Jdeme na první start, zase to bolí, stačí nemít řidičky dva měsíce v rukách a člověk se cítí nejistě, jak provazochodec v o tři čísla větších holínkách... Díky Pepému, že na mě dohlédl a já tak mohl o něco méně nervozně do oblak... Ze začátku všechno šlo náramně, celkem to i nosilo, ale pak jsem se dostal do blbého místa a rázem jsem byl pod hranou stěny. Vzhledem k nejistotě se na skalní masiv příliš nelepím, což nemohlo znamenat nic jiného, než že vyhniju. Sice se mi ještě chvíli dařilo lovit nějakou tu nulu, ale ve výsledku mé rádoby točení stoupáku s vypnutým variem k ničemu nebylo, takže jsem rezignoval a šel na přistání. To vám povím, že jsem překvapivě brzy zjistil, že na přistávačku nedoletím. Což by na Hohecu nebylo zvlášť letální, poněvadž je tu dostatek pastvin, pravda tu a tam kůň, kráva, skalka, strom, ale so far so good. Mnohem horší je rozparcelování ohradníky, které nesjou z výšky úplně tak vidět, což spolu s "termálním" chrakterem louček činí přistání začátečníkům obtížnější. No a já byl tak krátkej, že jsem potenciálně letěl do dvou na sebe kolmých ohradníků a ještě těsně míjel strom, abych nakonec přistál do kopce... No tady už jen chyběla řeka a přes ní natažené vysoké napětí... Jak to ze vzduchu vypadalo dramaticky, tak byl dopad měkký, ani jsem se zvlášť neproběhl, takže cajk.
Po sbalení sakypaků jsem si stopl Mercedes ML a to vám povím, byla to zábava. Nevím zda šlo o šesti nebo osmiválec, ale síla z toho čišela, přestože motor nebyl v interiéru téměř slyšet. Mladá rodinka se se mnou dala zvesela do řeči, jen mladá paní byla lehce zklamaná, že si se mnou nepopovídá Rusky, když jsem z těch Čech. A to přestože se jí manžel snažil vysvětlit, že komunismus tam již nějakou dobu nevládne a že s Ruštinou asi nepochodí...
Před druhým letem jsem v autě na parkovišti doplnil tekutiny a vydal se na cestu. Snažil jsem se spěchat, poněvadž se startovačka rychle vyprazdňovala a to poslední, co jsem vážně chtěl, bylo zůstat na kopci sám... S křídlem v květáku jsem naběhl na startovačku a čekal až se uvolní provoz přede mnou. Tandemisti se rozběhli a já se jal rozdělávat křídlo. Rámus! Ohlédl jsem se za sebe a ve třetině startovačky vidím rýt oba držkou v zemi. Netuším, co dělali, pravdou však je, že se rozbíhali za úplného bezvětří, až jsem se sám podivil, kam se ženou a to že jsem sám blázen startující nebo aspoň běhající v bezvětří ;-) Skoro to vypadalo, že je vítr na nějakou dobu vypnutej... Z těchto myšlenek mě vytrhl až poryv, do kterého odstartovala dvě křídla zároveň a div, že se nesrazila ještě v rozběhu. Když jsem nabyl jistoty, že se nesrazí a že tudíž nebude koho zachraňovat, vyběhl jsem sám. Jenže jsem byl hrozně zpomalený. Následek nevyspání, dehydratace, úpalu? Po pár krocích, kdy se zdálo, že zase přestalo zničeho nic foukat, mi klapla půlka křídla. Než jsem se stihl rozhodnout, zda zaberu víc, nebo přeruším start, se křídlo dofouklo poryvem větru a já byl rázem metr ve vzduchu... Jenže sotva jsem se tam dostal, potkal jsem klesák, tentokrát mi to potvrdilo i pípající vario. Takže to vypadalo, že půjde o trapně krátký slet, naštěstí jsem nad loukou a lesy chytl stoupák, který jsem se snažil točit, chvíli se mi dokonce dařilo a pak zase ne. Navíc se mi začalo dělat špatně z toho točení, takže jsem to narovnal na přistávačku. Paráda, tentokráte jsem nedoletěl ani tam, kam při prvním letu. Za to to vypadalo, že budu mít opět problém s ohradníky, takže jsem se docela zapotil a i nakonec i divoce zapumpoval, kupodivu jsem zase dosedl hladce, ale v úplně špatném místě...
Ani na druhý vývoz nebylo třeba dlouho čekat, vzal mě starší pár v BMW řady 3 a přestože to měl pán v ruce a přestože to bylo nové auto, tak nedosahovalo zdaleka kvalit Mercedesu. O tom, že se mi málem nevešlo křídlo do kurfu, raději ani nemluvit, ještě že na místech, kde nepomůže síla, pomůže ještě větší síla...
Po banánu a dalších několika doušcích vody přišel čas na oběd. A tak jsem odložil letecký batoh do auta a odešel do lesa. Sedl si na kmen a v klidu poobědval. Po té jsem se usadil ve stínu, no usadil, spíše ulehl. Ač příliš netrpím předsudky a nedám na babské povídačky, vyhlásil jsem dvě nepovedená přistání za znamení, které neradno podceňovat. Vtipné či smutné? Den jako ze škatulky, nabídka krásného bezpečné létání, která se neodmítá a já trčím na zemi v lese... Ale co si budeme povídat, lepší být na zemi a toužit být ve vzduchu, než naopak... V podobném duchu jsem krotil své vášně a užíval si odpočinku s výhledem na okolo poletující chrousty... Přes státní svátek a neskutečné množství aut na kopci mě překvapilo, jaký klid všude panoval. Vždyť jen kousek za hostincem se pásla laň a vůbec zde panovala idylka, tedy pominu-li časté pípání varií, i ze země poměrně dobře slyšitelných.
Žádné komentáře:
Okomentovat