Přesto všechno jsem vyrazil na ligu aspoň jako divák, divák s kolem ;-) S tím jediným, co mi zbylo (z pohledu potenciálu pro závod). Navíc mě lákala možnost vidět po hromadě let závodit Aldu a to dokonce přímo na lize. Bohužel, když došlo na lámání chleba (rozuměj že se plavecká část odevzdala svému konci) jsem na něj nečekal, v okamžiku, kdy začali vyskakovat první závodníci z vody, jsem se líně vyšplhal na svou silničku a dal se do klusu...
Prvního závodníka jsem nechal jet a strategicky (abych mohl z bezprostřední vzdálenosti sledovat drama na špici a pořád se nemusel otáčet) se pověsil na záda druhého. Vzápětí jsem mu suše oznámil ať se neděsí, že nezávodím, že chci jen zjistit, jak dlouho ho uvisím. Mlčel, takže jistě souhlasil :-) No, po vyskočení z vody závodníkům asi chvíli trvá, než se dostanou do tempa, takže můj potah jel z hráze na hlavní silnici poněkud divně, největší placka i pastorek, tj. na Španěla a to ještě hodně vlažně. Já šlapal tak o 5 možná 6 pastor(k)ů těžší převod, a tak mi nezbylo než si namlouvat, že to na silnici bude třeba v pohodě. ;-) Já bláhová... Sotva jsme se dostali na rovinu, zalehl na svoji karbonovou triatlonovou kozu, v karbonových ráfcích zachrastilo a borec byl pryč. No dobře, trochu jsem si zapřeháněl, ale rozjel to impozantně, do mírného kopce valil asi 45km/h, pak se přehoupl přes horizont a já z tachometru odečítal rychlosti 55km/h - 60km/h. Zatímco měl k dispozici ještě tři pastorky, já to drtil na ten nejmenší a v opatrném háku přemýšlel, jak šlapat rychleji, když už to rychleji nešlo. Krom toho, přesně v těchto chvílích jsem zažil slibovanou koupačku v Dářku... Špička startovního pole šla samozřejmě v triatlonových kombinézách pod neoprenem. Po té, co ho sundali v běhu ke kolům, z nich začala slušně crčet voda... No a v té rychlosti jsem si to v háku de facto všechno vyžral. ;-)
Za zmínku stojí i první odbočka na levou ruku, ta na Světnov. Můj vodič ostentativně ignoroval z protisměru blížící se auto a začal to klopit (zatáčku 90°) skoro v 50km/h... Pěkně mi zatrnulo, naštěstí v poslední chvíli vzal za brzdy, díky tomu to nebylo tak horký, jak se mi prve zdálo, i já to s ním projel, aniž by mě utrhl a auto srazilo...
Pak přišel na řadu první pořádnější kopec, ten ve Světnově. Ve výsledku ukázal jen toliko, že jsem nebyl pomalejší. No dobře, to moc nechápu, s nadváhou 10kg, bez formy a ještě na plečce. Borec, šampion svalnáčů bez tukových polštářů, jel, mimochodem podobně jako třeba první pětka, na celokarbonovém triatlonovém speciálu s karbonovými koly. Vím, "It's Not About the Bike", jak by řekl Armstrong (a že to dobře věděl), přesto si ze zvědavosti započítejme. Cena těchto aerodynamicky vypiplaných hraček osciluje někde mezi 100.000Kč-200.000Kč, kdežto cena mého jen někde mezi 15.000Kč-20.000Kč, znamená to, že by mohli/měli být 10x lepší? :-) No to asi ne, ale aspoň trochu to osvětluje poznání, ke kterému jsem na trati dospěl. Borci mi v tuto i následující chvíle ujížděli především z kopce a na rovinkách, kde těžili z výhod svých strojů nejvíce - tj. díky optimálnímu posedu a malém aerodynamickém odporu. Kdežto do kopce, třeba jen ve 20km/h, kdy odpor vzduchu ještě nehraje prim v orchestru odporů, jim do karet hrála pouze hmotnost s tuhostí kola a agilita karbonových zápletů, což, zdá se, není dostatečná výhoda pro to, aby mi ujeli. No ve skutečnosti mě i trochu brzdili, jenže v triatlonu je zakázané jezdit v háku a nechtěl jsem nijak zvlášť ovlivňovat závod, takže jsem před borce nešel a držel se poslušně zpět. Dost na tom, že jsem ovlivnil jejich psychiku, první se mohl bát, že po něm jde dvojice a ten druhý třeba nemusel nést lehce, že se do kopce nezadýchávám a jedu vedle něj, nebo že mě zkrátka neutrhl... Jo, ale na závodech v běžném provozu se s těmito "nepředvídatelnými faktory" počítat musí, je totiž svým způsobem lhostejno, ovlivní-li výsledek závodu někdo s apriori úmyslem jet s borci a nezávodit nebo náhodná osoba, kterou by dojeli a ona se chytla...
Podobný scénář (dokopec, rovinka, skopec) se opakoval stále dokola, tedy někam za Kocandu, kde můj vodič poprvé promluvil. Poslal mě pryč, ať za ním nejedu v háku, že si to chce férově rozdat s tím prvním. Přiznávám, trochu jsem to nepochopil, protože jsem mu celou dobu dělal stín a snažil se do závodu de facto nevměšovat (něco jako kameraman na Tour de France, jen jsem neseděl na motorce). Jeho přání jsem se snažil respektovat. Problém však byl, že vzápětí přišel mírný kopec a já ho zase začal sjíždět... No a za krátko přišel ještě zajímavější okamžik, který jsme viděl již nespočetně krát. Vedoucí muž se otočil a v jeho pohledu to bylo, rezignace! Hned mi bylo jasné, že ho dojedeme. Zpomalil, my jsme zpomalili... Několik kilometrů jsme si pak říkal, proč ten druhý prvního nedocvakne, no nedocvaklo mi, co jsem v tu chvíli nevěděl, že pravidla triatlonu nepřipouštějí jízdu v háku...
V mírném kopci za Herálcem pak došlo k nástupu druhého, učebnicovej příklad, krása, ... Než se první vzpamatoval, byl druhý a před ním díra pár desítek metrů. Jo a došlo na spurt... Kdo by to byl řekl? I já se musel zapojit, jinak by mi frnkli oba. A to byl zase hukot, benzínka ve Svratce se blížila a mě síly opouštěly. Z otočky na benzínce jsem měl trochu strach, zvlášť při pohledu na tachometr, nakonec se však nekonala v očekávané vysoké rychlosti, ale přesto je o čem psát. První týpek to totiž stihl před autem, zatímco my museli zastavit, pokud jsme nechtěli skončit pod koly starého Peugeotu 406... A v tu chvíli aktuálně vedoucí borec šlápl do pedálů a docela nesportovně začal spurtovat, zatímco my stáli na místě a nemohli se hnout. Zlomový moment, který se, pokud vím, do cíle nepodařilo zvrátit.
Stíhací jízda do mírného kopce ze Svratky už nebyla ani trochu příjemná a to jsem se zase dost vyvážel v háku, tentokráte a vlastně opět za druhým (byť jiným)... A to mělo být ještě hůř. Jen kilometr za polovinou trati (otočka na benzínce) jsem si řekl, že to zkusím na vlastní pěst a nebudu se vyvážet... Au! Kromě au ze samostatného prorážení vzduchu za své vzala i má záda, které nejsou na takový předklon zvyklá. Než se objevila bolest kolene a logická rezignace, šlo zdaleka o největší překážku v touze jet rychle. Ale to už není moc o čem psát, protože to pořád vypadalo stejně, jak jsem psal, po rovině a z kopce mi zdrhali a to znatelně více, než když jsem za nimi pádil v pytli no a do kopce jsem je sjížděl znatelně více, protože jsem za nimi nebrzdil. Snad bych se však mohl zmínit o protijedoucích, protože jsme celé zbylé startovní pole potkávali již v protisměru a že bylo na co koukat (přeberte si to jak chcete). :-)
Ke konci trati jsem už trochu povolil, přeci jenom jsem šel dost dlouho na hraně a nekoukal z toho jediný bod do ligařské tabulky, přeci jenom jsem se nechtěl zabít z kopců, kde první dva jeli dost neurvale a bezhlavě (život mám rád)... Takže o to víc jsem musel bušit do kopce a motivace se stále zřetelněji rozplývala. K tomu se dobrých 5km před cílem začalo ozývat koleno a přes brýle zalepené potem jsem viděl jen polovinu světa... No, jestliže jsem pod Světnovem jel průměrnou rychlostí 36,2km/h, tak na konci (ve skutečnosti jsem nesjel k Dářku, ale odbočil do mírného kopce ve Škrdlovicích) jsem měl průměr rovných 35km/h a čas jízdy rovnou hodinu :-) Je pravda, že borci jeli asi o tři čtvrtě kilometru dál, ale také o více než 40 výškových metrů níž, takže je možné, že bych s tím průměrem do cíle ještě něco nadělal :-)
No a jaké jsou závěry? Chtělo by se mi říct, nemít nadváhu, mít jejich kolo a neplavat to, co oni plavali, tak bych se cítil na to, dát jim na prdel. No, ale vzhledem k tomu, že oni plavali, nezbývá než smeknout, i tak mi totiž dali na prdel, byli lepší a já obdivuji jejich výkon. Na stranu druhou (příslib pro etapu), kdybych mohl jet v háku, tak bych je uvisel a ještě bych je mohl trochu vycukal do kopců ;-) Zároveň jsem v praxi ověřil limity běžného silničního kola (viz výše) a mého těla (jak s kolenem, tak se zády budu muset něco udělat). Takže lize zdar a poklona všem co dali triatlon...
Žádné komentáře:
Okomentovat