Trochu v rozporu s výše řečeným se jeví informace, že jsem v sobotu jel obhlédnout závodní lyžařskou trať do Žďáru nad Sázavou. Je jen na vás, zda mě budete považovat za lháře nebo někoho se slabou vůlí, kterému nakonec přijde líto nenachystat se ani trochu na závod, kterého se zúčasní :-) Každopádně při rozhodování můžete vzít v potaz, že jsem nechtěl zničit své závodní běžky, takže jsme musel zjistit, jak to s tím sněhem v ZNS ve skutečnosti je :-) Jo a vězte, že sněhu tam mají dost, ale stav tratě byl z mého pohledu tragický, rozbruslená měkká trať neskýtala příliš prostoru pro odraz nás sloních vah :-) Překrásně třpytivý sníh mi zvládl zkazit radost i tím, že byl divně přemrzlý a tupý. Takhle pitomě mi mé závodní skaty jely snad jen dvakrát v životě, pokaždé na Orlickém půlmaratonu :-) A tak jediné, co jsem považoval za zdařilé, byla zmrzlá stopa na klasiku... Představa, že celý závod pojedu soupaž ve stopě však vzala za své po přečtení webu ligy, který sliboval noční úpravu stop a zvlášť pokud napadne nový sníh. A co myslíte? Napadl :-) Ale díky za to, aspoň jsem se dále nezabýval přípravou běžek, prostě jsme tam nechal nějaký parafín a basta!
Jo, jinak byla má příprava příkladná, během pátečního večera/noci a soboty jsem najel v ne zrovna nízkém tempu 60km na běžkách a nebude tomu věřit, celkem jsem se unavil :-) To že jsem to pak v sobotu večer třikrát přehnal s jídlem až mi bylo na zvracení a v neděli ráno si to před závody zopakoval bych raději nepsal, nebo klidně bych to i napsal, ale nejraději bych to nikdy neudělal :-) O přípravě lyží jsem se už zmiňoval, zcela chladnokrevně jsem se na ni vykašlal :-) Podobně jsem se zachoval k registraci na závody a to jsem vůbec netušil zda se startuje intervalově nebo hromadně. Pokud by to bylo intervalově, měl jsem stát 2h před startem na místě a čekat na organizátory, abych se přihlásil jako první a jako první startoval. S postupujícím časem (vyšší teplota, slunce výše na obloze) a rozježděnější tratí by rapidně klesaly moje šance na jakýkoliv úspěch, byť zcela hypotetický. Nakonec jsem měl typicky více štěstí než rozumu, číslo (1)65 neznamenalo žádný zmar mých nadějí, šancí a snů, díky hromadný starte! :-) Aby toho nebylo málo, jel jsem se rozhýbat na trať, jenže jsem si nechal mobil v autě, to aby mě netížil při závodě, že jsem v břiše vezl několik zbytečný kilo jídla, které jsem předešlého večera doslova sežral mi nevadilo, že? :-) Ale zpět k mobilu, bez něj jsem netušil kolik je hodin, což také nebylo zrovna fajn, do startu mohly zbývat už jen minuty a já nevesele kroužil někde na Řádkově louce a to nemluvě o tom, že jsem si potřeboval značně upravit celou výbavu a zabrat první řadu na startu :-) A kdo by to byl řekl, že se skluz mých skatů oproti včerejšímu dnu ani o píď nezlepšil a co teprve přeoraná stopa na klasiku, která postrádala svůj chladný ledový charakter aneb radost nad radost... Ale co, byl jsem tam hlavně pro zábavu a podmínky byly pro všechny stejné. Přestože jsem před startem udělal to nejhorší možné (chtěl-li jsem uspět) a ač jsem netušil, jací borci stáli na startu (tedy s výjimkou Martina, jednoho z velkých adeptů na vítězství), tak jsem si stále tajně myslel na umístění v první desítce. Nevážná očekávání kamarádů, že mám dovézt první místo, jsem bral stejně nevážně jako oni, všichni dobře ví, jaká jména se objevují ve výsledkových listinách ligařského běhu na lyžích... Z Řádkovi louky jsem sjel do prostoru startu, kde už dobrá půlka závodníků stála na startovním roštu. Poměrně drze jsem obsadil místo v první řadě, nechal jsem tam položené běžky (přeci jenom mě velké závody něco naučily :-)) a šel jsem se s holemi doupravit k servisním buňkám. Když jsem se vrátil k lyžím, bylo okolo mě už pěkně těsno, v okamžiku zapínání bot do vázání pořadatelé ohlásili, že s námi startuje světová horolezecká legenda, novoměstský rodák, Radek Jaroš! A zatímco jsem si zapínal rukavičky holí, začalo se již odpočítávat, tak tohle bylo o chlup.
Výstřel z pistole ukončil vtipný neproporciální odpočet a zároveň odstartoval další bolestivý příběh. Pokud byste očekávali typickou story "od začátku jsem to napálil co to šlo...", tak vás zklamu... Časy se mění! Místo zběsilého úprku jsem zvolil vyčkávací strategii s cílem držet se ve vysněné první desítce a vše pěkně kontrolovat zpovzdálí. Start byl na ligu nečekaně ostrý, snad 30m jsem opatrně píchal jenom soupaž než jsem si dovolil bruslit a i tak jsem měl dost práce s tím, aby mě krvežíznivá smečka vlčáků neposlala k zemi... Stejně tak můžu být rád, že mi z několikráte přišlápnutých holí nezbyly jen uhlíkové třísky na podpal. Jakmile jsme začali trochu stoupat, přišlo mi, že se nejde a že mě všichni brzdí (Déjà vu?) Tenhle pocit mě však vzápětí opustil, to když jsem přestal stíhat s dechem a vůbec můj organizmus začal protestovat proti tomu zběsilému tempu, které mi ještě před chvílí přišlo jako flákárna. Zrovna jsme zdolali malý hrbek a já zpozoroval, kterak se o dvě místa vpřed tvoří nepěkná mezera, chtě nechtě jsem místo zvolnění musel přidat a předjet ty dvě brzdy, aby mi neujelo čelo závodu. To se bohužel opakovalo na druhém i třetím hrbku. Třetí hrbek, de facto vrchol stoupání, rozhodl (bohužel pro mě) o osudu celého závodu. Na prvním místě jedoucí Martin přeřadil na jinou rychlost a rázem se na druhém místě jedoucí Marek (několikanásobný celkový vítěz ligy) ocitl na gumě. Moji snahu o dojetí roztržené dvojice na prvních místech zmařilo vytuhnutí, nohy mi někdo odlil z olova :-) jo a také trochu nečekaně a paradoxně vrchol kopce, protože dál už následovaly rovinaté pasáže na Řádkově louce a jak se záhy ukázalo, tam jsem byl rázem úplně v ř...i. Běžky mi jely o něco pomaleji něž borcům přede mnou :-( V tom okamžiku se rozplynuly sny o útoku na druhé a samozřejmě i první místo :-) Najednou jsem přemýšlel nad tím jak si udržím místo třetí :-) Místo dopředu jsem se začal stále častěji otáčet za svá záda a nervózně přeměřoval odestup před čtvrtým borcem. Po projetí Řádkovi louky jsem byl zralý na vhození ručníku do ringu, myšlenky na udržení třetího místa zatlačila myšlenka na udržení první desítky a na přežití. Během sjezdu zpět na start se mi úplně ze zorného pole vytratil Martin, nevím kam zmizel, ale prostě tam nebyl, druhý Marek mi poměrně slušně poodjel a co bylo nejhorší, čtvrtý v pořadí mě z kopce téměř sjel... Hlava napěchovaná poraženeckými myšlenkami to však nezabalila, konec konců "dokud se zpívá ještě se neumřelo" a já dodávám "dokud se neumřelo nic nevzdávám" :-) Během táhlého dlouhého stoupání od startu jsem s velkým překvapením zjistil, že pomalu sjíždím Marka a že čtvrtý a ti další rozhodně nestoupají do kopce rychleji než já. Na chvíli se mi vrátila chuť do závodění, kterou na atomy opětovně rozmetala Řádkova louka. Každá rovinka a mírný sjezd znamenal pro Marka několik metrů k dobru, které jsem s nemalým (ve skutečnosti obrovským) sebezapřením doháněl do kopečků, kdy jsem se mu po centimetrech přibližoval. Vzhledem k tomu, že nikdo z našich pronásledovatelů očividně nezvolil strategii "první kolo opatrně, druhé to napálím", případně "napálení" nedosahovalo naší setrvalé rychlosti, začaly se mi v hlavě přesýpat dvě myšlenky. V každém malém stoupání to byla myšlenka na druhé místo, jak sjedu Marka a co pak provedu, protože do cíle je to z kopce a tam mi ujede (vcelku bezvýchodné)... Na každé rovince to naopak byla myšlenka o tom, jak přežít a v klidu si dojet pro třetí místo. Vše rozsekl poslední mírný kopeček na Řádkově louce, kdy se mi poprvé během závodu podařilo navěsit se Markovi na patky lyží. V tu chvíli jsem se opět proměnil v šelmu, která se rozhodne stůj co stůj uhnat svoji kořist... V hlavě mi běželo už jen jediné, co budu dělat, až mi Marek začne mizet ve sjezdu... za okamžik jsem znal odpověď, to když se to skutečně stalo :-) Nedělal jsem nic, pouze jsem se snažil co nejméně ztratit co nejlepším vajíčkem... Ve sjezdu byl naštěstí pro mě patrný jeden hrbek následovaný dlouhou rovinkou, otočkou a cílovou rovinkou. V hrbku jsem to rozčísl mohutnou soupaží a Marka dojel, ten ještě chvíli sázel energické soupaže jednu za druhou, ale nakonec zvolnil, skoro to vypadalo jako by si to rozmyslel a chtěl nechat rozuzlení boje o druhé místo na cílovou rovinku. Oba jsme jeli v klasické stopě, oba jsme věděli, že je rychlejší než trať pro skate... Cítil jsem, že nemám síly na finiš, věděl jsem, že mám ve skatu pomalejší lyže, a tak mi zbývala snad jediná možnost, vyskočit ze stopy ještě před otočkou, dostat se do otočky jako první a doufat, že mi takto získaná výhoda bude stačit... To se lehce řekne, ale hůř dělá, když víte, že jakmile opustíte stopu, budete rázem pomalejší než ten před vámi... Takže jsem sbíral síly na výbuch energie, který by mě dostala před Marka, zároveň jsem čekal co možná nejblíže k zatáčce, aby mi ty síly stačily, stejně tak jsem se modlil, aby Marek sám nevyskočil ze stopy, čímž by mi rozbořil plán "A", plán "B" jsem samozřejmě neměl :-) Teď! Vyskočil jsem ze stopy a zuřivě začal bruslit, Marek je však zkušený závodník, asi to čekal, takže bez váhání vyskočil ze stopy a snažil se mě odříznout, jenže já nedávám svůj skalp lacino, prostě jsem se nenechal zastrašit a vmáčkl jsem se do vnitřní stopy. Tím jsem získal drobnou výhodu, která se mi však v cílové rovince začala rozplývat. Marek se zjevil po mé pravici, očividně měl do finiše ušetřeno dostatek sil, mi navíc nevyšel jeden krok a musel jsem hodně vyrovnávat, abych neupadl... Cílová páska nám běžela vstříc a tak jsem po závodnicku vykopl nohu vpřed... A tak jsem o 0,03s vybojoval druhé místo :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat