Sabelell a MV Agusta Turismo Veloce Lusso SCS aneb Itálie...

Listy z deníku věčného jednostopého začátečníka...

Díváte se na webovou prezentaci MV Agusta a možná se neubráníte povzdechu či snad ukápnutí sliny. Vzhled mnoha italských dopravních prostředků zkrátka vyvolává silné emoce, to snad nemohu popřít ani já. To však zdaleka není všechno, technická specifikace nezůstává ani trochu pozadu, jeden superlativ za druhým... MV Agusta Turismo Veloce Lusso SCS!

Ale ouha. První setkání na živo. Je to ona? Zapomněla si snad make-up? Možná i šikovného fotografa s precizním nasvícením. Tohle má poměrně daleko k filmové hvězdě z webu. To kouzlo tam není, ale zato Vás čeká velká porce disproporce, vysoká krátká a široká v zcela nevhodných místech... Ale co už, pojďme místo koukání raději jezdit. Start motorky vyžaduje poměrně dlouhou a únavnou práci startéru, ale na druhou stranu nesuďme... ještě jsme ani nevyjeli. No jo, abychom vyjeli, to bychom se prvně museli na motorku poskládat a to mi, se zcela průměrnou výškou, nepovedlo. Kolena jsem musel roztahovat, jako bych sedlal hvězdicový šestnáctiválec, ale vždyť to má jen blbý (bohužel doslovně) tříválec... Jo a kde jsou stupačky k takto roztaženým dolním končetinám, těsně u motorky v místě, kde je poměrně štíhlá a stupačky jsou úměrně úzké. Co tahle lekce geometrie znamená? Prostě motorka není pro normálně urostlé chlapy, nevejdou se Vám tam kolena a nohy máte zkroucené tak hloupě, že s výjimkou Fat Boye bych musel hodně dlouho pátrat v mysli, zda jsem někde seděl více nepohodlně. A to jsem ještě nezmínil marketingem do nebe vychvalované o 20mm níže položené ergonomické sedlo z paměťové pěny. Tvrdé špatně tvarované vysoko položené sedlo vám skoro uřízne nohy svými tvrdými ostrými boky v okamžiku, kdy sundáte nohy na zem... Trochu peklo. Do třetice tu máme řídítka, která jsou nepřiměřeně blízko jezdci a tak tvrdí muziku jednoho z nejhorších posedů, které jsem měl tu čest kdy poznat. Této skvělé ergonomii zdatně sekundují ovladače na řídítkách. Přepínání směrovek se vypíná tak blbě, že se nelze neptat, proč tam není klasika, která možná nevypadá high-tech, ale funguje a to je to, co bych od směrovek očekával. Ještě horší je super-multi přepínač palivových map, jehož používání za jízdy je dle mého soudu vyloženě nebezpečné, jeho lag a vůbec sdružená funkcionalita je zkrátka něco naprosto děsivého, co nikdy nemělo spatřit světlo světa. Tu se konečně dostáváme ke gripům. Věřili byste, že ten levý se může o pár stupňů otáčet podobně jako plynová rukojeť, to asi nebude featura, že? A co plynová rukojeť? Ta je asi v poho, ale motor ji poslouchá velice podivným způsobem, ustálená rychlost byla pro mě nedosažitelná stejně jako plynulý rozjezd bez celkem brutální akcelerace se škubáním a následným ochabnutím tahu. Škubatura to byla věru vydatná, že se mi velice brzy udělalo špatně od žaludku. A co další ovládací prvky? Brzdová páčka dirigující čtyřpístkové radiální Bremba přinesla další porci zklamání, snad více než jeden centimetr mrtvého chodu následovaný pořádným kousnutím, že se Vám začne nořit vidlice... Pokud jde o koherenci s chováním motoru/plynu, tak asi dobré, jinak jde o další smutný příběh. A co spojka? S.C.S. 2.0 (Smart Clutch System) Radius CX automatic clutch with hydraulic clutch actuation, wet multi-disc. To zní hodně nabušeně. A tady bych mohl také trochu chválit, automatická spojka, která vám umožňuje mít zařazenou rychlost a vy bez plynu nikam nejedete je super na křižovatkách, tam při dojíždění na světla kopnete jedničku a v nízké rychosti zaúřaduje automatická spojka a vy stojíte na místě, jakmile vám skočí na semaforu zelená, přidáte plyn, spojak pochopí, že chcete jet a poměrně záhy Vás vyšle do akce. Zkrátka vám dopřeje raketový start, abyste měli nějakou šanci proti elektrostrojům. Jen je dobré mít v hlavě varování prodejce, že není radno zapomenout, že tam máte jedničku a nesnažit se protúrovat motor, když na přechodu uvidíte krásnou ženskou... Šestikvalt je vybavvený quick shifterem - MV EAS 3.0 (Electronically Assisted Shift Up & Down), který funguje, ale škube a to tak, že hodně. Zase, pokud jde o konzistenci chování plynu a brzdy, tak v poho, dostáváte stejnou porci škubání... Děkuji, ale nechci. Otravovalo mě to tak moc, že jsem se rozhodl raději řadit se spojkou. Chyba! Vlastně nevím, zda by chod spojkové páčky měl být lineární, progresivní a nebo jakýkoliv jiný, to co však vím naprosto jasně, že chod spojky tohoto stroje byl špatný. Netuším, zda za to může automatická spojka nebo mozky příslušných inženýrů, ale chod byl nelineární a převážně velice tuhý, což působilo značně odpudivě. Kdybyste si snad mysleli, že vše zachrání obrovský barevný display, který nemálo vyzdvihují PR kecy, kterak si tam můžete pustit navigaci, poslouchat hudbu a kdo ví co, tak ne. Půlku cesty jsem na něm neviděl zhola nic, jen odražené slunce... Rychlost, otáčky - nic z toho... Tak na tomhle bych si fakt chtěl pouštět navigaci. Ubohost! 

Zpět však k rozjezdu. Tu jsem vychválil automatickou spojku a její vhodnost pro městský provoz. Následuje jízda a ta mi nepřinesla o moc více radostí než posed a ovládání stroje. Sachs “UPSIDE DOWN” semi-active telescopic hydraulic fork MVCSC (MV Agusta Chassis Stability Control). progressive, Sachs semi-active single shock absorber with hydraulic spring preload adjustment MVCSC (MV Agusta Chassis Stability Control) vypadá na papíře skvěle. Praxe? Tak uskákanou motorku na hrbech jsem velice dlouho nezažil. Zkrátka jedna velká tragédie. Další faktor přispívající k uskákanosti/ucukanosti, z pohledu konzistence opět palec vzhůru, ale pokud konzistence není vaší ultimátní modlou ať to stojí co to stojí, tak nechápu proč by tohle měl někdo chuť zažívat. 

Tak jsme se rozjeli a jedeme. Na hrbech raději ne, na dobré cestě není co řešit. A co zatáčky? Tam se vrhá Turismo Veloce Lusso neskutečně ochotně a může to být čirá radost. Za mě, pokud najdete zatáčky se správným flow, dobrým asfaltem a nepojede žádnou pilu, zkrátka aby nebylo třeba moc řadit, brzdit a poskakovat na hrbech, tak se budete usmívat a užívat si opojných pocitů, které netřeba motorkářům popisovat. Jistotu v zatáčkách Vám jistě dodá náklonové ABS MK100 od Continentalu, které v případě takto nastavených brzd je povinností. :-) Trochu nepříjemně působí vlastnost velice ochotně a mile se vrhnout do zatáčky na rovných úsecích a zvláště třeba v dálničních rychlostech, kdy sebemenší impulz poslaný do řídítek znervózní motorku tak, že já osobně o nervy přišel úplně. Ne že bych nebyl ochoten připustit, že ty dvě vlastnosti jdou proti sobě, ale takto nevyvážený setup směrem k zatáčení jsem snad ještě nezažil.

A co ten motor? Nevím, věru nevím, Triumph i Yamaha produkují skvostné tříválce, ale tento mě nenadchl ničím, rámusu bylo dost, sametovosti pomálu, neurvalosti dostatek a digitální tachometr cejchovaný zcela zbytečně do 15.000 rpm, když na hranici maxima točivého momentu v 8.500 rpm vadne přímo sžíravě, že  bych se divil, kdyby si někdo chtěl jít pro maximum výkonu do 11.000 rpm...  

Závěr, toho času, v ceně 561.000Kč? Děkuji, Itálie, nechci. Ovšem viděno klasicky optikou síly zážitku a ne jeho pozitivity, tak si stěží mohu stěžovat. Konec konců i takových motorek je třeba, aby bylo dostatečně zjevné, jak jsou některé jiné motorky úžasné. :-) 

Sabelell a Harley Davidson Fat Boy 114

Pokračování bikové série přineslo potykání si s další legendou, Harley Davidson Fat Boy 114. Lhostejno, že mě zmíněná legendárnost doběhla jen chvilku před sepsáním těchto několika poznámek. Jméno stroje mi povědomé bylo, to ne že ne, ale stěží bych si k němu přiřadil konkrétní vizuální představu. Tak či onak, jste-li na tom se znalostmi Fat Boye stejně jako já, doporučím Vám přečíst si drby o vzniku jména této legendy, a také prohlédnout hodně tučný seznam filmů, ve které jste ho mohli spatřit, v čele s Terminátorem 2, kde se na něm prohání neméně legendární Arnie...

Ano, důvodů, proč si koupit legendární stroj je opravdu mnoho. Po svezení na něm bych však stěží jen hledal nějaké racionální v případě, že byste prostě hledali dobrou motorku na ježdění. Chápu, že brand H&D nejde škrtnout, chápu, že ikonické jméno Fat Boy nejde škrtnout a stejně tak ani kategorii cruiserů. Co mi vadilo? Poloha všech částí těla je zcela neergonomická, stačily asi dvě minuty, abych začal chytat křeče do kyčlí. Občas mě divoká akcelerace uvedla do zcela nezdravého záklonu a v křečovitě snaze udržet se řídítek a nevypadnout z motorky jsem ještě více zatáhl za plyn, což uvedlo stroj do ještě zběsilejšího chvatu a mě do ještě větších problémů. Podobně zvrácené, nebezpečné a vlastně i hloupé mi přijde umístění tachometru na nádrž. Množství času, který se člověk nedivá na cestu před sebou, když se snaží zkontrolovat svoji rychlost nebo ověřit zda vypnul "dokonalé" směrovky je na pováženou... Tohle je zkrátka jedna velká tragédie.

Co se týče zbytku, ten je lepší a lepší, myšleno v kontextu H&D obecně. Na dvouválcové véčko motor šlape poměrně klidně, nebál bych se ho dokonce pochválit, tedy až na vrchol a omezovač, kdy jsem najednou netušil, zda motor nemá poruchu, zda třeba neumírá, což nebylo zrovna k popukání, zvláště při jízdě po dálnici, sotva vyletět a hned zase přemýšlet, kde to odstavíte u svodidel... Nu což, aspoň jsem zjistil, že musím řadit. Njn. ani monstrózní dvouválcové véčko s obřím krouťákem vám zkrátka nemůže nabídnout to, co vám mohou dát nejlepší velké řadové čtyřválce, kde zařadíte pětku nebo šestku a už vás při běžném klidném cestování řazení vůbec nemusí zajímat. Kromě všeobecné pochvaly motoru bych se nebál chválit převodovku a stejně tak i brzdy. Obecně odmyslet si neodmyslitelnou neergonomii, nebylo by to vůbec špatné...

Zcela neodborný pohled na běžecké lyžáky Fischer

Už asi pátou sezónu hledám náhradu za skvěle padnoucí, avšak jinak zcela nepřijatelnou obuv značky Alpina. Letos jsem se rozhodl prokousat zcela nesourodou množinou běžeckých lyžáků značky Fischer.

• Fischer XC Control 2022/2023, váha 621g, velikost 45 EU, vyrobeno v Kambodži, cena 3.800Kč (3.000Kč)
• Fischer RCS Classic 2022/2023, váha 414g, velikost 45 EU, vyrobeno v Indonézii, cena 5.500Kč (4.500Kč)
• Fischer Speedmax Classic 2022/2023, váha 422g, velikost 45 EU, vyrobeno v Rumunsku, cena 12.500Kč (11.100Kč)
• Fischer Carbon Skate 2022/2023, váha 632g, velikost 45 EU, vyrobeno v Rumunsku, cena 8.500Kč (7.600Kč)
• Fischer Carbonlite Skate 2022/2023, váha 620g, velikost 45 EU, vyrobeno na Slovensku, cena 11.700Kč (10.400Kč)

Fischer XC Control 2022/2023, neekonomický odpad

Naprosto tragická obuv, velké zklamání. Co se mi nelíbí:

• odporně gumová podešev, která se kroutí jen při pohledu 
• celá bota se divně žvejká při klasickém kroku
• bota nedrží patu/kotník, takže se při klasice bude vyzouvat
• bota má zcela základní zpracování bez anatomických detailů
• v botě postrádáte pocit kontroly lyže
• tkaničkami nelze rozumně stáhnout nohu v botě

Jednoduše, bota se jmenuje podle toho, co ji velice chybí, kontrola XC lyže. Bohužel ani cena není natolik příznivá, aby se daly akceptovat její nedostatky.

Fischer RCS Classic 2022/2023, rozpláclá a netěsnící zbytečnost

Překvapivě neoslnivá obuv, celkem zklamání. Co se mi nelíbí:

• nízký komínek boty, sníh do ní bude padat i ve strojové botě
• široký komínek boty, neobepíná nohu těsně, sníh do ní bude padat všude
• první dva body zcela vylučují botu z potenciálního nákupního listu
• neoslnivá kontrola lyží
• ne zcela ideálně stažitelná noha v botě
• pata se tváří, že je z karbonu, samozřejmě, že není, trapný fake
• cena není zcela lidová

Fischer Speedmax Classic 2022/2023, pan dokonalý

Krásná a téměř dokonalá obuv, precizně zpracovaná, bez zbytečného prošívání, lepená, dokonalý a dokonale funkční, skvěle podložený nepromokavý zip, dokonale elastický a dostatečně vysoký komínek, aby do boty nelétal sníh. Úžasné spojení s nohou, dokonale obepínající střih (v mém případě až trochu moc bolestivý). Nádherná bota, které bych vytknul snad jen dva detaily:

• výroba v Rumunsku, nikoliv na Slovensku, kde se typicky vyrábí ta nejlepší obuv značky Fischer
• uvítal bych nižší cenu

Fischer Carbon Skate 2022/2023, pokud Vám nevadí podpatky, není co řešit

Zvenčí jde o identický model s Fischer Carbonlite Skate, který se, zdá se, odlišuje pouze náhradou karbonového kloubu za "plastový". Po vlezení do boty však člověk zjistí, že rozdílů je více, např. méně hodnotné a méně do detailu zpracované materiály, což bych ještě bez větších obtíží zkousnul, ale hůře se mi polyká vyšší vnitřní stavba boty na patě oproti sourozenci, nevím o kolik, ale evokuje to trochu pocit jako na podpatcích, který však zažijete jen při přímém srovnání, jinak bych si toho stěží všiml. Další negativní maličkostí je pro mě výroba v Rumunsku a ne na Slovenku. Ani cena není zcela nízká, ale asi stěží bych mohl říct, že vybočuje z řady dalších drahých výrobků od konkurence. Závěrem tedy podle mě jde o velice povedený bruslařský model s několika málo drobnými prohřešky, které zmiňuji výše.

Fischer Carbonlite Skate 2022/2023

S podivem, že na rozdíl od nejvyšší klasičky na Slovensku vyrobený model mi kromě cenovky dělá vcelku radost. Odhlédnu-li od faktu, že žádná ze zkoušených Fischerek vlastně není úplně tak ideální pro široká chodidla, máloco lze z mého pohledu botě vyčíst. Prostě dobrá bruslařská obuv s nemalou cenou, slušnou tuhostí s ohledem na skutečnost, že šasi není celokarbonové.

Jarním Znojmokolím aneb Šobes bez vína, Železné schody bez železa i bez schodů, ale stále pěkně nad Dyjí

Po roce je tu zase ztužování másla, týmů a svalů. To máslo jsem neměl ani ke snídani a bodejť by jo. Jen cesta mi trvala přes tři hodiny a přestože měla být původně proložená raketou (Triumph Rocket 3 GT), tak počasí mi to jednoznačně rozmluvilo, namísto toho jsem v Brně absolvoval další nekonečné kolony, abych se podíval do BMW... Vcelku mě překvapilo, kterak nepoužitelně se tváří silnice vyšších tříd jižní Moravy, nějak tak jsem očekával, že podobně zlé máme silnice jen my na Vysočině, zmýlená však neplatí. Ale co už, prostě jsem vybral špatnou cestu a nebo dopravní prostředek, no a v nejhorším oboje.

Zpět však do přírody, auta jsme zahodili na velkém parkovišti před hotelem Hotel Vinice Hnanice a vyrazili klidným tempem po žluté přes notoricky známou lávku nad Dyjí a následně po červené směrem na ještě notoričtější vinici pro notoriky, Šobes. Naštěstí byl stánek s občerstvením ještě zavřený a tak tu byla pramalá šance na znotoričtění. Překvapivě povedené výhledy na nepřekvapivě krásnou Dyji a její okolí mě vážně bavily a to nejen ve srovnání s vínem a vinicí. Někde v dlouhém lese jsme se otočili na patě a vyrazili po Lipinské cestě zpět na hotel. Milá ani ne desetikilometrová procházka mi přišla vhod. 

Daleko horší to bylo s občerstvením v restauraci čtyřhvězdičkového hotelu Vinice Hnanice. Už stavebně a architektonicky nejde o žádnou velkou slávu, kterou dohání snad a jedině povedené výhledy do krajiny. Svíčková jako předkrm ještě šla, ale hovězí žebra jako hlavní chod, to byl snad rovnou odchod...

Nabízí se vtíravá otázka, proč okolí Dyje neznám a nepoznávám mnohem více a odpověď nenacházím...

Sabelell a Harley Davidson Pan America 1250 aneb nehažte kamení, za mě určitě nejlepší HD

Cestovní enduro od kultovní americké značky, které považuji za vůbec nejlepší stroj z jejich portfolia. Ano, ocitám se v podobné situaci jako při loňském tvrzení, že R18 je nejlepší cruiser, přestože motorek tohoto typu jsem projel jen několik... Mnohem věrohodněji by zněl jakýkoliv soud typu srovnaní s konkurencí v kategorii cestovních endur. Jenže mým cílem bylo poukázat na fakt, že Pan Americka působí a nutno říct, že nepřekvapivě jako zjevení mezi ostatními stroji HD (asi s výjimkou LiveWire, který jsem ještě neměl tu čest vyzkoušet) a převyšuje je v mnoha/většině ohledů.

Několik málo poznamenání hodných faktů bude i tak ovlivněno skutečností, jak málo na mašinách poslední dobou jezdím, stejně tak mojí opatrností na mokrém povrchu, formou HD zkušebních jízd odehrávajících se skupinově za extrémně nízkých rychlostí, no a v neposlední řadě i celodenní únava není nejlepším kamarádem ve snaze něco srovnávat.

Nejprve bych rád ocenil prozákaznický přístup značky, které dlouhodobě převyšuje konkurenci a to řádově. Sice ani tady nelze nepozorovat aspoň lehce klesající trend, ale to nic nemění na výše vyřčeném. Tj. velký dík za zapůjčení stroje bez papírování a navíc zcela gratis.

Možná by stálo zopakovat moji představu ideálního cestovního endura, které, jak jinak, musí pohánět řadový čtyřválec. Tj. zkuste si představit křížence Versys 1000 a S 1000 XR, do které byste narvali motor ze ZZR 1400... Touto optikou zkoumám všechny nově příchozí v kategorii.

No ano,  první věc, kterou stěží mohu ocenit je véčkový dvouválec o obejmu 1252cm3. Výkon je v zcela v pořádku, 150k@8750rpm, stejně jako krouťák 128Nm@?rpm. Mnohem horší je to s projevem, tedy na typ motoru nic patologického, ale obecně nebo i při srovnání se čtyřválcem těžko hodnotit kladně uskákanost stroje v nízkých otáčkách a otravné vibrace v jen o něco vyšších otáčkách. Zkrátka vcelku příjemně motor působí někde mezi řádově 2000-3000 rpm a dál už nic. A to se nezmiňuji o nepěkné zlé věci, pokud někde zastavíte na semaforech, tak pozor ať vám neshoří boty. Vhledem k okolnostem zkušební jízdy, po dešti, všude mokro, žádné velké teplo, motor se často loudal skoro na volnoběh, bych čekal, že se ani neohřeje, jenže já bojoval s kremací šlapek. Zkrátka motor překvapivě hodně topil.

S motorem úzce souvisí na poměry HD naprosto dokonalý šestikvalt s na jakékoliv poměry skvělým quickshifterem, kterému říkají Screamin' Eagle Quickshifter. Jestliže jsem už tolikrát stěžoval na různé HD a nemožnost zařadit neutrál či vůbec přeřadit či aspoň přeřadit civilizovaně, tak tady se cítíte jak v nebi.

Za mě je trochu škodou že sekundární převod jest sprotředkován řetězem a nikoliv řemenem, ale jen stěží si na něj mohu jakkoliv stěžovat. No, kdyby to byl můj stroj, tak bych si stěžoval kvůli potřebné údržbě po vodních lázních...

Pomalu jsme se dostali k nádherným 17" a 19" kolům na drátěném výpletu, při pohledu na ně nezůstane jedno oko suché, jsou zkrátka nádherná.

Skoro by se zdálo, že při pohledu na elektronicky stavitelný podvozek nemohu nepokračovat v chvále, ale nestane se tak. Jízdní komfort mi zkrátka chyběl, ano pořád se pohybuje o několik galaxií dál než na téměř jakémkoliv jiném HD, nicméně ve srovnání s premianty třídy je stále na čem vyšívat.

Vše co jsem doposud řekl, může kdekdo považovat za výhodu a nejinak tomu bude u posezu. Stupačky a jejich poloha mi sedly, sedlo mi také sedlo, ale nádrž mi přišla na můj vkus příliš široká a chladná, tu bych už srážel nějaké body dolů. Nicméně za zdaleka nejhorší považuji polohu řidítek určenou snad pro dvoumetrové chlapy, nedej Bože aby šlo snad o záměr pro průměr... Poslední výrok je však nepravdivý, zdaleka nejhorší byla pozice brzdové a spojkové páčky, které byly natočeny snad vodorovně. Sorry pánové, ale takhle (ne)nastavená řidítka a páčky bych na testovacím stroji nečekal. Stačilo pár kilometrů a ruce mě bolely tak, že jsem měl chuť dát si pauzu...

Kromě špatného nastavení a své neschopnosti nalézt ovladač blinkrů bych hodnotil ovládací interface kladně. Hezky detailně zpracované a vcelku funkční. I tady se najdou nějaké drobné neřesti jako ve větru plápolající páska svazující svazek vodičů pod kapličkou, pro někoho stěží postřehnutelná věc, pro jiného nepřekonatelný šlendrián. 

K té brzdové páčce patří bezesporu druhá část, věhlasné monobloky Brembo, které odváděly dobrou práci, ale nikoliv vynikající tak, jak na jednou zmiňované S 1000 XR. Jo a zadní brzda mi přišla bezzubá. 

Co se týká jízdy samotné, ta byla v pořádku. Mašina se velice ochotně vrhá do zatáček, řazení s quickshifterem je hladké a rychlé, akcelerace více než dostatečná, zpomalené dobré, reakce na plyn odpovídají zvolené palivové mapě (ani ve Sport režimu vás k smrti nedoděsí), konec konců nad vámi bdí armáda elektronický asistentů, která na silnici odvádí svoji práci velice dobře. A tak pocit z jízdy kazí především vibrace motoru, v mém případě i nesprávně nestavené řízení (to si však každý soudruh nastaví podle svého nejlepšího svědomí a vědomí) a pak nepříjemnosti typu zkreslující čelní plexi (byť za jízdy snadno nastavitelné), těžko nalezitelná informace o zařazeném převodovém stupni popř. snad divokost, se kterou se mění napětí baterie za jízdy. 

Výsledek. Za mě určitě s přehledem nejlepší HD a zároveň i velice povedené cestovní enduro. Na své konkurenty dle mého soudu ještě něco málo popř. o trochu více ztrácí. Na druhou stranu působí neokoukaně a tak nějak svůj (asi ne vyloženě neodolatelně), ale i to je možná lepší než uniformnost a neodlišitelnost. A to vše řádově od 450kKč, což považuji za slušnou nabídku. 

Úspěšná záchrana dat z HDD Seagate Barracuda 7200.12, 500GB, ST3500413AS s controllerem 100535704 REV C

Poslat HDD do věčných lovišť nebylo nepřekvapivě vůbec těžké. Mnohem těžší bylo rozhodnutí komu svěřit záchranu nezálohovaných dat (snad mi pomůže výmluva, že disk nebyl můj). S vidinou vysokých nákladů na takovou operaci jsem se opět zcela nepřekvapivě rozhodl pro svépomocnou cestu, zvláště po posilnění docíleném zhlédnutím několika instruktážních videí na trubkách. S trochou štěstí nejde o raketovou vědu. To štěstí se dá dokonce kvalifikovat. Zkrátka pokud vám odešel HDD nikoliv po mechanické stránce, ale spíše následkem statické elektřiny a to tak, že to neodnesl jeden konkrétní integrovaný obvod (často nazýván BIOS disku), nemusí být cesta ke štěstí příliš trnitá. BTW soudě podle videí, inzerátů na eBay a mnoha webů jsem nabyl přesvědčení (nepopírám, že může být zcela mylné), že BIOS obvykle neodejde a vy že tak máte poměrně slušnou naději na úspěch.

Postup opravy demonstrovaný na disku Seagate Barracuda 7200.12, 500GB, ST3500413AS s controllerem 100535704 REV C:

• zakupte totožný disk nebo disk totožné série s ideálně stejným controllerem, popř. zkuste dohledat, které verze/revize controlleru jsou zaměnitelné 
  
• odmontujte controllery z obou disků
• přepájejte BIOS z vadné desky controlleru na desku funkčního controlleru ze zakoupeného disku
• namontujte controllery zpět (prohozeně)

Jak asi tušíte, existují jistá úskalí, např.:

• dohledání nabídky prodeje hromady let starého disku
• málokdo má v inzerátech nafocenou zadní stranu disku a ještě ve správném úhlu, aby byla čitelná verze controlleru
• absence příslušného Torx bitu/šroubováku ve vašem nářadí
• přepájení SMD IO (BIOSu) nemusí být úkol splnitelný trafopájkou po dědečkovi

Ve výsledku jsem měl typicky více štěstí než rozumu, po prolezení sto padesáti inzerátů, oslovení deseti lidí s prosbou o nafocení PCB jsem se dostal k mechanicky vadnému disku téže série byť o velikosti 160 GB, avšak se shodnou revizí controlleru. Po předchozích zkušenostech s opravou controlleru pračky a vysloužení si ocenění "největší prase s pájkou v ruce, které jsem spatřil od začátku střední školy" jsem povrchovou (de)montáž nechal na profíkovi, který na to potřeboval asi tak tři minuty a to se u toho stihl bezpochyby nasvačit a skouknout oblíbené video na internetu. Když už nic, tak jsem si aspoň PCB přimontoval zpět sám...  A přece se točí!

Beskydy na běžkách 2022 aneb opět běžecký areál Pustevny...

Mrazivé slunečné nedělní ráno a já si to frčím do Trojanovic, kde posléze vytáhnu své kameňačky a už se hrnu na Pustevny. Zase barvím bílá místa na mapách, takže kašlu na asfaltku, kterou před pár dny brázdila rolba a raději cupitám po šutrech a chvílemi beze sněhu. Nemít práskačky jen stěží bych skrýval slzy truchlení nad KO dalších prkýnek. Na rozdíl od předešlého dne jsem nezapomněl na klystýr, tedy klistr, ale co ona to bude podobná sr... Během kiláku jsem na stoupací komoru nalepil neviděnou špínu, takže mě nepřekvapilo, že ani ve stopě to nedrželo. Takže jsem skončil jako v sobotu, na skatu... Tomu říkám bída a to ani nezmiňuji, že blbých 8km s převýšením 500m jsem zdolával déle než hodinu. Odměnou mi byly prázdnotou zející Pustevny. Kromě několika automobilistů se zatím nahoru dostali pouze skialpinisté a pěší turisté. To jsem ještě neviděl, nikoho nevidět! Luxus!

Etapa číslo dvě, po hřebenu na Radhošť a zpět. Sice se mi to nehodilo do krámu s bílými místami na mapách, ale co už. Azuro a hřeben s luxusními výhledy, tomu se nedalo odolat. Luxus podpořený zledovatělým sněhem, na kterém i mé historické kousky ukázaly, že s nimi může být hodně zábavy.

Etapa číslo tři, sjezd na chatu Mír. Vcelku příjemný a možná i bezpečný sjezd až někam do 700mnm, tedy nebýt jednoho vytátého úseku (až na asfalt) za jednou z nenápadných zatáček. Ještě že to nebylo 100% ledový a já jel na plečkách, takže jsem to ubrzdil, ale co bych dělal na závodkách, valit něco nad 40km/h, tak to vážně netuším. Naštěstí na kdyby se nehraje, na Míru jsem to otočil, namazal další kilo klistru a vydal se zpět nahánět se s týpkem, který si to pěkně dával, navíc na závodních Rossignolech. Taktně zamlčím jeho odhadovaný věk okolo 60... Dalo mi to pěkně požrat. Přeci jenom kameňačky s klistrem držely dejme tomu na 1/3 trati, další 1/3 jsem měl to štěstí píchat soupaž ve zledovatělé stopě a poslední třetina byla vyplněna rovným dílem mezi stromeček a morální visačku na pažích. Ve výsledku bych tenhle okruh považoval za slušně povedený, kdybych se na konci necítil podvedený. Okruh nebyl totiž tak úplně okruhem a mě to vyplivlo na autobusové zastávce Prostřední Bečva, Pustevny rozc. Skal. Tak to vám dík a už zase zuřím jako na Jesenické magistrále tažené po sdílené silnici s auty. Krom toho, že více než půl kilometrová chůze vzhůru na Pustevny mezi auty nemůže být příjemná, tak ji na tunách štěrku krutě odnesly mé lyžáky. Srry jako, borci, tohle zavání Chocholouškem. Ostuda!

Etapa číslo čtyři, jedu domů, nabírám směr Trojanovice, s nadšením se pouštím do sjezdu, který však nedopadl tak, jak bych čekal. Přeci jenom tuny klistru a bordelu nalepeném v něm dělají divy a já s kopce píchám soupaž více než by odpovídalo půl kilometrovému převýšení. Sem tam vytáté místo až na asfalt, předposlední zatáčku před Ráztokou jsem se po asfaltu dokonce i proběhl, ale žádná krize, o této jediné jsem věděl předem. Konec výletu.

Na běžkování v Beskydech jsem se už něco nanadával. Zkrátka to není nic pro kluky z rovinaté Vysočiny, co naplat? Po Beskydech budu vždycky raději chodit pěšky než do kopců a s kopců v rukách tahat běžky. Na stranu druhou musím uznat, když už se na ten kopec dostane, jakože tady stačí počkat na lanovku, vyjet autem (ale kdo byl platil dvě kila za parál, že?) a nebo se nechat vyvézt busem, tak si to lze vážně užít. Pokud navíc přeje počasí jako mně, je hřebenovka Pustevny - Radhošť téměř dokonalá. K tomu si však musíte téměř jistě přivstat, poněvadž s množstvím lidí jako na Václaváku to zdaleka nebude tak ono. Proto mi vlastně ani nevadilo stoupání po šutrech z Trojanovic, nikdo nikde, jen tu a tam hřející slunce, zpěv ptáků, příjemně mrazivý vzduch a od samého začátku úchvatné výhledy. Zkrátka luxus!

Javorníky na běžkách 2022 aneb hraniční hřebenovka z Makova na Kohútku potěšila

Být na dovolené v Beskydech a jet si zalyžovat přes půl republiky do Javorníků může napadnou asi jen mě, ale co už... Na hřebenovku Javorníků jsem se těšil delší dobu, byť jsem ji už před dobrými osmi roky okusil, překvapivě to byl také březen a to o pouhých deset kalendářních dní později než letos. Jo a asi bych nemusel zapomenout zmínit, že překvapující na tom je ta skutečnost, že letos to bylo na běžkách a kdysi dávno na kole ve hvězdné bikerské sestavě - Magda, Jirka a Aleš. 

Start v Makově, kam jsem se málem nevyškrábal, přeci jenom v lesích někde mezi 700-900mnm leželo na poměrně úzké cestě hodně ledu, zkrátka slušný adrenalin. A to jsem ještě netušil, jak moc napínavé to bude při cestě zpět, kdy jsem kličkoval na ledě mezi odstavenými auty, které stejnou cestu vzhůru nezvládli a s vědomím, že s kopce dolů je to o něco náročnější, protože mnohem snadněji lze skončit v ledové bariéře či v lese AKA gravitace občas bývá sviňa...

Na začátku jsem se musel vydrápat do půlky červené sjezdovky, kde začínala upravená bežecká trasa. Někde v těchto místech jsem si uvědomil, že jsem nechal ve dveřích auta klistr a vzhledem k tomu, že jsem neměl morál vracet se dolů, bylo automaticky rozhodnuto, že pojedu soupaž. Zdálo se, že jiná možnost nepřichází v úvahu, poněvadž se zde upravují stopy pouze na klasiku. Hned jak jsem se s velkým úsilím vydrápal na přemrzlém tupém sněhu z lesa pod Velký Javorník, zaplavilo mě nadšení z otevřených luk a pasek poskytujícími úchvatné výhledy na Beskydy a dál. Zhruba po rozhlednu Stratenec jde, pro mě, o tu nejzajímavější část celé hřebenovky, kterou jsem si užíval plnými doušky. Dál až na Kohútku to nebylo špatné, ale lesní úseky mám i doma, takže raději oceňuji výhledy, které nemám a neznám. Stejně tak nemohu zcela otevřeně chválit tu a tam do cesty postavený kopec, zejména ty, které viděné moji optikou nenaplňují skutkovou podstatu příjemně zvlněné krajiny. Na druhou stranu srovnám-li to s hraničními kopci za Kladským sedlem, které jsem pomlouval minule, tady to bylo mnohem bezpečnější. Mohl za to především otevřenější les a menší počet menších zatáček. Jinými slovy, znát místní trať a vědět, že na mě nečeká nějaké vytáté místo plné kamení, asi bych neměl problém pustit se ze všech kopců šusem bez brzdění. Asi v půlce cesty na Kohútku zmizela klasická stopa a já dostal příležitost projet se volně, čehož jsem bez váhání využil. Ne že by jen o něco delší hole na klasiku a prehistorické Sportenky byly tou nejlepší výbavou pro skate, ale jak už jsem napsal, bez stoupacích vosků a ještě na tupém sněhu soupaž hodně bolela... Na Kohútce jsem si dal malou sjezdařskou vložku pro děti, pisty Spartak a Barborka ve směru jak dolů, tak i vzhůru a byl jsem nachystaný na zpáteční cestu.

O cestě zpět bych hovořil stejně jako o cestě tam jen v opačném gardu nebýt výjimky v podobě pokusu vrátit se do Makova přes vrchol Velkého Javorníku po neupravené leč v mapách značené běžecké stopě. Lesní úseky na úzké chodci vyšlapané pěšince mě stále strašily předtuchou, kdy že se terén zlomí a já se zlomím o nějaký strom až nebude kde zabrzdit, ale nic takového se nestalo. Namísto toho jsem se ocitl na vrcholku nejdelší místní sjezdovky. Dolů opravdu následoval slušný sjezd, ale vcelku bezpečný následkem čehož jsem se ocitl u opuštěného Slovenského hotelu, odkud bylo třeba dojet pouze po trati - silnici. Jenže na silnici vedoucí k rekreačnímu objektu Penzión Javorník vedla rozhodně spíše posypaná silnice než běžecká stopa. Takže jsem se vydal po vyšlápnuté cestě lesem v tak strmém svahu, až jsem skoro litoval, že raději nedřu běžky na silnici. :-) Zbytek byl už prostým sjezdem červených a modrých sjezdovek, nic zvláštního.

Na závěr bych řekl: "Jako dobrý!" Osobně bych ocenil menší kopečky a větší odlesnění půlky hřebenu, ale to by mi mohli mít mnozí za zlé, takže raději mlčím... :-) 

O tom, co mě vážně netěší - zlé záměry a neschopnost, pro tentokrát výměna kabinového filtru ve Fordu Focus Mk 2

Dokážu pochopit, že není "prosíravé" nahlížet na problémy černobíle, a že by bylo velkým zjednodušením dívat se problém výměny kabinového filtru ve Fordu Focus Mk 2 buď jako na naprostou neschopnost inženýrů Fordu, kteří by si do konce svých životů zasloužili zdarma vyměňovat všem uživatelům tohoto vozu kabinový filtr, nebo na zlý úmysl, rozuměj objednávku manažerských struktur firmy, za což bych přál takové firmě obrovský neúspěch...

A o čem že tu celou dobu mluvím? Zkusili jste si někdy vyměnit kabinový filtr v autě sami? Pokud se ptáte, proč byste to vůbec měli dělat, tak jednoduše nejste cílovkou této rozčílené zkazky. I když... Nooo. V případě, že by platilo, že nemožnost rozumně vyměnit kabinový filtr je záležitostí neschopnosti vývojového týmu, bylo by zcela na místě nechat na povrch vyplavat spekulaci, zda nekvalita jednoho subsystému (z pohledu údržby) nemůže náhodou korelovat s nekvalitou celého systému/vozu, což by už mohlo zajímat i ty, které v životě nepálila otázka výměny jakéhokoliv filtru. 

Ale teď raději zpět k věci. Proč se o takovou věc vůbec zajímám? Očekával bych, že v dnešních překomplikovaných automobilech se údržba automobilu scvrkla na několik málo operací, které může běžně (ne)vzdělaný uživatel vozu provádět, krom obligátního doplňování provozních kapalin jako je palivo, kapalina do ostřikovačů, močovina apod. tu zůstávají snad ještě žárovky (v době ledkových světel kdo ví) a filtry (ať už kabinový či vzduchový). A jednoduše odebrání možnosti udělat jakýkoliv z těchto zbývajících triviálních kroků vede k, pro mě nepřijatelnému, blackboxingu spojeném se ztrátou svobody, času, peněz a dalším ne už tak zjevným konsekvencím, které mě trápí. Nechtěl bych se dostat do stavu, kdy budu muset objednat servis vozu spojený s odtahovkou, protože bylo potřeba vysypat špínu z koberečků, které však nejsou uživatelsky vyndavatelné...

A co, že je tedy za problém s tou výměnou kabinového filtru ve starém Focusu? De facto nic zásadního, tedy pokud vám nevadí, že:

• se filtr nachází pod středovým tunelem v úrovni pedálů
• filtr ze šachty nelze vyndat bez odmontování plynového pedálu

Možná to nezní tak zle, dokud to nevyzkoušíte v praxi:

• použité nářadí
• plochý šroubovák
• šroubovák/bit Torx T20
• násadkový klíč 8
• násadkový klíč 10
• flexi prodloužení pro ráčnu
• ráčna
• postup 
• vycvakni plastovou krytku šroubu 
• odmontuj dva šrouby s Torx hlavou
• oddělej boční plastový kryt středového tunelu
• odmontuj tři šrouby držící plynový pedál
• odpoj konektor svazku vodičů plynového pedálu
• oddělej plynový pedál
• vymontuj tři šrouby držící krytu šachty pro kabinový filtr
• vytáhni kabinový filtr a vysyp polovinu bordelu pod volant, protože tam stále zavazí brzdový pedál
• vlož nový kabinový filtr 
• namontuj vše zpět v opačném pořadí

Možná, že ani toto nezní tak hrozně, ale po té, co strávíte v kleče před autem tu záda tu břicho si lámající o práh vozu s hlavou stále položenou v bordelu na podlaze s vypáčenýma rukama rozedřenýma o okolní ostré šrouby a další nesmysly v prostoru, kam by měl velký člověk problém strčit samotnou ruku řádově půl druhé hodiny, začnete neodkladně uvažovat o tom, zda jde o práci diletanta či zlého člověka a jen stěží se ve vás může projevit cokoliv jiného než nenávist k modrému oválu s přáním brzkého krachu. 

I po započítání své nezručnosti, nezkušenosti s danou operací a třeba i negativního postavení planet, mi z toho nevychází slibovaná operace na 25min. A i kdyby to jakýkoliv superčlověk či supermechanik za tento čas udělal, existují auta, kde stejnou operaci zvládnu já osobně bez jediného nářadí za 2min (Kia Cee'd SW). Pokud bych se teď vrátil na začátek svého rozhněvaného zápisku a nedíval se na problematiku černobíle vědom si své nevědomosti v oboru konstruování osobních automobilů, a podíval se na pouze výsledek a komparační metodou zjistil, že si v jednom autě mohu vyměnit filtr zadarmo (2min) a v druhém k tomu potřebuji zavolat do servisu, dojet tam autem, zabít minimálně půl hodinu času čekáním, pokud vám to vymění na počkání a nebo jet pryč, pak se pro auto vracet, zaplatit práci mechanika za výměnu (min 0,5h -> min 500Kč), nemoci si vybrat filtr, který chci a zaplatit za něj typickou přirážku značkového autoservisu... Prostě ne! Nebudu to dělat! Děkuji, Ford nechci!

Jeseníky na běžkách 2022 aneb výstup na Kraličák a místa, kam bych se nemusel vracet

Tak rozporuplný výlet na běžkách dlouho nepamatuji, dokonalé počasí v podobě azura, lehkého mrazu, bělostného sněhu a téměř bezvětří a proti tomu stojí mé nejdražší běžky zničené na kamení, sníh, který nejel, pozdní úprava tratí, nuda na rovinkách, zoufalství v kopcích a překvapivá otrava z kopců aneb vítejte na svazích pod Kraličákem, chcete-li někde mezi Dolní Moravou a Paprskem.   

Nebylo náhodou, že jsem se vydal právě sem, bílá místa na mapách nemám asi zrovna v lásce, a tak jsem se rozhodl běžkařsky poznat tu část Jeseníků ležících mezi Dolní Moravou a Paprskem, konkrétně úsek od Zatáčky smrti po Medvědí boudu... Předpověď počasí tentokráte odpovídala realitě, rozumný mráz, slunce, azuro a bezvětří. Co více si přát? Já bych věděl... Třeba, kdyby stopy nezdobil přemrzlý prašan, na kterém mi nejely běžky, a to tak, že skoro vůbec. Situaci nevylepšila ani rolba, kterou jsem potkal po pár kilometrech jízdy. Pokud si pořád stěžuji na úpravu tratí na Novoměstsku, tak tady to nebylo o moc lepší. Možná zdáli na fotkách... Podle mě to nebylo zas tak překvapující, když rolba nevyjela v noci, ale až okolo deváté ranní... Snad pak nepřekvapí moje frustrace, čerstvě najetá stopa neoplývá zrovna rychlostí a úzký pás na bruslení nechával mé běžky zaříznout se 5-10cm hluboko... Prostě bída! Zároveň jsem přemýšlel proč je klasická stopa ve většině případů na straně svahu dolů... Kdyby byla na opačné straně postěžoval bych si ještě navíc, že je příliš daleko od kraje, čímž nechává poměrně málo prostoru pro pás na bruslení.

Netřeba však předpokládat, že bych za neúspěch své výpravy nemohl aspoň trochu já sám. Přeci jenom, když vám lidi od vleku v Hynčicích nabízí svezení zdarma a vy s díky odmítnete, že jsou tu jisté tradice, které je třeba dodržet... Tak vás zkrátka čeká na zahřátí sjezdovka a vůbec kopeček s převýšením 150m na zhruba 1,5km. Chápu, že nejde o žádnou velkou divočinu, ale pokud chcete na běžkách strávit celý den, tak by bylo rozumné chovat se rozumně a sem tam si odpustit nějakou tu zábavu (můžeme-li to tak nazývat). Po opuštění sjezdovky, na které mi to jelo dobře (odmyslíme-li si to, že je to do kopce) přišlo vystřízlivění, kvalita sněhu stála v opozici vůči mé představě s čím že se to potkám. A jak už jsem zmínil, přemrzlý prašan mým běžkám a potažmo i mi vůbec nechutnal. Když se k tomu přidala zachumelená trať, začal jsem být celkem otrávený, aspoň do okamžiku, než jsem zjistil, že se dá vcelku rozumně jet v ušmudlané a uklouzané stopě, kde s běžkami nebylo třeba řešit příliš mnoho problémů. Ale jak už jsem neopomenul zmínit výše, tohle jakože štěstí trvalo jen chvíli, než jsem potkal rolbu, pak už vše bylo jen měkké a tupé. Muziku tvrdila nezáživnost po vrstevnici vedoucí stopy bezpečně obehnané neprostupnou hradbou nudných smrků. 

Změnu přinesla až Horská Chata Návrší, ale ne zrovna příjemnou. Nemám nic proti tomu, když běžecká stopa vede po silnici, tedy za předpokladu, že po ní nejezdí/nemohou jezdit auta... Více než kilometr dlouhý úsek vyplužené silnice tvořící hluboké koryto, ze kterého by bez zranění jen stěží šlo uniknout, místy s vytátým sněhem až na asfalt... To že sem tam jedete po kamení vypadaném ze zimních pneumatik nemá snad ani cenu zmiňovat, aspoň ve srovnání s hrozbou smrti číhající za každou z nepřehledných zatáček v případě srážky s autem... Sorry jako, ale vést běžeckou magistrálu po s auty sdílené silnici není ani tak známka punku jakožto spíše blbosti. 

A jak to bylo dál? Nekonečné roviny bez výhledů. Prostě otrava. Jednou však dojede na Na Rampě a třeba budete na tu nudu ještě s láskou vzpomínat. Docela prudký a otravný kopec vás možná v následném sjezdu překvapí skutečností, že v místě křížení trati s jedním z přítoků říčky Krupá chybí řádově půl metru sněhu... V tuto chvíli jsem byl rád, že mi to na tom sněhu nejelo a nemusel jsem se na poslední chvíli rozhodovat, zda to budu muset skočit. Věřte mi, že by se nějaká cedule šikla. 

Pokračování sjezdu vás přivede až na hranici s Polskem, na Kladské sedlo, kde to vypadá o poznání zajímavěji než v doposud uzavřené smrkové monokultuře. A to jsem se ještě nezmínil o tom, co vás čeká za silnicí. Necelé dva kilometry do kopce s převýšením okolo 200m, zkrátka si představte takovou ne zcela příjemnou sjezdovku v lese s šířkou něco málo přes dva metry, hromadou zatáček, kam není vidět, hromadou neupravených nerovností, hromadou kamení a občas vylézající skalou ze sněhu. Představa, že toto za chvíli pojedu zpět mě zrovna nenaplňovala optimismem. Co si budeme povídat, tady jsem měl aspoň výhodu znalosti terénu, věděl jsem, co pojedu dolů. Ale to předbíhám, protože mě za krátko čekal sjezd ve směru, který jsem stále neobracel. Naštěstí byl kopec poloviční a de facto bez kamení, ale kvůli neznalosti jsem ho stejně plužil jak naprostý začátečník a ne že bych neudělal dobře. V přibližně 2/3 chybělo dost sněhu a potkat tam někoho v protisměru by klidně mohlo být letální. 

Takže si to shrňme, po rovinkách bez výhledů nuda k uzoufání, do kopce na chcípnutí z délky i převýšení a dolů s kopce s obavami o holý život. Ano, připouštím, mít jistotu, že nepotkám nikoho v protisměru, natož pak rolbu (o které jsem věděl, že je v terénu a netušil, kdy se bude vracet), za předpokladu, že bych si trať projel, abych věděl, co mě kde čeká a hlavně v případě, že by tam bylo dost sněhu a příkladná úprava trati k tomu, asi bych mluvil o jízdě dolů jinak, možná by šlo o čirou radost míchanou s ryzím adrenalinem... Jsem přesvědčen, že by nebylo zvlášť obtížné dosáhnou rychlostí nad 80km/h, o něco náročnější by však bylo nevylétnout v zatáčkách a přežít. ;-)

Ale zpět k mému východnímu kurzu, nepříjemný sjezd vystřídala stejně otravná rovinka, na jejímž konci jsem spatřil Medvědí boudu, plánované místo otočky. Chvíli jsem laboroval, zda to nedorazit na Paprsek na proslulé borůvkové knedlíky, jenže bylo teprve krátce po 10h, takže jsem se na to vybodl a dal si ten příjemný kopec (dokonce má jméno, Chlupenkovec) v opačném směru. Věřím, doufám a domnívám se, že mě jen málokdo viděl nést běžky s kopce dolů... A ani tady to nebyla výjimka, ale ne protože by se tak nestalo, jakožto spíše proto, že jsem nikoho nepotkal. Vzhledem k tomu, že mi po chvíli zuřivého plužení ostré kameny rozedraly skluznici nejdražších běžek, které vlastním, jsem nasr. s běžkami v rukách vydal plačtivě po svých do sedla. 

O zbytku cesty zpět na Horskou Chatu Návrší nemá příliš cenu mluvit, zase bych jen nadával. Konec konců situace se dlouho neměnila ani po nerozvážném rozhodnutí vydat se odbočkou směrem na Kraličák. O tom, že to nebude procházka růžovým sadem, ale spíše procházka stromečkem mohla napovídat skutečnost, že se bylo třeba dostat z 890mnm do 1423mnm. Tady trochu přeháním, celý úsek by byl jetelný, pro některé i soupaž, ale já už neměl příliš sil, takže jsem stromeček zařazoval do programu... Z prudy se stala krása až na vyhlídce Pod Ludmilou, kde na chvíli zmizí les a vám se naskytnou úžasné výhledy na Jeseníky a Rychlebky. Najednou se projeví síla azura a bělostného prašanu. Pohádka. Rázem bylo zapomenuto vše špatné a já se ploužil a užíval si výhledů vůkol. Nádhera. V sedle Stříbrnické končí strojová úprava, asi 2,5km před Kralickým Sněžníkem, za normálních okolností stopka, což by pochopil každý, kdo by se chtěl ve skorozávodních skateových lyžácích škrábat na kopec, ze kterého bude třeba jít zase pěšky. Možná za to mohl obligátní úpal a úžeh, že jsem se to rozhodl risknout. Další kilometr, řádově pod Františkovu chatu, jsem to ještě odpíchal soupaž ve sněhu ušlapaném od pěších turistů a zbylý půl druhý kilometr jsem opravdu vyšel, abych se záhy vynořil na odlesněném vršku, kde stojí nová rozhledna, pravda velice kontroverzí rozhledna. Vlastně nevím, zda je již dostavěná, nebo zda jde stále o staveniště, tudíž ani netuším, zda je oficiálně otevřená či nikoliv. S jistotou se dá říct snad toliko, že naprostá většina turistů se jí vyhýbala jako čert kříži a zbylí (viděl jsem jediného) riskovali své zdraví a to poněvadž v záři slunce se odlamující kusy ledu si hrály na smrtící projektily, které ostřelovaly vlnitý plech, kterým byla zakryta pata rozhledny. Jen se mohu dohadovat, zda plechy tvoří dočasnou obálku, či snad jsou ochranou proti zranění turistů a nebo jde o špatný vtip architektů či projektantů... Z Kraličáku dolů jsem se pokusil sjet s běžkami na nohou, ale vjezd do zalesněné části svahu, kde se jde po poměrně úzké pěšince mě rychle přesvědčil o tom, že je to nad mé síly, což by ve výsledku bylo nad síly lyží a co si budeme povídat, další zlomené běžky jsem nechtěl vidět. Necelý kilometr jsem se pak proběhl s běžkami v rukách a pak následoval dlouhý a příjemný sjezd až Horskou Chatu Návrší. 

Přestože jsem měl dost, rozhodl jsem se na rozcestí Nad Štvanicí odbočit do kopců a nad černou sjezdovkou (Panskou) vystoupat až na Mokřiny. Zcela vážně jsem ještě uvažoval o knedlících na Slamněnce, jenže to bych se už nestihl vrátit zpět na čas, takže na kopci před rozcestím U sedmi cest jsem to zase otočil a malou obklikou okolo Zatáčky smrti jsem si to namířil zpět do Hynčic. Omrkl jsem kopec Štvanice a po sjezdovkách se vrátil, abych po více než sedmi hodinách ukončil utrápené putování s pouhými 57km v nohách. Aspoň že to převýšení nevypadá stejně trapně, 2200m je na poměry nás rovinkářů z Vysočiny přijatelné číslo.

Takže co říci závěrem? Hynčice mi přijdou skvělé pro sjezdaře, bežkařům bych je doporučil jako výchoziště jen v případě výstupu na Kralický Sněžník, jinak nevidím žádný důvod proč nevolit mnohem raději Dolní Moravu a ještě lépe Paprsek.