Mrazivé slunečné nedělní ráno a já si to frčím do Trojanovic, kde posléze vytáhnu své kameňačky a už se hrnu na Pustevny. Zase barvím bílá místa na mapách, takže kašlu na asfaltku, kterou před pár dny brázdila rolba a raději cupitám po šutrech a chvílemi beze sněhu. Nemít práskačky jen stěží bych skrýval slzy truchlení nad KO dalších prkýnek. Na rozdíl od předešlého dne jsem nezapomněl na klystýr, tedy klistr, ale co ona to bude podobná sr... Během kiláku jsem na stoupací komoru nalepil neviděnou špínu, takže mě nepřekvapilo, že ani ve stopě to nedrželo. Takže jsem skončil jako v sobotu, na skatu... Tomu říkám bída a to ani nezmiňuji, že blbých 8km s převýšením 500m jsem zdolával déle než hodinu. Odměnou mi byly prázdnotou zející Pustevny. Kromě několika automobilistů se zatím nahoru dostali pouze skialpinisté a pěší turisté. To jsem ještě neviděl, nikoho nevidět! Luxus!
Etapa číslo dvě, po hřebenu na Radhošť a zpět. Sice se mi to nehodilo do krámu s bílými místami na mapách, ale co už. Azuro a hřeben s luxusními výhledy, tomu se nedalo odolat. Luxus podpořený zledovatělým sněhem, na kterém i mé historické kousky ukázaly, že s nimi může být hodně zábavy.
Etapa číslo tři, sjezd na chatu Mír. Vcelku příjemný a možná i bezpečný sjezd až někam do 700mnm, tedy nebýt jednoho vytátého úseku (až na asfalt) za jednou z nenápadných zatáček. Ještě že to nebylo 100% ledový a já jel na plečkách, takže jsem to ubrzdil, ale co bych dělal na závodkách, valit něco nad 40km/h, tak to vážně netuším. Naštěstí na kdyby se nehraje, na Míru jsem to otočil, namazal další kilo klistru a vydal se zpět nahánět se s týpkem, který si to pěkně dával, navíc na závodních Rossignolech. Taktně zamlčím jeho odhadovaný věk okolo 60... Dalo mi to pěkně požrat. Přeci jenom kameňačky s klistrem držely dejme tomu na 1/3 trati, další 1/3 jsem měl to štěstí píchat soupaž ve zledovatělé stopě a poslední třetina byla vyplněna rovným dílem mezi stromeček a morální visačku na pažích. Ve výsledku bych tenhle okruh považoval za slušně povedený, kdybych se na konci necítil podvedený. Okruh nebyl totiž tak úplně okruhem a mě to vyplivlo na autobusové zastávce Prostřední Bečva, Pustevny rozc. Skal. Tak to vám dík a už zase zuřím jako na Jesenické magistrále tažené po sdílené silnici s auty. Krom toho, že více než půl kilometrová chůze vzhůru na Pustevny mezi auty nemůže být příjemná, tak ji na tunách štěrku krutě odnesly mé lyžáky. Srry jako, borci, tohle zavání Chocholouškem. Ostuda!
Etapa číslo čtyři, jedu domů, nabírám směr Trojanovice, s nadšením se pouštím do sjezdu, který však nedopadl tak, jak bych čekal. Přeci jenom tuny klistru a bordelu nalepeném v něm dělají divy a já s kopce píchám soupaž více než by odpovídalo půl kilometrovému převýšení. Sem tam vytáté místo až na asfalt, předposlední zatáčku před Ráztokou jsem se po asfaltu dokonce i proběhl, ale žádná krize, o této jediné jsem věděl předem. Konec výletu.
Na běžkování v Beskydech jsem se už něco nanadával. Zkrátka to není nic pro kluky z rovinaté Vysočiny, co naplat? Po Beskydech budu vždycky raději chodit pěšky než do kopců a s kopců v rukách tahat běžky. Na stranu druhou musím uznat, když už se na ten kopec dostane, jakože tady stačí počkat na lanovku, vyjet autem (ale kdo byl platil dvě kila za parál, že?) a nebo se nechat vyvézt busem, tak si to lze vážně užít. Pokud navíc přeje počasí jako mně, je hřebenovka Pustevny - Radhošť téměř dokonalá. K tomu si však musíte téměř jistě přivstat, poněvadž s množstvím lidí jako na Václaváku to zdaleka nebude tak ono. Proto mi vlastně ani nevadilo stoupání po šutrech z Trojanovic, nikdo nikde, jen tu a tam hřející slunce, zpěv ptáků, příjemně mrazivý vzduch a od samého začátku úchvatné výhledy. Zkrátka luxus!
Žádné komentáře:
Okomentovat