Zanechme však vyjmenovaných a jiných nevhodných slov... Zvečera druhého svátku vánočního se nebesa slitovala a zaplakala. Kapky v podobě sněhových vloček se začaly zvolna snášet na moji milovanou Vysočinu. Ráno moudřejší večera, ráno bělejší večera... Spolu s rozedněním jsem už stál na svých starosvětských sovětských prkýnkách. To že na zemi ležela jen tenoučká sněhová přikrývka průměrné tloušťky tří centimetrů mě nemohlo vyvést z míry. A co že to pro naprostou většinu lyžařské populace nebylo zdaleka k běžkování? Z NMNM jsem vyrazil směrem na vodojem nad Maršovicemi provázen temnými mraky a silným větrem, který mi čechral pěšinku :-) Ač teplota ležela jen pouhý stupínek pod hranicí mrazu tak pocitově bylo mnohem hůř, muziku zkrátka tvrdil zmiňovaný vítr. Ale tak to mám nejraději, člověk může zapomenout na to, že by nad sílou přírody mohl zvítězit, maximálně tak může uchovat svůj život... Tak krutě přirozeně nebylo, ale procházka růžovým sadem s azurem nad hlavou to rozhodně nebyla... Z vodojemu jsem si to namířil dále po žluté na Studnice. Ze Studnic klasicky na Rokytno a dál na Sykovec a Tři Studně. Do té doby jsem se tu a tam na běžkách vážně i sklouzl, byť šlo většinu času maximálně tak o šoupání nohou na sněhu. U Tří Studní jsem však narazil na větší les, podmáčený les. Poprvé jsem ochutnal střevíčků na podpatcích, aspoň tak jsem vnímal více než deseticentimetrovou vrstvu nalepeného a neodlepitelného sněhu. Pro informaci, mé sovětské běžky jsou dřevěné s dřevěnou skluznicí a ta není ošetřena borovicovým dehtem, který je takovou nezbytnou hygienou tohoto typu běžek. Do dnes jsem netušil, co dokáže voda a mokrý sníh s takto neošetřenými běžkami - běžkování na chůdách? No problemo? Ač klidná povaha, tak nezapírám, že po kilometru chůze na vysutých běžkách jsem měl chuť dřevo navrátit lesu formou rozštípáním těchto zázraků :-) Ale znáte mě, bojuji do poslední kapky krve, tohle by byla nechutná prohra... Co nejrychleji jsem se snažil dostat na louku, kde se dalo jet mnohem pohodlněji. Možná bych neměl opomenout zmínit, že to bylo poprvé v životě, kdy jsem se namísto vyhýbání krtincům dal na vyhledávání krtinců :-) Zmrzlé kopečky hlíny fungovaly jako ucházející brusná pasta, která se starala o odstraňování na dřevo namrzajícího mokrého sněhu. Podmáčené louky mě donutily změnit zažité běžkařské postupy a tak jsem dorazil nad Fryšavu z dosud neochutnaných pozic, což mi umožnilo vidět oblíbený Fryšavský ledovec, Fryšavské hájenky a další z úplně jiné perspektivy. Ano, to je přesně to, co jsem si oblíbil na backcountry stylu běžkování a zvlášť s dřevokameňačkami :-) lyžemi, které vytahuji jen na jinovatce a v okamžiku, kdy Vysočinu nezdobí rozumná sněhová pokrývka (pro strojovou úpravu). Není mi zvlášť líto totálky takových běžek a často se pouštím přímo za nosem, případně tam, kde vidím lesknoucí se jinovatku a nebo kamkoliv podle chuti a objevuji tak pro mě neznámý svět a to je vždy krásné, je to přeci poznání a to já miluji... Ale zpět do Fryšavy, ze které jsem zamířil přes Fryšavský ledovec zpět na Tři Studně. Ty jsem opouštěl opět již klasickou stopou ve směru Skleného, kde jsem se zase nechal unést a chvíli akrobaticky lemoval příkop u silnice. Tu kol projíždělo auto, řidič na mě troubí a usměvav na mě mává. Z úsměvem, který mi už dávno nakreslily běžky, mu máváním pozdravení vracím. Je nepodstatné, zda-li si říkal blbec nebo borec. Není krásné vykouzlit komukoliv na tváři úsměv :-) O pár chvil později jsem si už užíval milého pohledu do krajiny z vrcholku Sklenských luk. Po jeho opuštění jsem si to namířil na Vlachovice. Fata morgána? Často cizí běžkaře neoslovuji, ale teď jsem prostě musel, potřeboval jsem zjistit, zda to není halucinace. Dva padesátnící a tak sedmdesátiletá paní si to společně hrnuli na běžkách proti mně. A to jsem měl chuť napsat, jak jsem se podivil, že jsem během celého dopoledne nikoho na běžkách nepotkal :-) Chyba lávky, den se nechválí před večerem... Nebyl jsem jediným bláznem :-) Ale zcela upřímně, mluvíme o kraji, kde se lidé rodí s běžkami na nohách a byť by se mé běžkočinny zdály sebebláznivější, tak je tu stále nemalá pravděpodobnost, že v tom nejsem sám :-) Sotva jsem nechal běžkaře za zády, objevil se na dostřel pár sportovců, které běžel s běžkařskými holemi a psíkem, no možná psem, no možná taky potomkem Baskervilla :-) Nebylo mi do smíchu, když si rozhodl dát běžkařské stehýnko na česneku ke svačině :-) Holemi jsem poměrně komicky šermoval okolo a doufal, že uposlechne dvojhlasého pokynu páníčků ať nepronásleduje kočičky, pardon, dámičky :-) Noha zachráněna! Foťák odmítá poslušnost, zatímco řeším čokla, je tu krásné počasí, obloha se protrhává, slunce zdraví, vítr klidní hormony... Chtěl bych vám přinést důkaz, ale paměťovka je plná. Nakonec přeci jenom něco vymažu, abych svému rodnému kraji nekřivdil a ukázal také jeho přívětivější tvář :-) Svoji tvář vám ukazovat nebudu, asi by působila rozporuplně, běžkami nastřelený úsměv a zároveň krutost, to soudě aspoň podle toho, co z mých lyží zbylo :-)
Obligátní mapa na konec, ručním vyměřením jsem se ošidil asi o půl kilometru oproti GPSce. Celkový účet byl vystaven na 25km s přibližně 500m stoupání a stejnou náloží klesání. Na první backcountry freeride sézony to není špatný :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat