S partyzány z Vysočiny na válečné stezce

Sobotní nevlídno na Vysočině patřilo troše pěší turistiky a snad vždy usměvavé Lence. Trasa byla poměrně přímočará, z Nového Města po modré až tam kam to půjde... Tedy, čistě teoreticky do Vojnova Městce (zde novoměstská modrá končí a také vojnoměstecká modrá začíná, že? :-)) v praxi tak daleko asi ne, po cestě jsem totiž naplánoval zastávku na oběd, ale ne že bych ho chtěl vařit, to zas ne :-) Možná bych měl hned na začátku vysvětlit ty partyzány, jinak to zapomenu a nebude to dávat smysl :-) Jednoduše modré turistické značení okolo obce Cikháj nese označení za II. světové války zde operující partyzánské brigády "Mistr Jan Hus". Ale zpět k vyprávění, je skoro hříchem označovat pojmem "nevlídno" příchozí zimu na Novoměstsku, vůbec nevím, co mě to popadlo. Ve skutečnosti bylo snově, první sněhový poprašek doplňovala námraza pokrývající mnohé silnice, padající mlha, lehký větřík a teploty okolo nuly. Vlhký vzduch, o kterém jsem se dověděl, že nám dámičkám prospívá (zejména kůži obličeje) byl nutným předpokladem pro nabažení se krásami ojíněné přírody. Chvílemi si člověk připadal jako uprostřed místní překrásné zimy, kdy je do bílého ledového příkrovu schováno téměř všechno. Jak jen se těším na příchod již neomluvitelně opožděné zimy, která zahladí všechny šrámy, které matička země během roku obdržela, schová nedokonalosti své tváře a oděje se do lesklého svatebního šatu, který je zdoben nanejvýš krajkou vyšívanou mrazem... No, koukám, že jsem se trochu nechal unést :-) Tak či onak bylo nanejvýš příjemné slyšet vrzající sníh pod nohami, obdivovat se kráse namrzlých stromů, procházet z kola známými pěšinkami, které nikdy mé nohy na svých chodidlech nepocítily, vdechovat příjemně mrazivý vzduch, občas se zastavit, popít čaj z termosky spolu s kouskem nanejvýš vyschlého makovce (á la co dům dal). Asi by bylo zbytečné nosit dříví do lesa a sníh na sjezdovku, takže si další výlevy citů, které chovám k rodnému kraji nechám pro sebe a stejně tak je zbytečné rozepisovat se o milé společnosti na cestách. Přeskočit s klidem mohu i všechny zajímavosti na cestě, o kterých vám stejně dobře pohovoří turistická mapa. Zastavím se až na téměř samém konci naší cesty, v nevzhledné obci Cikháj, konkrétně v restauraci Tisůvka. Nebudeme si nic nalhávat, Vysočina není zrovna rájem pro gurmety, ale i zde najdeme výjimky potvrzující toto nelichotivé pravidlo. Jednou z nich je restaurace, jejímž vlastníkem je sám šéfkuchař, pan Miroslav Hošek. Už při vstupu vás může do očí trknout samolepka Maurerova výběru Grand-restaurant (ano, samo o sobě to ještě nemusí nic znamenat), ani to, že jídelníček obsahuje speciální podzimní menu a nabyl velikosti snad pouhé deseti běžného místního standardu vám nezaručí, že se dobře najíte. Nicméně až ochutnáte místní pokrmy, tak mi dáte třeba za pravdu, že ani jedna z nápověd nebyla lichou. Nejsem ani zdatný kuchař natož pak kulinářský kritik, takže vám mohu naservírovat jen svůj osobní názor. A ten praví, že losos na bylinkovém másle s vinným rizotem s mandlemi a zeleninou byl po dlouhé době, vyplněné převážně indickou kuchyní, gastronomickým zážitkem, který mě obohatil o novou úchylku - vinné rizoto s mandlemi :-) Juchůůů! Po báječných rybích orgiích jsme se vydali na zbytek cesty. Prostor vyměřený ne nečekaně brzkým západem slunce na přelomu listopadu a prosince nám dovolil dorazit pouze do nedalekých Škrdlovic, kde jsme naši pouť zakončili před kaplí svatých Cyrila a Metoděje. O ní se nelze nezmínit, nejde ani tak o to, že byla postavena až v roce 1999, jako spíš o skutečnost, že obci až do toho roku chyběla jakákoliv sakrální stavba, což je v tomto regionu poměrně zajímavé. 

S koncem vyprávění vám mohu předložit statistiku naší výškově nenáročné trasy, 500m stoupání, skoro stejně klesání a délka 21km. klasicky si ji můžete prohlédnout na mapě. Závěr mi nezbývá než poděkovat Lence za báječný výlet a těšit se na další kapitoly učebnice turistiky ať už na Vysočině nebo jinde.