Nad sestupem (opravdu netypický začátek VF) jsme se dali do řeči (abychom nepřišli do řečí v Zářečí) s borci, kteří se právě touto cestou vraceli (už jsem se zmínil, že je VF obousměrná?). No a BTW jsme se dověděli, že borec to šel za 15min, ale rekord má 12:30... Kurnik, nepsali plíživci na těch internetech, že VF vám zabere dobré dvě hodiny? Při prostých počtech je jasné, co nám bylo řečeno, že se nikde nejistil. Což po většinu cesty nedělal ani Lukáš, taky dobrej střelec... Ale zpět k cestě, jak jsme si řekli je to slepá cesta, takže se jde tam a zpět. Začíná se sestupem (údajně 20-30m) po skále dolů, pak následuje nejdelší pasáž (podle mapy 100m, podle informací ze sítě snad 250m), která je de facto vodorovná s max. obtížností C/D, no a na konci na vás čeká výživný převis E se závěrečným zvonkem.
Slézt k řece nebyl problém, na rozdíl od snahy stíhat Lukášovi bez jištění ;-) Nad řekou v traverzu jsem už přistoupil na Lukášovu hru, po pravdě, ferratový set by vás při pádu nezachránil, stejně byste zahučeli až do řeky. Jak moc hluboko a jak moc by to bylo nebezpečné, nelze říct, poněvadž záleží na stavu vody. Během naší návštěvy jsme mohli být okolo metru nad hladinou, která se skvěla údajně 20-30cm nad dnem. Tj. pád dolů by možná přinesl nějakou tu zlomeninu a to bez ohledu na použití ferraťáku. Ale jak říkám, občas tu teče vody, že roxorové stupy jsou pod vodou, takže mé informace berte s rezervou. Tak či onak se tato strategie ukázala být výhodnou. Janička, která se poctivě jistila došla kus za půlku VF než jí došly síly. Velká část traverzu je totiž převislá až značně převislá a přejišťování, kdy velkou část své váhy držíte jednou rukou vám sil rozhodně nepřidá. My s Lukášem jsme to přeběhli za chvíli, ale povím vám, že i tak jsem si vytahal ruce... A to jsme tu a tam odpočívali. Tak či onak, jde o náročnou cestu z pohledu požadavku na sílu a výdrž, technicky skoro nic k řešení, podobně je to i se strachem, není, jste jen kousek nad vodou. No dobře, trochu kecám, pádu do vody jsem se bál, utopil bych mobil a peněženku, které jsem nestihl ve spěchu zabalit do sáčků...
No a pak to přišlo, závěrečná lavička a nad ní převis jak kráva (aspoň pro mě). Lukáš se odhodlal vylézt ho jako první a tak nám ukázal, že to jde. Na rozdíl od něj jsem zvolil strategii běhu a to především proto, že můj aktuální poměr síla*výdrž/hmotnost je značně neoptimální. Rozhodně šlo o největší převis, který jsem zdolal a jeden z úseků, který mi kdy na skále vzal nejvíce sil. Pro zapomnětlivé připomínám, že nahoře čeká zvoneček a pak ta radost, slézt Ečkový převis zpět, což je snad ještě horší než cesta vzhůru... Kluci na tom byli znatelně lépe a nikdo jiný o převisu nemluvil nikterak obdivně... No co, budu muset začít něco dělat!
Pokud jsem považoval závěrečnou malinu za to nejtěžší, tak to snad jen protože mi nedošlo, jak zlý může být (a byl) ten vodorovný převis, kterým jsme přišli na toto místo, při cestě zpět... V jednom zvlášť výživném úseku mě už opouštěly síly do té míry, že se mi přes veškerou snahu nedařilo držet ruku sevřenou okolo lana. Pomalu jsem se viděl v řece a to i přestože jsem měl odsedku. No, ale kdo by si kazil statistiku lezení bez odsedky v C/D úseku, že? Přehodil jsem paže přes lano, přitiskl obličej na skálu a dobré 4-5min jsem se snažil vyklepávat ruce, abych udělal dva tři kroky a znovu mohl (rozuměj musel) odpočívat...
Pak jsem narazil na Janičku a spolu jsme se vrátili až na začátek cestou, která mi najednou přišla téměř nezdolatelná. Kluci nás doběhli zakrátko, očividně jsou na tom s fyzičkou i lezeckými schopnostmi znatelně lépe, údajně to dali zpět zhruba za 14min, NOT BAD!
Přestože mluvit o obtížnosti VF je značně zavádějící, tak musím říct, že pro mě osobně šlo o jednu z nejtěžších zajištěných cest, co jsem kdy lezl. Přesně to však ukazuje, že prosté značení obtížnosti (např. C/D) může být zavádějící. Kromě jistého "standardizovaného" značení obtížnosti, tu jsou totiž faktory, které není radno zanedbat, protože ve výsledku mohou být mnohem důležitější než to jedno písmenko... Mám na mysli především počasí, za bouřky, v mlze, dešti, sněhu se i nejjednodušší A může proměnit v souboj o život. Stejně tak velká stěna na slunci vás může dehydratovat do nezměrných výšin a s nefungujícím tělem lze špatný krok udělat velice snadno a zranění, potažmo smrt, nestojí v horách nikdy daleko... Stejně tak závisí na fyzické a psychické stránce, selže-li jedno, jste jednou nohou v průseru. A v neposlední řadě je třeba zmínit i preference dané somatotypem, jsou cesty, které jsou značně technické, ale třeba nevyžadují hrubou silu a pak cesty jako VF v Bechyni, kdy techniku nijak zvlášť nepotřebujete, ale chybí-li vám hrubá síla a velká vytrvalost, tak nemáte naději. To všechno a mnohé další je třeba vzít v potaz, při jakékoliv zmínce o obtížnosti.
Zpět však do Bechyně. Návrat k autu okolo deváté, přichází tma, letmá obhlídka impozantního zámku a zahrádka hospody na malebném náměstí. Pohoda. Asi tak by měl končit každý úspěšný výlet, ne? :-)
Ve výsledku jsem si to vyčerpání a netypický charakter cesty v nádherné přírodě báječně užil. Ani nasrání způsobené kamioňáky po cestě zpět mě pak nemohlo zlomit. Ale i přes to a přes snahu nepaušalizovat se nemohu nezmínit o tom, abyste se střežili setkat se s voly, nejčastěji jde o řidiče kamionů s polskou či slovenskou poznávací značkou. Vše svědčí tomu, že jde o jednodušší jedince (rozuměj debilové, imbecilové a snad i idioti). To že někdo nedodržuje předpisy mě tak moc nebolí, tedy pokud tím neohrožuje život můj či životy blízkých, což bohužel vylízaní kokoti v kamionech nalepených ani ne dva metry za zadkem našeho auta dělali a ne, vážně kvůli kreténům nehodlám v omezení jet místo 80km/h třeba 90 nebo 100...
Žádné komentáře:
Okomentovat