přesvědčily k zrušení plánovaného stíhání a dvoudenního výletu. Další likvidaci těla jsem nechtěl podstupovat, takže jsem se rozhodl vrátit se do civilizace a nasednout na první vlak zpátky do Brna. Bohužel do civilizace to bylo dalších 20km, které jsem musel zdolat s nefunkční nohou... A to jsem ani nevěděl, zda mi něco z tohoto krásného, leč bohem zapomenutého koutu země vůbec něco pojede. Ne že bych to nemohl zjistit, ale nechtělo se mi utrácet za datový roaming, takže jsem se poslušně belhal k českým hranicím. Až daleko za nimi jsem se potkal se signálem českého operátora a zjistil, že mám jednu hodinu na devítikilometrovou trasu.... V rozumném okamžiku jsem přešel do módu chůze na azimut, která mě tak baví. Radost mi trochu kalila procházka začínající elektrickým ohradníkem pod napětím a pokračující pastvinou plnou skotu (naštěstí v dálce), celou cestu v ohradě jsem přemýšlel, jak rychlý může být býk a zda se svými odvařenými koleny případně doběhnu k ohradě dříve než-li on :-) Když jsem se dostal až do samotné Bylnice, nezbylo mi, než to vzít po kolejích jako vlak, jedině tak jsem to mohl stihnout. Cesta to nebyla zrovna dvakrát veselá, samá zatáčka, díky niž jsem se musel co tři vteřiny otáčet, zda nemám v zádech rychlík :-) Ale měl jsem štěstí, našel jsem na pražci podkovu :-) Trochu rezavá, ale přesto podkova nosící štěstí! Nechal jsem ji tam pro strýčka příhodu nebo nějaké smolaře a spěchal k cíli. Povedlo se!
Přes nepřízeň okolností mi nezbývá než hodnotit víkendovou tůru za velice povedenou. Bílé Karpaty jsou skvostné a já se typicky těším na návrat.
Co jsme tedy udolali:
- celkem a přibližně - 43km/2700m (dle GPS 44km/1900m)
Kolik to stálo:
- celkem 366Kč
- doprava 366Kč
- vlak Brno-Bylnice 183Kč (více než 3h :-( )
- vlak Bylnice-Brno 183Kč (více než 3h :-( )
- ubytování 0Kč (měl jsem spát na internátu SOU ve Valašských Kloboucích za 200Kč)
- strava 0Kč (nákupy po cestě)
Co jsem snědl:
- 1 x Clever jogurt bílý, 150g
- 1 x Clever ovesné vločky, 100g
- 1 x Clever sojový suk, 50g
- 1 x hruška, 140g
- 1 x banán, 140g
- 1 x Albert Gouda, 100g
- 1 x Spighe di campo penne, 250g (375g po uvaření)
Jednotkové kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:
- Clever jogurt bílý (100g): 288kJ, tuky - 3,8g, sacharidy - 4,9g, bílkoviny - 3,9g
- Clever ovesné vločky (100g): 1570kJ, tuky - 6,9g, sacharidy - 68g, bílkoviny - 13g
- Clever sojový suk (100g): 1774kJ, tuky - 16,1g, sacharidy - 56g, bílkoviny - 11,2g
- hruška (100g): 276kJ, tuky - 0,5g, sacharidy - 15,6g, bílkoviny - 0,5g
- banán (100g): 403kJ, tuky - 0,1g, sacharidy - 20,9g, bílkoviny - 0,2g
- Albert Gouda (100g): 1441kJ, tuky - 27g, sacharidy - 1g, bílkoviny - 25g
- Spighe di campo penne (100g): 1516kJ, tuky - 1,3g, sacharidy - 73g, bílkoviny - 12g
Kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:
- Clever jogurt bílý (150g): 432kJ, tuky - 5,7g, sacharidy - 7,4g, bílkoviny - 5,9g
- Clever ovesné vločky (100g): 1570kJ, tuky - 6,9g, sacharidy - 68g, bílkoviny - 13g
- Clever sojový suk (50g): 887kJ, tuky - 8g, sacharidy - 28g, bílkoviny - 5,6g
- hruška (140g): 386kJ, tuky - 0,7g, sacharidy - 22,2g, bílkoviny - 0,7g
- banán (140g): 564kJ, tuky - 0,1g, sacharidy - 29,3g, bílkoviny - 0,3g
- Albert Gouda (100g): 1441kJ, tuky - 27g, sacharidy - 1g, bílkoviny - 25g
- Spighe di campo penne (250g): 3790kJ, tuky - 3,3g, sacharidy - 182,5g, bílkoviny - 30g
V průměru na jeden den připadá:
- váha - 930g
- energie - 9.070kJ
- tuky - 52g
- sacharidy - 338g
- bílkoviny - 81g
Žádné komentáře:
Okomentovat