A začalo to tak nevinně, klidná sobotní noc, které předcházelo několik týdnů bez běhu zaviněných zraněným nártem - no jo, to jen ten volejbal a punkáči... Klidná noc však byla poskvrněna neklidným spánkem, nějak tak jsem se nemohl rozhodnout zda se tak těším na ráno a nebo zda se ho obávám. Ani probuzení v pět hodin ráno nepřineslo rozhřešení, stejně tak druhé probuzení v šest. Podobně marná byla první i druhá snídaně :-) Smyl přinesly až sluneční paprsky vetknuté do napjaté kůže mého těla vzpínajícího se v zajetí pěti Tibeťanů. Najednou jsem cítil radostný rytmus systolických a diastolických ozvěn a měl jsem jasno...
No ano, asi bych měl říct, která volovina mi zase tak učarovala! Nebylo to nic většího ani menšího než atletický trojboj v rámci Žďárské ligy mistrů na atletickém hřišti v Novém Městě na Moravě. Když jsem spolu s Láďou doběhli půl hodiny před začátkem závodů a chvíli po nás pan Hubáček, tak jsem se neubránil příjemným vzpomínkám na školní léta, ke kterým neoddělitelně patřily hodiny tělocviku podobně jako atletické závody, pravda tehdy ještě na škvárovém povrchu, nikoliv tartanovém... Počasí překvapivě přálo, slunce přišpendlené na blankytné obloze, ideální teplota, čistý vzduch, co více si přát? Atletickou rozcvičku brzy vystřídaly první pokusy s dvoukilovým diskem a pak to pomalu začalo, bohužel nikoliv dle našeho plánu.
Ač na hřišti první, na disk jsem se dostali až v druhé skupině, k tomu trocha nesoustředění a můj disk letěl v první sérii tak nějak typicky mimo výseč, aneb dokonalej zajišťovák, který přinese klid :-) Druhej pokus šel aspoň do pole, ale nic moc. Třetím pokusem jsem chtěl až moc a tak z toho zase nebylo skoro nic. To že jsem zaostal za tréninkovými hody asi 5m mě nakonec mrzet vůbec nemusí, vzhledem k tomu, že se na hřišti objevila 23 letá Jitka Kubelová, která všechny chlapy přehodila více než dvojnásobně... Jen pro info, disk jsem odeslal do vzdálenost 21,83m, čímž mi patřilo 8. místo, BTW přehodily mě tři ženské (taková Jitka hodila např. 52,32m, ale co byste také čekali od mistryně republiky do 22 let? :-) ).
Původní plán jít prvně 300m, pak disk a nakonec skok byl geniální a vykašlání se na něj bylo přinejmenším hloupé a tragické... Což se ukázalo v druhé disciplíně - skoku dalekém. První pokus byl zajišťovací, po změření jsem si zapsal 4,26m, dle Marcely navíc s 20cm nedošlapem, zajišťovák na úrovni 4,5m, to šlo. Jenže pak na řadu přišel druhý skok, kdy jsem si prohodil nohy na rozběhu v důsledku čehož jsem se odrazil neodrazovou nohou a v tom okamžiku jsem měl po prdeli, po stehně a po celých závodech... Uslyšel jsem lupnutí a ucítil v pravém stehenním svalu pronikavou bolest. Když jsem pak přemýšlel, jak tu bolest popsat, tak jsem došel k závěru, že je to bolest jako když si urvete sval, jak překvapivé, když jsem si ten sval natrhl... Po dopadu jsem se zvedl a okamžitě zhroutil vedle doskočiště. A je po závodech... Třetí pokus jsem logicky vůbec nešel podobně jako Láďa, který nešel už ani druhý, protože prvním skokem si načal oba přední svaly stehenní. Skoro jak banda důchodců... Svým prvním skokem mi ve skoku patřilo 27. místo, co dodat, na 5m bych měl, ale ne takhle...
Co s třístovkou? Stát jsem mohl, mohl jsem natáhnou pravou nohu, mohl jsem pravou nohu skrčit, ale změna stavu ze skrčené na nataženou byla doprovázena úchvatnou bolestí, představuji si, že takhle nějak asi bolí operace slepého střeva bez skalpelu s kávovou lžičkou a vidličkou z Ikey :-) Jednoduše bolest - bodnutí, které vás svoji intenzitou posílá k zemi. S nohou jsem zkusil všechno, ale bez jakéhokoliv zlepšení. Pokus o klus á la Joffrey de Peyrac také k ničemu nevedl, bolest na posr... Jenže já jsem pako, přeci to nevzdám, i kdybych to měl odskákat po levé noze, tak to musím dát... A tak jsem o půl hodiny později zaklekl do bloků a smutně přemýšlel nad tím, jak jsem 15min před skokem dalekým ladil startovací bloky a trénoval starty a jak je to vše k ničemu. Zvolil jsem první dráhu, mám ji rád, byť všichni ví, že nejrychlejší je dráha třetí. Oddůvodnil jsem to tím, že až mě bolest odešle k zemi (případně ztratím bolestí vědomí), tak abych měl aspoň 50% šanci na to, že nepadnu ostatním pod nohy a zhroutím se mimo dráhu... Výstřel startovací pistole ukončil všechny myšlenky a já v podivném belhání vyrazil vpřed, start 300m je v zatáčce, jejíž první půlku jsem vážně odpajdal, ale ani to mě neochránilo od té příšerné bolesti, zvrátil jsem hlavu k nebi a přišerným šklebem se regulérně rozběhl. Tímto se omlouvám všem, které jsem mohl vyděsit vzezřením vražděného... Hlava k nebi a zavřené oči mi dopomohly k tomu, že jsem asi třikrát stoupl na vnitřní obrubník a málem se o něj přerazil, no co, poslepu mi to prostě nejde. Vteřiny utíkaly neskutečně pomalu, bolest se stupňovala, ale já jsem byl odhodlán dotáhnout to až do cíle. Jenže 100m před cílem mi navíc došlo, takže svůj tragikomický výstup jsem si protrpěl na druhou... 43. místo z 95 lidí mě však mile překvapilo, do cíle jsem se doplácal za 50,7s, což odpovídá mým časům na přelomu základky a gymplu... Nezranit se, mohlo to být mnohem rychlejší...
Celkově jsem ziskem 87,42b obsadil 20. místo z 95 startujících. Aneb jedna velká osobní tragédie jménem Žďárská liga mistrů pokračuje... A posun v celkovém hodnocení z 81. na 66. místo vážně není jakkoliv pozitivní... Navíc natržený sval se za 14 dní nezhojí a tak přijdu i o další závod - inline brusle a to je škoda.
Po závodech jsem málem nedolezl domů, nohu jsem totálně zrušil. Jenže jsem slíbil několik věcí - projet se na kole, jet s máti na motorce kouknout na exibici Red Bull Air Race, jet na motorce pro med, jet do Brna na motorce...
Projížďku na kole jsem zvládl, kupodivu bolesti šlo dobře uhýbat, ale tím, že jsem se ze závodů vrátil pozdě, nestihl jsem vyjet na mašině na Air Race. BTW tato show, kterou jsem měl možnosti okouzleně sledovat při návratu na kole byla vážně neuvěřitelná. Nevěděl jsem koho co obdivovat dříve - pilota nebo letadlo? Ano, nejlépe obojí... Mnohé kousky jako by popíraly fyzikální zákony, člověk s otevřenými ústy nehybně stál a zíral. Bomba!
Cesta pro med se protáhla na regulérní projížďku jakožto náhradu za zmeškaný doprovod na Air Race... No a na motorce to bylo mnohem horší než na kole (nejde na stehnu nesedět...), při návratu domů jsem byl rád za zábradlí, do schodů jsem šplhal více na rukách než-li na nohou...
A cesta do Brna, to bylo maso... štrúdly aut táhnoucí se ze závodů spolu s mým závodem "co nejdříve sesednout ze stroje" byly zakončeny v práci na schodech otázkou: "Vy jste to položil?" ...ale to už znáte :-)
Zajímavé odkazy:
- http://zrliga.zrnet.cz/vysledky.php?v=m_vysledky_2014&p=vysledky/2014/atletika
- http://zrliga.zrnet.cz/ (copyright - pozvánka viz níže)
Žádné komentáře:
Okomentovat