Tak rozporuplný výlet na běžkách dlouho nepamatuji, dokonalé počasí v podobě azura, lehkého mrazu, bělostného sněhu a téměř bezvětří a proti tomu stojí mé nejdražší běžky zničené na kamení, sníh, který nejel, pozdní úprava tratí, nuda na rovinkách, zoufalství v kopcích a překvapivá otrava z kopců aneb vítejte na svazích pod Kraličákem, chcete-li někde mezi Dolní Moravou a Paprskem.
Nebylo náhodou, že jsem se vydal právě sem, bílá místa na mapách nemám asi zrovna v lásce, a tak jsem se rozhodl běžkařsky poznat tu část Jeseníků ležících mezi Dolní Moravou a Paprskem, konkrétně úsek od Zatáčky smrti po Medvědí boudu... Předpověď počasí tentokráte odpovídala realitě, rozumný mráz, slunce, azuro a bezvětří. Co více si přát? Já bych věděl... Třeba, kdyby stopy nezdobil přemrzlý prašan, na kterém mi nejely běžky, a to tak, že skoro vůbec. Situaci nevylepšila ani rolba, kterou jsem potkal po pár kilometrech jízdy. Pokud si pořád stěžuji na úpravu tratí na Novoměstsku, tak tady to nebylo o moc lepší. Možná zdáli na fotkách... Podle mě to nebylo zas tak překvapující, když rolba nevyjela v noci, ale až okolo deváté ranní... Snad pak nepřekvapí moje frustrace, čerstvě najetá stopa neoplývá zrovna rychlostí a úzký pás na bruslení nechával mé běžky zaříznout se 5-10cm hluboko... Prostě bída! Zároveň jsem přemýšlel proč je klasická stopa ve většině případů na straně svahu dolů... Kdyby byla na opačné straně postěžoval bych si ještě navíc, že je příliš daleko od kraje, čímž nechává poměrně málo prostoru pro pás na bruslení.
Netřeba však předpokládat, že bych za neúspěch své výpravy nemohl aspoň trochu já sám. Přeci jenom, když vám lidi od vleku v Hynčicích nabízí svezení zdarma a vy s díky odmítnete, že jsou tu jisté tradice, které je třeba dodržet... Tak vás zkrátka čeká na zahřátí sjezdovka a vůbec kopeček s převýšením 150m na zhruba 1,5km. Chápu, že nejde o žádnou velkou divočinu, ale pokud chcete na běžkách strávit celý den, tak by bylo rozumné chovat se rozumně a sem tam si odpustit nějakou tu zábavu (můžeme-li to tak nazývat). Po opuštění sjezdovky, na které mi to jelo dobře (odmyslíme-li si to, že je to do kopce) přišlo vystřízlivění, kvalita sněhu stála v opozici vůči mé představě s čím že se to potkám. A jak už jsem zmínil, přemrzlý prašan mým běžkám a potažmo i mi vůbec nechutnal. Když se k tomu přidala zachumelená trať, začal jsem být celkem otrávený, aspoň do okamžiku, než jsem zjistil, že se dá vcelku rozumně jet v ušmudlané a uklouzané stopě, kde s běžkami nebylo třeba řešit příliš mnoho problémů. Ale jak už jsem neopomenul zmínit výše, tohle jakože štěstí trvalo jen chvíli, než jsem potkal rolbu, pak už vše bylo jen měkké a tupé. Muziku tvrdila nezáživnost po vrstevnici vedoucí stopy bezpečně obehnané neprostupnou hradbou nudných smrků.
Změnu přinesla až Horská Chata Návrší, ale ne zrovna příjemnou. Nemám nic proti tomu, když běžecká stopa vede po silnici, tedy za předpokladu, že po ní nejezdí/nemohou jezdit auta... Více než kilometr dlouhý úsek vyplužené silnice tvořící hluboké koryto, ze kterého by bez zranění jen stěží šlo uniknout, místy s vytátým sněhem až na asfalt... To že sem tam jedete po kamení vypadaném ze zimních pneumatik nemá snad ani cenu zmiňovat, aspoň ve srovnání s hrozbou smrti číhající za každou z nepřehledných zatáček v případě srážky s autem... Sorry jako, ale vést běžeckou magistrálu po s auty sdílené silnici není ani tak známka punku jakožto spíše blbosti.
A jak to bylo dál? Nekonečné roviny bez výhledů. Prostě otrava. Jednou však dojede na Na Rampě a třeba budete na tu nudu ještě s láskou vzpomínat. Docela prudký a otravný kopec vás možná v následném sjezdu překvapí skutečností, že v místě křížení trati s jedním z přítoků říčky Krupá chybí řádově půl metru sněhu... V tuto chvíli jsem byl rád, že mi to na tom sněhu nejelo a nemusel jsem se na poslední chvíli rozhodovat, zda to budu muset skočit. Věřte mi, že by se nějaká cedule šikla.
Pokračování sjezdu vás přivede až na hranici s Polskem, na Kladské sedlo, kde to vypadá o poznání zajímavěji než v doposud uzavřené smrkové monokultuře. A to jsem se ještě nezmínil o tom, co vás čeká za silnicí. Necelé dva kilometry do kopce s převýšením okolo 200m, zkrátka si představte takovou ne zcela příjemnou sjezdovku v lese s šířkou něco málo přes dva metry, hromadou zatáček, kam není vidět, hromadou neupravených nerovností, hromadou kamení a občas vylézající skalou ze sněhu. Představa, že toto za chvíli pojedu zpět mě zrovna nenaplňovala optimismem. Co si budeme povídat, tady jsem měl aspoň výhodu znalosti terénu, věděl jsem, co pojedu dolů. Ale to předbíhám, protože mě za krátko čekal sjezd ve směru, který jsem stále neobracel. Naštěstí byl kopec poloviční a de facto bez kamení, ale kvůli neznalosti jsem ho stejně plužil jak naprostý začátečník a ne že bych neudělal dobře. V přibližně 2/3 chybělo dost sněhu a potkat tam někoho v protisměru by klidně mohlo být letální.
Takže si to shrňme, po rovinkách bez výhledů nuda k uzoufání, do kopce na chcípnutí z délky i převýšení a dolů s kopce s obavami o holý život. Ano, připouštím, mít jistotu, že nepotkám nikoho v protisměru, natož pak rolbu (o které jsem věděl, že je v terénu a netušil, kdy se bude vracet), za předpokladu, že bych si trať projel, abych věděl, co mě kde čeká a hlavně v případě, že by tam bylo dost sněhu a příkladná úprava trati k tomu, asi bych mluvil o jízdě dolů jinak, možná by šlo o čirou radost míchanou s ryzím adrenalinem... Jsem přesvědčen, že by nebylo zvlášť obtížné dosáhnou rychlostí nad 80km/h, o něco náročnější by však bylo nevylétnout v zatáčkách a přežít. ;-)
Ale zpět k mému východnímu kurzu, nepříjemný sjezd vystřídala stejně otravná rovinka, na jejímž konci jsem spatřil Medvědí boudu, plánované místo otočky. Chvíli jsem laboroval, zda to nedorazit na Paprsek na proslulé borůvkové knedlíky, jenže bylo teprve krátce po 10h, takže jsem se na to vybodl a dal si ten příjemný kopec (dokonce má jméno, Chlupenkovec) v opačném směru. Věřím, doufám a domnívám se, že mě jen málokdo viděl nést běžky s kopce dolů... A ani tady to nebyla výjimka, ale ne protože by se tak nestalo, jakožto spíše proto, že jsem nikoho nepotkal. Vzhledem k tomu, že mi po chvíli zuřivého plužení ostré kameny rozedraly skluznici nejdražších běžek, které vlastním, jsem nasr. s běžkami v rukách vydal plačtivě po svých do sedla.
O zbytku cesty zpět na Horskou Chatu Návrší nemá příliš cenu mluvit, zase bych jen nadával. Konec konců situace se dlouho neměnila ani po nerozvážném rozhodnutí vydat se odbočkou směrem na Kraličák. O tom, že to nebude procházka růžovým sadem, ale spíše procházka stromečkem mohla napovídat skutečnost, že se bylo třeba dostat z 890mnm do 1423mnm. Tady trochu přeháním, celý úsek by byl jetelný, pro některé i soupaž, ale já už neměl příliš sil, takže jsem stromeček zařazoval do programu... Z prudy se stala krása až na vyhlídce Pod Ludmilou, kde na chvíli zmizí les a vám se naskytnou úžasné výhledy na Jeseníky a Rychlebky. Najednou se projeví síla azura a bělostného prašanu. Pohádka. Rázem bylo zapomenuto vše špatné a já se ploužil a užíval si výhledů vůkol. Nádhera. V sedle Stříbrnické končí strojová úprava, asi 2,5km před Kralickým Sněžníkem, za normálních okolností stopka, což by pochopil každý, kdo by se chtěl ve skorozávodních skateových lyžácích škrábat na kopec, ze kterého bude třeba jít zase pěšky. Možná za to mohl obligátní úpal a úžeh, že jsem se to rozhodl risknout. Další kilometr, řádově pod Františkovu chatu, jsem to ještě odpíchal soupaž ve sněhu ušlapaném od pěších turistů a zbylý půl druhý kilometr jsem opravdu vyšel, abych se záhy vynořil na odlesněném vršku, kde stojí nová rozhledna, pravda velice kontroverzí rozhledna. Vlastně nevím, zda je již dostavěná, nebo zda jde stále o staveniště, tudíž ani netuším, zda je oficiálně otevřená či nikoliv. S jistotou se dá říct snad toliko, že naprostá většina turistů se jí vyhýbala jako čert kříži a zbylí (viděl jsem jediného) riskovali své zdraví a to poněvadž v záři slunce se odlamující kusy ledu si hrály na smrtící projektily, které ostřelovaly vlnitý plech, kterým byla zakryta pata rozhledny. Jen se mohu dohadovat, zda plechy tvoří dočasnou obálku, či snad jsou ochranou proti zranění turistů a nebo jde o špatný vtip architektů či projektantů... Z Kraličáku dolů jsem se pokusil sjet s běžkami na nohou, ale vjezd do zalesněné části svahu, kde se jde po poměrně úzké pěšince mě rychle přesvědčil o tom, že je to nad mé síly, což by ve výsledku bylo nad síly lyží a co si budeme povídat, další zlomené běžky jsem nechtěl vidět. Necelý kilometr jsem se pak proběhl s běžkami v rukách a pak následoval dlouhý a příjemný sjezd až Horskou Chatu Návrší.
Přestože jsem měl dost, rozhodl jsem se na rozcestí Nad Štvanicí odbočit do kopců a nad černou sjezdovkou (Panskou) vystoupat až na Mokřiny. Zcela vážně jsem ještě uvažoval o knedlících na Slamněnce, jenže to bych se už nestihl vrátit zpět na čas, takže na kopci před rozcestím U sedmi cest jsem to zase otočil a malou obklikou okolo Zatáčky smrti jsem si to namířil zpět do Hynčic. Omrkl jsem kopec Štvanice a po sjezdovkách se vrátil, abych po více než sedmi hodinách ukončil utrápené putování s pouhými 57km v nohách. Aspoň že to převýšení nevypadá stejně trapně, 2200m je na poměry nás rovinkářů z Vysočiny přijatelné číslo.
Takže co říci závěrem? Hynčice mi přijdou skvělé pro sjezdaře, bežkařům bych je doporučil jako výchoziště jen v případě výstupu na Kralický Sněžník, jinak nevidím žádný důvod proč nevolit mnohem raději Dolní Moravu a ještě lépe Paprsek.
Žádné komentáře:
Okomentovat