Být na dovolené v Beskydech a jet si zalyžovat přes půl republiky do Javorníků může napadnou asi jen mě, ale co už... Na hřebenovku Javorníků jsem se těšil delší dobu, byť jsem ji už před dobrými osmi roky okusil, překvapivě to byl také březen a to o pouhých deset kalendářních dní později než letos. Jo a asi bych nemusel zapomenout zmínit, že překvapující na tom je ta skutečnost, že letos to bylo na běžkách a kdysi dávno na kole ve hvězdné bikerské sestavě - Magda, Jirka a Aleš.
Start v Makově, kam jsem se málem nevyškrábal, přeci jenom v lesích někde mezi 700-900mnm leželo na poměrně úzké cestě hodně ledu, zkrátka slušný adrenalin. A to jsem ještě netušil, jak moc napínavé to bude při cestě zpět, kdy jsem kličkoval na ledě mezi odstavenými auty, které stejnou cestu vzhůru nezvládli a s vědomím, že s kopce dolů je to o něco náročnější, protože mnohem snadněji lze skončit v ledové bariéře či v lese AKA gravitace občas bývá sviňa...
Na začátku jsem se musel vydrápat do půlky červené sjezdovky, kde začínala upravená bežecká trasa. Někde v těchto místech jsem si uvědomil, že jsem nechal ve dveřích auta klistr a vzhledem k tomu, že jsem neměl morál vracet se dolů, bylo automaticky rozhodnuto, že pojedu soupaž. Zdálo se, že jiná možnost nepřichází v úvahu, poněvadž se zde upravují stopy pouze na klasiku. Hned jak jsem se s velkým úsilím vydrápal na přemrzlém tupém sněhu z lesa pod Velký Javorník, zaplavilo mě nadšení z otevřených luk a pasek poskytujícími úchvatné výhledy na Beskydy a dál. Zhruba po rozhlednu Stratenec jde, pro mě, o tu nejzajímavější část celé hřebenovky, kterou jsem si užíval plnými doušky. Dál až na Kohútku to nebylo špatné, ale lesní úseky mám i doma, takže raději oceňuji výhledy, které nemám a neznám. Stejně tak nemohu zcela otevřeně chválit tu a tam do cesty postavený kopec, zejména ty, které viděné moji optikou nenaplňují skutkovou podstatu příjemně zvlněné krajiny. Na druhou stranu srovnám-li to s hraničními kopci za Kladským sedlem, které jsem pomlouval minule, tady to bylo mnohem bezpečnější. Mohl za to především otevřenější les a menší počet menších zatáček. Jinými slovy, znát místní trať a vědět, že na mě nečeká nějaké vytáté místo plné kamení, asi bych neměl problém pustit se ze všech kopců šusem bez brzdění. Asi v půlce cesty na Kohútku zmizela klasická stopa a já dostal příležitost projet se volně, čehož jsem bez váhání využil. Ne že by jen o něco delší hole na klasiku a prehistorické Sportenky byly tou nejlepší výbavou pro skate, ale jak už jsem napsal, bez stoupacích vosků a ještě na tupém sněhu soupaž hodně bolela... Na Kohútce jsem si dal malou sjezdařskou vložku pro děti, pisty Spartak a Barborka ve směru jak dolů, tak i vzhůru a byl jsem nachystaný na zpáteční cestu.
O cestě zpět bych hovořil stejně jako o cestě tam jen v opačném gardu nebýt výjimky v podobě pokusu vrátit se do Makova přes vrchol Velkého Javorníku po neupravené leč v mapách značené běžecké stopě. Lesní úseky na úzké chodci vyšlapané pěšince mě stále strašily předtuchou, kdy že se terén zlomí a já se zlomím o nějaký strom až nebude kde zabrzdit, ale nic takového se nestalo. Namísto toho jsem se ocitl na vrcholku nejdelší místní sjezdovky. Dolů opravdu následoval slušný sjezd, ale vcelku bezpečný následkem čehož jsem se ocitl u opuštěného Slovenského hotelu, odkud bylo třeba dojet pouze po trati - silnici. Jenže na silnici vedoucí k rekreačnímu objektu Penzión Javorník vedla rozhodně spíše posypaná silnice než běžecká stopa. Takže jsem se vydal po vyšlápnuté cestě lesem v tak strmém svahu, až jsem skoro litoval, že raději nedřu běžky na silnici. :-) Zbytek byl už prostým sjezdem červených a modrých sjezdovek, nic zvláštního.
Na závěr bych řekl: "Jako dobrý!" Osobně bych ocenil menší kopečky a větší odlesnění půlky hřebenu, ale to by mi mohli mít mnozí za zlé, takže raději mlčím... :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat