Štítky

auta (18) běh (34) beskydy (13) brusle (34) cukroví (11) divadlo (1) DIY (2) filmy (17) golf (1) hory (37) IT (68) jednokolka (1) kola (109) kolce (10) koloběžky (4) koncert (4) koně (1) létání (20) lezení (22) literatura (8) lodě (2) lyže (130) motorky (61) osobni (1) osobní (102) plavání (4) posilování (2) potraviny (27) příroda (8) recenze (3) recepty (62) sauna (1) squash (3) tanec (3) telefony (19) turistika (60) USA (58) vlaky (4) vysocina (3) wakeboarding (1) závod (1) závody (84) ZLM (66)

úterý 18. října 2016

Arduino aneb robky a drobky elektronické

Etymologie nemyje, ale ujasňuje
The picturesque town of Ivrea, which straddles the blue-green Dora Baltea River in northern Italy, is famous for its underdog kings. In 1002, King Arduin became the ruler of the country, only to be dethroned by King Henry II, of Germany, two years later.
Today, theBar di Re Arduino, a pub on a cobblestoned street in town, honors his memory, and that’s where an unlikely new king was born. The bar is the watering hole of Massimo Banzi, the Italian cofounder of the electronics project that he named Arduino in honor of the place.

Další troška etymologie nikoho ještě nezabila, stejně tak jako přídavek mytí
The personal name “Arduino” is derived from the Germanic name, Harduwin or Hardwin, composed fromhardu “strong, hardy” and wini “friend.” (Source.) It has cognates in French (Ardennes, site of the Battle of the Bulge in World War II) and English (the Forest of Arden in Warwickshire, the setting of Shakespeare’sAs You Like It).

Co má web https://www.arduino.cc/ společného s emailem a kokosem
Arduino uses the .cc domain extension, the country code for the tiny Cocos Islands, a territory of Australia. It’s the preferred domain of many Creative Commons (open source) projects—another example of when a non-dot-com domain is the more appropriate choice.

Nená
zvuhodná prasečina a nehledejte za tím knížete pornofolku



Jak (ne)/(po)/známe Arduino aneb Fritzing na scéně



Pojmy a dojmy z Wikipedie, bez kterých to neseje
Jednočipový počítač nebo také anglicky microcontroller (mikrokontrolér, MCU, µC) je většinou monolitický integrovaný obvod obsahující kompletní mikropočítač. Jednočipové počítače se vyznačují velkou spolehlivostí a kompaktností, proto jsou určeny především pro jednoúčelové aplikace jako je řízení, regulace apod.

Co to není a co je(ště)
  • devkit 
    • deska
    • mikrokontrolér
      • Atmel AVR 8b či jiný 
      • bootloader (typicky UART)
    • převodník USB/RS-232

Okolo Arduina obšírnější cestička

  • vznikl 2005 viz https://www.arduino.cc/
  • open HW + open SW (vývojová deska, Arduino IDE, knihovny)
  • široká komunita
  • Shield aneb rozšiřující deska
  • příklad HW
    • Arduino Uno, Atmel AVR ATmega328P, 32KiB Flash, 1KiB EEPROM, 2KiB SRAM, 14 I/O, 6 PWM, 6 analog
    • cena originál 650Kč versus Čína 90Kč

Poznámky bez oplzlých poznámek
  • rozkol USA/Itálie (ochranná známka), 2016 split 
  • historie Wiring/Arduino
  • pozor na ovladače USB/RS-232
    • FTDI versus CH340
  • pozor na čínské klony, údajně vykazují slušnou úmrtnost >10% (zejména napájecí obvody)

Tradiční ramp up Arduino Uno R3

Online ramp up Arduino Uno R3

    V čem to budeme programovat
    • obecně by to šlo v ledasčem, ale my použijeme standardní vývojové prostředky (Arduino IDE) a Arduino language
    • Arduino language je založen na Wiring language a je implementovaný v C/C++ což v praxi znamená, že bude programovat v C/C++, ale zapomeneme na main()
    • prostředky jazyka nalezneme v referenční příručce - https://www.arduino.cc/en/Reference/HomePage
    • program je tvořen dvěma sekcemi
      • setup() - vykoná se jednou při startu programu
      • loop() - nekonečná smyčka, která se pustí po dokončení funkce setup()

    Co si vyzkoušíme
    • rozsvítit diodu
    • rozblikat diodu
    • zabzučet
    • zjistit, zda je zmáčklé tlačítko
    • vypsat něco na sériový port
    • použit nějaké čidlo

    Rozsvěcujeme diodu
    #define LED 12 
    void setup() {
      pinMode(LED, OUTPUT);
      digitalWrite(LED, HIGH);
    void loop() {
    }


    Blikáme diodou
    • zapojení neměníme
    #define LED 12
    #define ON_MS 1000
    #define OFF_MS 300 
    void setup() {
      pinMode(LED, OUTPUT);
    }
    void loop() {
        digitalWrite(LED, HIGH);
        delay(ON_MS);
        digitalWrite(LED, LOW);
        delay(OFF_MS);
    }

    Bzučíme
    • je libo trochu muziky?
    #define BUZZER 12
    #define MIN_FREQUENCY 500
    #define MAX_FREQUENCY 16000
    #define DELTA_FREQUENCY 500
    #define ON_MS 500 
    void setup() {
    void loop() {
      int frequency = MIN_FREQUENCY;
      while (frequency < MAX_FREQUENCY) {
        tone(BUZZER, frequency);
        frequency += DELTA_FREQUENCY;
        delay(ON_MS);
      }
    }


    Kdo na to mákl
    #define LED 13#define BUTTON 12 
    int buttonState = 0;
    void setup() {  pinMode(LED, OUTPUT);  pinMode(BUTTON, INPUT);} 
    void loop() {  buttonState = digitalRead(BUTTON);
      if (buttonState == HIGH) {    digitalWrite(LED, HIGH);  } else {    digitalWrite(LED, LOW);  }}



    Paralelně? Neblázněte! Série frčí
    • držte si klobouky
    #define MAX 100 
    int counter = 0;
    void setup() {
      Serial.begin(9600);
    void loop() {
      counter = (counter + 1) % MAX;
     
      Serial.print(counter);
      Serial.println(" = hodnota pocitadla");
    }

    Teplota a vlhkost nám to komplikuje
    • a stejně je to jednoduché aneb použití knihoven v praxi
    #include "DHT.h"
    #define DHTPIN 13    // what digital pin we're connected to
    // Uncomment whatever type you're using!
    #define DHTTYPE DHT11   // DHT 11//#define DHTTYPE DHT22   // DHT 22  (AM2302), AM2321//#define DHTTYPE DHT21   // DHT 21 (AM2301)
    // Connect pin 1 (on the left) of the sensor to +5V// NOTE: If using a board with 3.3V logic like an Arduino Due connect pin 1// to 3.3V instead of 5V!// Connect pin 2 of the sensor to whatever your DHTPIN is// Connect pin 4 (on the right) of the sensor to GROUND// Connect a 10K resistor from pin 2 (data) to pin 1 (power) of the sensor
    // Initialize DHT sensor.// Note that older versions of this library took an optional third parameter to// tweak the timings for faster processors.  This parameter is no longer needed// as the current DHT reading algorithm adjusts itself to work on faster procs.DHT dht(DHTPIN, DHTTYPE); 
    void setup() {  Serial.begin(9600);  Serial.println("DHT11 test!");
      dht.begin();} 
    void loop() {  // Wait a few seconds between measurements.  delay(2000);
      // Reading temperature or humidity takes about 250 milliseconds!  // Sensor readings may also be up to 2 seconds 'old' (its a very slow sensor)  float h = dht.readHumidity();  // Read temperature as Celsius (the default)  float t = dht.readTemperature();  // Read temperature as Fahrenheit (isFahrenheit = true)  float f = dht.readTemperature(true);
      // Check if any reads failed and exit early (to try again).  if (isnan(h) || isnan(t) || isnan(f)) {    Serial.println("Failed to read from DHT sensor!");    return;  }
      // Compute heat index in Fahrenheit (the default)  float hif = dht.computeHeatIndex(f, h);  // Compute heat index in Celsius (isFahreheit = false)  float hic = dht.computeHeatIndex(t, h, false);
      Serial.print("Humidity: ");  Serial.print(h);  Serial.print(" %\t");  Serial.print("Temperature: ");  Serial.print(t);  Serial.print(" *C ");  Serial.print(f);  Serial.print(" *F\t");  Serial.print("Heat index: ");  Serial.print(hic);  Serial.print(" *C ");  Serial.print(hif);  Serial.println(" *F");}


    Reference

    Ukázka cen jednotlivých hraček z ebaye


    Nezávodím, neběhám aneb už zase kecám s keckami na nohách

    Že už nebudu letos závodit? Hmmm, pak by mě nejspíš zajímalo, proč jsem se tři dny po mé "rádobyúčasti" v krosu na Studnicích postavil na start "rádobyběžeckého závodu", ve skutečnosti firemního charitativního běhu. Ten se nekonal nikde jinde, než na nejstrategičtějším místě Brna, v parku pod Špilasem. Počasí však akci tohoto typu příliš nenahrávalo, soudě dle mého vkusu (soudil bych i dle vkusu jiných, ale nechce se mi). Zkrátka pošmourno, mlhavo, pršavo a chladno, co více chtít?

    Na rozdíl od několik dnů starého zážitku jsem tak nějak zcela nepočítal s tím, že bych skončil poslední. O umístění je sice trochu hloupé mluvit, když se neběželo na čas, ale to neva, komu v hrudi tluče závodnické srdce, tomu to jedno nebude a hrábne si na dno jako by šlo o Olympiádu (ano zase podle sebe soudím tebe, ale s rezervou :-)). Tedy nemyslel jsem si ani to, že bych byl první, na to znám z firemní ekipy lepší adepty, ať už jde o horské běžce, orienťáky, ultra a nebo dalších několik jedinců, kteří zkrátka běhají jinou ligu než já, který vlastně neběhá (až na výjimky typu šalina, kterou vlastně nejezdím, tedy opět až na výjimky :-)).

    Konec keců okolo, jdeme na věc. Hromada několika desítek lidí se vyvalila z vyhřátého posezení v Cafe Podnebi, udělala si obligátní foto a vyrazila na start. Původní plán 5-7km se smrskl na 2-3 kolečka po 1500m, tj. 3-4,5km, dle výběru každého jedince. No a co by to byl za start, kdybych nestartoval z první řady a hned to nenapálil (bez zahřátí, bez rozcvičky)... Tak jsem si užil svoji minutu slávy než se vedení ujali lepší běžci, kterým jsem se pověsil na záda a z hluboka jim na ně funěl. Bohužel borci po kilometru zatočili špatně a přestože první, kdo se vydal jinou cestou, nebyl nikdo jiný než Matěj (skvělý orienťák), tvrdošíjně jsem trval na špatné cestě borců, poněvadž mi připadala kratší :-) Nakonec však čelo závodu vyměklo a dalo se za Matějem, který se tak lehce dostal do vedení. No a já spadl z třetího na desáté místo (odhadem). Že budu po první míli umírat, to jsem tušil, ale připravený jsem na to nebyl. A s ohledem na ztrátu, kterou bylo potřeba likvidovat, se dá říct, že situace byla značně špatná. Vážně to bolelo, lýtka odešla jako první a vzápětí i dech... Kupodivu se ukázalo, co se obvykle ukazuje, že mi to přes sloní váhu jde do kopce, kde jsem stahoval a jinde už ne :-) Na konci třetího kola jsem se dostal na páté místo, předběhl jsem tři lidi o kolo a pak v cílové rovince zasprintoval, abych se posunul ještě o jeden stupínek výše. První tři místa urvali borci, kteří šli pro jistotu o kolo víc...

    Za odměnu pak padl v kavárně zelený čaj s medem a citronem, vypodložený diplomem za účast. No pěkná akce, nakonec ani to nehostinné počasí nebylo tak zlé, kolena to přežila, já podobně tak a celkem jsem si to užil (zejména jako přípravu na běžky, které čekají ne za dveřmi, ale už opřené o dveře)...


    neděle 16. října 2016

    Vyhlídka na vyhlídku nebo aspoň groundhandling

    Seznam míst disponujících aspoň drobným potenciálem, na které jsem při putování domovinou narazil:
    • Maršovice, vodojem, Z (JV), mapa
    • Lísek, Pletenice, JZ, mapa
    • Jimramovské Pavlovice, V, mapa
    • Krásné, V, mapa
    • Jámy, J, JV, mapa 
    • Jámy, SZ, mapa


    Jak jsem nakonec nebojoval o poslední místo na Memoriálu Cyrila Musila (a ani ho nezískal)

    Nechoď na ty závody, zase se zničíš a budeš nemocný, vždyť si za celý rok ani jednou neběhal... Neboj, ve čtvrtek (dva dny před závody) jsem běžel na Svoboďák koupit háčky na záclony :-)

    ...zkrátka ideální trénink pro 6. ročník Memoriálu Cyrila Musila. Ten ženský hlas měl přirozeně pravdu :-) Jenže nepočítal se skutečností, že mě ten looserovský stav oslovil, zkrátka jsem dostal chuť zažít, co jsem nikdy zažít nechtěl. Co to? Poslední místo na závodech... Jak jsem to mohl tušit či předvídat? Lehce, už jsem si to na Studnicích zkusil, v roce 2012, kdy jsem byl v životní formě. Dámy a pánové, ti mladí kluci mě tehdy převálcovali těžko publikovatelným způsobem (jak tak koukám na svůj blog, raději jsem to vážně nepublikoval...) Jen tak tak se mi podařilo uhájit před-předposlední místo :-) Už tehdy jsem dospěl k poznání, že tento výjimečný běh má potenciál srazit mě na kolena... A teď, na sklonku roku 2016, s luxusní nadváhou, po sezóně, kdy jsem se nezávodil a pouze se pral s nekondicí... Prostě to přišlo, jenže já nepadl na kolena, nýbrž se na to těšil...

    Během sobotního rána jsme s Janičkou přilétli z Brna, po cestě přezuli auto na zimní a já tak zvesela mohl začít přípravu na závod. Zapnul jsem počítač, v jedné ruce šest buchet, v druhé sklenice meruňkové marmelády... Facebook mi radil, abych nezvedal zadek ze židle, že prý bude pršet, volovina! Další snídaňové kolo, zatím je to pro mě 2:0 na body, jo jen aby pak nepřišlo nečekané KO :-) Zbývalo pustit se do občasného rituálu, vařící sprchy před ledovým pohybem :-)

    Na Studnice jsem dorazil autem okolo desáté hodiny a ještě dobrá hodina mi zbývala do startu mé kategorie, jak by řekla Janička, veteránské :-) Měl jsem tedy dost času na rozcvičku, že, a tak jsem ten čas strávil příjemným pokecem s Petrem, Honzou a Martinem :-)

    Ale to už pan Hubáček (místním netřeba představovat legendu nejen novoměstské atletiky) vyzýval muže k sundání zateplovacích bund. Kdo by to byl řekl, že z celého pole závodníků v ní zůstanu navlečen jen já :-) Zkrátka jsem se oblékl do stejného oblečení jako na běžky... Také jsem byl zjevně jediný, který si všiml super slunečného počasí, proto jsem nehodlal sundat sluneční brýle. Zlý jazykové (srry Petře) tvrdili, že jde o taktický manévr, aby soupeři nemohli poznat z mého skelného pohledu, kolik že sil mi zbývá :-) Já si ale mlel svou o tom, že nemám rád bláto v očích a že z posledního místa ho mohu nachytat příliš hodně. Nabalený jako medvěd jsem se neohroženě postavil do první řady na startu, přestože jsem tušil, které že místo mi bude patřit v průběhu závodu. Asi si dovolím malou odbočku, v mé kategorii je závod vypsán na 6.000m ve formě šesti kilometrových okruhů, z části po polní cestě, z části po blátivé lesní cestičce mezi kořeny a kameny a zbytek po trávě a asfaltu. Ale zpět na start... Protřelost mi zkrátka nedovolila ztrácet čas a metry jen tím, že budu startovat zezadu, takže asi tak. Po zaznění výstřelu, počkat, to byl snad hvizd píšťaly :-) se odehrálo, co jsem zažil již před lety. Čelo vyrazilo rychlostí, kterou bych nevyvinul ani při běhu na sto metrů a než jsme se dokodrcali k lesu, zůstal jsem téměř osamocen na chvostu startovního pole. Společnost mi dělal jen Petr a neznámý poslední. Nevím zda mi to někdo uvěří, ale konec konců mi klidně nevěřte, já to nepřepálil, spíše jsem od začátku do konce slyšel hlasy, že se šetřím :-) Jo, trochu to byla pravda... Ne že bych netušil, že i v pouhých pěti stupních Celsia s nepříjemným nárazovým větrem mi bude teplo, ale svým způsobem to byla ochrana, abych to nepřepálil a nehnal se nepřiměřeným způsobem. A to se povedlo. Dvě kola jsem se držel Petra a trochu se modlil, aby mě v již v druhém kole někdo nedoběhl o kolo :-) Skvělé, stalo se tak až před půlkou závodu :-) V okamžicích, kdy jsem to zabalil při cestě do kopce a přešel do chůze mi Petr zdrhl. Zkrátka vydržel jsem dva kilometry běhu a zbylé čtyři jsem provozoval ten indiánský. Při každém průběhu okolo pastvin mě bavila ležící kráva, které líně přežvýkávala a koukala na nás. Až v posledním okruhu se na to zřejmě už nemohla dívat a tak se ke mě otočila zadkem :-) Mimochodem, při průběhu do posledního kola mě na záda již dýchal Honza, který doběhl na luxusním pátém místě... Ale zpět za krávou, za níž následovala lesní pasáž. Už několikáté kolo jsem si říkal, jaká škoda, že nejsem poslední... Pokud si říkáte, že přeci nemůže být tak těžké skončit poslední, tak asi máte pravdu. Jenže já toužil po férovce, prostě, že bych dělal, co jsem mohl a přesto bych neskončil lépe než poslední... Bohužel ten za mnou byl regulérně horší než já a nepomohlo ani to, že jsem si v poslední kole "musel odskočit" :-) Jak moc jsem se šetřil se ukázalo až v cílové zatáčce, kde jsem to pořádně rozbalil, no ne že by to něčemu pomohlo, ale prostě do cíle rád chodím na max.

    Takže asi toliko k mé čtvrté (a možná také poslední) závodní účasti v roce 2016. Umístění jsem vám prozradil, čas zatím neznám, časem přidám. A už teď nezbývá než se těšit na další ročník, třeba to už vyjde :-)

    Sportu zdar a s(z)běhu zvlášť!



    středa 5. října 2016

    ZLM 2016 - koulařský sedmiboj aneb po druhé na lize bez snů a ambicí

    Svým způsobem lze považovat za tragické, kterak jsem se letos vykvajzl na Žďárskou ligu mistrů. Zatímco ona během roku dospěla do 14. z 16 disciplín, já se nepohybem a leností, což se mimochodem odrazilo v jediné letošní ligařské účasti, propracovat/profáral na dno svých sil a vytrvalosti. Přemýšlím, jak si tedy vysvětlit, že jsem se vydal na atletický stadion v NMNM zaházet si 7,26kg těžkou koulí a to ještě na sedmero krkavců, pardon, způsobů, vždyť ani ženu ani květinu a stejně tak ani krkavce neuhodíš, natož tak těžkou kouli, že jsem ji měl problém ze země zvednout.

    No za vším hledej ženu, za vším dobrým :-) Koulařskou ligu jsem sice měl okázale poznačenou v kalendáři, ale to by se dalo říct o všech letošních disciplínách a přesto jsem na většině z nich chyběl. Ale jak už jsem řekl, vlastně napsal, hledej ženu a najdeš ženu, máš-li štěstí, popř. nejsi-li jiného vyznání (na mysli jistě nemám otázky víry). Přestože jsem hodlal zasvětit celé zlehka deštivé nedělní dopoledne hledání nového sjezdařského vybavení pro celou rodinu, nakonec se tak nestalo, poněvadž mě Janička notifikovala o právě probíhajících závodech a já si nejen že vzpomněl, ale dokonce se rozhodl vyzkoušet si to...

    No a jak jsem na tom byl? No přeci báječně, tedy když nebudu trapně komentovat svoji váhu atakující 90kg hranici :-) Pravdou jest, že celý rok 2016 se cítím dosti bídně, k tomu si připočítejte moje již snad půlroční necvičení na hrazdě, nachlazení, které mě provází poslední týden (dokonce jsem si byl nucený vzít sick-day v práci) a lehce se vám objeví kýžený pohled na věc. O sobotním vyčerpáním z paraglidu, elektrokola, práce na pozemku, kola, paraglidu a noční procházky asi netřeba se obšírněji rozepisovat...

    Na ligu jsem logicky nebyl přihlášený a novoměstský atletický ovál mě spatřil zhruba půl hodiny před koncem koulařského klání. Avšak to na lize nevadí, organizátoři jsou skutečně frajeři, jde jim o sport a já nezažil, aby si nikdo nezazávodil "jen" kvůli tomu, že se vykašlal na tu svoji jedinou povinnost - přihlášení se... Díky!

    No a jak se mi vedlo? Trága, tak se tomu myslím říká. Počítal jsem s tím však, takže mě to nepřekvapilo... Ale že bych se vůbec nedivil, to se také nedalo říct. Koulařský sedmiboj jsem ještě nezkoušel, takže jsem pouze slyšel o tom, co mě čeká. Vlastně jsem tu byl sbírat zkušenosti a ustanovit si nějaký rozumný osobák, který pak budu moci později, snadno, překonat :-) A čemu jsem se podivil? 

    Třeba tomu, že:
    • jsem nemohl uzdvihnout kouli ani pravačkou
    • jsem vrhl pravačkou asi o 4m nebo nedej bože o 7m méně než na gymplu :-)
    • jsem si při jednom vrhu poslal kouli nad sebe a že mi málem spadla na záda
    • jsem si hejbl bederní páteří
    • jsem nebyl schopen vrhat levou rukou
    • jsem byl slabší než jsem čekal
    Tak si tak. Až na drobná lokální zranění jsme to přežil, takže se mohu vesele těšit na příští rok a lepší výsledky :-) Lize zdar!

    PS: Do příštího roku se vypláču ze svého 27. místa se součtem 41,83m a trochu potrénuji :-)


    úterý 4. října 2016

    Sabelell a elektrická férovka

    Důvodů pro testování elektrokol jsem měl více než dost, tak proč se do toho neopřít? Původně (před sepsáním tohoto článku) jsem se domníval, že o víkendu 1-2.10.2016 jsem na elektrokole seděl poprvé, ale to se jednalo pouze o výpadek paměti :-) Pravdou jest, že jsem to již nejspíše kdysi na SPORT Lifu zkoušel, nicméně popojíždění na elektroplečce uvnitř ohrádky v jednom z pavilonů Brněnského výstaviště ve mně, zdá se, nezanechalo téměř žádné stopy, podobně jako o pár let později test elektrokoloběžky.

    A co se tedy změnilo právě teď? Asi pomalu začínám tušit... Vezmeme to odzadu, začnu tím, co mě na tom naprosto dostalo. Svoboda! To je krásné slovo, jenže stejně rozmanité jako život sám. Takže, abychom si porozuměli, bude nezbytně nutné si i říct, co si v daném kontextu pod slovem "svoboda" představuji. Voilà - "rychlý avšak nevysilující pohyb v přírodě s co nejmenším množstvím omezení".

    Uvedu vám i několik příkladů seřazených od těch pro mě nejsvobodnějších:
    • běžkování na firnu, po většinou jde o jarní slunečné běžkování, kdy zamrzlé pláně i les umožňují volný pohyb terénem bez propadání se do sněhu, navíc sníh měnící se v led má neuvěřitelně báječné skluzné vlastnosti, takže vás to nestojí téměř žádné síly
    • letání na paraglidu v klidném prostředí, ideálně slet z nějakého alpského vrcholu s obrovským převýšením
    • jízda krajinou na elektrokole

    Pokud by vás zajímalo proč za svobodné v tomto smyslu nepovažuji něco jiného, tak i to se vám pokusím nastínit:
    • běh, ano většinou vám nestojí v cestě téměř nic, ale v mém případě se nedá mluvit ani o rychlosti a už vůbec ne o nevysilování
    • plavání, ano světový oceán zabírá více než 2/3 povrchu naší planety, tj. jde o jedno z největších hřisť, ale podobně jako při běhu nejde o rychlý a už vůbec ne nevyčerpávající pohyb
    • kolo, de facto omezeno na cesty, jinde to není ani rychlé a ani bezbolestné
    • motorka, jen silnice a omezená rychlost (zde nevidím příliš svobody), terén?, nesnáším rebely, kteří s benzínovými motory otravují, ničí a ohrožují vše v přírodě nehledě na porušování mnoha zákonů a vůbec mluvil jsem o pohybu a ne o sezení

    V tuto chvíli je snad jasné, jak jsem to s tou svobodou myslel. Samozřejmě moje svoboda není zadarmo a vlastně stačí jen malinko poodstoupit, změnit úhel pohledu a stěží by kdo přemýšlel o jakékoliv svobodě, vždyť:
    • lyžování na firnu mi v lepší sezóně vyjde jednou až dvakrát, většinou jde o dílo náhody, v případě opačném byste museli celoročně sledovat podmínky na všech běžkařských místech a pak urychleně jednat, často jde o hodiny, než jarní slunce vyleze výše nad obzor a ledová krusta vás již neudrží, než se led změní ve vodu, která už tak nejede, takže nebydlíte-li rozumně blízko sněhové pokrývce, možná to ani nestihnete, nemluvě o dalších logistických problémech typu dovolená apod.
    • paragliding, vážně myslím ten sport, kdy většinu roku koukáte do předpovědí počasí, hlídáte bouřky, deště, fronty, rychlosti a směry větru popř. další meteorologické pojmy, kterým vůbec nerozumíte, vážně mám na mysli de facto nutnost vyrazit do Alp?
    • elektrokolo kdekoliv? reálný dojezd 50-100km? regule EU omezující maximální rychlost a výkon motoru? váha kola? svoboda?

    Jasně, stěží bychom na světě a ve vesmíru vůbec našli něco, co aspoň v okrajovém kontextu neumožní pohlédnout na věc z různých úhlů... Proto se tu tak obšírně snažím popsat svoji, pravda, hodně výlučnou a tedy i omezenou a zároveň téměř bezbřehou svobodu, tak jak ji mám rád. A to všechno vlastně proto, abych vám vysvětlil proč se mi tak moc líbila elektrokola, které jsme o víkendu vyzkoušeli.

    Nemálo se budu opakovat, když zmíním, že obyčejně kolo nepovažuji za příliš svobodný prostředek. Silniční, fitness, treková/crossová a městská kola jsou v mých očích omezena silniční sítí a tak je s klidem vyloučím ze svých úvah. Horská kola s pevným rámem lze považovat za mnohem lepší variantu, ale dokud se nezačneme bavit o celoodpružených horských kolech, tak stále ani nezauvažuji nad svobodou... Jenže i u nich v naprosté většině případů volím co nejpevnější cesty, pak je pohyb rychlý a občas i nenáročný, spojím-li to s faktorem P "příroda", začali bychom se pomalu přibližovat cíli, jenže je tu pořád ta zpevněná cesta, málokdy se vydám rovnou za nosem, po změklé louce do kopce, po uvláčeném poli? ne skoro nikdy a tak stále vězím spoutaný sítí silnic, cest a stezek, svoboda mi tak dále uniká.

    Jenže pak jsem se posadil na pořádné elektrokolo, celoodpružený bike s rozumným motorem, baterkou, komponentami, váhou a hlavně schopnostmi... Nevím jak se to stalo, najednou jsme frčeli po loukách, kde nebyla cesta, pole nebylo překážkou a o lese ani nemluvě. Obtížné stoupání se proměnily v ty snadno zdolatelné. Rázem zmizely koleje, které skoro vždy na kole využívám a otevřel se nepoznaný prostor. Chvílemi jsme si připadali jako honáci dobytku, chvílemi jsem se rozplýval nad barvami podzimu v zákoutích, které jsem navštívil poprvé v životě, byť se nacházejí pouhých pár kilometrů od rodného místa. Nově nabytá svoboda mi nastřelila na cyklistiku nezvykle obrovský úsměv, nemohl jsem si to vynachválit.

    Samozřejmě není všechno zlato, co se třpytí, takže to vezmeme popořadě, co mě trápí od tohoto nejotravnějšího:
    • cena elektrokol, téměř použitelná hračka, kterou jsme zkoušeli, přijde na 140.000Kč
    • legislativa EU, max. 25km/h, max 250W
    • kapacita baterií, v reálu 50-100km terénu
    • váha elektrokol, 20-30kg není zrovna málo
    • de facto nemožnost jet bez pomoci elektromotoru
    • absence tlačítka, které by bez šlapání rozpohybovalo kolo rychlostí chůze, byť legislativa EU by tomu v cestě kupodivu nestála

    Nakonec si dovolím několik obšírnějších poznámek bez ladu a skladu.

    Ne nepřekvapivě se různá elektrokola a různé typy pohonů chovají dosti odlišně. Např. kola od Spešlu byla oproti KTM značně neurvalá a subjektivně se zdálo, že KTM to má zmáknuté mnohem lépe, rozuměj uhlazeněji. Ale de facto not big deal.

    Elektrokola jsou vlastně zvláštní směsicí asi tak čtyř faktorů a zklame-li jakýkoliv jede z nich, zklame vás i celek:
    • kolo jakožto základ = rám, kola, komponenty, jejich funkcionalita a jejich hmotnost
    • elektromotor = výkon, typ, efektivita
    • baterie = kapacita, váha
    • elektronika = regulace pomoci, predikce dojezdu, ....

    Elektromotory mnou testovaných strojů měly jmenovitý výkon legislativou ořezaný na 250W a zároveň úžasný točivý moment 50-75Nm. Srovnáte-li si zejména, zvlášť a vlastně pouze točivý moment např. s klasickými motocykly se spalovacími motory o objemu 600cm^3... Krása!

    Je fascinující, jakou elektronikou jsou nabity tyto stroje. Většina lepších strojů disponuje nejen tachometrem, ale i snímačem kadence a dokonce i power-metrem. Z údajů naměřených těmito čidly pak mikroprocesor(y) reguluje dopomoc elektromotoru. A firmy se kolem toho snaží vyvolat i náležitý humbuk. Je vtipné, jak někteří zdůrazňují, že vše řídí 32b mikroprocesor... za chvíli to bude jako na desktopech, noteboocích, mobilech aneb kdo má více bitů a větší frekvencí je jednoduše více cool :-)

    Ovládání elektropomocníků se u jednotlivých výrobců a modelů také poměrně hodně liší. Třeba u KTM byl na řidítkách jednoduchý ovladač s displayem zobrazující všechno důležité. Specialized naopak nedisponoval žádným ovladačem, vše bylo umístěno na baterce, nicméně si můžete dokoupit bezdrátový ovladač na řidítka a nebo využít svůj mobilní telefon s příslušnou aplikací. Skvělý koncept! A to nemluvím o vychytávkách Spešlu jako naplánování trasy ve Stravě s tím, že řídící elektronika motoru pak komunikuje s mobilním telefonem a ten řídí množství dopomoci takovým způsobem, aby vám baterka neumřela v polovině cesty... Luxus!

    Přestože tomu zákony EU nebrání, překvapilo mě, že žádné z testovaných kol nemělo tlačítko, kterým byste ho uvedli do pohybu (rychlostí chůze) bez šlapání. K čemu by to bylo dobré? Během nedlouhé doby jsme narazili na několik situací, kdy prostě nešlo šlapat a nebo to bylo zkrátka příliš nebezpečné pro nás samotné popř. pro kolo. Věřte, že máte-li tlačit do meze 20-30kg těžké kolo, které má těžiště přeci jenom výše než běžné kolo poloviční až třetinové hmotnosti, zapotíte se. A ty situace?
    • krátká avšak prudká mez
    • malý potůček
    • rozjezd do prudkého kopce na kamenech

    Pokud vám dojde baterie, jste v háji. Tady asi není moc co dodávat, na kolech typu viz níže prostě bez pomoci motoru rozumně jet nelze!

    Jízda rychlostí větší než 25km/h. Pokud překonáte tuto magickou hranici a máte např. na Spešlu zapnutou baterii, motor vám nejen že nepomůže, ale znatelně vás brzdí! Ano, má to své řešení, vypnout ho, ale pokud nemáte na řidítkách ovladač, tak za jízdy je to dosti o h... ústa. Vlastně nevím zda jde o rekuperaci a nebo čirou volovinu, ale příjemné to není. BTW ještě je tu jedno řešení, přestat šlapat a jet setrvačností, jenže to zase vyžaduje velký skopec.

    Váha, tak to je peklo, nezjišťoval jsem ji zdaleka u všech testovaných kol, ale prostě je stále poměrně velká (zákony EU říkají jen toliko, že musí být menší než 40kg). Ve většině případů to zvlášť nepocítíte, ale sem tam se objeví situace... Zkuste přehodit kolo přes elektrický ohradník, nemáte-li v zádech zběsilého býka... Teď přemýšlím, zda by to bylo s tím býkem lepší a nevím :-) Nicméně netřeba zdolávat ohradníky, stačí nutnost parkovat kolo někde mimo suterén, postačí jediné schodiště a asi hmotnost příliš neoceníte.

    Váha podruhé, váha jezdce je nezanedbatelnou položkou. Byl jsem nepříjemně překvapen, jak mých 40kg navíc oproti Janičce zpomalilo mého (podotýkám naprosto stejného) elektrického oře, a ani zběsilé šlapání mi nepomohlo, abych ji dohnal. 

    S váhou jak jednou, tak druhou, souvisí i skutečnost, že jsem se na kole dost zapotil, dokonce jsem měl dojem, že některé kopce bych bez intenzivního šlapání nevyjel (v případě Spešlu). V případě normálně těžkých lidí lze asi docílit stavu nespocení se, ale jednoduše není to motorka a pokud chcete frčet musíte stále šlapat a někdy i dost :-)

    Řazení typu 1x11, které jsem si vyzkoušel poprvé v životě a o kterém jsem snil, jak by mi vyhovovalo, se ukázalo být celkem prudou. Osobně jsem pořád cítil nadměrné křížení řetězu a neefektivitu. Borci od Spešlu si stěžovali na necitlivé řazení lidí, kteří o cyklistice nic moc neví... Mi dokonce řetěz často střílel ne při řazení, ale i při záběru (nevím však v jakém byl stavu, přeci jenom šlo o testovací modely). Tady bych si uměl představit řetěz a nebo single-speed, převodovka může být přeci součástí motoru a nebo ne?

    Co jsme o víkendu vyzkoušeli a kolik to přibližně stálo:






    čtvrtek 29. září 2016

    Slovinské nákupy, jezera, hory, můstky a rakouské ferraty na útěku

    Když kupovat nové kolo, tak jedině ve Slovinsku a zvlášť, když jde o kolo na dojíždění do práce... Nedává to smysl? Já a kupovat si kolo do práce? Já a nestavět si kolo? Kupovat ve Slovinsku? Dojíždět do práce? Aha, tak to snad :-)


    Sobota, 17.9.2016

    Sobotní ráno, no ráno, 2h po půlnoci nasedáme do auta našich a vyjíždíme směrem Slovinsko. Cesta je krutá, jak už to tak u těch nočních a ranních cest bývá... Oproti plánu/odhadu dojíždíme s nemalým zpožděním, snad někdy mezi 9-10h. Prvním cílem byl Šenčur a místní cykloobchod, ve kterém se stávám prvním českým zákazníkem... Musím říct, že jsem byl poměrně nadšený, bezproblémová domluva po mailu, bezproblémová domluva osobně v angličtině, platilo vše, co jsem si dopředu domluvili. Paráda, tedy až na skutečnost, že jsem nějak nemohl rozložit kolo do kufru tak, abychom se tam všichni čtyři vešli (ne do kufru, do auta myslím ;-))

    Po nákupech přišly na řadu další záležitosti. Plánovaný výstup na Triglav se však začal rozpadat ještě dříve, než jsem se ocitli ve Slovinsku, mohl za to náš pozdní příjezd následovaný deštivým počasím, které nás přivítalo hned, jak jsme opustili Rakousko...

    Záložních plánů však bylo dost :-)

    Vodopády/pramen Savici

    Krásné místo a špatné počasí, nemalé parkovné a nemalý vstup k vodopádu. Trochu mi to přišlo jako rýžování aneb za hodně peněz nemnoho muziky. Vodopády a Savica za vidění asi i tak stojí stejně jako možnost napít se Savice :-) Neméně zajímavý je les v okolí, barva stromů, kamenů, prameny potůčku, vývěry, skály, prostě luxus.


    Bohinjsko jezero

    Jen kousíček od výše zmiňovaných vodopádů leží Bohinjsko jezero. Z jeho průzračné hladiny vyrůstají skály, okolní lesy jsou plné hub a lískových oříšků... Paráda.


    Kostel Sveti Janez

    Na břehu Bohinjského jezera naleznete i nenápadný kostelík Sveti Janez, který mě okouzlil svojí útulností, která nejspíše pramení z jeho úchvatné malířské výzdoby. Rozhodně doporučuji neopomenout jeho návštěvu při potulkách zdejším krajem.



    Jezero Bled

    Jezerní Mekka Slovinska se snovou (pravda, poněkud kýčovitou) vizáží, kterou utváří kostel na ostrově, hrad na skále a to vše lemováno horským masivem. Není ostudou, když vám ukápne slina nad HDR forografiemi s PS tunningem... A co si budeme povídat, skutečnost není natolik vzdálená... Luxus! Bohužel jde o jednu stranu mince, tou druhou je město ve švech praskající, turisté pomalu přepadávají z přeplněných oken všudepřítomných hotelů, kolony aut... Nenechte se však odradit, BTW kdybyste nevěděli, kde zaparkovat zdarma, zajeďte k vlakové zastávce "Bled jezero", odkud vede chodníček až k samotnému jezeru, které si tak můžete prohlédnout ze všech stran. Stejně tak vám třeba neuteče nějaký trénink a nebo i závod různých veslařů a pádlařů, kteří tu jsou jak doma.



    Kranjska Gora

    Známe lyžařské středisko za pozornost také stojí. Pravda, my ho navštívili především kvůli ubytování, které jsme zde měli objednané, ale pohled na okolní hory, či zkouška místní gastronomie v historickém centru obce vám možná rozzáří úsměv více než postel a teplá sprcha :-)



    Neděle, 17.9.2016

    Planica

    Brzké vstávání a luxusní snídaně formou švédských stolů, na kterých nešlo nenarazit na báječné lokální potraviny a lhostejno, zda se bavíme o medu, sýrech, či jiných mléčných a masných produktech. Po trošce obžérství následovalo sbalení se a odjezd.



    Prvním cílem byly co by kamenem dohodil vzdálené skokanské můstky, resp. celý skokanský areál v Planici. Překvapivě pro mě nebyl zdaleka nejpůsobivějším zážitkem pohled na mamutí můstek, kde se poprvé na světě dolétlo na metu 200m a kde byl nejvíce krát překonán světový rekord v letech na lyžích a kde možná v budoucnu padne 250m hranice. A co že mě tedy dostalo nejvíc? Celý zrekonstruovaný areál zasazený v nádherných horách (Triglavski narodni park), zkrátka tolik krásných skokanských můstků na jednom kopečku - genius loci dýchá z pod každé šišky na stromě a že jich tu je.



    Tarvisio

    Že jsem měli velké plány i po zrušení plánovaného výstupu na Triglav, tak o tom nemůže být sporu, nicméně, žádná z nich, zaměříme-li se na škatulku "via ferrata" nemohl dopadnout... Předpověď počasí byla vcelku jasná, o nechutnosti shody matematických modelů různých předpovídačů snad škoda mluvit...

    Ještě že jsme měli v záloze zálohu a zálohu zálohy. Nejprve jsem sáhli po tom prvním na stacku, čímž nebylo nic jiného než Tarvisio, známé lyžařské středisko, jen kousek za Italskými hranicemi. Ale ani tu nám štěstí nepřálo a Monte Lussari o jehož zdolání jsem uvažovali zakrývala mlha tak hustá, že by se dala snad i strouhat. No co, aspoň jsme si to tu trošku prohlédli a honem dál, déšť nám byl v patách.


    Klammgrabensteig

    Zálohou zálohy nebylo nic jiného než ferraty v Rakousko. Vybrali jsme cvičné Céčko nedaleko nádherné řeky Mur. Ideál v naší situaci, nástup a sestup měřitelný v několika málo jednotkách minut, při použití železného jištění pohodička a bez něj rozumná dřina. Ale nejprve nás čekala ukázka záchrany z ferraty... Poučné a vzhůru nahoru. Jo, jednu cestu jsme dali před deštěm a tu druhou jsem běžel s prvními kapkami vody za krkem.


    Mödlinger

    Příchozí  bouřka nás donutila vysloveně skočit do auta a už jsem si to hrnuli k domovu... Ale vlastně ne tak docela, v cestě nám ještě stála kousíček před Vídní zbudovaná cesta B/C Mödlinger Klettersteig. Její nalezení kvůli mé nedůsledné přípravě stálo poměrně hodně času a povídání si s Bulhary a Rakušany, nicméně výsledek se dostavil. Mimochodem v Mödlingu se zastavte, centrum města svateb je kouzelné...

    Ale ještě kouzelnější je to, co objevíte za rohem. Takovou změnu rázu krajiny bych nečekal, skoro nepopsatelné. Borovicové háje ve skalnatém údolí, kde zakopáváte na každém kroku o zříceninu hradu... A do té krásy tu někdo zasadil nebezpečí prostou avšak zajímavou jištěnou cestu, kterou vám nelze nedoporučit. Nečekejte jakkoliv zásadní fyzické výkony a tato ferrata se vám odmění... Věřte mi.

    A dál, dál už nic, rychle domů... S příjemným pocitem mile stráveného víkendu v přírodě.

     


    Co to stálo:

    • Celkem, 4060Kč
      • Doprava, 2621Kč (auto)
        • benzín: 2336Kc, 74,12l, 1409km, 5,26l/100km
        • dálniční známka: 285Kč
      • Ubytování, 439Kč (osoba)
        • ubytování: 65,10*27,15/4=439Kč