V pátek odpoledne jsme vyrazili z Brna, abychom někdy mezi 19-20h dorazili po rozbitých slovenských cestách do Martina. Ubytovali jsme se v malém penzionu nad non-stopem se jménem Maja (jak moudré moje rozhodnutí). Ještě jim můžeme poděkovat za pokoj s okny do jedné z nejhlavnějších ulic města, ale co... Vzhůru do víru maloměsta. No zas tak malé město to není, okolo 56.000 obyvatel... Ale zapadákov, kde přetrvává duch komunismu, to jest bez pochyb. Pro mě překvapivě častý obraz slovenských měst, hromada průmyslu, hromada zřícenin, neudržovanosti a ducha dob minulých. Ale abych jen nehanil, třeba náměstí (Divadelní) bylo upravené a pohledné, dokonce to tu žilo, koncert nějaké podivné hudební formace trvající na stejně podivném stylu ozvlášťnoval náš již tak nevšední večer, který jsem zasvětili prohlídce města (zejména architektury) a restauračních zařízení (ještěže na náměstí zcela ostentativně vyčnívala Česká hospoda s českým pivem a snad i českou kofolou). Z Wikipiedie se člověk doví mnoho zajímavého, nejen o již zmiňovaném průmyslovém charakteru města přetrvávajícím do dnešních dní, ale třeba i o Martinské deklaraci, jíž se v roce 1918 připojilo Slovensko k Česku, aby tak vzniklo Československo... Dále můžete zjistit, že v Martine sídlí Jesseniova lékařské fakulty Univerzity Komenského, které patří dle ARRA nejvyšší příčka na žebříčku slovenských lékařských fakult. No a taky zjistíte toto: "Aktuálně zde studuje několik stovek norských studentů," tak to teda LOL. Zvláštní zmínka na wiki patří i Bohuslavu Fuchsovi, podle jehož návrhu bylo postaveno zdejší gymnázium. To co mě na tom zaujalo, není ani sama stavba, jako že oficiální web města jinak nabízející seznam architektonických skvostů, tohoto architekta (ne)úmyslně pomíjí. Tak či onak, architektury a vzdělání si tu zjevně užijete.
Čeho jsem si však neužil, vím také dobře, klidného spánku... Přehřátý pokoj (vždyť přes den bylo okolo 35°C) a blízkost opilců v non-stopu plus do rána okolo jezdících aut vykonali své. Přesto jsme se mezi osmou a devátou zvedli, přejeli autem až na okraj Martina a nechali stát auto zdarma na blátivém parkovišti ležícím na konci ulice Hrdinov SNP. Díky tomu jsme uspořili několik zbytečných pěších kilometrů po asfaltu a převýšení okolo 100m. Zvesela jsme nastoupili na červenou turistickou lemující Pivovarský potok, tedy na nástup první slovenské ferraty, ferraty HZS (na Martinské hole). Co si budeme povídat, větší část VF nestojí za zvláštní pozornost, až po rozdvojení na B a C variantu se vůbec dá začít mluvit o nějaké via ferratě. Samozřejmě v případě, že se vydáte na trasu C přes malebné vodopády. Nechtěl bych cestu jakkoliv dehonestovat, ale pořádného lezení si tu zkrátka příliš neužijete. Avšak nedá se říct, že by to byla brnkačka, z 500mnm stoupáte do 1250mnm, kde leží vrchol VF, a pak můžete pokračovat jako my až na vrchol hory Velká lúka ležící ve výšce 1476mnm. Pokud správně počítám, jde o převýšení téměř 1000m, což při ostřejším tempu s nějakou tou zátěží na zádech nelze nepovažovat za slušnou dřinu. Ale to není jediný důvod, proč se sem vypravit. Pivovarský potok je kouzelný a skály, které ho lemují neméně tak, za třešničku na dortu lze považovat zmíněné vodopády. Pokud by vám nestačila ani dřina ani přírodní scenérie, tak vám ještě mohu nabídnou neskutečně rozsáhlé plantáže borůvčí pokrývající vrcholové partie široko a daleko. Hojně toho využívají místní, kteří se s trháky borůvek pasou všude vůkol, překvapivě šlo velice často o "sociálně slabé či vyloučené". A pokud jsou vám málo i velice chutné borůvky, tak mohu posloužit snad už jen skvostnými výhledy do okolí (Malá a Velká Fatra) popř. luxusní paraglidovou startovačkou (škoda, že jsme tam lezli bez padáku a ještě foukalo ze špatného směru :-))
Obkružní cesta zpět po žluté přes Vidlicu, Munience, Vrchstudienku a Prislopskou dolinu už nebyla tak zábavná, sice tu bylo vše, co jsem popisoval, včetně krásného počasí, ale stejně tak tu na nás čekal příkrý sestup, který odnesla má kolena... Naštěstí se nám časem připletla do cesty cyklostezka Tanková, 5470, která nás nablížila k modré turistické a pak již neznačenými cestami zpět na parkoviště k autu...
Ještě téhož odpoledne jsem se rozhodli zakoupit elektronickou dálniční známku, se slzou v oku je třeba upozornit, že bratia Slováci jsou v tomto ohledu tak světelný rok až dva před námi, a vzhůru do ráje, Slovenského ráje. Záhy nám došlo, že dálniční známkou čas neušetříme, možná tak auto, poněvadž stav slovenských dálnic dalece předčí naše tankodromy a jejich příšerné okresky. Ve výsledku to však není k ničemu dobré, protože... Jednak se dálniční síť děravá jak ementál, takže na D1 je tolik nedostavěných úseků, že se vám bude chtít plakat a druhak se D1 na východě opravuje co dva kilometry, takže jedete stejně maximálně tak 80km/h :-) Když k tomu všemu potkáte silniční etapový závod a plazíte se v nekonečných kolonách 20-30km/h (nevím, co to bylo za rádoby sportovce), tak už skoro vážně brečíte. No naštěstí tu máte kouzelnou krajinu Slovenska, Malá a Velká Fatra, Vysoké a Nízké Tatry, Slovenský ráj, nebo Levočské vrchy. Zkrátka stále máte na co koukat. A když vás přejde touha po pěkném, nabízí se věnovat pohled slovenským městům s pohnutou komunistickou minulostí, z nichž stále mrazí...
Ubytování jsem si na rychlo a hlavně na poslední chvíli objednali v Spišském Podhradie. Díky ze EU roaming, jak jen ulehčuje život... Žádná ironie, jednou myslím něco zcela vážně! Už při příjezdu vás ohromí Spišská Kapitula, ležící v UNESCU podobně jako Spišský hrad a Levoča. Vážně kouzelné... Ale rychle ubytovat se, než nám zavřou restauraci a penzion U kastelána. LOL, ještě před sebou vidím obrazovku mobilu, Booking.com, toto ubytování si právě prohlíží X lidí, poslední pokoje, za chvíli bude vyprodáno apod. Přesně z toho důvodu jsem byli jedinými hosty :-) Dostali jsem pokoj č. 4 (BTW stejné číslo pokoje jako v Martinovi) s výhledem na Spišský hrad, naprostý luxus. Obsluha i pokoje si vážně zaslouží pochvalu, podobně jako uzavřené parkoviště, kam jsem si mohli hodit auto. Naopak překvapí skutečnost, že i na náměstí stojí domy s propadlou střechou, že vesnice vypadá dost neutěšeně, stejně tak jako hrad a vše vůkol. Očividně se zde nepodařilo nic vytěžit z kulturního bohatství, přestože nese prestižní "známku".
Ale dost bylo řečí, vzhůru na večeři, na hrad. Na parkoviště jsme dorazili asi tři minuty po sedmé, takže nebylo třeba platit za parkování, no paráda :-) A pak pěšky k branám zříceniny, která má stejně nejspíš co nabídnout hlavně při pohledu z venčí a nejlépe z nebe :-) Sotva naše kroky zazněly zpět na parkovišti, spustil se déšť, který vykouzlil luxusní duhu, kterou jsme pak kolem hradu ještě dlouho fotili z auta...
No a pak se snesla noc a přišel zasloužený odpočinek, takže zbývalo věnovat už jen poslední pohled v noci nasvícené majestátní zřícenině a nebo zřícenině majestátního hradu, vážně krása!
Neděle neslibovala z pohledu všech předpovědí počasí, které jsme jen viděli, nic co byste chtěli... Takže jsme vstali o něco dříve, abychom se dostali co nejrychleji do Slovenského ráje. Nakonec, oproti všem plánům, došlo k improvizovanému parkování u zříceniny chaty Ďurkovec, kde se na rozdíl od ostatních oficiálních ploch neplatí parkovné. Toto rozhodnutí se nakonec ukázalo býti moudrým a výhodným. Po ránu se obloha zdála ještě nadmíru přívětivou a tak cesta po žluté do Čingova utíkala velice příjemně a rychle. Zde jsme zaplatili 5EUR/os, které nás opravňovali ke vstupu na VF a hurá vzhůru.
Po modré turistické jsme doběhli (vážně jsme předběhli hromadu turistů) k Bílému potoku, kde jsem odbočili na zelenou a po té pokračovali až k rozcestí Kysel' - ústie. Tu začíná VF... No jak se to vezme, čistě technicky o ferratu jde, prakticky však nikoliv. Tohle byl neskutečný ojeb. V téměř vyschlém Kysel'u se dalo šlapat asi 10x rychleji než po kramlích 30cm nad zemí... Naprostou většinu cesty mě trochu přepadaly myšlenky, že nás tu někdo pěkně povodil za nos a ještě vesele okradl. Naštěstí po dlouhém čase došlo na úseky s vodopády, kde se jištění vážně hodilo a ferrata začala připomínat skutečnou ferratu. K tomu si přičtěte skutečně snové :-) vodopády, které mě uhranuly a pryč jsou všechny chmury. Je pravdou, že trošku odvážnější jedinec by na jištění ani nepomyslel, třeba jako ten 70. letý stařík, který nás s přehledem předběhl a také je pravdou, že tu mohl být stejný způsob "jištění" jako na Hornádu a Suché Belé... Jenže to by nebylo tak cool a hlavně by z každého návštěvníka nevytáhli 5EUR. Očividně zde peníze dokážou z člověka dostat, na rozdíl od kraje za humny, pod Spišským hradem. Zkrátka, milujete-li ferraty, může se stát, že budete hořce zklamaní. Milujete-li však přírodní krásy, tak těch se tu nabažíte dosyta, tudíž není důvodu, abych vám návštěvu nedoporučil :-)
Cestou zpět jsem se na modré pokochali výhledem na Vysoké Tatry a navštívili Kláštorisko. Když jsme dorazili na ranní rozcestí, soutok Bílého potoku a Hornádu, odbočili jsem na zelenou a Tomášovský výhl'ad, který nepřekvapivě nabízí pěkný výhled. A pak rychle po žluté zpět k autu. Pokud máte pocit, že jsem trochu spěchali, tak jsem postřehli správně, temná mračna nám byla v patách. Asi sto metrů od auta začaly z nebe padat první ojedinělé kapky deště. Ještě jsem se v klidu napili a převlékli, po usednutí do auta pomalu přišel déšť, který nás provázel i během celé cesty domů.
Přemýšlím, zda je třeba ještě nějakých závěrů. Doufám, že to zcela vystupuje mezi řádky. Slovensko, ač by mohlo, není ferratovým rájem (aspoň zatím). Je třeba ocenit první vlaštovky, třeba inspirují další stavitele. Zároveň je nutné podotknou, že za lezeckými zážitky je asi trochu zbytečné mířit k našim východním sousedům. Je-li pro vás však prioritou pobyt v přírodě a vůbec máte-li rádi přírodu, tak si obě výše zmíněné ferraty užijete a ještě s tím bonusem, že vám to tu ferratu bude připomínat (aspoň vzdáleně). Takže za mě, vzhůru na Slovensko!
Žádné komentáře:
Okomentovat