Poldové jsou mi v patách a já zase šlapu na paty Fuchsovi

...aneb o teambuildingu, přednášce, nemocnici a dalších drobcích doby

Čtvrtek jsem prožil vskutku v činorodém duchu. Utužování pracovního kolektivu, "teambuilding" - krásně československy řečeno, bylo to první, na co jsem narazil, tedy nepočítaje dvířka kuchyňské linky :-) A rozhodně to nebyla poslední srážka dne... Sraz s kolegy jsme měli před střelnicí, která taktně naznačuje, co se asi tak dělo... Bouchačky a ruka v sádře, kombinace jak med v kombiné... Musím říct, že se mi na střelnici dařilo, zejména v místnosti s laserovým trenažerem. Ne že bych střílel od boku tak dobře jako někteří, mluvím spíše o občerstvení, které se tam spolu se zbraněmi skrývalo :-) Se skutečnými bouchačkami to zdaleka nebyla taková sláva... S devítkou a revolverem to šlo jednoruč ještě celkem dobře, za to AK-47 kopal jak splašená koza a moje zlomenina tiše úpěla a to jsem poškozenou ruku používal pouze jako podpěru. Druhé kolo s brokovnicemi jsem nakonec, s rozumem v hrsti, vynechal. Prý že střílet jednoruč z brokovnice rozhodně ne ne.

Už tak zábavná střelnice skrývala další potěšení, jako např. soutěž. Střelba na terčovnici únosce a rukojmího, ze tmy vynořující se, byla jednou z nich. Oslněn světlem a neschopností správně vystřelit jsem právě příliš neoslnil, byť z oslnivého Glocku. Kulka, která provrtala hlavu rukojmího jest toho zářným příkladem :-)

Předposledním bonusem byla střelba z Desert Eaglu .50 Action Express. Kdo nezná, nechť si vyhledá více než dvě kila železa s největším vyráběným kalibrem. Nářez, který jsem měl před pár lety problém udržet v obou rukách :-) Bodejť by také ne, na Internetu naleznete spoustu videíí, kterak zbraň šlehající metrové plameny rozbíjí mozkovny těch, kteří na to neměli nebo udělali nějakou chybu. Do tohoto zástupu jsem se nehodlal zařadit (zvlášť když mě kolegové natáčeli :-)), takže jsem se nejprve optal střeleckého instruktora, zda je to schůdné. Dostalo se mi odpovědi, že jistě a že on sám zná osobně dva lidi, kteří střílí z Desertu jednoruč - on sám a já :-) Takže asi tak, jdeme na to :-) Chvějící spocenou rukou, přesto bez strachu, zvedám zbraň nejprve nasucho a vzápětí ji pokládám. Otírám si ruku do trička a opět zvedám tu bestii. Bác! Rána jak z děla. Juchůůů, udržel jsem ji a hlavu si nerozbil! To si zaslouží zářez do pažby a jde se dál :-)

Kam dál? Grilovačka v parku... Luxus! Přenosný gril, tuny masa, sýrů, zeleniny a soudek k tomu. Slunce nad hlavou tvrdí muziku, ke které se přidává Matějův akordeon a Martinova kytara. Že už nemůže být větší pohoda? Ale může, Peťa natahuje mezi stromy slackline. Vždy jsem obdivoval ty, kteří dokáží chodit po plochém laně... Zlomenina dostala už takové kapky, že jí asi více ublížit nemohu :-) Takže vzhůru na lano. Více než hodinu trvající ekvilibristika mě vážně chytla, přes očividné zlepšování se, musím přiznat, mi to moc nešlo. Navíc to divoké mávání rukama nedělalo dobře mému zranění, takže jsem si ruku opět zavěsil na šátek. Když jsem pak tu druhou, balanční, zneužil k telefonování, je poměrně jasné, jak to muselo dopadnout :-) Pád z lana na sádru... Popojedeme!

A kam? Rozdává se maso! Myslím, že to PKáčko zvládlo na jedničku a k tomu Matějova improvizace. Když stála zábava v plném proudu oběma nohama, objevil se rušivý element, který se nám rozhodl zmařit naši idylku. Kdo by to byl řekl, že ten element bude ženského rodu? Uniformovaného rodu :-) Policistka, která stála na chodníku jako solný sloup, vysílačkou přivolávala posily a nás střežila, aby nikdo neunikl trestu... Co jsme to jen vyvedli? Porušili jsme městskou vyhlášku a popíjeli alkohol na veřejném prostranství (tedy zdaleka ne všichni, kdopak asi ne, co?) Ani nevím jak jsme se k této informaci dostali, paní strážník na nás koukala a jakákoliv snaha o domluvu z její strany byla více než patrná, rozuměj že žádná. Hrozící tisícikorunová pokuta rozdělila náš tábor na několik frakcí, třetina se rozhodla počkat a pokusit se domluvit, třetina se rozprchla na všechny světové strany, aby nás policistka nemohla zajistit, byť řvala po parku jak pominutá (beztak také právě porušila nějakou vyhlášku :-) a poslední třetina lehce trollila, schovala sud a někteří bláznivě kroužili na skládačce okolo neoblomné a děs nahánějící strážnice :-) Dopadlo to zcela neočekávaně, přivolaná posila "zdevalvovala" bojové nasazení policistky a lidsky se s námi domluvili aniž bychom to jakkoliv odnesli, tedy nepočítaje odnesený soudek :-) Afterparty pokračovala na tajném místě vedle bazénu Za Lužánkami...

Luxusní teambuilding jsem opustil vcelku brzy. Už v 17h se konala další zajímavá přednáška v MZK - Architekt Bohuslav Fuchs ve Zlíně a v Luhačovicích. Šlo o srdeční záležitost, takže chápete, že jsem si tuto událost nemohl nechat ujít. Bohužel jsem nakonec odcházel poněkud zklamaný... Když to srovnáte s výletem na Kokořín... nebo aspoň týden starou přednáškou Ing. Arch. Jana Sapáka, pochopíte... PhDr. Blanka Petráková nás sice seznámila s mnoha zajímavými fakty, ale prostě to nebyl takový odvaz... Nemluvě o tom. že jsem měl chvílemi pocit, že jsem na jiné přednášce, přednášce o Jurkovičovi, kterého beze sporu obdivuje a tak o něm mluvila celých dvacet minut :-)

Ze čtvrtečního dne přeskočme rovnou na páteční večer. Raní eskapády v nemocnici raději vynechme, tedy až na jednu, můj příjezd na kontrolu zlomené ruky zaujal doktora i sestru natolik, že se o tom zmínil ve své zprávě a oba ještě nyní kroutí hlavou :-) Nadcházejí pouť v Bobrové byla předznamenána každoroční zábavou. A to bylo také fajn, už jen protože jsem na rozdíl od loňska nedostal skleněnou flaškou po palici :-) Trochu smutným faktem tak jen zůstává skutečnost, že se více mluvilo, než hýbalo, že by kluci stárli? A ženské taky? Jen tak mimochodem, na zábavě téměř nikdo nebyl, zdá se, že se všichni zalekli rockové skupiny Herrgott z Mohelnice, z Mohelnice? No ano, to nepochopíš! Prostě zvítězil konzervatismus a Metaxa v Mexiku :-)

Sobota pro změnu patřila práci. Řeknu vám, že jednoruč není sranda opravit ruční brzdu, vyměnit olej a olejový filtr, vyčistit kabinový a vzduchový filtr, zalepit rozbitý přední nárazník, přezout letní gumy, umýt dvě auta a jedno z nich naleštit a vysát mi vlastně zabralo celou sobotu a půl neděle, nemluvě o tom, že jsem v neděli začínal již před šestou ranní.

Nedělní pouťovou přežíračku bych raději ani nezmiňoval, za to se mohu pochlubit tím, že zkušební cesta do Brna byla úspěšná a auto neselhalo, juchůůů :-) A že jsem nějak spěchal, čekalo mě první medlánecké letní kino. Film Fotograf patří mezi ty, které jsem stejně chtěl vidět, takže jsem uvítal příjezd Kinematografu bratří Čadíků. Srandovní byl půlhodinový odklad začátku promítání pro nedostatek tmy, který vyplnil pan Čadík a starosta Medlánek. Reprodukování-hodnou informací je skutečnost, že městská část Brno Medlánky jsou jediní, kteří mají o toto letní kino zájem a to mě překvapuje. Stejně tak mě po těchto slovech překvapil příjezd městské policie, která si šla po 23h promluvit s promítači, kdyby film běžel ještě o chvíli déle, věřím, že bychom ho nedokoukali... Ti poldové mi mají chuť kazit zábavu...

Přizabitý Sabelell

Otřes mozku, zlomená ruka, pohmožděná kyčel, odřeniny a podlitiny... Nepříjemný výsledek zpočátku tak příjemného povídání s nádhernou brunetkou. Vše se zlomilo v okamžiku, kdy se do rozhovoru připletl další (nechtěný) mužský element. Zlomilo se to včetně jeho čelisti, takže jsem suma sumárům nedopadl zas tak zle...

No dobře, takhle to vůbec nebylo. Ve skutečnosti jsem se přizabil ve vzduchu. Podařilo se mi s paraglidem vlétnou do rotoru, který si pěkně pohrál s mým křídlem, poskládal ho jako vlaštovku a pak nás oba vyplivl... Bohužel jsem byl tak nízko, že nebyl čas hodit záložku! Těch pár chvil, kdy jsem se volným pádem děsivě rychle přibližoval zemi, mi přišlo jako věčnost. Jen několik málo metrů od katastrofy se mi podařilo rozmotat půlku křídla, čímž jsem značně zpomalil a v negativce sebou švihl o zem. Výsledek jste si už přečetli...

No a pokud byste nevěřily ani druhému vysvětlení mého zrakvení, tak je tu do třetice všeho špatného...

Ve čtvrtek večer bylo dokončeno dlouho rozdělané dílo - Sabelellova koloběžka. V jejím vyzývavém purismu jakoby se zračila touha po projížďce, aspoň kolem komínu... Copak šlo odolat? Hodil jsem na sebe upnuté cyklooblečky AKA buznaoblečky, cyklistické rukavice a taktéž přilbu, propriety bez kterých nevyjíždím. Od komínu málem až do Komínu :-) Vyjížďka se líbila nám obou, takže jsem ji trochu natáhl přes Krpole. Na křižovatce Skácelova - Purkyňova jsem se přestal odrážet, zalehl na řidítka a odpočíval. Klesání směrem k Palackého třídě se vyznačuje svojí mírností, že o klesání nemůže být skoro ani ani řeč, takže se má rychlost ustálila někde mezi 20-30km/h. Ze Skácelky jsem vjel na obří kruháč okolo Slovanského náměstí. Jeho vršek se je malinko zrytý vyjetými kolejemi od trolejbusů avšak s naprosto luxusně hladkým asfaltem. Vybral jsem si jednu z vyjetých kolejí a užíval si toho svistu. Po pár metrech jsem se ohlédl za sebe, když jedu prostředkem silnice, tak si zkrátka hlídám záda. Najedou mé tělo pocítilo síly, které tam neměly co dělat. Reflexní reakce (bez mého vědomého zásahu) byla sice bleskurychlá, ale nestačilo to...

...pak už si jen pamatuji kovové zvuky, tupý úder do hlavy a chvíli nic. Další údery směřovaly na kyčel a zápěstí, tipuji, že to byly poslední velké nárazy předcházející závěrečnému saltu mortale, které jsem dobržďoval smýkáním svého těla po asfaltu. Lehký otřes mozku s šokovým stavem byl nejspíše příčinou toho, že jsem hned vyskočil na nohy, paráda, páteř a nohy jsem si asi nepolámal. Vzápětí se mi navrátilo plné vědomí a s ním i kapka kritického myšlení, která se tu a tam zjeví. Napadlo mě, že bych po otřesu mozku neměl příliš pobíhat, copak vím, jak byl silný, takže jsem zauvažoval zda se pomalu nesesunout zpátky na zem. V průběhu těchto myšlenek jsem si nemohl nevšimnout lidí postávajících na zastávce Slovanské náměstí, patnáct metrů daleko. Příšerné zvuky je možná tak vyrušily z jejich myšlenek, ale nikdo se ani nepohnul. Trochu mě vyděsila netečnost davu a přemýšlel jsem nad tím, zda by mi někdo pomohl, zůstal bych-li bezvládně ležet uprostřed silnice. Tyto myšlenky mě přesvědčily, že to s tím otřesem mozku snad nebude tak vážné, pomalu jsem tedy zvedl vrak koloběžky a odšoural se na chodník.

Tam jsem začal zkoumat škody, koloběžka vypadala pojízdně a téměř nedotčeně. Ano, udělal jsem osmici na zadním kole, odřel osu téhož kola, otočil řidítka a rozsekal jeden gumový grip... zkrátka přijatelné ztráty. Se mnou to bylo o poznání horší. Otřes mozku jsem zmiňoval a mohu být jen rád, že vozím kvalitní cyklistickou helmu za všech okolností, čest její památce! Ono také padnout zátylkem ve 30km/h rychlosti na asfalt... jsem sice tvrdohlavý, ale... Na rentgenu mi našli zlomenou člunkovou kost, vynikají kousek těla vyžadující běžně operaci a šroubování... Naštěstí se chirurg podle CTčka rozhodl prozatím pro konzervativní léčbu - sádra na 6-12 týdnů :-) Pohmožděná kyčel se zdá být ve srovnání s předešlými zraněními, drobností, kulhal jsem stejně vždycky ;-) No a nakonec silniční lišaj, na boku, kotníku, obou loktech... Ten se snad ani nepočítá :-)

Co na to říct? Well Done? No spíše rare :-)

Celkem mě však překvapily reakce kamarádů, kteří způsob mého nechtěného sebepoškození ostentativně považovaly za nehodný mého formátu :-) Pověst je vejš! Jo a také úplně mimo... Volám Láďovi, že už se letos na lize nejspíš nepotkáme. Popsal jsem mu svoji nehodu, pak následoval minutový smích, který Láďa lakonicky uzavřel větou: "Hele, jakože jsem nic neslyšel, já to teď položím, ty si vymysli nějakou pořádnou historku a za deset minut mi zavolej znovu!" Jirkovi jsem pro změnu chtěl sdělit, že se uvidíme v lepším případě v zimě na běžkách. Jeho reakce: "Si děláš srandu, tohle přeci nemohu říct Verči. Zkus si vymyslet něco lepšího!"

Takže: "Promiňte kamarádi i nepřátelé a vůbec všichni :-)" Příště se vynasnažím ze všech sil... Neublížit si :-)

Tyto reakce mi však ukázaly, že mě má prostořeká upřímnost připravila o pěkné pole neorané připravené pro zasetí fabulačních sazenic různých druhů :-) No co se dá dělat, život jde dál... Naštěstí!

Brněnské kavárny a běžky? Společný jmenovatel? Fuchs?

Že by šlo o nějakou novou hypotézu, jejímž dokázáním bych se chtěl prosadit v architektonických kruzích? Nebo že bych se rád zalíbil milovníkům dřevěných prkének (které mnohdy se dřevem mají společného asi toliko co já, a pozor, zas takové dřevo nejsem :-) ?)

Raději to vezmeme od Adama. Tedy v mém případě od záchodu... To si tak jedno příjemné úterní odpoledne užívám s hlavou u záchodové mísy. A pozor, neplést si předložky! Nikoliv "v" ... Těžko bych se asi mohl stát obětí domácího násilí, můj tučný krk by kdokoliv stěží narval do záchodové mísy (ne, prosím, neberte to jako výzvu) ;-) Zároveň se nesnažte nahradit "u" za "nad". Tato varianta je sice vcelku věrohodná, krmit žraloky bych klidně mohl, jakožto důsledku těžko vyvratitelné nepěkné zlé věci, mého nechutného přežírání. Tedy ne že bych se pozvracel z jídla, to se mi snad ještě nestalo, ale spíše sám ze sebe...

Dobře, dost bylo toaletních etud, zvlášť když jsme se neposunuli ani o píď. Ale jednou načatou věc bych měl dokousnout (s jídlem to dělám až přespříliš často a to ostatní by si to na rozdíl od jídla zasloužilo). Jednoduše, už déle než rok mě na toaletní míse štvaly zbytky lepidla z nějaké samolepky (ne, nelepím si na mísu obrázky zvířátek, jako kdysi na punkové fixkolo ;-)), nejspíše šlo o "cenovku", kterou řemeslníci lajdácky strhli. A zrovna v okamžiku, kdy jsem spěchal do sprchy a pak na kole do MZK, kde se konala přednáška, které jsem se chtěl stůj co stůj (ty klidně i lež) zúčastnit, jsem si všiml odporných zbytků lepidla... Prostě nadešel jejich čas :-) Technický benzín ne nepřekvapivě nepomohl, nechtěl jsme plácat panenský olivový olej, proto ten zbytečný pokus... Nakonec jsme si vzpomněl na olej pro šicí stroje... Sláva! Po pěti minutách usilovného čištění jsem koukal zpoza prachu ze země na záchodovou mísu s blaženým úsměvem :-)

O pár chvil později si to již mašíruji na kole, ještě mokrá hříva mi vlaje ve větru... Ty jo, to jsem se zase nechal unést :-) Těch posledních pár vlasů délky 3mm bylo suchých dřív, než bys řekl Fuchs! Pokud byste měli pocit, že jsem zaměnil švece za architekta, tak se nenechte mýlit, i zde existuje spojitost, chatrný oslí můstek spojující Antonína Baťu a výše zmíněného urbanistu!

Nápověd bylo již více než dost, od 18h se v přízemí MZK konala přednáška význačného brněnského architekta, Jana Sapáka, věnovaná jednomu z velikánů české architektury, Bohuslavovi Fuchsovi, jehož 120. výročí narození si připomínáme právě letos.

A jak jsem se dostal k těm běžkám? Hned na začátku přednášky zazněla všeobecně známá (pro mě ne) informace, že Fuchs je rodákem ze Všechovic u Bystřice pod Hostýnem. Shodou okolností jsem začátkem tohoto roku zažil nádherný víkend včetně běžkování na Sv. Hostýnu. O pár chvil později koukám na obrázek chaty a říkám si, člověče, tohle jsi letos někde viděl. A taky že jo! Masarykova chata na Šerlichu, z mysli se mi vynořují vzpomínky na krásné zimní chvilky v Orlických horách strávené spolu s Jáňou a Jirkou... Úsměvné, krásný začátek, co informace o architektovi, to vzpomínka vázaná na běžky :-) A pak se to sypalo dál, Luhačovice, no dobře tady jsem ještě neběžkoval, ale co krásných chvil jsme tam zažil a copak jsem věděl, jak jejich tvář Fuchs poznamenal? No nevěděl... :-) Za chvíli už uháníme po Brně, tedy virtuálně a jisto jen to, že nemůžeme minout Avion a Zemanovku, které přišly na přetřes i během komentované vycházky po brněnských kavárnách... Kruh se uzavírá.

Takhle bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho, ale stejně by to pro vás nebylo tak zajímavé, jako pro mě, protože vám chybí kontext, tedy v tomto případě kontexty minimálně dva :-) Tak či onak, přednáška byla naprosto luxusní. Dvě hodiny výkladu a volné diskuze pro mě byly neskutečně přínosné. Způsob jakým umí prodat své vědomosti pan architekt Sapák je okouzlující. Ač jsme se po celou dobu neodchýlili snad ani na chvíli od architektury, a vlastně snad i právě proto, jsme se dověděli neskutečné množství informací o životě. Jak by také ne, vždyť architektura je přímo i nepřímo spojena s lidstvem, dá se říci, bytostně...

Jako bonus uvedu skutečnost, kterou jsem netušil a to, že plavání na počátku 20. století patřilo především ke kratochvílím "vyšších vrstev", což se snažili změnit osvícenci ve vedení brněnských vodáren. Ti prosadili stavby a rekonstrukce městských lázní a tu už nedaleko leží pojítko k Fuchsovi. BTW tato informace mi přišla natolik zajímavá, že jsem se na Internetu trochu poohlédl po historii plavání, doporučuji např. bakalářskou práci, Historický vývoj plaveckých způsobů, autorky Kláry Kučerové...

Brnu, bežkám, architektům a Fuchsovi zvlášť, zdar!

Neuskutečněný výlet do Rakouska a neskutečné procesy VZP

To si takhle jedu jednoho pěkného dne zalétat na Hohe Wand a nakonec vůbec nikam nejedu. Ještě 24h před odjezdem se zdá být všechno cajk, sjednávám tedy cestovní připojištění "de luxe", abych o hodinu později zjistil, že už nepříliš ideální JV vítr se mění na S a místo azura se dá očekávat zamračená obloha. Na Hohe Wand se nejede...

Co se zaplaceným pojištěním tří osob? Volám na infolinku VZP (negeografické číslo 952.. vzbuzující nepodložené obavy o ceně spojené s telefonními čísly začínajícími 9...), po chvíli čekání a položení svého dotazu, dostávám speciální (pražské) číslo. Volám tedy na dodané číslo a tam se dovídám následující, pojištění mohu zrušit, kdybych ho sjednal online, šlo by to "dokonce" emailem. Ale protože jsem sjednal pojištění na pobočce, musím ho zrušit na téže pobočce a navíc musím vyplnit formulář, který je naštěstí dostupný na webu VZP, takže ho nebudu muset divoce shánět přímo na pobočce.

Vzhledem k tomu, že jsem nečekal, že to bude vůbec možné, tak jsem poměrně spokojený. Stáhnu a vyplním formulář, práce na dvě minuty, to jde. Jedu na VZP místo obědu. Dole čtyři přepážky, tři z nich otevřené, jen u jedné sedí stařenka a povídá si... Sotva si vezmu lístek, jdu na řadu. Během pár okamžiků se dovídám, že paní na třetí přepážce nemůže zrušit moje cestovní připojištění, že prý musím na stejnou přepážku, kde jsem ho sjednal. No co, zabíjím pět minut přešlapováním za zády vitální stařenky, která nebyla schopna ovládnout svoji touhu pokecat si s pracovnicí za první přepážkou. Drahocené minuty mého života utíkají a já tu tvrdnu aniž bych to mohl jakkoliv změnit, ajajaj. Stařenka odchází, třikrát sláva! U první přepážky zopakuji svůj požadavek, minuty běží, a tak už poměrně nervózně vytahuji mobil a snažím se vyplnit čas nějak smysluplně. Po drahné chvíli se dovídám, že pro zrušení nestačí první přepážka, ale že na počítači musí být přihlášena osoba, která mi cestovní připojištění sjednala. Následuje telefonát, který přivolává k počítači správnou osobu, které téhož dne ráno sjednala mé pojištění. Během této doby se druhá paní věnuje vyplňování zcela jiného formuláře, než který jsem měl vyplnit a vyplnil. Po dalších útrpných minutách je vše zadáno v počítači a ručně vypsáno na papírovém formuláři.

Oproti podpisu dostávám vratku na svých 81Kč. Mám si prý vyzvednout lístek na pokladu, vystát frontu a peníze mi budou vyplaceny... Tak tak činím. Naštěstí fronta tu není, takže jdu přímo k pokladní přepážce. Během zpracovávání vytištěné vratky, rozuměj, paní na přepážce 4m vzdálené ručně opisuje údaje z vytištěného papíru, jako jméno, adresu apod. Během vypisování mě dvakrát požádá o 81Kč. Nechápavě, ale trpělivě koukám... Nakonec ji musím upozornit, že peníze očekávám a nepřináším. Ejhle, problém. Paní neví, jak se taková věc dělá. Ve spolupráci s kolegyní se jí to po dalším delším čekání (mém čekání, přirozeně) podaří. Opět je tu vytištěno potvrzení ve dvou vyhotoveních. Jedno dostávám společně s mými penězi a vracím se na první přepážku, kde si ode mě půjčí moje potvrzení, které si jdou okopírovat, aby si ho mohli založit... Začíná se mi z toho točit hlava, ještě že už můžu vypadnout...

Na jednu stranu oceňuji, že vůbec existuje legitimní způsob, jak zrušit něco, co nebudu používat. Na stranu druhou je tady půl hodina mého života, kterou jsem vážně nevyplnil tak, jak bych si zrovna přál a to považte, že tam nebyly žádné fronty, být tam pár lidí, tak šlo o proces na hodiny :-) Také mě nepotěšily procesy, jak je má pojišťovna, které sypu nemalé peníze, nastaveny. Na mnoha místech na mě hleděl nepochopitelný šlendrián a já si jen dokola opakoval WTF! Máchnutím kouzelné hole bych jim z "high level" pohledu zoptimalizoval procesy tak, že by menší počet pracovníků obsloužil větší počet klientů, což by vedlo k větší spokojenosti klientů a úsporám na straně pojišťovny. Ušetřené peníze by se mohly... houby! někdo by si je vyplatil jako odměnu, nicméně bych nemusel být smutný z toho, co jsem viděl a zažil.

A ano, poučení pro příště, kašlu na blbou stokorunu, to mi za to nestojí :-)

ZLM 2015 a rychlobruslení inline - materiál zachraňuje bídu těla

Nejlepším způsobem, jak být nejvíc nejlepší, je prostě na sobě tvrdě makat. To je něco, co mi tento rok ani trošku nejde (říkám to, jako by mi to někdy šlo :-)), a tak se tomuto cíli spíše vzdaluji, než že bych se přibližoval... Kdyby se tloustnutí stalo vědou, namísto hubnutí, aspiroval bych na Nobelovku :-) Za poslední dva týdny jsem přibral další 3kg jateční váhy, což spolu s permanentním nedostatkem spánku, soudím, stojí za letošní mizérií... A abych se náhodou před závodem necítil příliš svěží, vyplnil jsem předchozí dny trochou pohybu, v pátek večer hodina na singlech s Jirkou, v sobotním pařáku 96km na kole s Jirkou, 4km na koni s Jirkou a v neděli ráno opět hodina na singlech, hádejte s kým, s Jirkou :-) Jistě uznáte, že toho bylo málo, takže jsem své tělo zatížil, už tradiční, přejídačkou, nepřestávající přejídačkou od pátku do neděle. Ale protože jsem tušil, že to takhle dopadne, pokusil jsem se nalézt protiopatření již o několik týdnů dříve - koupil jsem si speedové inline brusle :-)

Do ZNS jsem dorazil někdy po páté hodině, tropické počasí od zádapu již nahlodávaly děšivé bouře a i zde na pomezí Čech a Moravy začínalo být pomalu snesitelně. Snaha o protažení nedopadla zrovna dobře, krom toho, že jsem cítil, že mě neunesou moje vlastní nohy, objevil jsem hromadu zkrácených svalů. Skoro bych se nebál říct, že zkrácené mám skoro všechny. Důsledek mého přístuku k strečinku, k čemu že? To slovo vlastně ani neznám :-) A ano, tu měl ležet přejetý zamračený a zmrzačený smajlík a né vztyčený a usměvavý ;-) Po vklouznutí do bruslí nastala elektronická fáze - pulsmetr, GPS, kamera... Připadal jsem si trochu jako kyborg, ale co už, chtěl jsem vám co nejvěrněji zprostředkovat jeden ze závodů ligy. S novými bruslemi jsem ještě na žďárském asfaltu nestál, což jsem se vzápětí pokusil napravit. Ono, konec konců, na nových bruslích jsem stál letos třikrát a to jen drobnou chvíli, aby si pomalu zvykli kontíky na nemile řezavou bolest. Jinak jsme měl oproti loňsku najetou tak desetinu, místo nějakých 200-300km asi 20-30km, takže přípravu s klidem můžeme označit za důslednou :-) Při rozjetí jsem zjistil, že brusle celkem drží i na nepříliš povedené dráze, takže jsem se rozhodl dát do závěrečné přípravy před závodem. Skoro to vypadalo, že se mi i zadaří startovat sám, ale osud byl proti, mně se navíc nechtělo protestovat, takže jsem se nechal přidružit k závodnici a závodníkovi do klasické trojky :-)

Díky tomu jsem však stál na startu ne zcela připraven, pomiňme skutečnost, že správné připravenosti jsem ani dosáhnout nemohl :-) Třeba už jen kvůli velkému břichu, přes které jsem se nemohl ohnout do správné jízdní polohy. Komentáře typu, že stejna nevím, jak taková poloha vypadá, budu ostentativně přehlížet, s aristokratickým úšklebkem k tomu :-) BTW chtěl jsem jet sám, protože mám pomalý start, zato však rychlé brusle, takže se lehce mohlo stát, že mě na startu všichni předjedou a na rovině je budu muset předjíždět já, což by stálo cenné vteřiny a jejich desetiny k tomu...

...start! V mé trojce to nakonec nebylo tak horké, jak to někdo rád :-) Po startu jsem šel do čela, takže předjíždění hrozilo maximálně tak o kolo, a tak rychlý jsem rozhodně nebyl. Brusle jely výjimečně, na rozdíl od mých svalů! Znatelný vítr se spolupráci s mojí roztažitou figurou také nebyl zrovna pochvaly hodný, ale co. První kolo jsem jel typicky na krev, ostatně jako všechna kola, ale hlavně jsem ho šel příliš silově a to není dobře. Ve druhém kole jsem se chtěl zaměřit na techniku, ale zůstalo pouze u touhy... Došly mi síly, asi po půl kilometru jsem začal citelně pociťovat necitlivost svalů vedoucí k velmi nejistému kroku, zvláště v zatáčkách. Třetí kolo bylo už jen na morál, a ten jsem nikdy neměl :-) Takže to bylo takové plácání jak u ryby na suchu, ryby s kolečkovými bruslemi na ploutvích :-) S podivem, především svým, jsem přeci jen do cíle dopádloval bez pádu.

Nemenšímu podivu jsem čelil po zjištění, že mi patří průběžné třetí místo. A když se průběžnost stala věčnou věčností, zdálo by se, že nadešel čas oslavy druhé bedny na lize a posunu z 32. na 23. místo. Tak to těžko! Jedině, že bych slavil rychlost svých nových koleček, které mi daly k dobru dobrých deset vteřin. Známka punku? Známka slabosti! Rozlučme se mojí typickou a nechutně častou hláškou "příště/brzy znovu a lépe."

Nechte to koňovi má větší hlavu a také oči aneb stovka všude kam se podíváš

Často a rád opakuji (že, matko moudrosti) slova Nohavicovi písně Milionář:

"ale to mi přišlo slabe
bo co neni stopro to mě dycky smoli
ha há ha-ha-ha há"

Sobota však byla cajk, na stopro...

Ráno bývá moudřejší večera, zvlášť na kole. Hned jak jsem na něj sedl, tak jsem prozřel, vše bylo jasnější, věděl jsem, že to nebyl dobrý nápad a že to bude bolet, jak typické... Jirka zdaleka nejel, na rozdíl ode mě, na stopro, takže měl čas na své vtípky. Jedním z nich byl i plán samotného výletu, který již během pátku vykrystalizoval (v předzvěsti krystalů soli zrozených z mého potu) ve stokilometrovou trasu s "turning pointem," v Toulovcových maštalích. Cestu napsal i režíroval Jirka a nepřekvapivě si zahrál i hlavní roli. Že jsem výlet od výletu slabší, ostře kontrastuje s raketovým vzestupem Jirkovi výkonnosti. Na chvíli pomiňme skutečnost, že on sám o žádné výkonnosti nemluví a ani prý o ní neví, no těším se, až dorazí ;-)

Nádherný slunečný den byl pro téměř stokilometrovou projížďku na kole jak stvořený. Můj cíl, po cestě nejíst, se však zvrtl už okolo desáté v Perálci, kdy jsem neochvějně sjel z plánované cesty rovnou k místní jednotě, právě včas... Poručil jsem si Eskymáčka a piškoty, Jirka vodu v plastu. Já vozím vodu v hrbu aneb velbloudem na většině výprav. Zatímco někteří, rozumní, zvládli za půldruhé hodiny jízdy vypít bez mála litr vody, já si dal jeden lok (do hrobu krok)... Maštale jako vždy nezklamaly, mám je rád, skály, borové lesy, písek, borůvčí, břízy, azuro a slunce... Paráda! Zcela výjimečně se nestalo nic neobvyklého, vyčerpání je běžné, brodění nutné, pády nechtěné, krásky neviděné, závodníci v protisměru  malinko překvapující ;-) Jo, nedobrovolně jsme se zúčastnili závodu Merida Cyklo Maštale 2015, vlastně nevím zda jsme jeli 10, 25, 50 nebo dokonce 100km trasu, jediné, co vím, že jsme jeli v protisměru...

Cesta zpět nebyla med, nicméně, totálně jsem skapal až v Krásném a přirozeně krásně :-) Netajím se bizarností svého rozhodnutí jet podle původního plánu z Krásného na Buchťák, byť jsem měl férovou možnost odvolat :-) Zasloužené utrpení zchladila až zmrzlina ve Sněžném :-) Když už jsem doufal, že mě čeká posledních pár bolestných okamžiků, dověděl jsem se o prodloužené, útrpné prodloužené á la zuberském obchvatu. Po návratu ukazoval tachometr 96km. Ptáte se, kam se poděly chybějící 4km?

Nechej to koňovi má větší hlavu a velká hlava jak známo rodí velké myšlenky... Já si myslím, že i má malá hlava rodí velké myšlenky, jenže ne vždy dojde k jejich naplnění :-) To platí i pro snovou myšlenku naučit se letět s větrem o závod, na koni... Léta se k tomu chystám a u toho chystání i setrvávám. Až letos se to zlomilo. Ano, všichni víme, že většina věcí se neděje jen tak sama sebou. Proto bych rád poděkoval nejrychlejší nízkotatrance, no spíš nízkotatrovce, no ani teď jsem to moc nevylepšil :-) Zkrátka, okouzlující Verča opět překvapila a postarala se o první krok na mé cestě k naplnění jednoho z mých dalších velkých snů.

V šest odpoledne jsme spolu s Jirkou nasedli na stokoňový stroj (to aby těch stovek nebylo málo) a vyjeli do Radešínské Svratky. Zde jsme se seznámili s Axou, Jiskrou, Sonym a Káťou. Možná by bylo záhodno rozkódovat tato jména, po řadě patří dvěma klisnám, valachovi (ne, vážně jsem se nepřejmenoval) a naší milé krotitelce koní.

Chtělo by se mi říct, že jsem koně do té doby viděl maximálně tak v televizi, ale asi bych trochu kecal. Vzpomněl jsem si totiž na Eternity, kterak ulovila koně přímo v Brně (resp. v Ivanovicích), čemuž jsem byl osobně přítomen, Indiánka, LOL :-) To však nic nemění na té prosté skutečnosti, že to bylo de facto první setkání jiného druhu, jen nevím zda pro mě nebo pro koně :-) První a ne poslední...

Vytvořili jsme dvojičky, Verča s obtloustlým a nenažraným valachem Sonym, Jirka se sportovní Jiskrou, já s nejstarším a největším koněm - Axou, jen na naši krotitelku, Káťu, nezbyl ani kůň houpací, takže drezura probíhala ze země a ne z hřbetu dalšího koně :-) Jakože já si zasloužil tepat jako zlato nebo možná jako sůl, ne že bych nebyl zlatíčko, ale sůl je nad zlato :-)

Ještě než jsme vyjeli (rozuměj vyšli) čekala nás drobná samoukázka péče o koně. Už během ní jsem si s Axou skvěle pokecal, byť ona toho moc nenamluvila... Nevím, jestli to tak mají všechny koně, nebo jsem měl štěstí na neukecanou klisnu :-)

Po nezbytné přípravné fázi došlo na lámání chleba a kostí (pro tentokráte tedy ne). Do sedla vysoké Axy jsem se vyškrábal celkem bez obtíží, za to ona měla co dělat, aby se jí nerozjely nohy, no jo, už bych neměl tolik žrát... Chudák kůň... Společně jsme vyrazili za bránu koňského domova, do volné přírody. Koně šli pohromadě, takže se de facto řídili sami a z největších svéhlavostí je léčila naše krotitelka. Společně jsme urazili asi 4km dlouhý okruh, čímž jsme doplnili ranní 96km trasu na kole na rovných 100km :-) Můžu vám říct, že pohled na svět ze sedla koně opravdu stojí za to. Svobodu z volnosti pohybu bych se nebál přirovnat k běžkování stromečkem (nechápete-li Jirkův terminus technicus, nechte to koňovi, má větší... však víte co :-)). Zkrátka to byl luxus! A ten já zbožňuji :-) Je sice pravdou, jak už jsem zmínil, že jsem koně příliš neřídil, přirozený respekt (strach ani tak ne) spolu s touhou po kooperaci s vyloučením uzurpátorského přístupu v otázce řízení vedli k tomu, že si občas dělali co chtěli. Proč mluvím o koních a ne jednom? Ve třetině cesty jsem totiž přesedlal z krásné klisny na krásně vypaseného valacha. Ale co, jaký pes, tedy kůň, takový pán :-) Obtloustlý a nenažraný Sony se mi vlastně dost podobal, více jedl než se hýbal... Chvílemi mi to přišlo zábavné, jak po cestě všechno okusoval, vlastně jsem neviděl nic, co by nezkusil. Až jsem se trochu obával, aby nesežral něco jedovatého. Po čase mi to už tak vtipné nepřišlo, jednak každé sklonění jeho hlavy znamenalo nemalé riziko mého pádu, poněvadž opratě neumožňovaly jeho sehnutí aniž bych nenásledoval (nedobrovolně) pohyb jeho krku, druhak jeho válcovité tělo bylo živnou půdou pro rotaci sedla, což ještě více přispívalo k mé nestabilitě. Že mě z křečovitého sevření Sonyho trupu bolela kolena, tak o tom raději ani nemluvě :-) A co víc, přes vrstvu tuku necítil moje pobídky pro pohyb vpřed, trochu jsem snad i zalitoval, že nejsem kovboj a nevlastním pořádné kožené boty s ostruhami :-) Výše popsaná nejistota je však ještě houby proti té, kterou jsem zažil při návratu. Sony se očividně už viděl ve stáji, kterak požírá hromady žrádla a občas se dal do cvalu... Na to jsem nebyl vůbec připraven, takže jsem vypadal jak poskakující míč na jeho hřbetu. Nezbývalo, než chytnout za záchranou brzdu a opratěmi vysvětlit mému dobrodinci, že k rychlejšímu pohybu se budeme dostávat průběžně, časem, ale ne dnes :-) Nakonec všechno dobře dopadlo a naše trojka resp. čtyřka se bezpečně vrátila zpět. U Káti a Verči se ani nic jiného očekávat nedalo, přeci jenom jsou zkušené žokejky, ale v mém případě člověk nikdy neví :-)

Abych to neprodlužoval, těším se na další lekce, cestu i cíl ;-)

Koňům zdar a divokým hřebcům zvlášť...