Ale také to nevzdáváme. Nakonec se nám podařilo najít místo vzdálené jen 240km a 2:45h. Asi nepřekvapí, že zrovna a právě v Rakousku, jen kousek od Semmeringu. Cílovou obcí, kam jsme v neděli 1.4.2018 zamířili byl Trattenbach, resp. parkoviště na kopci v 1.300mnm, kde se stýkají silnice L175 a L407. Cesta skoro již typicky nestojí za velké povšimnutí. Tady jen pochválím Rakousko za další kus dálnice k ČR a nakydám hnůj na naši zemi, která od uzavření jisté dohody o stavbě dálnice z Brna do Vídně neudělala na rozdíl od svých jižních sousedů ani zbla viditelného... BTW překvapivě (díky neděli/svátkům možná nepřekvapivě) průjezd Vídní ani trochu nebolel, byl plynulý.
Na parkovišti se nám ani trochu nechtělo vylézat z auta, i přestože to vůkol vypadalo překrásně zimně, žádné známky jara. Pravda, je trochu smutné, že norská předpověď opět zklamala, poněvadž venku byly 2°C na místo -2°C, ale to by nás zas tak neodradilo. Problém byl s větrem, díky zvětšené boční ploše auta o rakev na střeše jsme se doslova houpali s celým autem a to jsme v něm nic neprováděli. :-) No a mohutné smrky se v blízkosti parkoviště ohýbaly natolik, že i já se obával o naši bezpečnost, přeci jenom vyhýbání se mezi padajícími smrky nemáme na běžkách až zas tak nacvičeno.
No, ale nakonec zvítězila touha po "zabalení běžek" a to se nemohlo odehrát bez jejich projetí. Dokonce jsem se smířil se skutečností, že poklidně zaplatím poplatek za tratě, konec konců ono se na ně stejně nedalo dostat aniž bychom neminuli boudu u prázdnotou zejícího parkoviště, kde se zmíněný poplatek 7EUR vybírá. Ale nejprve jsme se vydali na opačnou stranu od boudy, jakože směrem na Semmering. Ne že bychom netušili, že máme před sebou pouhé dva kilometry, protože tratě tím směrem upraveny už být neměly a také nebyly. Škoda, nového sněhu napadlo tolik, že to dle mého soudu mělo smysl projet rolbou, za to to jisto-jistě nemělo smysl na běžkách. Ono brodit se možná v 15-20cm čerstvého mokrého sněhu mě na konci sezóny už zrovna moc nelákalo. Překvapivě se ukázalo, že přes silný vítr nejsou stopy v lese zapadané jehličím či větvičkami, takže se na poměry jelo skvěle, manšestr před námi ještě nikdo ani nenačal... a po nás asi už také ne. :-) Lesy navíc zcela očekávaně odfiltrovaly zmiňovaný vítr a tak nebylo nač si stěžovat. Sem tam se nám dokonce naskytl výhled z kopců do dalších kopců a ani zakaboněná obloha tomu na působivosti příliš neubrala.
Za krátko jsme měli v nohách 4km a vraceli jsme se přes parkoviště na druhou stranu tratí, tam, kde nás čekalo o poznání více kilometrů. Už jsem pomalu vytahoval bankovní kartu, to když se otevřelo v budce okénko. Jakmile jsme se domluvili na komunikačním protokolu, CZenglish 1.0, tak došlo k pochopení, že nás čeká ta horší část tratě, zachumelené tratě... Nespornou výhodou však zůstává, že po nás paní nechtěla ani cent, což je celkem fér. No a tak jsme vyrazili na cestu dlouhou a náročnou, samá stoupání před námi. Na prvním rozcestí jsme sáhli po cestě delší zato horší, dodnes nechápu, proč zrovna ona byla značená jako červená a druhá, kratší a mírnější (jakože s menším převýšením, byť končila opět ve stejné nadmořské výšce jako první zmiňovaná) jako černá. Ale co už, na tom vlastně nesejde. Za mnohem důležitější považuji skutečnost, že jsme se konečně vymanili ze sevření nudných smrkovým monokultur a vykoukli na hřebeny hor pokryté občasnými porosty a hlavně loukami. Taková místa se spektakulárními výhledy já rád a co že stopy začaly být zaváté, tak že jsem občas netušil kam jet...
Na kopci jsme minuli restauraci Kranichberger Schwaig a hurá na téměř 9km dlouhý Rundloipe Steyersberger Schwaig, červenou jedničku, která nás nejprve svedla dolů z kopce. No úplně z kopce to nebylo, poněvadž se nám do cesty připletla odbočka na červenou dvojku, Rundloipe Nordic Arena, kterou jsme však nedali celou. Když jsem zapadli do půl metrových návějí, nebylo totiž moudřejšího rozhodnutí, než to otočit, přeci jenom sněžnice jsem s sebou netáhli. Značně vyčerpaní jsem kolečko dokončili a krom skutečnosti, že jsem se musel dvakrát posilňovat sladkostmi a že mě málem pokousal pes se nestalo nic zajímavého. Jo a také velká část okruhu, hlavně spodek vedl opět ve smrkových lesích, které mě zrovna moc nebaví, to totiž můžu jezdit u Ski a nemusím se trmácet stovky nebo nedej Bože tisíce kilometrů do zahraničí...
Skoro bych se mohl tvářit, že zbytek byl už jen na pohodu, vždyť nás čekalo závěrečné několikakilometrové klesání z 1560mnm do 1300mnm. Jenže skutečnost byla jinačí. Možná že proto je už jednou zmiňovaná část tratě označena černou barvou (9, Feistritzsattel – Dreiländereck). Jo a proč že? Kvůli mnohým lesním průsekům, které dovolovaly větrným poryvům proniknout až pod kůži, v nárazech to foukalo ani si netroufám odhadovat kolik, každopádně metrové závěje se špatně projížděly a ledové krupky bodaly do tváře s takovou intenzitou, že bych se nestyděl za pláč bolestí... Ve výsledku to mělo k pohodě a sjezdu zadarmo hodně daleko, na stranu druhou mám takové podmínky hodně rád, tedy, pokud se s nimi nepotkávám každou vyjížďku (což se vlastně z konce sezony vcelku dařilo :-)). Zkrátka je fajn, když vám příroda tu a tam ukáže, kdo je tu pánem a jak že jsme maličcí!
Na parkovišti jsem naházeli všechno rychle do rakve, tu nám jen tak mimochodem silný vítr sám otevřel a vážně jsem byl nadšený z toho, že ji během poněkud drastického a snad až zbrklého úkolu nerozsekal na třísky. O pár kilometrů dále, ve výšce asi 800mnm, kde po sněhu nebylo ani zmínky, jsem zastavili na svačinu/oběd. Vybrali jsme si místo z dobrým výhledem na Burg Wartenstein a spokojeně se krmili večer navařenými těstovinami a takhle romanticky skončila poslední vyjížďka sezóny. Po 1880km na běžkách potřebuji přeci jen malý odpočinek, aby se vrátil vlčí hlad a neodolatelná touha hoblovat drny při první námraze na Vysočině...
Žádné komentáře:
Okomentovat