Cíl? Orlické hory, start na Šerlichu, kde jsem se měl potkat s Markem a ostatními, jenže všichni vyrazili později. Já o půl hodiny a Markova skupina dokonce o hodinu. Cesta za moc nestála, silnice příliš často zdobil sníh, v Orličkách i led a předzvěst vichřice...
Tak kam, SZ, Šerlich, Vrchmezí... Teplota -10°C, vítr v nárazech možná okolo 50km/h, zataženo, mlha, ... Stopy? Žádné. To bych kecal. Předchozího dne odpoledne stopy najeli a do večera všechny zapadaly čerstvým sněhem, tedy tam kde nefoukalo jak kráva... Sjezd na Šerlišský Mlýn, chyba, zbytečná ztráta více než 120m, jízda lesem v prašanu, kdy nebylo vůbec jisté, zda jedu v místech, kde běžně jezdí rolba, no ještěže máme ty mobily...
Další chyba, když už jsem se vyškrábal pod Sedloňovský vrch, tak došlo k nedorozumění mezi mnou a mapou, místo dalšího stoupání vedly mé stopy dolů do Sedloňova... Kromě opětovné ztráty nadmořské výšky došlo k něčemu horšímu. Zvolna si tak klesám po svážnici a říkám si, tyhle paseky a průseky budou asi běžně vystaveny slunci, vydržel sněhový podklad pod vrstvičkou čerstvého sněhu, která se očividně tenčila? Spustil jsem hole na zem a hned bylo jasno. Pár centimetrů sněhu nezabránilo tvrdokovovým hrotům vyloudit příšerné pazvuky při styku s asfaltem. Nebylo nač čekat, průser se blížil pekelně rychle. Jenže lyže v pluhu se prořízly na asfalt, skluznice šla do kytek, já letěl po hubě. Následovala asi desetimetrová ekvilibristika, přežil jsem, neupadl, ale skluznice lyží a potažmo celé lyže na odpis. No odpis, spíše přímo do pece. Ale co, přijatelné ztráty, byl jsem šťastný, že jsem se nezrakvil na asfaltu...
Po té, co jsem objel trasy na SZ od Šerlichu, vydal jsem se na JV, tj. hřebenovou klasiku, o které vlastně mohu říct, že ji jezdíme vždy, když se v Orličkách ocitneme. Už pod Malou Deštnou jsem potkal Marka, Míšu, psa Rastyho a Markovy rodiče. Záhy jsem pochopil, že to bude znovu dřina. Trať byla o kousek lepší, přeci jenom zde projelo více běžkařů a tak to trochu uplácali... Ale dřina to byla zejména díky Rastymu, malý psík dokázal táhnout do kopce Míšu takovou rychlostí, že jsem musel jet de facto podlahu. Neuvěřitelná síla a výdrž! Na rozcestí Pod Jelenkou jsme se rozloučili a já pokračoval dál sám. Jenže už na Pěticestí, to když jsem měl odťapáno pouhých 30km mi došlo. Takovou hypošku jsem si už dlouho nevezl. Bohužel jsem s sebou neměl žádný gel ba ani tyčinku, jaksi jsem to všechno stopil v Norsku. Dvě mrkve mi nestačily, jak překvapivé. Škoda, že jsem takovej paličák a už tady to pokorně neotočil (resp. raději už o 10km dříve), kvůli naplánované padesátce jsem to ještě dotáhl na Mezivrší - Komáří a pak mel vážné problémy dostat se zpět k autu. Vlastně si nepamatuji, kdy jsem se plácal šumavákem 20km :-)
Neskutečnou krizovku jsem se po 5h a 50km s 1.000m převýšením v počasí, které lehce hrozilo umrznutím, snažil napravit borůvkovými knedlíky na Šerlichu. Jestliže jsem při poslední návštěvě Orliček nedoporučoval extrémně levné "ovocné" knedlíky na Masarykově chatě, tak podobně tak musím učinit v případě borůvkových knedlíků ze Šerlichu za 100Kč. Podle chuti jsem měl nemalé problémy rozpoznat borůvky v kynutých knedlících a ještě ta vrstva granka v posypu, která by zřejmě znemožnila vnímat nějaké chutě, kdyby tam nějaké byly... A tak rychle do auta a domů...
Skoro by se nabízelo konstatovat, že to celé bylo špatně, ale opak je pravdou. Obtížné až nebezpečné podmínky, kdyby mohlo jít život, mám vlastně rád. Je fajn uvědomovat si svoji malost ve srovnání s přírodními živly a v horách zvlášť! Jo a běžecká sezóna nekončí, neschovávejte ty prkénka. ;-)
Po té, co jsem objel trasy na SZ od Šerlichu, vydal jsem se na JV, tj. hřebenovou klasiku, o které vlastně mohu říct, že ji jezdíme vždy, když se v Orličkách ocitneme. Už pod Malou Deštnou jsem potkal Marka, Míšu, psa Rastyho a Markovy rodiče. Záhy jsem pochopil, že to bude znovu dřina. Trať byla o kousek lepší, přeci jenom zde projelo více běžkařů a tak to trochu uplácali... Ale dřina to byla zejména díky Rastymu, malý psík dokázal táhnout do kopce Míšu takovou rychlostí, že jsem musel jet de facto podlahu. Neuvěřitelná síla a výdrž! Na rozcestí Pod Jelenkou jsme se rozloučili a já pokračoval dál sám. Jenže už na Pěticestí, to když jsem měl odťapáno pouhých 30km mi došlo. Takovou hypošku jsem si už dlouho nevezl. Bohužel jsem s sebou neměl žádný gel ba ani tyčinku, jaksi jsem to všechno stopil v Norsku. Dvě mrkve mi nestačily, jak překvapivé. Škoda, že jsem takovej paličák a už tady to pokorně neotočil (resp. raději už o 10km dříve), kvůli naplánované padesátce jsem to ještě dotáhl na Mezivrší - Komáří a pak mel vážné problémy dostat se zpět k autu. Vlastně si nepamatuji, kdy jsem se plácal šumavákem 20km :-)
Neskutečnou krizovku jsem se po 5h a 50km s 1.000m převýšením v počasí, které lehce hrozilo umrznutím, snažil napravit borůvkovými knedlíky na Šerlichu. Jestliže jsem při poslední návštěvě Orliček nedoporučoval extrémně levné "ovocné" knedlíky na Masarykově chatě, tak podobně tak musím učinit v případě borůvkových knedlíků ze Šerlichu za 100Kč. Podle chuti jsem měl nemalé problémy rozpoznat borůvky v kynutých knedlících a ještě ta vrstva granka v posypu, která by zřejmě znemožnila vnímat nějaké chutě, kdyby tam nějaké byly... A tak rychle do auta a domů...
Skoro by se nabízelo konstatovat, že to celé bylo špatně, ale opak je pravdou. Obtížné až nebezpečné podmínky, kdyby mohlo jít život, mám vlastně rád. Je fajn uvědomovat si svoji malost ve srovnání s přírodními živly a v horách zvlášť! Jo a běžecká sezóna nekončí, neschovávejte ty prkénka. ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat