Ještě jsme ani nestihli koupit jízdenky na vlak a už tu poletoval můj nápad na vylepšení (rozuměj nezanedbatelné prodloužení) našeho výletu aneb jen dál a houšť! Lenka bez protestů souhlasila, odvážná to žena. Aneb kdo se bojí, nesmí se Standou do lesa a vlastně úplně kamkoliv :-) Cesta vlakem do, železniční katastrofou ověnčené, zastávky Říkonín utekla neskutečně rychle. Nabyl jsem pocitu, jakoby snad České dráhy zakoupily nové Šinkanseny z Japonska, ale když o tom teď tak přemýšlím, skutečnost bude asi mnohem prozaičtější, v příjemné společnosti čas utíká mnohem splašeněji, než mívá obvykle ve zvyku :-)
V Říkoníně jsem se netypicky :-) ujmul vedení a namířil si to zkratkou přímo za nosem, po spádnici mokrou loukou s kopce dolů. Odvaha Lence vážně nechybí, nejen že se beze slov vydala tímž směrem, ale dokonce mě zastínila, to když jsem se v poslední chvíli začal rozhlížet po nějaké pěšince, ona už byla pod mezí ;-) Zakrátko jsme se ocitli na rozbité asfaltce, kterou kupodivu znám a dokonce je mému srdci blízká, to když motor burácí a z výfuků se blýská :-) aneb doporučuji projížďku na motorce... Po pár metrech jsem objevil zjev nevídaný, spícího netopýra na silnici. Tedy, spánek?, Lenička se mnou příliš nesouhlasila, že prý proč by si ustlal tak pitomě a jestli ten můj spánek nebude tak trochu věčný... No jo, asi ji budu muset dát za pravdu, letcovi se nejspíše porouchal echolokátor a stal se obětí nějaké motorové potvory, která mu tam ustlala. Změna směru po několikáté, původní zkratku jsem se o chvíli později rozhodl opět vylepšit, přeci nemineme zříceninu tvrze Újezd u Tišnova, no ne? Alea iacta est, ne Rubikon jsme nepřekročili, mám pocit, že místní tomu horskému veletoku říkají Kozlí potok (raději ho nehledejte, na mapě snad není ani vidět). Že tento fakultativní výlet nebyl nejlepším nápadem, jsme se měli dovědět o několik zlomků vteřiny později... Bahno, les, pěšinka vyšlapaná maximálně tak od srnčích kopýtek, lezení po spádnici do kopce, džungle a hlavně zřícenina, tedy zřícenina nikde. Věřte, že se to nepovedlo ani seznamáckým mapám, natož pak mně, který je slepě poslouchal. Jedním z mála pozitiv, které na tom můžeme spatřovat je nález Boltcovitky ucha Jidášova :-) No jo, houby a já, kombinace na houby, ale o tom až později. Kupředu, zpátky ni krok... hmmm, tak díky tomu jsme na opačné straně kopce museli zdolat mlýnský náhon (odbočka a objížďka nedaleké Bobrůvky) a trochu rozbahněné pole, ale o tom raději ani slovo. Z nenadání jsme se ocitli na polní dálnici na červenou, tedy na červené. Nemálo jsem byl překvapen množstvím chat, které z uctivé vzdálenosti dohlíží na řeku Bobrůvku. Připadal jsem si jako na Sázavě, ale tu jaksi chybí splavnost, vodáci a to všechno okolo. Ale co si budeme povídat, i mé časté údivy a překvapení lze nahlížet celkem kladně, vždyť s nimi jde ruku v ruce nová informace, poznání a to já miluji! Červená turistická značka nás vedla širým a širokým údolím s nádhernou krajinou dál proti proudu a blíž našemu cíli. Ani nevadilo zakaboněné a lehce mlžné počasí, to protože bylo příjemně teplo. Už ve vlaku jsem se převlékl do trika s krátkým rukávem a v něm jsem vydržel až do setmění :-) Takže paráda, tedy až na to bahno a mokro, záhy se totiž ukázalo, že dva členové naší výpravy jsou od bahna zalískaní snad až za ušima. Krátce po poledni jsme dorazili do původního místa startu, obce Skryje. Rozbalili jsme tábor a zasedli za čtvercový stůl. Místo usnášení se, jsme však začali hodovat. Přiznávám, že ačkoliv jsem si měl možnost pochutnat na vařeném hovězím a zdravím překypujícím chlebu, ocenil jsem chuť červené čočky, kterou si Lenka uvařila. Až jednou překonám lenost (rozuměj přiřadím vaření větší prioritu než asi miliardě dalších činností), tak si ji také uvařím, už se těším :-)
S jablečným zákuskem v ruce jsme za nedlouho vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. A že to začalo být zajímavější o tom nemůže být sporu a nejde jen o to, že velení přebrala Lenka. Vyrazili jsme do kopce, široké údolí se sevřelo a my dále pokračovali lesem. Mělo to přirozeně přirozenou nevýhodu v tom, že mi do cesty skákaly houby, nevím proč to dělají, musím se jim pak příliš věnovat, abych nějakou nezašlápl :-) Skály, které jsme doposud viděli jen z povzdálí se staly naším chlebem nebo aspoň naším věrným průvodcem. Jak trefné, jak často šlapete po svém průvodci? :-) Mi milou krajinou jsme se nezadržitelně blížili toužebnému místu, Trenckovi rokli. Kouzelné místo, nádherný les, skála, ohniště, za zády hučící řeka a z nedaleka doléhá zvuk Niagáry, pardon, malých ale o to roztomilejších vodopádů, které také neunikly naší pozornosti. Trocha horolezeckých kousků nás zavedla do soutěsky, kterou protéká bezejmenný přítok Bobrůvky. Série několika málo drobných vodopádů byla opravdu kouzelná, při představě jejich zmrzlé zimní krásy se mi tají dech. Místo po červené jsem se však v doprovodu Lenky ztrácel dál a dál proti proudu zmiňované říčky, nepochybně úplně špatným směrem. Zdejší kus země mi připomínal skvostný Slovenský ráj, o chvíli později jsem se dověděl, že rozhodně nejsem první, kdo si této podobnosti všiml :-) Za chvíli jsme se ztratili všem značeným stezkám a kdo mě zná, ten tuší, že se nerad vracím po stejné cestě, tudíž, čekala nás zkratka. Slovy klasika "delší, zato však horší cesta" :-) Ani při tomto výplazu po spádnici na kopec mě Lenka neodstřelila. Je asi zbytečné zmiňovat, že poté, co jsme zdolali nechutné převýšení, nečekalo nás nic jiného, než opětovný sestup na hladinu moře, tedy spíše řeky. Ale na druhou stranu jsme si mohli dosyta užít mlžných výhledů a vyděšení se nějakým opeřencem. Po pár kilometrech nás potkala smůla v podobě šmejdů na čtyřkolkách. Jak já je nesnáším, banda vypasených kokotů brázdících lesy a louky podél Bobrůvky, zoraný les, smrad a rámus bohužel byli jejich neoddělitelnými spojenci. Taková setkání ve mě probouzejí zlost a otevírá se mi kudla v kapse. V duchu slov Nohavicovi písně Fotbal: "... Šest nula na rumy... Propíchnout pláště..." Naše cesta se pomalu začala chýlit ke svému konci v okamžiku, kdy jsme dorazili na lávku v Habří. Shodou okolností je to přesně to místo, pokud "znám" povodí Bobrůvky ve směru Vysočina-Brno. Krajina mezi Habřím a Stříteží poskytovala tolik krásných výhledů do kopcovité krajiny, že jsem téměř okamžitě začal spřádat plány na letní cyklotoulky tímto krajem. Ve Stříteži jsme si udělali poznávací zastávku, lehce jsme prozkoumali nevelkou ves a nakonec se občerstvili pod obrovskou památnou lipou. Přijde mi vtipné a smutné zároveň, že jsem v životě projížděl řádově 10x-100x přes některá místa, aniž bych je poznal. Tato obec patří do této poměrně početné skupiny a tak jsem jejím poznáním splatil část obrovského dluhu. A aspoň jednu souvislost spojenou s touto obcí bych si mohl odnést a to, že místní revírník Václav Maržík zastřelil 2.1.1830 posledního vlka na Vysočině (nedaleko Lísku). Pomiňme nyní tu skutečnost, že to nejspíše nebyl poslední vlak na Vysočině viz Dva poslední vlci z Vysočiny. Než jsme se pustili do závěrečného úseku našeho putování, hodil jsem na sebe ještě termotriko s dlouhým rukávem, to abych nevypadal v listopadu tak podezřele otužile (třeba už jen protože nejsem). Ne že by to nebylo úplně jedno, ne že by nás totiž před odchodem nedostihla padající tma a mlha, ale víte jak :-) Poslední asi kilometrový lesní úsek do vlakové zastávky ve Věžné byl naprosto luxusní. Kdo někdy chodil nočním lesem bez světla, mi jistě dá za pravdu, že to ani nemůže být jinak. Zároveň smekám klobouk před Lenkou a její odvahou. V neposlední řadě bych jí chtěl vyslovit poděkování, za to, že vidí i ve tmě :-). Já většinu modrého turistického značení vážně neviděl a nebýt jí, tak ještě teď bloudím lesy a rozhodně nepíši tento příspěvek. Jen tak na okraj doplním poznámku, aby si náhodou někdo něco nepomyslel o naší připravenosti na turistiku v zimních měsících, kdy tma přichází stejně rychle jako zima a hlad, tak čelovku jsme vážně měli, ale s tou by to bylo moc jednoduché :-) Za nedlouho nás již vítala světla vlakové zastávky. Blízkost našeho cíle a dostatečná časová rezerva zbývající do odjezdu vlaku nám poskytla prostor pro několik nočních fotografií a zejména pro noční houbaření. Bohužel jediným naším úlovkem byly jedny a ty stejné bedly, malé bedly patřící nejspíše mezi ty minimálně nejedlé. Nakonec však zvítězil zdravý kritický rozum nad chutí aneb lepší být hladový a živý než nasycený a otrávený. Pro příště, co nejsem schopen spolehlivě určit, na to ani nesahám... A když už to utrhnu, tak to donesu do mykologické poradny :-) Pověstnou třešničkou na dortu nočního dobrodružství se stal objev větviček oplývající schopností bioluminiscence, nevím zda šlo o houby či bakterie, ale tuto nádheru jsem ještě neviděl (BTW nečekejte však les z Avatara). Zpáteční cesta vlakem do Brna nesla shodné atributy s cestou ranní, tj. byla příjemná a utekla velice rychle. Jediným zaznamenatelným rozdílem byla moje obava o vyloučení z přepravy, ač nerad, tak ze mě opadávala kila bahna - takhle rychle jsem ještě nehubl :-)
Shrnutí asi netřeba, tomu kdo by se dočetl až sem, musí být jasné, že jsem si výpravu náležitě užil a že Trenckova rokle stojí za to. 24km trasa s 1km stoupáním a 1km klesáním se mi prodloužila ještě o úsek práce-nádraží a zpět, tj. o 4km a dalších 16km na kole. Večer jsem byl kožený jako můj ještě neušitý kožený obal na mobil :-) A nakonec již obligátní mapa.
Žádné komentáře:
Okomentovat