Letošní sjezdařskou (pro Janičku a mě přirozeně spíše běžkařskou) dovolenou jsme prožili v Itálii. Volba ne náhodou padla na Čechy oblíbenou oblast Val di Fassa, konkrétně na městečko Pozza di Fassa, které skýtalo mnoho možností sportovního vyžití, jako např. dvě sjezdovky (jedna je spojkou na Sella Rondu) a jen tak mimochodem leží na trati slavné Maricalongy, tj. jde o staré známé místo, kudy jsem musel v roce 2013 projíždět (aniž bych si to pamatoval).
Ani letos nelze označit naši výpravu za úplně malou, rodiče mí, táta Janičky, bratranec, Lukáš s Renatou, Janička a já. No nalezení ubytování pro 8 lidí a ještě za rozumnou cenu v týdnu končícím právě zmiňovanou Marcialongou (kde startuje řádově 7.000 lidí) nelze neoznačit za husarský kousek, ale i to se nakonec povedlo. Takže v neděli 21.1. ráno jsme mohli vyrazit ve dvou autech směrem jih. Co pamatuji, bylo to snad poprvé, kdy jsme si naplánovali obě cesty na den, čímž jsme se efektivně připravili o dva dny dovolené, ale zase za cenu mnohem menší devastace řidičů. Jako vždy něco za něco... Cesta nestojí za mnoho zmínek, prostě 10h života v pr... Co ovšem za poznamenání stojí, je přebrání ubytování - 3 ložnice, 3 koupelny a společenský pokoj s kuchyní. Italský dobrodiní na nás již čekal, takže jsme na něj kupodivu nemuseli čekat my, ale abychom se snad nenudili, rozhodl se (nebo skutečně to neuměl) nemluvit jiným jazykem než italským. No a když ještě vyžadoval více peněz, než jsem měl zaplatit, začal jsem být typicky nasr. na borce i na celý národ, národ, se kterým to jde od dob zániku starověkého Říma z kopce. Nešlo si nevzpomenout na parafrázi kolegovy zmínky o Itálii, něco jako: "tak krásná země a tak ... obyvatelstvo" (za tři tečky si dosaďte cokoliv pejorativního dle vaší libovůle). Nelze si nevšimnou, že se netajím neoblibou jižanských národů, zkrátka nejde o moji krevní skupinu. Borec nakonec odešel s tím, že přijde druhého dne z večera...
No a mi nezbylo než po 20h chňapnout běžky s čelovkou a jít okusit trať Marcialongy, nepřekvapivě jsem si vybral cestu Pozza - Canazei - Pozza (tj. otočný bod závodu). Rozladění mě zakrátko přešlo, technický sníh poskytoval tolik důležitý skluz, že mi skateové běžky jely i do kopce samy. Zkrátka nádhera, co si budeme povídat. Kupodivu nebylo třeba nijak zvlášť řešit osvětlení, přeci jenom Marča prochází tolika obcemi, které zvládnout vyprodukovat toliko světelného smogu, že lze celkem úspěšně a bezpečně valit bez čelovky, což jsem si znovu a znovu potvrzoval celý týden. Nádherných 20km, které jsem zakončil opulentní žranicí a spánkem v úzké krátké posteli neskýtající vytoužený komfort, tak nutný pro kvalitní spánek.
Den 1, pondělí 2018-01-22, ve stopě Marcialongy (Val di Fassa, Val di Fiemme)
První den nemohl nepatřit domácí trati, skočili jsme s Janičkou do auta a svezli se do Moeny, místa, kde slavná Marča startuje. Cílem dne se stal stadion Val di Fiemme (Lago di Tesero), provařené místo, kde se konají mistrovství světa, světové poháry, Tour de Ski a kdo ví, co ještě. Už od začátku pondělní cesty nešlo neocenit tvrdou práci sněhových děl, ne že bych to mohl říct s jistotou, ale nemálo se zdálo, že většina trati je tvořena technickým sněhem. Je pravdou, že v době našeho příjezdu zdobil obě údolí (Fassa i Fiemme) přírodní sní (což je v tomto období poslední roky nevídané), ale nebylo ho zdaleka tolik, aby se zvlášť ve spodních partiích trati dalo jezdit rolbou, která by se nedostala až na podklad... Takže klobouk dolů za hromady technického sněhu a poměrně slušnou úpravu (k dokonalosti a konec konců, jak se časem ukázalo, i k jiným místem v Itálii měla celkem daleko). Janičku zarazilo, co už jsem poznal na vlastní kůži já i dalších 5.000 lidi (zkrátka všichni, které jsem dosti nevybíravě předjel během oné Maricalongy v roce 2013), jak je závodní trať úzká a mnohdy vcelku nebezpečná. Poznávačka byla úspěšná, v průběhu dne vylezlo slunce natolik vysoko, že jsme ho viděli i v zařízlém údolí pod Moenou a tak všechno bylo v nejlepším pořádku.
V jednu hodinu jsme to zabalili, nakoupili ve dvou supermarketech těstoviny, sýry a jiné pochutiny a spokojeně vyrazili k domovu, abychom ukojili hlad. No a kdyby náhodou měl někdo pocit, že mi přece nemohlo stačit 35km za den, tak by asi měl pravdu. Proto jsem v 19h vzal čelovku a vyrazil na krátkou projížďku Pozza - Soraga - Pozza, tj. přesně na opačnou stranu než večera předchozího. Tj. ve výsledku +15km.
Den 2, úterý 2018-01-23, krása zvaná Seiser Alm (Alpe di Siusi), Gröden-Wolkenstein
Ne že by se Val Gardena a Seiser Alm zvlášť nacházeli nějak blízko, pro normálního člověka by to znamenalo zdolat necelých 70km za 1:30 s cílovou zastávkou ve vsi Compatsch. Jenže asi nejsem úplně tak normální, vymyslel jsem plán, že pojedeme jen na sjezdovku do Santa Cristina Valgardena, tj. necelých 40km a hodinu času s tím, že na Seiser Alm dojedeme na běžkách, no a ne že by to nebyla cesta horší, zato delší (jak mám ve zvyku). Tu jsme poprvé narazili na očekávaný problém s pracovním názvem "Čekáme že zaplatíte za použití parkoviště" a záhy jsme na něj nasadili řešení "Trhněte si, já nesnáším placení za parkování a ne-bu-du to dě-lat!" Zkrátka jsme přeparkovali z placeného parkoviště na vyhrazené parkoviště pro hosty ubytování Sporthotel Monte Pana a vyrazili. Jen těsně jsme minuli běžecké a skokanské centrum Monte Pana, na sjezdovce projeli obřím slalomem (ve směru vzhůru) a pak dál na Saltriu. Po cestě jsme obdivně koukali na Langkofel (italsky Sassolungo) zatímco jsem stoupali a pak klesali až do hlubin mrazové kotliny, za kterou klidně odpočíval vytoužený Seiser Alm. Je pravdou, že nás čekala nekonečně táhlá avšak mírná stoupání. Ale co, pohled okolo byl jednoduše skvostný. Modré nebe nad hlavou, ostrá sluneční záře a nekonečné sněžné obzory zakončené daleko zjevujícími se horskými masivy. Roztroušené seníky, hotely a lesíky v rozkošně členité krajině s luxusní dohledností mě uchvacovaly. K tomu je nutné připočíst precizní stopu a obrázek na mnoha místech opěvovaného běžkařského ráje je téměř kompletní. No dobře, úplně vše nebylo naprosto skvostné, třeba příprava našich běžek nenašla porozumění místního sněhu, sem tam jsem si mohl ukroutit hlavu nad tvrdohlavostí zahořklých italských stařešin, které stále někoho buzerovaly ohledně domnělé jednosměrnosti běžeckých okruhů, protivy protivné. No a za pozitivní bych neoznačil ani setkání s výběrčím poplatků za tratě. Šel mi za zády, takže jsem ho nevnímal a s klidem jel dál, na rozdíl od Janičky. Klasický obrázek, nic co by stálo za zmínku, tedy s výjimkou skutečnosti, že borec chtěl, aby Janička zaplatila i za mě (prý "friend"). Ale ani setkání se slizkým italským pakem vám nemůže zkazit naprosto úchvatné pocity z místního lyžování. Počkat! Přeci jenom je tu něco, co vám ty pocity může lehce orašplovat. Výška, ta nadmořská... Vydáte-li se po černém okruhu, nebudete litovat, proplétá se totiž mezi horními stanicemi lanovek, takže si užijete křižovaček se sjezdaři a exluzivních výhledů. Jenže tato místa leží ve výškách okolo 2.000mnm. Pro některé žádný problém, nikoliv však pro mě, znatelně jsem pociťoval absenci kyslíku... No a nakonec po hodinách stoupání na "náhorní plošinu", si užijete zaslouženého sjezdu zpět dolů do již jednou zmiňované ledové kotliny. Škoda jen, že ten sešup trval řádově minuty na rozdíl od hodinového výjezdu, že... Během návratu jsme neopomenuli projet také již jednou zmiňované závodní tratě areálu Monte Pana. Pro tentokrát opět znatelně usměvavěji, opět totiž šlo o sjezd. Slunce nás dokonce vyzulo z lyží, usadilo na lavičku a dopřálo nám chvíle odpočinku. Dojezd k autu od skokanských můstků po sjezdovce bych ani nezmínil, nebýt toho, že před hotelem čekali karabiniéři, jeden na skútru a dva tu měli zaparkované auto. Uf, pro mě si nešli. :-) Ale přeci jen mě lehce mrazilo, to když projížděli přes vyhrazené hotelové parkoviště, zatímco jsme si pomalu uklízeli běžky do rakve na střeše. Zdá se však, že je takové blbosti nezajímají...
Divoký sjezd od hotelu Monte Pana netrval příliš dlouho, poněvadž jsme jen o chvíli později zastavili na placeném! parkovišti v Sëlva - Selva di Val Gardena- Wolkenstein in Gröden (vyberte si název, který se vám líbí) na ulici Streda Val. Vlastně šlo o první a poslední placené parkoviště, na kterém jsem zastavil a zaplatil, sice zbytečně, ale přesto. Možná tomu přispěla ta věc, že půl hodinové parkovné činilo 0,35EUR, což jsem si mohl dovolit. :-) Ano, znamená to, že jsem pod úchvatnou zřícenou Burg Wolkenstein v údolí sevřeném ještě úchvatnějšími horami šplhajícími do výšky okolo 2.500mnm, neměl příliš času, ale nevadí. I to malé vyzkoušení (snad 4km) projetých tratí ze zhruba 10km mě opravňují k vyslovení závěru, že to za to rozhodně stojí. Kulisa je jednoduše neodolatelná, zvlášť, když v sevřeném údolíčku potkáte teplé sluneční paprsky.
Rodiče jsme ze sjezdovek vyzvedli hned vzápětí u dolní stanice lanovky Piz Sella spadající administrativně nejspíše pod obec Plan. No a další plán bylo zdolat hravě i dravě sedlo (Passo Sella) a přežít. To se také povedlo, jinak bych toto asi nenapsal a vy nečetli. :-) V Canazei jsem se nechal vykopnout a potmě si zabruslil a zasoupažil lehkých 10km na trase Canazei-Pozzo. Tyhle večerní výklusové výlety mě vážně baví!
Den 3, středa 2018-01-24, Toblach-Cortina
Před rokem jsme zažili běžkařky povedený Silvestr v Rakouském městečku Sillian ležícím téměř na hranicích s Itálií a nepřekvapivě se většina zábavy odehrávala právě na italském území. Jen jedno nás mrzelo, že při akutním nedostatku sněhu nevykouzlili italští sněhoví kouzelníci trať z Toblachu do Cortiny. No ano, tušíte správně, přeci bychom si nenechali ujít další z tratí proslulé série Visma Ski Classics, zvlášť když opulentní klasika Cortina d'Ampezzo ležela jen 70km daleko, pravda za dvěma horskými sedly nad 2.000mnm (ale na to se nikdo neptal). Díky této skutečnosti nám cesta autem přeci jenom chvíli zabrala, ale výsledek stál za to. Auto jsem po nedlouhém okounění na parkovišti naproti běžeckému stadionu v Fiames zanechali o 1,5km blíže Cortině na malém parkovišti pod lesem, odkud to bylo do stopy co by holí dohodil. Za zmínku stojí i to okounění před Fiames, primárním důvodem byl tahač, ze kterého tu vyložili 3 Ferrati (FF nebo GTC) a navíc 3 Masserati, takže bylo na co koukat, skoro jsem zapomněl na lyžování. :-) Ale od aut zpět do stopy. Za krátkou chvíli lyžování nám začalo docházet, že nejedeme po normální cestě, a že to nejspíše byla kdysi železnice, to jsme ještě zhola nic nevěděli o Dolomitské dráze (Ferrovia delle Dolomiti). První nápovědou byla pozvolnost stoupání, druhou, ještě větší, budovy uprostřed lesů a kopců připomínající ty drážní (bodejť byt ne, když skutečně byly). Postupem času se objevily další drážní stavby, třeba tunely. Ty jsou konkrétně na cestě dva, oběma projíždíte a třeba to pro vás bude stejně nezapomenutelné jako pro nás, chlad jako když vlezete do mrazáku, sníh okouzlující svou rychlostí, v obou tunelech lehce děsivé krápníky, jednou žárovkové osvětlení, po druhé tma. Zkrátka nádhera. Krom tunelů si jistě všimnete i několika mostů přes hluboká údolí a titěrné říčky. Představa jaké by to tu bylo, prohánět se ve vagónu historické lokálky, mi nepřijde ani trochu nepříjemná. Nepříjemné nakonec není ani 11km stoupání, to protože běžná železnice zkrátka příliš stoupat nemůže a navíc mě těšila myšlenka, že při cestě zpět to bude z kopce. :-) Stoupání učiní přítrž až sedlo Passo Cimabanche, s nadmořskou výškou 1.529mnnm, což mě trochu zaráží, přeci jenom jsme začali na 1.300mnm a já si pochvaloval, že tentokrát nebudu trpět příliš vysokou nadmořskou výškou a tady... však vidíte. V podzimním období bych nemohl nezmínit fotogeničnost až kýčovitost jezera Dürrensee (Lago di Landro), v zimě to mohu opomenout, zdáli působí jako klidná sněžná pláň, zastávku doporučuji až za ním, na vyhlídce Drei Zinnen Blick. Asi nepřekvapí, že uvidíte Drei Zinnen (Tre Cime di Lavaredo), úchvatné horské masivy obklopené z mnoha stran via ferratami (už se těším až se tam nějaké léto vypravíme). Odtud jsme si to namířili do Toblachu, konkrétně na Toblacher See (Lago di Dobbiaco), které se stalo díky naší únavě cílem, pardon středem našeho výletu. Ideální místo na svačinu, nebo spíše oběd. Široce rozevřené údolí se směrem zpět ke Cortině zužuje a prohlubuje, spolu se sluncem, které dopadalo na zasněženou krajinu, lákalo na dokonalé výhledy, zkrátka zvalo ke zpáteční cestě. Nejprve však přišel na řadu igelitový pytlík plný lehce zmrzlých penne (staré časy jsou zpět). Po příjemně stráveném okamžiku uprostřed dvou stop a rozloučení se s místem, kam jsme zhruba dorazili před rokem na Silvestra, jsme se už už chystali vyrazit. Když tu se objevil, jak kouzelný stařeček, stařeček italský neitalsky fešný v reflexní vestě. Janička mě upozorňovala, že půjde o výběrčího daní nebo aspoň poplatků za používání tratí. No a já při pohledu na něj (sotva se držel na nohách a běžky měl snad po druhé v životě na svých chatrných údech) tvrdil, že jde o stařešinu se strachem o svůj život a že to nemůže být přeci "revizor"... No a co si myslíte? No ano, Janička pravdu měla. No, jak to dopadlo, to si nechám pro sebe nebo snad i pro vás, ale jen prostřednictvím ústní lidové tradice. A jedeme zpět! Naštěstí jsme se, jak po cestě sem, nepotkali s mnoha zdatnými lyžaři (rozuměj muži), které Janička svou rychlostí přiváděla k ..., nevím, ale ješitnost jim nedovolovala polevit, byť nakonec stejně všichni odpadli, ha, ha! Takže zpět to bylo (nebo spíše bylo by) pohodovější, kdybych nezvolil jinou stopu, kopcovitější a to jen proto, abychom to viděli z druhé strany silnice... No po návratu na původní stranu jsme pro změnu projížděli všechny laloky tratí, abych náhodou o něco nepřišel. Jakože bych jistě přišel, poněvadž okolo bylo krásy k rozdávání a bylo by chybou se jí nenabažit. Rozumějte, tady může brát každý a neubude, taková solnička z Werichovy pohádky... Neskutečný relax, který je zkrátka třeba prožít. Zpátky na Passo Cimabanche a před námi 11km sjezd, který ve skutečnosti byl tak mírný, že bych ho neměl označovat sjezdem, ale co, jelo se lehce a mile. Za Fiames na nás čekalo pod lesem sluncem vyhřáté auto, pití a několik pochutin, které nám zpříjemnily cestu přes horská sedla zpět.
V Arrabě přibyl do auta pár sjezdařů (rodiče) a pak dál, domů, nepřekvapivě s krátkou zastávkou v Canazei, kde jsem už tak nějak typicky vyskočil z auta (od volantu) a posledních deset kilometrů zdolal po svých, nebo po/na běžkách. Vtipné mi přišlo, že jen málokdy jsem potřeboval čelovku a mohl si tak užívat ticha a klidu ve stopě, bez rušivých efektů umělého zdroje světla na mé hlavě.
Den 4, čtvrtek 2018-01-25, Pozza di Fassa - Buffaure (sjezdařská výjimka)
Ve čtvrtek na mě čekala výjimka, sjezdovky. Vidím pár dobrých důvodů, proč k tomu dojít mělo a i došlo. Za prvé jsem potřeboval poladit sjezdařskou formu, přeci jenom mě po příjezdu do NMNM čekal obří slalom v rámci Žďárské ligy mistrů a já snad rok nestál na sjezdových lyžích. Druhak tu byl Mirek, který si chtěl aspoň den zaběžkovat, ale měl týdenní skipas, takže jsem ho hodlal (zne/vy)užít. No a do třetice jsem vlastně měl i chuť vyzkoušet italské pisty. Trochu jsem se obával, abych nás o zmiňovaný skipas nepřipravil, přeci jenom je (ne)pochopitelně nepřenosný... Z toho důvodu jsem opustil myšlenku objet celou Sella Rondu a uchýlil jsem se k uchýlení do areálu Buffaure/Pozza di Fassa, kam jsem došel pěšky (asi 200m od ubytování).
Pravda, ještě před sjezdovkami jsem si švihl krátký ranní výlet na běžkách, to jen pro udržení formy, nic dlouhého, Pozza - Soraga - Pozza. Nemohu však neříct, že by mě nebavilo projíždět okolo restaurací a hotelů, jejichž jídelny zely prázdnotou, snad jen tu a tam jsem zahlédl kuchaře připravující snídani. Tak nějak hrozilo, že v okamžiku, kdy se většina hostů probudí, budu již mít za sebou výlet na běžkách a zřejmě budu stát na vrcholu nějakého kopce na sjezdovkách. Aneb jaký si tu uděláš, takový to máš.
Janička nakonec namísto odpočinku vyrazila ten den s Mirkem na běžky, přeci jenom ji nenechala trať Marcialongy v klidu. :-) Nejzajímavější z jejich vyprávění mi přišla událost, kterou na vlastní oči spatřili, hned za naší obcí, Pozza di Fassa. Na louce, kde lze spatřit několik kilometrů běžeckých stop, se konal závod. Asi nic proti ničemu. To co však upoutalo jejich zvědavost, byly dvě skutečnosti. Za prvé všichni závodníci byli bezesporu minimálně důchodci a druhak právě toho dne stáli poprvé na běžkách. :-) Tak nevím, vcelku to koreluje s poznáním, že Italům to, až na výjimky potvrzující pravidlo, na běžkách příliš nejde. :-)
Ale zpět ke sjezdu. Přeci jenom jsem stihl zapomenout, jak je to náročný sport. Možná není, ale vzhledem k mým schopnostem na sjezdových lyžích to vidím právě takto. Již první jízda na téměř šestikilometrové červené znamenala naprostou destrukci stehenních svalů. Nic moc výkon a to ještě před vámi tajím tu skutečnost, že červená byla de facto zelenou až modrou s asi dvoukilometrovým červeným úsekem v první osmině. Tohle jsem si několikrát zopakoval a s každou další jízdou se síla a výdrž kosterního svalstva dolních končetin vytrácela, tj. počet vyseklých oblouků ve hranách se exponenciálně snižoval a spolu s tím se zvyšovala rychlost nad meze mých schopností. Rychlosti 100-115km/h mě však svým způsobem "bavily", a tak je celkem škoda, že jsem srab, poněvadž vedlejší černá sjezdovka nabízela mnohem více prostoru pro takovou zábavu... Na stranu druhou nemohu nepřiznat, že už při třetí cestě lanovkou mi začalo být smutno, raději bych se někde proháněl na běžkách s Janičkou... No a dál to bylo jen a jen horší, s každou další cestou vzhůru jsem přemýšlel zda to nezabalit. Na nějakou dobu zabrala zábava jménem "opusť červenou či černou a vydej se na Sella Rondu". Průzkum dalších sjezdovek mi zase vlil chuť do žil, ale k dokonalosti to mělo hodně daleko. Třeba už je protože většina sjezdovek a zvlášť černá Ciampac po obědě nedisponovaly zrovna komfortní úpravou. No a nakonec se mi podařilo to, co jsem potřeboval vlastně nejvíce, objevil jsem krátkou sjezdovku s postaveným obřákem. V budce jsem se zeptal, zda mohu beztrestně mezi branky (bylo mi divné, že tam nikdo nejezdil) a po kladné odpovědi se mezi ně vrhl. Vzápětí mi došlo jak byl zbytečný celý můj "rychlostní" trénink, zkrátka na branky je třeba trénovat v brankách. Ach, celý půl den neúčelně spotřebovaný. S radostí jsem jezdil jedno kolo za druhým a když už jsem začínal mít pocit, že by mi ten trénink prospěl, objevila se na svahu banda větších kopyt než jsem já sám a vyhodila mě. Respektive trenéři těchto umělců mi vysvětlili, že mají svah pronajatý a já tam nemám co dělat. Fajn, fajn, fajnový... O konflikty jsem zájem neměl, posílat je ke všem čertům by mi také neprospělo, tak jsem sklopil uši před vypasenými italskými prasátky a vydal se k domovu. No co, běžky čekají! :-) Návrat po rozryté sjezdovce nebyl příliš bezpečný a tak jsem si oddychl, že jsem živý a celý až pod sjezdovkou. A co, že byly teprve dvě odpoledne. Původní předpoklad, že budu chtít drahý skipas vycedit tak, jak to umí třeba Kuba, který vždycky pobaví historkou jak ho doprovázejí z uzavírané sjezdovky policajti, vůbec nevyšel, a tak k těmto výšinám budu jen vzhlížet.
Sjezdařské náčiní jsem hodil do kouta, základ budoucí vodní nádrže a se 76km nasjezdovanými kilometry jsem se vydal na běžky. Původně jsem chtěl vyrazit naproti Mirkovi, jenže toho jsem potkal už před barákem, takže mě čekalo osamocené putování Pozza - Moena - Pozza, s malými přesahy a návratem těsně před setměním jsem připsal na běžkařské konto dalších povedených 21km a co že jsem nabyl pocitu, že půlku jsem musel díky nehotové trati v Moeně a Soraze zdolat pěšky. :-)
Den 5, pátek 2018-01-26, ve stopě Marcialongy (Val di Fiemme), Passo di Lavazé
Cílem dne bylo jednoznačně poznání Passo di Lavazé, ale když k němu cesta vedla přes Tesero. Město, kde jsme zabalili poznávání tratě Marcialongy. A tak i v nepříliš povedeném počasí nebyl problém přesvědčit Janičku, že bychom měli projet ten zbytek. Zaparkovali jsem pod stadionem Lago di Tesero a přes otočný bod Molina di Fiemme pokračovali zase zpět. Ano, vynechali jsme slavný závěrečný výjezd do Cavalese, zvaný Cascata a také jsme občas putovali pěšky, protože ne všude byl sníh navezený. K tomu všemu nám místy lehce poprchalo, ale to neva, i tak jsme si to užili. Asi příliš nepřekvapí, že to v okolí spodního otočného bodu (Molina di Fiemme) není tak dechberoucí jako poblíž toho horního (Canazei). Jednoduše se tu údolí přespříliš rozkročuje a okolní hory a kopce nešplhají do tak závratných výšek, přesto za návštěvu stojí, myslím.
Passo di Lavazé. Hype? Nebo jen výsledek cílené reklamy? Poslední rok mám pocit, jako by se veškeré lyžování v Itálii odehrávalo právě zde. Místo splňující kritéria vysokohorské přípravy si, zdá se, oblíbily reprezentace klasického lyžování, biatlonu, stejně jako týmy dálkových běžců na lyžích. A tak není náhodou, když zde člověk potká zvučná jména bílé stopy. Ve výsledku jsme s Janičkou nabyli pocitu, že tyto skutečnosti přitahují lyžařské pozéry, které více než lyžování zajímá možnost potkat se a popř. i vyfotit se známou osobností, vzorem/hrdinou v případě lepším. :-) Jo a proč že tak soudíme? Přestože nádherné sněhu plné sedlo nabízí desítky kilometrů běžeckých tratí na poměrně rozsáhlém území, naprostá většina lidí se proháněla po hadovi natočeném na centrální louce u "stadionu". Při pohledu na mnohé, nejdražší výbavou ověšené borce v závodních dresech, nás přepadaly záchvaty smíchu a to i přestože sami nejsem žádní lyžaři, tohle zkrátka bylo přes čáru. No ale to už dost předbíhám. Norská předpověď nehlásila sněžení a přesto na sedle v 1.800mnm lehce chumelilo. Auto jsme zanechali na vedlejším malém parkovišti a ihned naskočili do stopy, černé stopy, tedy stopy černého značení. No tak špatně nám jely běžky naposledy při -17°C ve Švýcarsku. Neskutečné trápení však vyvažovala krajina okolo, jen minimum lidí a maximum klidu a přírody. Postupně jsme vystoupali až do 2.000mnm a nutno poznamenat, že s každým výškovým metrem přibývalo kousku skluzu, takže ve vrcholových partiích se už skoro dalo mluvit o lyžování. Tu jsem zjistili, že je otevřen navazující modrý okruh, o čemž nepřekvapivě oficiální web mlčel (moc mě to nepřekvapilo). Jo a záhy se ukázalo, že ten okruh není celý a vede nejspíš jinudy, než by měl, ale co. :-) Dlouho jsme přemýšleli zda nemáme kroužit v této výšce, kde to jelo a nikdo nebyl, ale když já měl chuť vidět i více...
A tak jsme se pustili z kopce dolů a s každým ztraceným metrem nám to zase jelo hůř a hůř, když jsme se dopracovali až k zaparkovanému autu, viděl jsem velice chmurně naše další působení na těchto tratích. Přeci jenom chůzi na sněžnicích neoceňuji jako běžky... Stal se však zázrak. Pod silnicí byl sníh takovej nějak mokřejší a stopa uklouzaná natolik, že to v ní frčelo jako na ledu. Zachráněni! Krása. No a pak tu byl ten had, prostě louka na které se stopa kroutila sem a tam, tam a sem, sem a sem a vůbec, my jezdíme na běžky pro radost z pohybu a abychom něco viděli. To druhé se značně nenaplňovalo, takže jsme odbočili dál po červené trase do lesů. Vtipné, tam nebyl de facto nikdo. Jen postupem času okolo nás prolétl jediný borec, kterého jsme viděli skutečně makat, malý muž v ruské kombinéze se soupaží par excellence. A to nepochopíte, přecpaná louka s hlavou na hlavě, zatímco naprosto skvělá lesní stopa zeje prázdnotou, pravda nebyla to modrá, ale červená, LOL. :-) Než jsme se poměrně hodně zničení navrátili k centru Passo di Lavazé, mraky se značně rozestoupily a poskytly nám příležitost užít si několika luxusních výhledů na horské masivy. Dokonalá tečka za našim putováním v italské bílé stopě.
No a asi vás nepřekvapí, že večer téhož dne dostal někdo chuť na malý zákusek v podobě již notoricky známé trasy Pozza - Canazei - Pozza. Pro tentokráte jsem si nemohl užít hvězdné oblohy nad štíty hor, protože tomu bránila oblačnost, která zakryla celou oblohu. Ale díky tomu se mi jelo bez čelovky snad ještě lépe, poněvadž mnoho světla měst se od té oblačnosti odráželo a poskytovalo mi v mnohých místech jakous takous představu o tom, kde leží stopa, resp. trať. :-) Přiznávám, že při průjezdu lesními úseky, kterých bylo třeba okolo 5km jsem mnohdy neviděl ani tu trať, takže jsem jel de facto podle pocitu a navíc jsem měl bobky u pr... Už v Canazei mě vylekaly svíčkami osvícené madony ve skalních útvarech a dál jsem se děsil okamžiku, kdy z lesní tmy vyběhne nějaká zvěř a já se potento strachy... Naštěstí nic nevyběhlo, nic jsem nesrazil a navíc má průměrná rychlost lesními úseky jistě příliš nezaostávala za závodníky, kteří se následujícího dne postavili na start slavné Marcialongy. Nádherné to bylo!
Den 6, sobota 2018-01-27, Passo San Pellegrino
Sobota, poslední den naší dovolené apriori dedikovaný pro přepravu zpět do naší milé země. A kdo by to byl řekl, že zatoužím po ještě jedné lyžovačce, zvlášť, když na TODO listu zbývala jedna jediná položka, Passo San Pellegrino. No a kdo by to byl řekl, že se tam brzy ráno vydám sám. Provázela mě jen nezvyklá zima a touha po lyžování. :-) Ještě že cesta autem zabrala čtvrt hodiny, a nezaznamenal jsem žádné problémy s provozem či parkováním, no a bodejť by jo, když všichni kromě mě ještě spali. Auto jsem zahodil na parkovišti pod restaurací Bar Ristorante Malga Negritella, kde za to kupodivu neočekávali ani cent. Přes obrovské sněhové závěje, s mobilem v ruce a odhodláním neselhat jsem to střelil podle azimutu a jen o chvíli později jsem opravdu narazil na naprosto luxusní stopu. Sice mi to moc nejelo, čemuž opět dopomáhala nadmořská výška trati v rozmezí 1.780-1.930mnm, ale neva. Vleky stály, lidi spali, klid vládl sedlu, stopě i lesu. Božské ticho narušoval jen svist mých lyží, hluboké nádechy a tlukot srdce... No dobře, i těch pár srnek, které jsem na trati vyrušil bylo nějak slyšet, ale to se nepočítá. Zkrátka a dobře naprostý luxus. Tratě se navíc v mnohém lišily, převážně vedly lesem ve svahu, což mi dělalo radost, jako mnoho jiných odlišností. Našla se tu však i jedna, vlastně dvě, které mi ji nedělaly. Tak za prvé to byl pes bez vodítka, který po mě vystartoval, skoro už jsem si přehrával strategie souboje, poněvadž vypadal dosti nasraně a ke všemu byl velký a rychlý. No a nakonec i líný, když jsem se do toho opřel a vyvinul maximální rychlost, tak to po chvíli sprintu zabalil... Jenže ouha, takové Pyrhovo vítězství. Trať se za chvíli otočila zpět a vedla stavení, odkud ten nervák utekl, ještě blíže. No nějakou chvíli jsem uvažoval, že sundám běžky a půjdu po silnici pěšky, schovával jsem se za kopečkem, zkoumal odkud vane vítr atp. Nakonec jsem v sobě našel trošku odvahy, psychicky jsem se připravil na sprint (fyzicky to po týdnu lyžování ve výšce téměř 2.000mnm vážně nešlo). Naštěstí byl pes italský... :-) Přeberte si to jak chcete a hlavně mi nevěřte. :-) Prohnal jsem se okolo něj, když už byl zády (teda asi zadkem) ke mně otočený a ani nezaregistroval událost tuto. Přežil (jako já a vy pozor na 46.3770569N, 11.7925631E)! No a druhou nepříjemnost jsem spatřoval v rolbě, kterou jsem dojel. Jednak jsem se domníval, že by po mě někdo mohl chtít zaplatit poplatek za použití tratí a druhak mě jednoduše brzdila. Z kopce mi to přeci jenom aspoň trošku jelo, tahle jsem se přehoupl přes horizont a kousek přede mnou světla, světla rolby, smrad a rachot... Takže pauza a pak odbočka. Asi není překvapující, že jsem neměl příliš času na projetí všech tratí, přeci jenom 7 lidí již čekalo nachystaných na odjezd (doufám, že spíše v tuto chvíli snídali) a já se bavil v kopcích. Tj. ve skutečnosti jsem měl v plánu zdolat pouze obálku místních tratí. Abyste tomu rozuměli, nějak tak mi přijde logické, že ve vysokých horách, v sedlech a v jiných místech, kde jsme v Itálii lyžovali, mnohdy nebylo zvláště mnoho prostoru pro běžecké tratě, třeba tak jak je tomu na mé milované Vysočině, kde rolba může jet de facto kam se jí zlíbí. Tu máte buď úzká údolí, jednu cestu popř. jednu louku, kde se dá projet a vůbec bývá území poměrně ohraničené díky geomorfologické situaci. Tak tomu bylo i zde. Černá běžecká trasa (obálka všech stop) procházela po jedné z ne mnoha možných cest lesem a pak kopírovala louku (opět jednu z nemnoha), kde byla jak had natočená běžecká stopa ostatních okruhů. No a na ty hadovité stopy jsem nakonec odbočil, abych nemusel čuchat výfukové zplodiny zmiňované rolby, nebo ji snad dokonce předjíždět. :-) No krásné to bylo, o chvíli později jsem dokončil kolečko, spíše měňavku, sedl spokojeně unavený do auta a vrátil se do Pozzy.
Na ubytovně na mě už čekala posádka obou aut, dal jsem si rychlou sprchu a společně jsme vyrazili k domovu. Byl jsem rád, že odjíždíme v sobotu, protože a ne nepřekvapitelně by to v neděli moc nešlo. Milá Marcialonga, jak možná tušíte, prochází skrze více než deset obcí/měst a mnoho z nich je po různu uzavřených díky bílé stopě, která mnohé obce přeřízne v půli. :-) Cesta samotná nestojí za zvláštní zmínku, což lze považovat za skvělé znamení skutečnosti, že se nic nestalo. Něco okolo 10-11h proložených několika zastávkami a nákupem potravin někde na jihu Čech mě neskutečně vyhladovělo ve smyslu chuti na běžky, k jejímu ukojení došlo až následujícího dne, ale to už je jiný příběh.
Závěr
Co říci závěrem? Nádherná dovolená strávená v rodinném kruhu, pohoda, klídeček, fórky a fantastické lyžování v prostředí úchvatných italských Dolomit. Jen více takových chvil...
Zdolané vzdálenosti:
- běžky, 292km
- sjezdovky, 76km
Ceny parkování:
- 2018-01-21, Pozza di Fassa, před ubytováním, zákaz stání, 0EUR
- 2018-01-22, Moena, u startu Marcialongy, 0EUR
- 2018-01-23, Sporthotel Monte Pana, pouze pro ubytované, vedle pod sjezdovkou placené, 0EUR
- 2018-01-23, Wolkenstein in Gröden, placené, 0,35EUR/30min
- 2018-01-24, Fiames, kousek za stadionem, poblíž tratě, 0EUR
- 2018-01-26, Passo di Lavazé, kousek za stadionem, nad tratí, 0EUR
- 2018-01-27, Passo San Pellegrino, u Bar Ristorante Malga Negritella, 0EUR
Ceny běžkařských skipasů:
- 2018-01-21, Pozza di Fassa, 6EUR
- 2018-01-22, Moena, 2EUR
- 2018-01-22, Pozza di Fassa, 6EUR
- 2018-01-23, Monte Pana, 6EUR
- 2018-01-23, Ale di Siusi, 6EUR
- 2018-01-23, Gröden-Wolkenstein, 6EUR
- 2018-01-24, Toblach-Cortina, 8,5EUR
- 2018-01-26, Passo di Lavazé, 8,5EUR
- 2018-01-27, Passo San Pellegrino, 6EUR
Běžecké tratě:
Ceny:
- celkem, 4.457Kč (osoba na běžkách)/10.653Kč (osoba na sjezdovkách)
- ubytování, 21696,46Kč (8 lidí)/2.712Kč (osoba)
- 528 EUR, ubytování
- 332,64 EUR = 8.718,17Kč (26,21Kč/EUR), záloha
- 195,36 EUR = 5.206,34Kč (25,65EUR/Kč), doplatek
- 95 EUR = 2.436,75Kč (25,65EUR/Kč), úklid
- 96 EUR = 2.462,40Kč (25,65EUR/Kč), služby
- 112 EUR = 2.872,8Kč (25,65EUR/Kč), povlečení
- pojištění, 107Kč/378Kč (osoba)
- osoba, 107Kč/378Kč (běžky/sjezd)
- doprava, 4.405Kč (4 lidi)/1.101Kč (osoba)
- benzín, 3.857Kč, 1811km, 7,1l/100km, 30Kč/l, benzín
- dálniční známka AT, 240Kč
- dálniční známka IT, 298Kč
- parkování, 10Kč = 0,35EUR
- jídlo, 1.074Kč (2lidi)/537Kč (osoba)
- jídlo IT, 41,87EUR=1.074Kč (pro dva)
- skipas
- 5 dní máma, 231 EUR = 5.925Kč
- 5 dní táta, 208 EUR = 5.335Kč
- 1 den Standa, 53 EUR = 1.359Kč
