Štědrý den, azuro jak malované, sníh nikde, ledový vítr všude - typické Vánoce na Vysočině, podobně jako v několika předešlých letech. K tomu si připočítejte Láďovu štědrodenní cyklistickou výzvu, Jirkovu lačnost po sportu, Kubovu ochotu se přidat, Aldovu nechuť cokoliv podniknout před obědem, Jančinu a Magdinu vytíženost... Co vám vyjde na pravé straně rovnice? Pánská jízda, jo, asi to zní mnohem lépe než chlapská čtyřka... Moje dámičkovství do toho netahejme, aby nevznikla nějaká falešná představa :-)
Sraz v deset, hned po té pauza, dámička už nemohla, respektive nemohl její oř, respektive potřeboval trochu zvýšit tlak v duších ucházející... Dobrá výmluva pro první odpočinek, ne? Sotva naše letka vyrazila, tak způsobila hřbitovní šok mamince (no doufám, že jsme ji nevyděsili k smrti, ale zrovna jsme míjeli hřbitovní zeď :-)) věnující se telefonování namísto svému dítku okolo pobíhajícímu... Všichni jsme brzdili mnohem více, než bylo třeba, dítěti nic nehrozilo, zato mamince nejspíše infarkt, no jo, mobily vás mohou přivést do hrobu... A pak už to šlo ráz na ráz, novoměstské singly ve vražedném tempu. Memento mori! Teplota se převalovala jen lehce nad hranicí mrazu, ale pocitově bylo znatelně chladněji, za což mohl silný nárazovitý vítr mrazivé příchuti. O tempo se starala smečka, kterou jsem měl stále v zádech a nesejde na tom, zda mi na zmiňovaná záda dýchal excelentní vrchař, ligař nebo univerzál. Na začátek jsme se zahřáli protisměrných výjezdem po modré k buku, Láďova poznámka o tom, že je trať uzavřená, však nebyla reflektována těmi, kteří si to namířili ve správném směru... Ještěže jsme cyklisty potkávali ve schůdných místech a že nebyli tak rychlí jako my, jinak by to bylo o život. U buku jsem si ne nečekaně zashyboval a po pořízení obligátní skupinovky s nechutí zjistil, že moje dofouklá duše disponuje zjevným defektem - proříznutý plášť dovolil duši vyhřeznouti z pláště ven a jen silou vůle se bublina nerozdírala o zadní stavbu. Vzhledem k očekávanému déletrvajícímu výstupu až nad Vlachovice jsem to neřešil, ale vidina vybuchšivšího zadního kola ve sjezdu mě nenaplňovala zrovna optimismem. A tak jsem po vyšplhání do nejvyššího bodu našeho výletu zavelel k dalšímu odpočinku. Půjčil jsem si montpáky, kuchnul zadní kolo a vylézající duši jsem vypodložil kusem lehce špinavé a zároveň stále trochu bělostné bavlněné tkaniny. Kuba s Jirkou si mezitím dali duální singletrackový nádavek. Kdyby se někdo divil, tak se nedivte, kolo jsem spravil tak, abych se bez obav mohl pustit střemhlav dolů :-) Tomu však předcházela ještě jedna hnojovka, ehm ehm, skupinovka, tedy skupinovka v hnoji... Louka nad Vlachovicemi jím byla nemálo poseta, najít místo pro odložení foťáku pro samospoušťovku nebylo samokolosebou. No a pak přišel vytoužený volný pád. Juchůůů, to bylo letových zážitků... Tak dobře jsem se už dlouho nepovozil. Tedy když pominu předešlý den, kdy jsem si dal malou noční hudbu nebo spíše malou večerní projížďku na stejných tratích. Kdo je vyzkoušel v prosinci po 16h mi jistě dá za pravdu, že je to slušná dávka adrenalinu, trať sice zhruba vidíte, ale věřte mi, že terénní nerovnosti rozpoznáte s největší pravděpodobností jako já až v letové fázi :-) Ale zpět ke štědrému dni... Po příletu ke Ski hotelu přišel pár dalších skupinovek v stadionových pozůstatcích sněhu. A nebyla by štědrodenní vyjížďka úspěšná nebyl by-li zdolán Harusův kopec prostřednictvím terénního testu zdatnosti. Pro naše bránice byl prospěšný i sjezd po sjezdovce, jak jinak taky, že? Ale teď už zpátky do tepla, k cukroví a pod stromeček :-)
Šťastné a veselé na kole i bez kola!
Žádné komentáře:
Okomentovat