Závěr
Další splněný sen, zalyžoval jsem si v kolébce běžeckého lyžování, Norsku. Týden strávený v Sjusjøenu, údajně největším běžkařském regionu na světě, stál za to i přes nepřízeň počasí (5 z 5,5 dní chumelilo). Krásná země, téměř příkladná úprava stop, neskutečné množství sněhu a skvělí parťáci. A přesto bych se tam vracet už nemusel... Na kopcích a hřebenech to pro mě bylo nové neokoukané, ale pod kopci v lesích jsem se cítil jako doma, na Vysočině, a hlavně, Norsko je pekelně daleko, tedy jedete-li autem. Prostě a jednoduše 27h sezení v autě/trajektu na 1.700km je pro mě na příště nepřekonatelnou překážkou, takže pakliže znovu do Norska na běžky, tak jedině letecky. No a pokud by vám nestačil závěr úvodem, tak voilà.
Proč?
Proč Norsko, Sjusjøen a trať Birkebeinerrennetu? Proč zrovna země, kde se zrodilo klasické lyžování (aspoň tak, jak ho známe dnes, to pro případ, že by nejstarší doložení předkové současných lyží nakonec nepocházely ze Skandinávie). Protože to vše jsem si vysnil. A v kontextu skutečnosti, že běžkování je mojí srdeční záležitostí to asi dává i bdělý smysl. :-)
Jak?
ČMP, 11.2.2018, po závodě jsem se dal do řeči s Martinem, od kterého jsem se dověděl, že jede s kamarády do Norska, Sjusjøenu. Neopomenul jsem se mu zmínit o tom, že je to můj sen, že takový výlet chystám roky a že to vždy selhalo na (ne)ochotě spoluběžkařů strávit více než den cestování v autě, no a také jsem ho poprosil, aby se ozval, kdyby jim někdo vypadl. No a jak to bylo dál? O tři dny později jsem obdržel zprávu: "Bal se, 3.3.2018 vyjíždíme!"
Čím?
Autem, bohužel... Plán nezněl nikterak tragicky, 9h jízdy autem z NMNM do Rostocku, 8h trajektem z Rostocku do Trelleborgu a konečně 9h jízdy autem z Trelleborgu do Sjusjøenu. Díky rozparcelování to vypadalo snesitelně, jenže to trochu pohřbilo auto. Petrovu Toyotu Corollu Verso druhé generace (E121 vyráběná v letech 2001–2007) lze i dnes považovat za pohledné a zřejmě i spolehlivé a vcelku kvalitně udělané auto nabízející skrze své ohromné prosklené plochy nadstandardní výhled. Jenže je tu i pár bohužel, které uvádím z čistě subjektivního pohledu v kontextu ojetiny s 200.000km na tachometru:
- velká vůle na řízení a mizerná zpětná vazba od volantu
- vysoká stavba auta, vysoko položené těžiště a ve výsledku nikterak obdivuhodné jízdní vlastnosti
- špatná kulisa řazení mechanické 5-ti stupňové převodovky (jakože 6. převodový stupeň tu také chybí)
- neoslnivý žíznivý atmosferický motor 1.6l
- spotřeba vysokého a aerodynamicky zřejmě neoptimálního vozu s rakví (8,5l/100km)
- hodně slabé brzdy
- hloupě vysoká stavba vozu, i nejvyšší člen posádky se 194cm měl nad hlavou 10-15cm, proč?
- nízké sedačky řidiče i spolujezdce včetně nemožnosti vysunout správně vysoko hlavové opěrky
- sedáky dělených zadních sedaček lze horizontálně posunout pro malé děti, ale dospělá osoba na tom nevydrží déle než hodinu, v půl rozpůlená tvrdá sedačka, no TVL Toyoto, inženýry bych za trest posadil na zadní sedačku a vozil je 12h, tragédie!
- krátké a nízko posazené sedáky (ač je auto zbytečně vysoké) netvoří oporu pro stehna
- často nečitelný tachometr
- údaje palubního počítače mimo zorné pole řidiče
- nelogicky rozmístěné ovládací prvky palubního počítače a rádia
- absence tempomatu na trase 1.700km neskutečně bolí
- absence ESP na norských silničkách pokrytých ledem a sněhem na jistotě také nepřidala
- malý rozvor, pokud přede mnou seděl za volantem Petr, tak jsem se nevešel koleny
- malý zavazadlový prostor
- klimatizace se zvukem manévrujícího trajektu
Ve výsledku je skvělé, že jsem se o organizaci zájezdu vůbec nemusel starat, ale u zmínky o Toyotě jsem měl zbystřit, protože cesta autem o deset let mladším by byla nesporně bezpečnější, pohodlnější, méně unavující, rychlejší a ekonomičtější.
Kdy?
3.3.2018-11.3.2018. Odjezd v sobotu v 12:00, příjezd do Norska v neděli v 15:00. Odjezd o týden později v sobotu v 12:00, příjezd do ČR v neděli v 15:00.
Kdo?
(PM(S)MP). Interpetujte si přesmyčku libovolně, ale nejde ani o PMS (premenstruační syndrom) ani o SMP (symetrický multiprocesing). Správně je jenom: Peťa, Marťa, Standa, Martin, Petr. Promiňte zdrobněliny, ale přeci jenom je třeba nějak odlišovat dva Petra a dva Martiny... BTW šlo o velice nabušenou bandu, skvělí atleti, běžkaři a univerzálové Peťa s Marťou, medailista veteránského mistrovství světa orientačních běžců Petr a běžec a cyklista Martin, který nám přes svůj věk dával pěkně na frak. Zkrátka skupina, se kterou se nedalo nudit. BTW jediný Petr to udělal rozumně, v Sjusjøenu strávil 14 dní, týden před námi a týden s námi, no a hlavně moudře cestoval letadlem.
Kam?
Norsko, Sjusjøenu (slavný Šůšn z "reklamy" Standy Řezáče), údajně největší běžkařský areál na světě, dle Wiki (2018) okolo 350km tratí, dle propagačního webu Norska (2018) jde o sít běžeckých stop sousedící/kooperující se sítěmi měst Nordseter, Øyer, Hafjell, Lillehammer, Åstadalen, Rena a Hamar, které dávají do kupy těžko představitelný 2.500km. V praxi jde o stovky až tisíce chatek roztroušených po kopcích asi 20km daleko od olympijského městečka Lillehammer v nadmořské výšce 700-1.000mnm, čímž se rozprostírá přes pásmo lesů až do toho horského, které zde neleží extra vysoko.
Kalendářní detaily?
Den 1, sobota 3.3.2018, cesta autem z NMNM do Rostocku, trajekt z Rostocku do Trelleborgu
Asi nic moc k zmínění, vše běželo jak na drátkách a také to bolelo, viz auto. Za zmínku snad stojí trajekt Tom Sawyer, kde jsme měli vlastní kajutu pro čtyři lidi. Kluci si to hodně pochvalovali, jak skvělé je mít k dispozici svoji koupelnu a lůžko na místo válení se někde na koberci v trajektovém kině či restauraci. Za mě palec dolů, nejen že jsem se zbytečně bál, že spadnu ze sklápějícího horního lůžka, ale to lůžko navíc bylo příliš úzké a krátké. I to bych však překousl, to co jsem nedal, byla úzká peřina, chybějící rozumný polštář a šílené chladno v pokoji, které způsobily, že jsem se ráno probudil nevyspalý promrzlý a vlastně trochu nakoplý.
Den 2, neděle 4.3.2018, cesta z Trelleborgu do Sjusjøenu, ubytování, první běžkování
Nedělní odpolední příjezd nedovoloval žádná velká gesta, respektive to nedovolovala únava z cesty. Ve čtyři odpoledne jsme byli všichni nachystání na startovní lajně a mohli tak ochutnat prvních skoro 18km tratí okolo Sjusjøenu. Ochutnávka to byla nepochybně užívačná, trvalo nám to skoro celé dvě hodiny. S časovým odstupem lze konstatovat, že to bylo na dlouho nejlepší počasí, které jsme v Norsku zažili. I sníh, který se mi zpočátku jevil nechutně tupý a pomalý ve světle následujících dní poněkud zrychlil a i na něj je možno nahlížet jako na ten nejrychlejší :-) Za zmínku stojí i postavení chaty, tedy její poloha vůči běžeckým stopám, nebo nejlépe, vzdálenost na tratě činící naprosto luxusních 200m, které s jistou dávkou sebevražedného odhodlání šlo zdolat rovnou na běžkách. No a jak že to chutnalo? Zvláštní kombinace roztroušených chatek, pro nás z Vysočiny klasických smrků přecházející v pro mě neznámé prostory téměř bez porostu pod oblohou transformující se z polojasna do zatažena, vyzařovala jakýmsi severským klidem. Tak takové to tedy bylo. Překvapivě se ve stopách nepohybovalo až zas tak moc lidí a ještě méně těch, o kterých bych se nebál říct, že to na běžkách umí. To bylo pro mě velkým překvapením, naivně jsem očekával národ s běžkami přirostlými k tělu a technikou těch nejlepších klasiků, kteří kdy objížděli olympiády, mistrovství světa a světové poháry (nepochybně všelijací Norové). Ale co, poopravil jsem si představu a radoval se z toho, že nás nikdo nepředjel.
Po projížďce následovala tuna jídla a televize, respektive kino dodané Marťou. Jak zvláštní, když vás po té krásné dřině na běžkách nečeká posilování, strečink a jakákoliv jiná dřina. Kluci mají o běžkařských dovolených zkrátka jinou představu než já běžně zažívám, ale nic znepokojujícího, ba právě naopak. Sednout si s pořádným žvancem do polohovatelného koženého křesla a relaxovat u filmu v televizi nebylo vůbec špatné... :-)
Den 3, pondělí 5.3.2018, sněží, na běžkách do Lillehammeru a také zpět
Už v neděli mluvili kluci o tom, že se na běžky nepůjde zrovna brzy ráno, takže jsem vyrazil sám, sám s Peťou. No, na první pohled tu ležely tak 2cm nového sněhu, ve skutečnosti jich bylo podle místa až deset. Nic super radostného, tedy z části, resp. tam, kde to stihla již projet rolba, poněvadž čerstvě upravené to bylo tak tupé, že bych brečel. Naopak jízda v "hlubočáku" byla neuvěřitelně zábavná. Přes noc napadlý a vlastně stále padající sníh dostává jedničku s hvězdičkou za svoji péřovost. Něco tak něžného jsem ještě nezažil. Lyže jsme v něm neviděli. Tedy vlastně viděli, ač byly celé pod sněhem, velice dobře prosvítaly, jako by byla vrstva sněhu průhledná. Jo a také nic nevážila a navíc se pod ní ukrýval včerejší na poměry rychlý sníh... Ve výsledku to znamenalo opět téměř dvě hodiny na běžkách v excitovaném sněhovém stavu... O zkratce přes zamrzlé jezero Sjusjøen, nevidění polárního zajíce, brodění se v závějích sněhu do kopců podle azimutu apod. si nechte jen zdát, to se určitě nepřihodilo.
Jestliže jsme se vrátili po deváté, tak o půl dvanácté jsme stáli opět na běžkách a šněrovali si to ve skupině 5 lidí na Lillehammer. Konečně se mi dostalo příležitosti okusit slavné závodní trati Birkenbeineru, konkrétně ze Sjusjøenu do Lillehammeru. Jde o tu nejpříjemnější část, kilometrovník 39-54, tj. sjezd do cíle. Tady se naplno ukázala síla Martinových běžek, které letěly neuvěřitelně. Bohužel celý let zpomalovaly přívaly nového sněhu, který čím blíže jsme byli Lillehammeru, tím mokřejší se nám zdál... Nakonec jsme to zaparkovali na standartkách u stadionu, pohled na skokanské můstky a ve sněžné mlze ponořené město klukům stačil, no a já nechtěl trhat partu, takže jsem nesjel až dolů... Jo a také jsme potkali někoho, kdo ovládal lyžařské umění, trénující biatlonista zkrátka uměl... Cesta zpátky byla delší zato horší, tak jak to mám rád, zapadaná neprojetá stopa, tedy dvě, vedly pásmem lesů... Tady si dovolím poznámku o tom, že kdyby mě tu někdo vysadil a neřekl kde že jsem, tak bych klidně hádal Vysočinu, tedy jako tu naši. Tj. nic záživného, odhlédneme-li od desetikilometrového kopce, který bylo třeba zdolat. Jediné co vím zpětně zcela přesně, že jsem neměl jet s Marťou, střídák takovou dobu jsem nejel docela dlouho a pěkně mě to šrotlo, což není nic proti ničemu. Tedy, kdybychom na kluky nečekali přes pět minut na rozcestí pod Nordseterem, kde docela vyfukovalo a já tam neskutečně promrzl. Kdybych napsal, že jsem tu také zároveň totálně rupnul, byla by to pravda, ale rozhodně ne ta nejhorší. Prochlazení v tuto chvíli mi položilo základy nachlazení, které mě trápí dodnes.
Dojezd do Sjusjøen přes Nordseter byl opravdu na hraně, prošitý jak staré ponožky jsem se plácal mezi sněhovými vločkami a tiše doufal, že mě nepředjede nějaký norský běžkař, který neumí lyžovat. Nakonec to dobře dopadlo a žádný takový se neobjevil. Hurá na oběd a odpočinek! Je pravdou, že toho večera došlo i na strečink a kliky, zkrátka výjimka potvrzující pravidlo, ale pak už bylo vše v těch nejlepších kolejích, kolejích odpočinku v křesle u televize. Bohužel v noci jsem spal poměrně špatně, nachlazení se hlásilo o slovo...
Den 4, úterý 6.3.2018, sněží, na běžkách do sjezdovky a také v závějích
Jak nejlépe bojovat s mizérií a nachlazením? Umořit je přeci na lyžích. To proto jsem už v 7:00 stál na běžkách zatímco ostatní asi ještě spali. Bohužel místní rolbaři nevstávají dříve než já... Co z toho plyne? No, že díky přetrvávajícímu chumelení a mé neochotě jezdit tam, kde už rolba jela, mě čekaly hordy sněhu, sice stále prachového, ale v množství zdaleka již nezanedbatelném... No a ani z kopce mi to moc nejelo, dokonce mi to nejelo ani po spojovačkách, kde nikdy žádná rolba jet neměla. Takže po dlouhém útrpném trmácení jsem se dostal k prvnímu cíli cesty, Sjusjøen Skisenter, kde naleznete několik sjezdovek. Njn. už dlouho jsem po žádné sjezdovce nešplhal a v Norsku tuplem ne. Takže po modré a pak po červené, kousek zpět dolů a pak rychle na běžeckou stopu. Stopu? Ve 20-30cm trochu těžšího sněhu se mi nejelo zrovna dvakrát ani třikrát dobře, takže jsem nejel a jen velice pomalu cupital. Ještě než jsem dorazil do čajovny Brannhytta na vrcholu sjezdovky a přečetl si výstražné cedule upozorňující na přítomnost lavin, jsem se několikráte vydal na scestí, rozuměj, že nebylo vidět kudy rolba jela dne předchozího, nejen že jsem neviděl stopu... Tj. občas jsem vyjel mezi smrčky do divočiny a pak vyděšeně hledal bambusové hůlky, podle kterých krouží rolbaři (když zrovna krouží)...
O půl jedenácté následovala další hromadná vyjížďka, která se v zásadě nelišila od té ranní, i na ní jsme narazili na úseky, které oko rolbaře nespatřilo, takže jsme si užili divočiny v hlubočáku. No a také na mě hodně rychle padala únava, běžky mi zrovna nejely nějak excelentně a únava se pomalu načítala... Aspoň že tu a tam přišel nějaký vtipný moment, jako když Norové na výletě s tištěnou mapou oslovili Péťu, zda by jim ukázal cestu. To nepochopíš...
Pokud myslíte, že chybí jen jídlo a televize, tak se mýlíte. V úterý došlo na třetí fázi. Sice se musím přiznat, že se mi moc nechtělo, do zimy, větru, chumelení a tmy, ale nakonec šlo o jednu z nejhezčích projížděk v Norsku vůbec. Co za to mohlo? Samota na tratích, kde jsem nepotkal jediného živáčka? Klid v lesích? Divoký tlukot mého ustrašeného srdce, že na mě něco ze tmy bafne? Jízda nocí bez čelovky (resp. na hlavě jsem ji měl a použil všeho všudy asi jednu minutu z té hodiny na lyžích)? A nebo byl tím nejkouzelnějším zážitkem byla rozsvícená světla chat, kterými jako by byla krajina vůkol posypaná? Zkrátka jako v pohádce...
Den 5, středa 7.3.2018, sněží, mlha, že by Rákosníčkovi slza ukápla, vzhůru na Pellestovu
Ani středeční ráno se nevykolejilo z kolejí včerejšího dne. Ráno na běžky, sem tam v hlubočáku, téměř pořád bez skluzu, ale aby to náhodou nebyla nuda, přišla mlha. Sem tam jsem nic neviděl a dokonce ani neslyšel, a to až tolik, že jsem přeslechl rolbu v protisměru, tak 50m přede mnou... Však víte, zážitky musí být silné, pozitiva hoďme za hlavu. ;-)
Polední, tentokráte vlastně dopolední projížďka probíhala také veskrze obvykle, tedy aspoň chvíli... Běžky nejely a já tak na svých klasičkách více bruslil... Mlha dovedená k dokonalosti, skrývala lesy, jezera i stopy, sem tam dokonce i psí spřežení. V nestřeženou chvíli požrala i Martina a my nakonec jeli ve čtyřech. Sníh se měnil o 106 a stále to moc nejelo. Někde za půlkou výletu zastavili kluci na Pellestově, hotelu/restauraci s tím, že se občerství proslulými vaflemi. Jenže to já už mlel těžce z posledního a představa zastávky znamenala znovu se nerozjet. Mávl jsem na kluky, na rozcestí požil trochu sportovního energy gelu a tempem postřelené slepice cupital k domovu. V tu chvíli se dokonce počasí značně vylepšilo, byť jen na chvíli. Před Nordseterem jsem pořídil video dokazující, že mnozí Norové neumějí vůbec běžkovat (tedy pokud to byli Norové a pokud mohu z jednoho jedince vydedukovat to "mnozí", BTW dotyčné slečně se na dálku omlouvám, že si z ní utahuji). Posilněn X tyčinkami a gely mě na posledních kilometrech napadlo, že bych si to protáhl, abych dosáhl na 50km metu, ale navrátivší se sníh a znovuobjevený hlaďák mi udělal velkou tlustou čáru přes rozpočet, zkrátka jsem byl rád, že se mi podařilo doplazit zpět.
Aby těch fází (a nemyslím měsíčních) nebylo náhodou málo, tak jsme společně s Peťou a Martinem vyjeli na běžky ještě večer. A šlo o spojení příjemného s užitečným... Do potravin a zpět to bylo pěšky okolo 3km a nebo také 10km na běžkách, tedy pokud se rozhodnete udělat kolečko okolo jezera Sjusjøen. Jak jsem se rozhodli je snad naprosto jasné. Další milá projížďka s dojezdem při setmění, luxus!
No a večer nepřekvapivě jídlo, filmy a relax...
Den 6, čtvrtek 8.3.2018, sněží, vzhůru k severní točně
Se severní točnou jsem to přepískl, ale hlava se mi celkem točila. Na rozdíl od předcházejících nocí se mi spalo vcelku dobře, asi důsledek virózy, která mě ve spolupráci s několikadenní únavou skolila. Bolest v krku, v hlavě velké plány na pátek, ... Blbý! Zrušil jsem ranní a večerní fázi. Jídlo a odpočinek za to také stojí, no ne? S kluky jsme vyrazili tentokráte na sever a záhy přišli o Marťu, který si hejbl zády. Snažil jsem nemrhat příliš energií, zvláště tou, kterou jsem neměl a skoro celou cestu se přemlouval, že to vlastně nebyl tak tragickej nápad, jako jezdit nemocný na běžky. Zvolil jsem cestu "zdravý duch přemlouvá nemocné tělo"...
Odpoledne konečně také došlo na další z vymožeností naší luxusní chaty, saunu. Jo už je to dlouho, co jsem se chladil ve sněhu. No skoro horší než ledový bazén. ;-) No a ještěže termostat vypínal saunu při 120°C, jinak bych se asi odpařil. Příjemné uvolnění, jídlo a leháro, tomu říkám relax.
Den 7, pátek 9.3.2018, sněží, na běžkách téměř do Reny a zpět aneb na trati Birkebeinerrennetu
Velké plány? Přeci si nemyslíte, že bych si nechal ujít trať Birkebeinerrennetu a co že jsem se po ránu cítil jako mrtvola, nemocná mrtvola? Ale abyste si nemysleli, slíbil jsem Janičce, že ve svém skvostném stavu nepojedu až na start do Reny a také jsem to dodržel!
Mimochodem pátek byl den, kdy každý vyrazil plnit svoje sny/resty, takže každý svojí cestou. Krom Peti, který jel se mnou, resp. vzhledem k tomu, že pořád jel první, tak jsem jel já s ním. A také když jsem mluvil o trati Birkebeinerrennetu, tak i bez úvodních kilometrů jsem nemyslel, že bychom ji dali celou až do Lillehammeru. Přeci jenom tahle štace Visma Ski Classic i přes pouhých 54km patří k těm nejtěžším, nepřekvapivě díky převýšení a případným ne zcela kamarádským podmínkám. Navíc část trati z Sjusjøenu do Lillehammeru jsme si projeli už druhého dne. Takže v plánu bylo dojet z Sjusjøenu (kilometr 39) až někam na Skramstadsætra (kilometr 9), první občerstvovačku. I tak s nějakým poježděním okolo to hrozilo 70km na běžkách...
Díky Petrovi jsme nemuseli zdolávat iniciální převýšení, abychom se dostali na vytouženou stopu, vyvezl nás autem na střechu Sjusjøenu, skoro až do 1.000mnm. Ne že by ta cesta pak byla znatelně lepší, sníh byl tupej, možná nejtupější za celý týden. To že se na poslední den změnila předpověď a že zase sněžilo snad ani netřeba dodávat. Také by bylo nošením dříví do lesa mluvit o tom, že jsme dlouho nikoho nepotkali a to i přestože jsme vyjeli až ve čtvrt na deset... Nechápu! Po dlouhé době jsme zaznamenali tři lidi na cestě, pak dvacet kilometrů nic/nikoho a pak zase pár jedinců pár kilometrů před Renou...
No a jak to vypadalo? S obavami jsem se sunul jako hlemýžď, poctivě pil a jedl, abych se vyhnul očekávanému hlaďáku. Řekl bych, že začátek byl fajn, že jsme jeli dobrých 15 kilometrů z kopce, jenže když ono to tak moc nejelo. Ale ani tato skutečnost nic neubírala impozantnosti dálnice, jakože běžecké stopě Birkebeinerrennetu, to se musí vidět, aby to šlo pochopit. Luxus? Děs? Jak chcete...
Po možná 20km jsme se dostali na nekonečné a malými stromky jen řídce osídlené planiny, přirovnal bych to hřebenovkám v Jeseníkách, kdybyste z hřbetu udělali do nekonečna táhnoucí se jen mírně zvlněnou krajinu... Paráda, dokonce i ten protivný boční vítr oceňuji, přestože podle předpovědi a dokonce i podle stromků nic nefoukalo, tak tváře mi umrzly než bys řekl(a): "sněhulák." Jo to jsou ty krásné pasáže, které obdivuji na závodech v televizi... Možná byla trochu škoda, že pár kilometrů tu nejezdila z neznámého důvodu rolba, takže jsem si tlačili stopu sami.
Jo a také pomalu ustalo chumelení a norské slunce začalo vystrkovat svoje paprsky. Hned to všechno okolo dostalo takovou příjemnou jiskru. Nádhera. Lyže začaly smekat, my minuli Dambuu na 15km, už zase v lesním pásmu, zdolali poslední kopeček a vydali se na závěrečný sjezd zakončený kousek pod občerstvovačkou na Skramstadsætru. Už v tu chvíli se naplňovala obava ze 70km trati... I přesto bych nejraději jel až do Reny, díky extra pomalému tempu jsem zvlášť nepociťoval únavu a tělo celkem fungovalo, jenže slib je slib! Po otočce jsem se zastavil na zmiňované občerstvovačce, s úmysly zcela opačnými. :-) Celotýdenní přejídání nakonec vyústilo ve slušné křeče, neúnavný spouharcovník na páteční projížďce. No ještěže tu už měli naházené plastové kadibudky...
Na zpáteční cestě nám slunce svítilo dokonce více, než bych chtěl, třeba už jen protože nás právě čekalo nekonečné stoupání v délce 7km. Ale co už, na pohled úchvatné... Také jsme více fotili než jeli. A nebo dělali blbosti, třeba jsem poprvé zakusil jaké to je sjet střechu domu na běžkách, no majitelé chaty by asi nebyli tak nadšení jako já, hold takový je život. Konec konců mi ke smutku také moc nechybělo, poněvadž jsem málem zlomil běžky... Další blbostí byla nepochybně snaha napodobit Péťu ve sjezdu. Pokusil jsem se čupnout si/přisednout si paty, ale dopadlo to málem tragicky. V příkrém sjezdu jsem šel do dřepu a abych nehodil záda přenesl jsem těžiště trochu vpřed... Vosk na levé lyži se chytil k podkladu a já letěl po hubě. Jenže reflexní reakce těla byla rychlejší než pád a moje vědomé rozhodovací procesy. Možná škoda, nerozsekal jsem se, ale plotýnky bederní páteře pláčou ještě dnes.
A to se pomalu ocitáme na Kvarstadu, kde na nás čekalo poslední velké stoupání z kilometru 28 na 34, Midfjellet. Tu jsem zažil poslední zmínky hodnou záležitost, na kterou si vzpomínám. Do kopce jsme předjížděli trojici nebo čtveřici norských běžkařů s batohy. Nevypadali na závodníky, ale když jsem okolo nich projížděl ne příliš vysokým tempem, zaslechl jsem divoké plácání běžek. Kouknu za sebe, modrá barva. Znejistím! Proč se z ničeho nic Péťa rozjel závodním tempem, aby mě getnul a jak stáhl 30m ztrátu během pár vteřin. Kouknu znovu zpět. Aha! Není to Péťa. Nor s batohem to za mnou solí seč mu síly stačí. V danou chvíli jsem bolestně pocítil právě zdolaných 60km v nohách. Ale přeci mě nepředjede Nor, no ne? Řadím největší v danou chvíli dosažitelnou rychlost, zatínám zuby, neohlížím se a rubu... Až u silnice, když míjím pár staříků se ohlédnu a s uspokojením shledávám, že borec nikde.
Shodou podivných okolností se pár kilometrů před chatou potkáváme s Petrem, který na běžkách strávil stejných 7h a v konečném zúčtování zdolal nejspíše i mnohem více než my, s našimi 72km...
Den 8, sobota 10.3.2018, konečně azuro, na běžkách okolo Sjusjøenu, cesta do Trelleborgu
Balení, chystání na odjezd, za okny azuro, po chumelení ani stopy, tvrdá stopa, poslední společný výlet na běžkách a nekonečné focení okouzlující krásy všude okolo. Tělo už moc nefunguje a sníh se stává písečnou pláží, tedy aspoň co se týká skluznosti. Ale co, výhledy z kopců okolo nám vše vynahrazují, inverzní moře v dolině, na nekonečném obzoru vysoké hory, zářící sluneční kotouč a blankytná obloha padající na sněhobílou zem. Krása.
Při zpáteční cestě mi nezbývá než zpochybnit svoje tvrzení o Norech, kteří neumí lyžovat. Ve stopě jsme potkali hromady laufařů trénujících s baťůžkem na Birkebeinerrennet, který se koná týden po našem odjezdu. Každý z nich by nás strčil jednoruč do kapse. No a pak také stovky dětí z různých klubů pohybující se po stadionu v Sjusjøenu. Trochu jim závidím, jak ladně běžkují a stejně tak jejich somatotyp předurčující je právě pro tento sport. Omlouvám se!
Oběd, balení se (díky Marťo, že jsi nás všechny naložil) a rychle opožděně skrze Norsko a Švédsko na trajekt. Během cesty se nestalo nic, co bych asi chtěl zmínit. Naše zpoždění a příliš malou rezervu na trajekt jsem totiž již do světa vykřičel. Takže stěží někoho může překvapit, že v okamžiku setkání se se špatným počasím, někde u Malmö, tj. zhruba 30km od trajektu v Trelleborgu došlo k malé infarktové situaci, kdy jen kousek a chvíli před námi na dálnici došlo k nehodě, která celou dálnici zablokovala. Nervózní Poláci, Němci a Dánové vylézali z aut, jako by snad mohli urychlit odklízení následků nehody... Nemohli! No a ani my ne, jaká škoda. Smutně jsem hypnotizoval hodiny s pocitem bezmocnosti. Ne, vážně jsem neměl nejmenší chuť prodloužit už tak nechutně dlouhou cestu na ještě více nechutnou. Ale běžkařkou čapku z hlavy dolů. Švédské složky si poradily s havárkou během 30-40 minut, což nám s odřenýma ušima stačilo, abychom stihli náš spoj do Německa.
Ale také žádná výhra, na moři řádil vítr, který si dokonce pohrával s naším obřím trajektem Huckleberry Finn (ne náhodou nesl první trajekt jméno Tom Sawyer). Dělalo se mi zle, možná skoro až na zvracení. V tomto stavu jsem s pomocí svých nehtů, skládacího nože a štěstí (že USB a mobilní telefon jsou odolné vůči malým zkratům) opravil nabíječku a mobil mi pak neumřel.
Den 9, neděle 11.3.2018, z Trelleborgu domů
Ráno jsem se probudil, pardon byl jsem probuzen místním rozhlasem AKA reklamou na restauraci v 5:30. Peklo! Bohužel se mi podařilo usnout až někdy po půlnoci a dík úzké peřině a ledové kajutě se probudil s ještě větší bolestí v krku... Probuzení tak s klidem mohlo přijít 10min před příjezdem, tj. v 6:20, ale toho se nedočkáte. :(
Chopil jsem se volantu, stejně jako v sobotu v poledne a stejně jako předešlého dne vydržel řídit asi 1,5h a pak upadl do bezvědomí. Už dlouho se mi nepodařilo v autě spát takovou dobu... Díky klukům uteklo Německo i ČR vcelku bez potíží, byť ne rychle. A to je konec přátelé! Skol!
Zdolané vzdálenosti:
- celkem, 326,9km
- neděle, 17,7km
- pondělí, 52,1km
- úterý, 56,7km
- středa, 63,7km
- čtvrtek, 36,6km
- pátek, 71,7km
- sobota, 18,1km
Ceny - TBD
- celkem, 12.251Kč
- ubytování, 5.611Kč
- doprava, 5.919Kc
- trajekt tam, 778Kč
- trajekt zpět, 1.289Kč
- auto, 3.852Kč
- pojištění, 189Kč
- jídlo, 532Kč (nakoupeno v Norsku)
Bonus 1
How was the race?
Ja, good race today, very good weather i kein problem, mein ski is good prepared i good prepared trail i I am happy today i good form good craft auf finish i mein ski is good i mountins is very good i very big wind i mein taktik zkusit susn, susn alaine ten kilometers aber keine chance downhill, besser grupe, besser und feif athlet finish 1km good finish
Did it go as you planned?
Main plan?
Did it go as you planned?
Planety? ...
