Zpět k sobotnímu dění, s Janičkou jsme vyrazili do Žďáru nad Sázavou, kde krom včasných informacích o úpravě, zvládají i úpravu vhodnou pro bruslení-chtivé běžkaře. Dali jsme Žďárský a Hamerský okruh s městskou cyklostezkou k tomu, ve výsledku pěkných avšak únavných 22km. Přes všechny výhody nelze totiž s klidným svědomím tvrdit, že by byly tratě skvělé, podklad zkrátka nebyl dostatečně "udusán" a nově kydající sníh to zrovna nevylepšil. A když už ryju do toho, co se nepovedlo, tak to, že jsem nesundal parafín z běžek (a zjistil to až na sněhu), bylo ještě o něco tragičtější. Na druhou stranu, obé lze hodit za hlavu, poněvadž se to i tak povedlo, navíc šlo o běžkování v nepříliš probádaných končinách, což mi dělá nemalou radost.
Odpoledne bylo znatelně hůř, NMNM mlčí a Bystřice píše: "Vše upraveno, jezděte ať vám to nezachumelí :-)" Poslouchám výzvu, s máti vyrážíme do Zubří, auto parkujeme raději na kopci, počasí je čím dál tím nelítostivější, vítr duje silněji, hustě chumelí a vůbec! Od tábora BVV jen stěží hledám stopu, která mizí v bílé tmě. Přesto neohroženě (přestože se cítím zcela opačně) vyrážím ve směru na Bystřici. Ze začátku to šlo poměrně hladce, měl jsem pekwlný vítr v zádech, stopa sice tu a tam mizela zcela, takže jsem sám byl rolbou, ale což. Kupodivu jsem potkal i pár lidí, ale hlavně jsem běžkoval v místech, kde se mi taková věc poštěstí jednou za několik let. Luxus, který skapal až v Rovném, kde jsem se rozhodl pro otočku a návrat na Novoměstsko přes Vojtěchov, Zubří BVV a Studnice.
Stanul jsem čelem vůči Severozápaďákovi, který se mě snažil přesvědčit, že s přírodními silami neradno si zahrávat (BTW dařilo se mu). Z jízdy se stala chůze, stopa po většinu času splývala s okolím, pokud ji šlo vůbec nalézt a zima mi byla, bořil jsem se v závějích a návějích (bez ohledu na to, zda takové slovo vůbec existuje). Když jsem se okolo půl páté dostal pod Vávrovku a zbývaly mi ještě dobré tři, čtyři kilometry proti větru a navíc většina do kopce, začalo mi být jasné, že za světla se domů nedostanu. No ano, mohl jsem odbočit a přes Pohledec to vzít rovnou na NMNM, ale kdo by se vzdával? Okolo Studnic jsem se chvílemi propadal po kolena do sněhových závějí a měl jsem toho vážně plné zuby. Tedy dokud jsem se nedostal na dohled Chatě Studnice, šero se mísilo s hrůzu nahánějícími oblaky, které jako by padaly na zmrzlou zem. Meluzína silně dula a já vídíc jen v odstínech šedi spatřil sytě žlutá světla vycházející okénky zmiňované chaty, taková fata morgána, útočiště v sněžné a nelítostivé poušti. Tady se navíc ukázalo, že nejsem posledním opozdilcem na sněhu, rozmazané postavy se pomalu trousily na sníh z restauračního zařízení a já se cítil o něco méně osamocený v souboji s nepřekonatelnou přírodou. Než jsem se dostal k silnici na Rokytno, byla tu téměř teta tma. Její švagr, Vítr Severák zvaný "Ukrutný" tvrdil muziku, nejen že stopa nebyla k nalezení, ale dokonce už ani pás, který za sebou zanechává projíždějící rolba. Pokud jsem si do této doby stěžoval na špatnou úpravu, tak jsem prozřel a pochopil jak skvělé je, že rolby vůbec kdy vyjíždí. Zmiňovaný pás jsem hledal po čuchu, když jsem z něho vypadl, tak to bylo okamžitě znát, zapadnutý po kolena ve sněhu lehce topící se... V Medlovském údolí jsem již nikoho neviděl (že by ta tma?), což mi vlastně nevadilo, už jen protože zbytky stopy byly více než patrné, takže jsem nasadil soupaž a trochu se protáhl, zvlášť když jsem se po dvou hodinách boje obrátil konečně po větru. Až těsně nad Novým Městem jsem dorazil poslední opozdilce, kteří již nasazovali čelovky. Projel jsem se po svém pozemku a v euforii o kousek dál havaroval, zapadl jsem do metrové závěje a místo hlavy v závějích jsem vybral jako vztyčný bod svoje koleno, které to trochu schytalo, ale co, žiju...
Po nehezkých zážitcích předešlého dne jsem se zařekl, že v neděli nevyjedu dokud nebudu mít zprávy o tom, kam se vydaly rolby. Ano, tím jsem s klidem mohl zavrhnout Novoměstsko a Bystřicko. Přes jistá oragnizační zdržení se nám nakonec podařilo vyrazit ve velké skupině - Janička, Jirka, Láďa a já. Táta nás hodil na Stalingrad do Žďáru nad Sázavou, kde jsem napatlali prkénka modrou extrou a vyjeli vstříc dalším sněžnýn dobrodružstvím. S trenérem jsou všechny vyjížďky extra náročné a tak tomu bylo i tentokráte. Žďáráci nezklamali, stopy odpovídaly jejich plánu, nicméně podklad zůstával měkký a tím pádem extrémně vysilující, pro slony zvlášť. Na druhou stranu bylo více než příjemné po dlouhém čase vyrazit opět střídákem (pomiňme, že jsem jinak ani nemohl). Po zdolání Žďárského a půlky Hamerského okruhu jsem si to namířili na vodojem ve Vysočanech. Zde se nám podařilo vypátrat stopu od čtyřkolky a zároveň dno mých sil. Zvláštní, na modré turistické z NMNM do ZNS jsem snědl nejen banán, ale i žadonil o hroznový cukr, kterým se vybavila Janička, abychom jí ho v zápětí skoro všechen snědli. Přestože si nepamatuji, kdy jsem si naposledy hrábnul takovým způsobem na dno, musím přiznat, že ani tak to vlastně nebylo špatný. Touto stopou jsem jel asi tak podruhé v životě a tak mi nechyběla radost z poznávání de facto nového a co,b že jsem byl před obchvatem Lhotky zralý na vhození ručníku do ringu. Stoupání na Sklenné stálo za to, mnohokráte jsem musel vyčerpáním zastavit a vydýchávat to, zatímco Janička s Jirkou valili bez jakýchkoliv problémů stále dál. Tady se ukazuje, že netrénované kejty spotřebovávaní při použití neskutečné množství energie a kyslíku. Moje záchrana dorazila až na Skleném, kde jsme opustili Láďu, který na tom byl podobně jako já. Pevný podklad okolo stopy, který vyrobily tisíce turistů, kteří zde v průběhu dne projeli odvrátil předpokládané následky celkového vyčerpání do nedosažitelného (z pohledu našeho plánu) budoucna :-) Doma jsem v mrtvolném stavu snědl vše, co mi padlo pod ruce - půl plechu perníku, oběd, tvaroh, oříšky, marmelády, ... Škoda mluvit. Tak na viděnou na Vysočině a doufejme, že za přijatelnějších okolností.
Žádné komentáře:
Okomentovat