Já se to naučím

Dokud lezu, tak zřejmě nemám dost. Po poledních inlinech jsem sice byl spokojený, ale možná nedostatečně, anebo mě běhání opravdu začalo bavit natolik, že jsem se zvečera pustil do dalšího tréninku. Namotivoval jsem se natolik, že jsem vyrazil sám a navíc jsem se překonal, teď už můžu v tréninkovém deníčku (ve skutečnosti žádný neexistuje) zakroužkovat 11km jako maximální počet kilometrů, které jsem v kuse uběhl. Vím, pro mnohé je to kousíček, který běhají každé ráno pro zahřání, nicméně vezme-li se v potaz kontext mého sportování a zejména běhání, tak se nebojím označit danou situaci za slušný progres. Počasí se sice trochu zkazilo, ze slunečné oblohy se postupem času stala obloha dramaticky zatažená, dírami v mračnech občas vykukovalo slunce a vůbec celý kraj se zahalil do lehce nehostinné kazajky. Z nedaleka hrozila nebesa deštěm, vzduch ztěžkl natolik, že mi mrtvé mouchy padaly do vlasů a přesto, přesto jsem byl tou scenérií očarován. Myslím, že je to jedno z výjimečných kouzel Vysočiny, možná pouze Žďárských vrchů. Ano, mám na mysli rozmanitost krajiny, kterou můžete obdivovat po celý rok. Ať je již pěkně či škaredě, v každou chvíli v ní lze nalézt zalíbení...