Štítky

auta (18) běh (34) beskydy (13) brusle (34) cukroví (11) divadlo (1) DIY (2) filmy (17) golf (1) hory (37) IT (68) jednokolka (1) kola (109) kolce (10) koloběžky (4) koncert (4) koně (1) létání (20) lezení (22) literatura (8) lodě (2) lyže (130) motorky (61) osobni (1) osobní (102) plavání (4) posilování (2) potraviny (27) příroda (8) recenze (3) recepty (62) sauna (1) squash (3) tanec (3) telefony (19) turistika (60) USA (58) vlaky (4) vysocina (3) wakeboarding (1) závod (1) závody (84) ZLM (66)

pátek 13. ledna 2017

Obertilliach, Toblach, Cortina, Ramsau aneb další Silvestr ve znamení bílé stopy

Tradiční silvestrovská lyžovačka žije! Letos to vypadalo na nejvíc největší skupinu ever, která však na poslední chvíli přišla o jednu z nejvíc nejpohodovějších členek, Magdičku. I tak nás zůstalo více než pět, což si vyžádalo cestu dvěma vozy, to přineslo kromě zjevných nevýhod i podobně zjevné výhody. Jaký byl letošní cíl? Po zkušenostech z loňské nesněhové sezóny jsme vztáhli ruku po záloze ověnčené sněhovou šerpou s podtitulkem Obertilliach. Ne že bychom zakotvili přímo v něm, ale poblíž... Jestliže jsme na přelomu let 2015/2016 pobývali v Kötschach-Mauthenu (asi 40km východně), tak letos jsme zapustili týdenní kořeny v Sillianu (asi 15km západně). Záhy se ukázalo, že šlo o velice moudré rozhodnutí, byť za ním stála především veklá sleva ubytování (prostřednictvím Booking.com). Jo asi bych neměl zapomenout zmínit zmiňované a zároveň nezmíněné výhody - několik ledových kluzišť (škoda, že nikdo z nás neměl brusle, že :-)), běžecká miniaréna, sjezdovka přímo ve městě (modrá 10km (nebyla v provozu), červená 6km a další), několik potravinových řetězců (jen ten Lidl mi chyběl), nemálo sjezdařských center ve vzdálenosti jen pár kilometrů a v neposlední (pro mě "v první") řadě blízkost běžkařských minimekk :-) Obertilliach (15km), Sexten (18km), Toblach (18km), Gsieser Tal (26km), Cortina (45km) a ne že bychom nemohli pokračovat dál a dál (jo a taky asi blíž).

Pondělí, 26.12.2016

Pondělní ráno nebylo zvlášť milé a to i přestože jsme z NMNM vyjížděli až o pěti (přirozeně ráno). Mé drobné zdravotní problémy zastiňovala střevní viróza, která u Janička propukla v neděli večer (zjevně ji dostala ode mě). Nejistota spojená s tím, zda oba nebudeme vyřazeni z běžkařských radovánek štěstím nikoho naplňovat nemohla. Ale vše nakonec nějak dopadlo a tak se nám někdy okolo druhé, třetí odpoledne podařilo doplužit do Sillianu, kde jsme s nemalými obtížemi nalezli ubytování a asi dvě hodiny před "povoleným" nástupem se ubytovali...

Odpoledne část z nás vyrazila do nedalekého Obertilliachu, aby okusila místní perfektně upravené tratě a co si budeme povídat, přes únavu z řízení a neřízení to stálo za to...



Úterý, 27.12.2016

Úterní program, kterého se účastnila zázračně uzdravená Janička, stanovil mustr, podle kterého se jelo i dny následující... rozuměj dvoufázovost následujícího vzezření - snídaně, běžky, oběd, běžky, svačina, odpočinek, večeře a společenský večer. Ze schématického pohledu retrospektivně se v krátkosti zmíním o společenských večerech, které byly zasvěceny plánování na další den a deskovým hrám - Jídlo a České filmy (nad míru mě bavily, byť jsem v nich nikterak nevynikal, můj hlad po informacích snese srovnání snad jen s chutí k jídlu :-)). Zpět však ke specifikům úterního dopoledne. Ne nepřekvapivě vedly naše kroky/stopy opět do Obertilliachu. Oproti předchozímu dni bylo však leccos jinak. Na trať jsme se vydali mezi prvními, opět ani poprvé natož naposledy, zkrátka v Jižním Tyrolsku se nespěchá, díky čemuž nás čekal krásný manšestr. Ten však nevydržel dlouho a ne, nemohly za to davy běžkováníchtivých nájezdníků, ale sílící vítr... Ten se postaral o oči plné slz díky očím plným bordelu a stejně tak stopy po chvíli vypadaly jak po potopě (potopě bordelem). Vtipné však byly jeho účinky na otevřených pláních, kde s námi lomcoval jak s igelitovými pytlíky... Aneb čas obědu!


Odpoledne jsme to poprvé (já i naposledy) nasměřovali do Toblachu, v němž se skrývá běžkařský areál se závodními tratěmi. Blízkým okolím se táhne bílé hadici podobná stopa vyfrézovaná v technickém sněhu, který zde Italové pracně navozili. Bohužel nešlo přehlédnout typicky "italské" features typu půl kilometrové úseky plné kamení, které vám ochotně přestrukturují běžky :-) Tak to teda dík a ještě k tomu za 6EUR... Ale de facto si není proč stěžovat, poněvadž celkový dojem byl nadmíru pozitivní. Běžkování pod hřebeny hor, jarně-letní krajina k tomu...



Středa, 28.12.2016

Středa začala poněkud odlišně, s Andrejkou a Kubou jsme po ránu skočili do Monte Carla, designově vcelku povedené Škodovky, která však s ralleyovými speciály sdílela pramálo totožné genetické informace. Na stranu druhou jen stěží mohu popírat, že by se mi řízení plynového (LPG) speciálu nezamlouvalo. O něco horší to však bylo (jak jinak) s Italy. Za větrné počasí vskutku (asi) nemohli, tím pádem na ně asi stěží hodím to, že zavřeli většinu vleků a sjezdovek, ale to, že neumí přiznat, že nerozumí a že vám odkejvaj cokoliv, tak to jim neodpustím. "Strong wind, closed!" fajn, tomu jsem rozuměl, ale odpověď na anglicky položenou otázku, jaká je předpověď na další dny, mě neuspokojila, poněvadž "Yes" mi opravdu nedávalo smysl. Paní nebyla ani první natož poslední... Aspoň, že jsme se dostali zdarma z parkoviště... Rychlý návrat provázela otázka, co si dáme místo neuskutečněného sjezdování.


Svačinka v Sillianu pomohla k rozhodnutí vyrazit na běžkách do Val Casies. Ptáte-li se, jak mi nějaké jídlo mohlo pomoci s rozhodnutím, tak vážně nevím, ale i přesto si to myslím :-) Janička, Kuba a já jsme se sbalili a vyrazili, odměněni jsme byli nejzajímavější lyžovačkou na dovolené. Mírné stoupání skrze známé údolí v němž se běhá Gsieser Tal Lauf (Gran Fondo Val Casies) nás převelice těšilo. Trať se objevovala na místech, kde ji zobrazovali seznamácké mapy! Tohle si možná zaslouží vysvětlení. Jak se trať objevovala? Ne, opravdu nebyla fyzicky rozdělena do úseků a přesto se mi jevilo, jaky by byla členěna logicky... Že nechápete? Zkrátka byla rozparcelovaná postavami ve žlutých stejnokrojích, výběrčími mýtného :-) Jistě, že jsem si vědomý skutečnosti, že i příprava běžkařských tratí je nákladnou záležitostí, zvlášť když nejde o projetí rolbou, ale i vytvoření technického sněhu a rozvezení do něčeho, čemu můžeme říkat běžkařská trať. Jenže, jenže... Tak za prvé mám problém platit za šlendrián, kterým italské tratě bezpochyby jsou. Přestože 9/10 tratí vypadalo ukázkově, stále zde zbývala 1/10, která se vyznačovala kamenným solivem, WTF? Takže mi někdo vysvětlete, proč bych měl někomu dát 6EUR, když škoda na mých závodních běžkách způsobená odfláknutou prací dosahuje desetinásobku. No a pak je tu další faktor, Italové mi dluží zhruba 300EUR za zcela zpackanou Marcialongu (někde na blogu byste jistě našli) a to je v přepočtu přibližně (možná i úplně přesně) 50 dní, během kterých ostentativně odmítám hradit poplatky za užití běžeckých tratí. S touto skutečností nenadělala nic ani Janička, která mě s Kubou nazvala hovádky a příkladně platila. V důsledku tohoto běžkařského přístupu jsme rozdělili trať údolím na čtyři úseky, které jsme zdolali per partes. No prostě jeden jsme projeli tam a zpět, skočili do auta, posunuli se za výběrčího a pokračovali v úseku následujícím atd. Tím jsme přibližně 40km rozdělil na deseti kilometrové vyjížďky, které šlo prokládat jídelními odpočinky a nejen že šlo :-) Co si budeme povídat, Kuba není tak přísným trenérem jako je "Trenér". Takže jsme si zajeli na sluncem zalitý kopec, sedli si do trávy a za lehce otravného bzučení včel (možná byly zpité) proběhl báječný picknick. Kolegové v práci by možná něco brblali o "sockares", ale tohle nedostanete ani v italské restauraci... O čem to mluvím? Že bych měl na mysli tu pohnojenou louku, tak tu bychom asi vážně nikde nedostali :-) Ne, ale vážně, byl to luxus, dívat se z nadhledu na bílou stopu, snažení se běžkařů a cpát se jídlem :-) Iterativním procesem jsme dopádlovali až do Sankt Magdalena, kde nás čekalo extrémně větrné a nehostinné počasí, to proto, že slunce zalezlo za vysoké kopce a ve stínu byla očekávaná zima. Nejvíc nejlepším zážitkem byl sjezd z výše jmenované Magdaleny, vedl podél říčky Rio Finale/Pfinbach v korytu zaseknutém hluboko v terénu. Nebezpečný sjezd plný nepřehledných zatáček, horizontů, sjezdů, mostů a ledových ploten připomínal divoký skikros. S nemálo problémy jsem si ho užil a stejně tak radostně jsem oslavil bezpečný dojezd všech nebezpečných partií :-) Celkový nájezd kilometrů však i po těchto skvělých zážitcích postrádal asi tak 7km do kulaté padesátky. A tak jsem se s Kubou dohodli, že to dorazíme a vůbec nám nevadilo stmívání se, noc a silný vítr. Nakonec mezi pár blázny s čelovkami jsme ukončili naši středeční pouť s padesátkou...



Čtvrtek, 29.12.2016

Čtvrteční běžkařskou pouť jsme započali v Innichenu/San Candidu. Odtud nám ještě zbývalo projet pár kilometrů do Toblachu, abychom měli jeho okolí projeté. S Janičkou jsme si na počátku cesty zajeli do malé odbočky, aniž bychom poznali, že jsme v zákazu - totiž na sáňkařské dráze, která vesele kopíruje místní sjezdovku. Vlastně nevím, proč nám ten sáňkař vůbec uhýbal a nepřejel nás. Ale co, časem jsme tuto skutečnost zjistili a pochopili, takže Janička to otočila a jela za Jirkou s Veru, kteří pracovali na zdokonalení skateové techniky no a já si to štrádoval vzhůru. Nakonec jsem trochu vyměkl a nechal sjezdovku sjezdovkou, sáňkařskou dráhu také tak, přelezl v ani ne půli kopce zábrany a skočil na sjezdovku, kterou jsem straverzoval až k jejímu úpatí, odkud jsem se napojil zpět na běžkařské tratě. Za nedlouhou chvíli jsme dorazili na nejzazší místo úterní odpolední vyjížďky a tak jsem se spokojeně mohli vrátit. No spokojeně, přemrzlý manžestr co chvíli způsoboval ustřelení běžek při bruslení, teploty padlé někam k mínus deseti nebyly také ničím, co by stálo za opěvování a trať byla celkem nudná, aspoň, že tři dny trvající vítr ustal...

Na parkovišti, které ráno zelo prázdnotou a nyní šlo jen obtížně nalézt náš vůz padla domluva, že zkusíme pokračovat v Sextenu/Sestu, odkud dále měla vést běžecká stopa a také že vedla. Osobně považuji Fischleintal/Val Fiscanila za druhou nejhezčí lokalitu, co jsme viděli. Zkrátka šlapala Sv. Magdaleně na paty a to tak, že jí je lehce sdírala. Jirku s Veru jsme vyhodili na kopci poblíž restaurace Dolomitenhof a sami se vrátili ke stanici lanovky Croda Rossa s tím, že kopec jsme si poctivě vyšlápli. Údolí uvězněné ve stínu velehor se zamrzlou říčkou bylo vážně kouzelné, jako mráz, který nám lámal prsty... Ještěže nahoru to bylo do kopce, což nás přeci jenom trochu zahřálo :-) A pak konečně okusily naše běžky světlo boží a my s nimi. Les se pomalu střídal s kosodřevinami, jeden slunečný pohled střídal další, zkrátka stěží popsatelný luxus. O míjení a placení u výběrčího snad netřeba se zmiňovat, Janičku nikdo v této činnosti nenapodobil. No ale možná se přeci jen slůvkem zastavím, přišlo mi zajímavé, že moje okázalé přehlížení exekutorů vedlo k tomu, že o mě jevili pramálo zájmu, nikdo z nich mě ani náznakem nezastavoval... Cesta dolů byla mnohem příjemnější, tedy až na stínový úsek, kterým jsme již stoupali vzhůru, ten byl za trest, ale jinak... Paráda. Sluncem zalité otevřené údolí do něhož, jak toky mohutných horkých řek, stékaly mnohé sjezdovky. Oproti větším městům na ose Lienz-Brixen, těmto nechyběla mnohem větší porce zajímavosti a chvílemi i původnosti. Opravdu paráda, která stojí za vidění.



Běžkování se nám postaralo o dopoledne. Odpoledne v mém případě patřilo mému prvním sjezdování v Rakousku. Dojel jsem nedaleko k místní sjezdovce v Sillianu, chvíli pokecal s piloty (paraglidisty) na přistávačce a vydal se pro skipass. Trochu jsem nepochopil jak to Kuba myslel, když vykládal o luxusním stavu sjezdovek i v pozdním odpoledni. Mě čekaly jen ledové plotny a vlastní strach... Tomu i napomohlo nové vybavení, rozuměj, konečně jsem si koupil sjezdovky. Výběr byl obtížný, těch pár jízd, co jsem doposud absolvoval se odehrálo na sportovně/závodních slalomkách, jenže jsem nevěděl, zda je to to pravé pro mě a také jsem neměl chuť za něco takového utratit patnáct tisíc, takže jsem zamířil do bazaru, kde jsem koupil povedené obřačky od Fischeru i s botami za cenu pořádného vázání na běžky :-) Jenže trochu chyba lávky, mé "nové" sjezdovky se vyznačují tím, že jím nestačím ani technicky ani fyzicky. Docela prekérka na 6km dlouhé červené sjezdovce plné ledu... Po první cestě až dolů jsem sotva oddychoval, rozpláclý v kabinkové lanovce, durch propocený, i v klidu s tepem tak nad 160... Bomba! Hodil jsem do sebe první dávku sladkostí a zpátky na start, není nač čekat, 23EUR za 2,5h na sjezdovce se musí využít do poslední kapky :-) No na Kubu jsem neměl, toho doprovázeli ze svahu policajti, já se jen vecpal na uzavřenou sedačkovou lanovku :-) Tak či onak to byl zážitek, silný zážitek, nikoliv však příliš pozitivní, tedy s výjimkou zjištění, že jako poslední se z kopce také nějak dostanu dolů a že mé lyže ve spojení se silnými stehny fungují jak buldozer :-) S každou jízdou jsem se trochu zlepšoval a zároveň stále více unavoval. Nejsmutnější na tom byla skutečnost, že jsem promrhal asi 2h z celkového času na stále tutéž náramně dlouho a na mé zkušenosti zcela nevhodnou sjezdovku. Opomíjena zůstala krásná červená na vršku hor s nádherným výhledem, kde jsem měl reálnou šanci se něco naučit a užít si to... Ale co už, příště se nenechám zlákat čísly a výzvami (rozuměj nevyberu si papírově nejobtížnější sjezdovku na úkor mnohem kratší, širší a mírnější :-))


Večer jsem toho měl úplně po krk, ale stejně jsme neodolal a vyrazil do města. Ptáte se proč? Hmmm, z kabinkové sedačky jsem smutně nepozoroval jen paraglidisty užívající si azura, ale i protější úpatí, pod nímž nešlo přehlédnou sněhobílou plochu, jistě pro běžkaře. Pod přikrývkou tmy jsem nakonec našel, co jsem hledal. Jednalo se o dětský park na lyžování, který však nabízel dobré, snad 200-300m kolečko s náramným převýšením. Je pravda, že tu bylo od 16 nebo 16:30 zavřeno, že vstup byl zpoplatněn, ale mi to nedalo a pustil jsem se do toho. Čelovku jsem záhy vypnul a jezdil potmě, tak jak to mám rád. Celkem adrenalin, to vám povím, v cestě sem tam stála nějaká brána, skokánek, palma a tak :-) Jo výživné...


Pátek, 30.12.2016

Konečně došlo na plánovaný den na sjezdovkách aneb zpátky v Cortině d'Ampezzo, jedné z italských kolébek rozmařilosti a luxusu. Od čtvrtka panovaly snesitelné povětrnostní podmínky nejen v Rakousku, ale i v Toblachu a Cortina naštěstí nebyla výjimkou.

A jak to vypadalo? Do háje s Itálií a Italy! Přeskočme etudu s mým ranní běžkováním před Cortinou a vzhůru na nákup skipassu. 52EUR nelze považovat za všelidovou cenu a tak nějak tak očekáváte, že za své peníze také něco dostanete. Hmmm, to sotva, možná tak značku "Cortina". Spolu s počátkem otvírací doby stojíme u turniketů (před nástupištěm visuté lanové dráhy na Tofanu di Mezzo), skrze než nejde snadno projít, njn. Itálie a elektronika, asi se není čemu divit. Lanovka vybudovaná v 60. letech se skládá z tří částí a v létě vás může dostat z nadmořské výšky 1224mnm na vrchol Tofany ve výše 3224mnm. Tj. zdoláte převýšení slušných 2000m. V zimě bohužel jsou k dispozici jen dva úseky, ale i to stačí. Zvláště po té, co se dostanete do druhé stanice, ve které zjistíte, že ač jste tam první, dál se hned tak nepojede, protože druhá část ještě zkrátka není v provozu. Trochu naštvaně koukáte, jak vaše peníze padají do kanálu, přibližně 3,10Kč za každou minutu. No co, tak si aspoň odskočíte na malou, ale ouha: "Out of order", do háje... Oranžové a červené statusy lanovek v Italštině rozhodně potěší, víte kulové... Po 15min čekání dojede z prostřední stanice kabina, otevřou se dveře a vyleze z ní kokotský Ital se zapálenou cigaretou, to už mě berou všichni čerti, nakopal bych to sprostý imbecilní hovado do pr... Ještěže kabina stoupala vzhůru slušnou rychlostí, že jsem nestihl vymyslet jak toho sráče vyhodit! Na hoře nás čeká další milé překvapení, jelikož jsme dovolenkovali bez přístupu k Internetu, nezjistili jsem, že naprostá většina modrých a červených sjezdovek na Tofaně nepremává. Rozuměj, že v provozu byla jediná červená a zabijácká černá mezi skalisky dolů. Hmmm, nahoru nám to trvalo asi hodinu, během které jsem smutně mohli koukat na vedlejší svahy, jak se na nich prohání stovky lidí... No ještěže ta červená byla moc povedená, tedy když odhlédnu od kamení na pistě. Jenže nebyli bychom v Itálii, aby něco nebylo špatně, ledové sedačky na lanovce, která jezdily tak rychle, že nám sekaly do lýtek až jsem výskal prazvláštní italskou melodii. Krásná široká červená byla uspokojující, ale pomalu nastal čas vidět také něco jiného... Černá, která děsila a přitahovala již zdola čekala... Na hraně jsem se cítil trochu nahraně :-) Ale dolů jsem musel a lanovka nepřicházela v úvahu. Určitě šlo o nejprudší a nejnebezpečnější svahy, na kterých jsem se kdy ocitnul (tedy když nepočítám tu modrou sjezdovku ve Sv. Mořici na běžkách :-)), ale nakonec se ukázalo, že slunečný svah je lehce potátý a díky tomu to šlo zdolat i s mými schopnostmi.

Další etapa lyžování probíhala na vedlejších svazích Tofany, které nabízeli několik povedených červených a modrých sjezdovek. Bohužel díky zpoždění nabraném na prvním svahu byla většina z nich rozrytých jak od divočáků. Obrovskému náporu neméně obrovského počtu sjezdařů asi odolat nemohly. Ale i tak jsem se si to celkem užili a už se pomalu těšili na odpolední přejezd na jinou destinaci, kde nadále platil skipass. Rozuměj, sjezdařské areály okolo Cortiny spojuje jen skibus, jsou roztroušeny po okolních kopcích, které nepojí nic než údolí s městem samotným...

Kubova volba padla na Falzarego, kde na nás nečekaly davy a zároveň se záhy dalo kochat naprosto okouzlujícím výhledem z horní stanice vysuté kabinové lanovky Lagazuoi. Z tohoto kouzelného místa vedly dvě sjezdovky z nichž jedna byla zavřená, takže jsme se logicky pustili dolů tou druhou. Nebýt asi tisícovky kamenů, které se válely v přírodním sněhu, označil bych sjezdovku na naprostou nirvánu... Takhle jsem byl trochu více vyděšen a očekával jsem co chvíli, že se mi lyže zaseknou a já skončím v kotrmelcích na skalách. Naštěstí se tak nestalo a zemřely jen sjezdovky. Tak či tak jsem nic kouzelnějšího na sjezdovkách neokusil a ne nejde jen o celkovou délku okolo 10km, ale hlavně o střídání stěží uvěřitelných výhledů a proměnlivost samotné pisty, která se měnila od úzké po širokou, od přejezdů rovinatých (panoramatických), přes široké prudké svahy, zpět po po úzké skikrosové části. Jenže to bychom nebyli v Itálii, aby se něco totálně nepoto... Zkrátka, po sjezdu na nás čekalo několik překvapení, prvním z nich bylo koňské taxi za 2,5EUR, které jsem ostentativně minuli a pádlovali soupaž po závěrečném plochém dojezdu v těsném sousedství běžkařských tratí a dále to bylo již jen horší a horší. Ohnutá hole ze soupaže, nevpuštění skrze turnikety na sjezdovce v obci Badia - Abtei, směrovky k neexistujícímu skibusu, linkový autobus, který nás odmítl vzít zpět na Falzarego, že tam prý nejede, ač silnice nikam jinam nepokračovala a davy soukromých taxíků, které vás ochotně vyvezou zpět do sedla za 6EUR, tedy pokud vás je pět a více... Nás nebylo, takže pokud jsem rozuměl dobře, tak za 10EUR nebo možná i víc... V tomhle okamžiku jsem se zasekl, že zku... Italům nedám už ani cent, těmhle mafiánských a zlodějským praktikám se nepoddám, i kdybych měl v těch lyžácích se sjezdovkama, které jsem nemohl unést šlapat po sjezdovce zpět 10km, nic jim nedám, sráčům! Takže si to shrňme, zaplatíte 52EUR za skipass, ještě se po vlastní ose přepravíte asi 16km (abyste nečekali na pomalý skibuss), vyjedete na kopec z něhož vede dolů jediná otevřená sjezdovka, kterou se však dostanete do míst, kam pro vás skibus již nedojede, kde vám neplatí skipass na vleky a kde se shodou šťastných náhod nachází asi 10 soukromých taxíků, které vás vrátí z nějaké italské prdele zpět do rozmařilé civilizace Cortiny za lidový poplatek 6EUR (po nás 10 nebo 20EUR, v rozčílení jsem ty šmejdy již nevnímal). Jak takhle si to přesně představuji. U mě je to jednoznačně banda kokotských zlodějů a už nikdy více...



Sobota, 31.12.2016

Sobotní prodloužená, tak by se dala pojmenovat naše odysea, která začala hned poté, co se zbytek ekipy vydal na cestu k domovu. Ramsau, další z nepoznaných běžkařských rájů, kde jsme vzápětí zanechali otisk našich běžeckých lyžáků. Kouzelné místo pod majestátním vrcholem Dachsteinu oplývající mírnými kopečky připomínající ty z rodné Vysočiny... A také marketing, propaganda a trochu divný pohled na svět. Vezměme si tvrzení o upravovaných 220km tratí, které považuji za nemálo iluzorní. Sice věřím (a z tohohle úhlu pohledu je to naprosto v pořádku), že rolby najely v součtu proklamovaných 220km. Jenže problém, který se snažím popsat, spočívá v unikátnosti. Před našim příjezdem jsem se těšil na ochutnávku Mekky běžkování, ochutnávku místa, na jehož pokrytí by člověk potřeboval asi tak týden. Jenže ve výsledku jsem odjížděli po půl dni lyžování poněkud zklamaní, s tím, že jsme viděli 3/4 toho, co vidět lze. Jak je to možné? Marketingové kecy. Mají sice najeto 220km, jenže nikdo již nezmiňuje, že skateových 70km vede podél klasických stop, takže se rázem dostáváme na 150km unikátních tratí, jenže ani tu to mlžení nekončí. V mnoha místech totiž vedle sebe vedou 2-4 pásy stop a věřte mi, že stačí projet jedinou, aniž byste o něco přišli... Rázem se dostáváme někam k 50-70km unikátních trátí, což není na týdenní výlet, ale jednodenní. Ale abych nezůstal u odhadů, když se podívám do GPS logů, tak zjistím, že jsme vycházkovým tempem (běžky bez parafínu na přírodním sněhu vážně moc nejely) zdolali 32km a unikátních stop okolo jsme vynechali asi 26km, přídám-li nějakou tu propojku k tomu, dostáváme se asi na 60km, což je trochu více než 1/4 deklarovaných kilometrů...

Tak to jsme se vypořádali s jednou věcí a teď ta druhá - odhodlání, smysluplnost a předraženost. Přijde mi to vtipné, ale i tragické. V rodném Novoměstsku nevytáhnou rolbu, dokud není půl metru sněhu, takže za poslední zimy si nejsem vůbec jistý zda se tak stalo :-) Výsledkem (tedy až na výjimky) bývá precizní stopa, kterou máte k dispozici zdarma. To v Itálii, kde žádný přírodní sníh nebyl, šli mnohem dál, vyrobili technický sníh, rozvozili a upravili jej, za 6EUR/den to není vůbec zlé (pokud se na celou věc nepodíváme okem ekologa, které by se topilo v hořkých slzách). V Ramsau technický sníh asi nepřipravovali (aspoň jsem se ním nepotkal), zato vytáhli rolby, když napadalo něco mezi 10-20cm sněhu. Stopy sice vypadaly celkem slušně, ale polovina byla po orbě, kamení, hlině, štěrku a jiném bordelu. Takže další extrém a aby toho nebylo málo tak za 12EUR/den... WTF? Si vážně dělají p... No jo, zalyžoval jsem si dobře, ale škody na běžkách lze počítat v tisících a ještě za to mám platit? Asi by to chtělo výše zmíněné a de facto okrajové případy prolnout a znormálnit... Bohužel nečekám, že by se tak stalo.

No a jaké to tedy bylo? Když odhlédnu od popisovaných problémů, tak naprosto úchvatné. Většina zdolaných kilometrů patřila do kategorie snadných, převýšení místních terénů je opravdu mírumilovné a možná i díky tomu vám přinese více radosti než-li bolesti. Svým způsobem je nadmíru obdivuhodné, kolik toho dělají pro různé zájmové skupiny. Ono totiž nejde jen o stopy na klasiku a skate pro běžkaře, ale i připravené trasy pro pěší, koně, sáně... V rozumné nadmořské výšce okolo 1100mnm se nijak zvlášť nevyčerpáte a to stále nezmiňuji ten luxus modré oblohy, slunce, panoramatu s Dachsteinem a považte, přechodu pro běžkaře. No to jsem ještě neviděl, speciální místa, kde je do asfaltového monolitu vsazen nějaký speciální koberec, po kterém můžete přeťapkat i s běžkami, zkrátka bomba, která stojí za ochutnání!  




Neděle, 1.1.2017

Nedělní Vysočina... Co k tomu dodat? Prý jak Nový rok, tak po celý rok! Sraz s Kubou a Jirkou (kteří na rozdíl ode mě a Janičky přijeli do NMNM již v sobotu odpoledne) ve Vysočina aréně, tak to bude jistě bolet a taky že jo. Jenže za to nemohli kluci. Sotva jsme položili běžky na sníh, tak naše zraky upoutal elegantní bruslařský styl, který nepatřil nikomu jinému než jednomu z našich nejlepších dálkových běžců, Jirkovi Ročárkovi. Zacvaknout vázání a hurá za ním... Po prvním kole naštěstí zastavil, takže jsem se dověděli, že se přijel "vyklusat", hmm my jsme jeli skoro podlahu :-) V druhém kole odpadl Kuba i Jirka, takže jsem zůstal vlát osamocen. A celé mi to přišlo nadmíru vtipné. Tak nějak jsem se domníval, že jediné, co mi na běžkách vážně jde, jsou sjezdy. Myslel jsem si to právě do této chvíle... Trať u Ski očividně už něco zažila o čemž svědčily především ledové plotny a vyplužené koleje ve většině sjezdů a zatáček. Jirka, který nikam nespěchal mi nadělil v každé zatáčce dobrých 20-30m, aniž by se nějak snažil. Asi chápete, že přestože on vůbec nejel, tak já naopak jel na max, takže jakékoliv navýšení rychlosti, abych ho docvakl bylo obzvlášť bolestivé. S rychle vzrůstající únavou se mi nevyhnul také jeden pád, kdy jsem si to chtěl trochu zkrátit v zatáčce před stadionem a vyhodil si z kopýtka s dosednutím na tvrdé... Pobavilo mě, že jsem pořád frčel i po zadku, takže jsem se pokusil z té nelyžařské pozice zvednout a světe nediv se, povedlo se, lehce malátný jsem opět spočíval na svých znavených nohách a mohl vesele pokračovat dál. No krása, modrá obloha, slunce, mráz a perfektně rychlý sníh, co více si přát, snad aby to vydrželo po celý rok (omlouvám se všem, kteří mají rádi teplo a léto :-))

Co to stálo?
  • celkem, 4.459Kč na osobu za šěst dní 
    • doprava, 1.898Kč 
      • dálniční známka Rakousko, 2 x 8,9EUR=17,80EUR
      • zpáteční průjezd tunelem, 11 + 11,50EUR = 22,50EUR
      • půjčení auta 2, 7 x 600Kč = 4200Kč
      • palivo 1, přibližně 2000km, 5,5l/100km, 117,56EUR  
      • palivo 2, přibližně 1800km, 6,9l/100km, 2927Kč
    • ubytování, 2.085Kč 
      • ubytování, 5 noci, 6 os., 12.512Kč (400EU + 50EUR městská daň)
    • jídlo 476Kč (35,27EUR = 952Kč na 2 osoby)
Co jsme zdolali?
  • celkem, 217km
    • pondělí, 22km
    • úterý, 48km
    • středa, 50km
    • čtvrtek, 36km
    • pátek, 5km
    • sobota, 32km
    • neděle, 24km
Zajímavé odkazy

Žádné komentáře:

Okomentovat