Kdysi dávno, jak mnozí zejména dříve narození novoměšťáci vzpomenou, sídlila městská knihovna pod klenutými stropy mnoha tajemných místností "U Janovských". Po vchodu do domu čekalo na čtenáře strmé schodiště a bludiště několika dveří. Za nimi se skrývala první místnost knihovny - dětské oddělení s výpůjčním pultem. Vpravo vedlo krátké sestupné schodiště pod klenutým stropem do čítárny časopisů, která se nacházela ve dvou malých místnostech, z jedné vedly dveře do kanceláří knihovny. V první místnosti, přímo naproti vstupním dveřím, byly další dveře, většinu času otevřené a zakryté pouze závěsem. Ten odděloval dětské oddělení od tajemstvím zahaleného oddělení pro dospělé, kam byl mladistvým vstup odepřen. Vzpomínám si na to, jak jsem se těšil na průkazku pro dospělé, na kvanta nepoznaných knih v starých regálech, na specifickou vůni málo větraných knihoven, na spoře osvětlené kouty knihovny s nedostatek přírodního světla. Touha po poznání je zkrátka nekonečná.
Z mysli mi teď vytanulo několik vzpomínek. Jednou z nich je radostná vzpomínka na knihu nalezenou v koutu knihovny zapadlou za regálem. Matně si uvědomuji, že pojednávala o stavbě slunečních hodin. To nejzajímavější však jest, že ztracena před zraky čtenářů odpočívala ve své skrýši asi 15 let, než jsem ji objevil a půjčil si ji. Přes své stáří vypadala jako nová, nejspíše jsem byl první, kdo si ji z knihovny odnášel. Škoda, to se v dnešní prosluněné knihovně s moderními regály, které jsou umístěné zejména ve volném prostoru stát asi nemůže. Neméně příjemné vzpomínky mám asociovány se stěhováním knihovny, na které jsem se drobným dílem, jako brigádník, podílel. Ta spousta knih, které mi prošly rukama - čirá radost. Neodpustím si moji oblíbenou vsuvku, která přeruší jinak poměrně konzistentní myšlenkový proud. Lidi z branže nechť za tím vidí třeba rutinu na obsluhu přerušení. :-) Je škoda, že knihovna nemůže vést speciální statistiky, jako třeba poměr půjčených a nepřečtených knih, nebo poměr vypůjčených a pouze prohlédnutých knih a především velikost překročení nejvyššího přípustného množství knih současně vypůjčených. Pak bych se jistě nesmazatelně zapsal do jejích análů. :-)
Tehdy měla knihovna nesporně genia loci, nenabízela sice služby jako dnes, ale ono je to vlastně dobře. Škarohlídi by mohli namítnout, že zde nebyl dostatek místa pro knihy a konec konců i pro lidi. Ale podívejme se na současnou knihovnu v kulturním domě. Je na tom lépe? Není! I zdejší prostory svazují, mnoho knih našlo své místo nikoliv ve výpůjčních regálech, nýbrž v archivu čtenářům nepřístupném. O prostoru dostupném pro lidi, zvláště mezi regály, bych raději pomlčel. A přesto mám i tuto knihovnu velice rád. Považuji ji za svým způsobem posvátné místo, kam přicházím s pokorou, pokorou k vědění, které knihy ukrývají.
Žádné komentáře:
Okomentovat